Kdo je tam? - Epizoda 1.

 Tak zase a opět přicházím s novým interaktivním příběhem (konečně jsem vymyslela, jak tomu budu říkat, hehe). Už mají i svojí pěknou rubriku. Tenhle je ovšem trochu jiný než Dračí příběhy, protože je rozdělený na části (hrozně moc jsem jim chtěla říkat epizody :D). Tohle je část první, kdy přijde ta druhá, to řekne až čas, protože i když je tohle v závěru fakt krátká epizoda, zabrala mi asi měsíc. Google Slidy mi taky každou chvíli něco pokazí (třeba ten font, co neumí háčky, ale ukázalo se to až když jsem to hodila na blog, žejo), ale je to jediná cesta jak to sem dát, takže se s tím musím naučit.

Jinak chci, aby tohle dílo konkrétně mělo i překlad do angličtiny a možná i do němčiny, takže ty se tady taky za nějaký čas nejspíš objeví.

Jak hrát: Kliknutím se posunete na další slide/scénu. Podtržený text jsou odkazy. Někdy je jich více na jednom slidu, v takovém případě se jedná o možnost, která ovlivní váš příběh. Pokud je odkaz jenom jeden i tak na něj klikněte až si přečtete text. Tím se zajistí, že se vám do vašeho příběhu nebude plést dialog jiné možnosti. Některé odkazy jsou i ve formě obrázků.

O veverkách a tygrech: Tygříkovy pochybnosti - Část 1.

 Tygřík poslouchal cvrčky v lese. Slunce se pomalu škrábalo na obzor a učedník ještě dospával. Pelíšek učedníků byl už dlouho skoro prázdný, spali v něm jen tři učedníci - on a jeho sourozenci. To se ale mělo brzy změnit, koťata Rezavé nohy už byla dost stará.

"Všechny kočky co si dokáží ulovit vlastní kořist, shromážděte se pod bukovou větví!" rozeznělo se táborem. Tygřík našpicoval uši. Kaštanka a Lísáček rychle vyskočili a utíkali pod bukovou větev, kde se shromažďovaly kočky a čekaly, co Popelavá hvězda řekne. Tygřík je honem následoval.

"Stromový klane! Dnes do učednického doupěte zavítají tři učedníci."

Tygříkovi se rozrušením naježila srst. Noví učedníci! To musela být koťata Rezavé nohy. A opravdu! Pod větví nervózně vykukovala tři zrzavá koťata a netrpělivě čekala, kdo jim bude přidělen jako učitel.

Vedle Tygříka se posadila Modrokřídlá - jeho učitelka. "Veverčí krok byl včera u Popelavé hvězdy," špitla hnědému učedníkovi do ucha. "Pohádali se. Chtěl, aby mu přidělila Veverkokotě jako učednici, ale ona odmítla." Tygřík rozrušeně zašvihal ocasem. Veverčí krok věnoval Veverkokotěti všechnu svou pozornost od jejího narození. Nepřekvapilo ho, že chtěl být i jejím učitelem. Toužil z ní vytrénovat perfektního válečníka a nechtěl, aby se mu někdo jiný pletl do cesty.

Tentokrát mu to však nevyšlo. Veverkokotě dostala své nové jméno jako první. Veveruška. A jejím učitelem nebyl nikdo jiný než Tygří zub. Hnědý učedník byl na svého otce pyšný. Věděl, že ještě žádného učedníka neměl. Náročný rok před jejich usídlením je obral o všechna koťata.

Zrzavá učednice byla ze svého učitele nadšená - Tygří zub byl uznávaný válečník. Jediný, kdo se nad tímhle rozhodnutím mračil byl Veverčí krok.

Lišáčkovou učitelkou se stala Růžové pírko a Lasičáka dostal na starost Hbitý kožich. Učedníci se už nemohli dočkat svého výcviku. Modrokřídlá se otočila na Tygříka. "My taky vyrazíme. Hromada úlovků se zmenšuje a ti zrzci budou mít po svém prvním tréninku hlad. Pokud nám zbyde čas, můžeme procvičit tvoje bojové dovednosti."

Hnědý mourek si unaveně lehl do trávy. Za chvíli se měl vydat zpátky do tábora, ale na to ho příliš bolely tlapky. Modrokřídlá se natáhla vedle něho a nechala si kožíšek prohřát sluníčkem, které prosvítalo mezi větvemi stromů. "Vedl sis dobře," řekla. "Až si trochu odpočineš, vezmeme kořist a vrátíme se ke klanu."

Oba chvíli mlčeli. Tygřík tiše nabíral sílu na návrat do tábora. "Kdy myslíš, že se stanu válečníkem?" zeptal se po chvíli. "Myslím, že brzy," řekla Modrokřídlá bez váhání. "Jsi šikovný kocour. Už jen jeden měsíční cyklus, možná dva a bude z tebe hotový válečník." Tygřík se otřásl. Neměl rád, když mu kočky říkaly, že je "šikovný kocour", i když sám nedokázal říct, proč. "Taky se těším, až tvůj výcvik skončí. Ráda s tebou trénuji, ale chtěla bych ještě letos mít svůj první vrh koťat."

Tygřík se zarazil. "Není tvoje partnerka Růžové pírko? Jak budete mít koťata?"

Modrokřídlá se usmála. "Růžové křídlo se narodila jako kocourek. Jako učednice ale zjistila, že je kočka. Válečnické jméno už dostala jako kočičí slečna."

"Jak je něco takového možné? Že se kočka narodí jako kocour?"

"Někdy se to tak stane. Ne všechno je vždycky od počátku tak jak si myslíme. O Hlínonosé se říkalo jaká to bude válečnice spolu se svými sourozenci a teď je z ní léčitelka."

Tygřík se zamyslel. "A jak se to pozná?"

"Myslí, že na to se budeš muset zeptat spíš Růžového pírka."

Tygřík utahaně zívl. Den byl dlouhý a on už se nemohl dočkat, až se stočí do klubíčka v učednickém pelíšku. Vzal si pořádně tlustou myš z hromady úlovků a zamířil do doupěte. Nadšeně se pustil do své kořisti, když si všiml, že Veveruška míří k němu. Nikdy neměl možnost si s ní popovídat. Její matka ji k nim nikdy nepustila. Teď z nich však byli učedníci a jejich rodiče jim už nemohli bránit. Třeba se z nich stanou přátelé!

A Place Without Aideen's Light

 (A fanfiction for Star Stable Online)

A Place Without Aideen's Light

Chapter 1.

Chapter 2.

Chapter 3.

Chapter 4.

O veverkách a tygrech: Tajemství Kamenného pírka - Část 5.

 "Tygřík! Kaštanka! Lískáček! Tygřík! Kaštanka! Lískáček!" Klanem se rozezněla jména tří nových učedníků. Kamenné pírko by taky jejich jména zvolala, ale od tohoto rána měla jiné starosti. Zachumlaný v její srsti od východu spal malinkatý tmavě šedivý kocourek. Měl bílý čumáček a jednu tlapičku. Oči ještě neotevřel, ale něco Kamenné říkalo, že budou jantarové jako ty Mozartovy.

Na druhém konci školky čistila svým koťatům srst Rezavá noha. Jejím mláďatům do učednického obřadu už moc nezbývalo. Pírko tak trochu doufala, že až se její vrh narodí, bude ve školce ještě Oříšková noha. Znala její koťata a měla je ráda. Navíc by jí Oříšková určitě poradila. S Rezavou moc do řeči nebylo. Když se s ní Pírko pokoušela mluvit, odpovídala krátce a úsečně. Svá koťata k ní nepouštěla. Kamenné bylo jasné, že je pořád i jménem Veverčího kroku zahořklá.

"Kontrola!" zavrkala mladá léčitelka a protáhla se do školky. "Jak se ti daří?"

"Už je mi dobře," usmála se Kamenné pírko.

Hlínonosá si sedla vedle své sestry a koukala na malé novorozené kotě. "Už jsi vymyslela jméno?" Kamenná přikývla. "Holubokotě. Je tak hezky šedý." Hlínonosá se zasmála a olízla kocourkovu srst. "Mamka říkala, že se po obřadu přijde podívat. Prašný vítr možná taky, tak se na ně připrav."

Kamenná se stočila do klubíčka a čumáčkem se tulila ke svému synovi. Byl ještě maličký, ale měl před sebou cestu silného válečníka. Pírko jenom musela zajistit, aby se nikdo nedozvěděl o jeho mazlíčkovských kořenech.

"Je tak maličký!" rozplývala se Mlžná stopa. "Škoda, že je jen jeden."

"Holubokotě, říkáš?" mňoukl Prašný vítr. "Hezké jméno. Líbí se mi. Až z něj bude Holoubek, rád bych ho měl jako učedníka..."

"No a kdo je jeho otec?" zeptala se Mlžná stopa.

Kamenné pírko věděla, že tahle otázka přijde, ale i tak na ni nebyla připravená. "Nechci o tom mluvit," zamumlala. "Já- nedopadlo to s námi moc dobře." Mlžná stopa se zamračila. "Nemusíš se stydět mi to říct. Nebudu to nikde roztrubovat." 

Hlínonosá vypjala hruď. "Válečnický zákoník říká, že matky nemusejí prozradit, kdo je otcem jejich koťat, pokud nechtějí," prohlásila léčitelka. Kamenná tiše přikývla a začala olizovat hlavu svého syna.

Do školky vstoupil zrzavý kocour. Nebyl to nikdo jiný, než Veverčí krok. V tlamičce nesl tři myši, které položil na zem přímo před Rezavou nohu. Koťata nadšeně mňoukala, když se pustila do jídla. "Veverčí kroku," zvolala Mlžná stopa. "Pojď se podívat na svého vnuka," vybídla ho. Veverčí krok se však sotva ohlédl. "Mám dost práce s vlastními koťaty," sykl zrzek. "A toho prcka tu uvidím každý den, copak to nestačí?"

Kamenná si jen povzdychla. Od Veverčího kroku už ani nic víc nečekala. Doufala, že jeho druhý vrh snad alespoň vyroste v přátelštější válečníky. Stočila se do klubíčka a začala vrnět, aby uklidnila Holubkotě, kterého všechen ten rozruch probudil. 

Maličkého kocourka čekal život válečníka. Zatím byl ale příliš malý a největší dobrodružství, které ho někdy v blízké době čekalo, byla cesta k hromadě úlovků a zpátky.

A Place Without Aideen's Light - Chapter 2.

 "Where did you guys get the branches that stick out of the ground on your territory?" Ziggy asked. She met Athena again. This time the brown filly came after her to the Mystic's territory.

"Those aren't branches. They're teeth!"

"You're pulling my leg!" Ziggy squealed. "No animal has such big, long teeth!"

Athena's eyes sparkled. She was happy she knew something her friend didn't and she was prepared to share her wisdom. "Not anymore. But long time ago, big horses walked along these paths, and these horses had long teeth. And before them there were even bigger horses. And they had horns. Their heads were as big as an adult Warrior."

Zigg flicked her ears. She didn't know that anyone was there before the herd that later separated into Foresters, Warriors and Mystics. Athena continued. "They were only passing through. They were leaving the nothern lands because of the cold... and maybe something else, too!" Ziggy meekly lowered her ears, "What else were they running from?"

Athena shook her head. "I don't know. But my mom said that there is something they were afraid of." The filly slowly leaned towards her friend. "I know how to get there. We could go find out!" Ziggy frowned. "If our big ancestors were afraid of it, how could we defend ourselves against it? No, we're not going there!"

"We'll just take a look. We won't fight anything!"

The grey filly shook her head stubbornly. "It's too dangerous, Athena. We're just foals!"

The brown filly stomped her hoof. "What else was I expecting from a Mystic, right? I should have known. Only Warriors have the courage to stand against our ancestors' enemies. I'll go alone."

Ziggy wouldn't have minded what she said. She was used to the other herds teasing them after all. Everybody beamed with pride at the traits of their kin and frowned upon traditions of others. But it scared her that the filly said she owuld head to the place alone. What if she got lost? Injured?

Athena trotted up the hill, following the narrow path that lead back to her herd. Her brown fur blended in with her surroundings so she was practically invisible. Not that she needed it, the Mystics were far too occupied with their own thoughts. They wouldn't notice the Warrior foal that entered their territory. 

"Athena, wait!" Ziggy called out and galloped after her. "You can't go alone! What if something happens? I'll go with you!"

The brown filly smiled proudly. She knew she could convince her friend. Both of them looked around carefully, making sure nobody saw them, and headed towards the Warriors' territory. Out of there, they would be on their way towards the ancient lands of horses with long teeth.

When Athena felt sand crushing under her hooves, she flicked her ears, making sure no Warrior was near. She knew they had to mainly avoid Guards that protected path leading out of camp. But the one they were headed for was abandoned and unguarded. Why wouldn't it be? It was narrow, winding and covered in snow. Nobody wanted to go through here.

"It's getting cold out here," Ziggy whispered. The path got narrower and more crooked, but the freezing wind still found its way in. "That means we're getting closer," Athena answered and continued to stubbornly trot towards the mysterious cold place.

Ziggy's feet kept sinking into snow. The narrow path opened up into a giant snowy valley. The thick freezing mist tickled the filly in her nostrils. They reached their destination. "This place is bigger than I anticipated," Athena mumbled. Her brown striped fur didn't fit in to the snowy place at all. It almost looked like from a different world...

"This is the Gray World, right?" Athena nodded. "We're too far from our territory. We're definitely in Gray World."

Ziggy stepped forward carefully. The Mystics had told her about the places beyond her homeland, especially after the friendly horse and his human, who both dressed the same, stomped into their green pastures. She'd always thought the Gray World would be different. That she'd meet way more horses and humans. But there was only white wasteland with barren trees in fron of her.

"Wow, Ziggy, come look what I found!"

O veverkách a tygrech: Tajemství Kamenného pírka - Část 4.

 Dvě kočky se plížily nocí směrem k východu. "Musíme být zpátky před svítáním," sykla Hlínonosá. "Líný dech je ranní ptáče. Už se nedivím, že pořád tolik zívá."

"Nezdržíme se dlouho. Musím se s ním jenom rozloučit. Nechci, aby mě chodil hledat."

Kamenné pírko a Hlínonosá se prodraly lískovými keři a před sebou zahlédly dřevěný plot. "Tady bydlí," mňoukla šedá válečnice a lehkými kroky se přiblížila k doupěti dvounožců. Opatrně přeskočila dřevěný plot a usadila se vedle kočičích dvířek. Párkrát nejistě zamňoukala a chvilinku čekala. Ze dvířek vylezl černý kocour.

"Pírko!" zavrněl nadšeně. Kamenná sklonila hlavu. "Mozarte, už se nemůžeme navštěvovat," mňoukla tiše. "Zašlo to příliš daleko a pokud v tom budeme pokračovat, klan na nás přijde."

"Co se stalo? Cítili mě na vašem území?"

"Budu mít koťata, Mozarte. Klan bude podezřívavý. Pokud se budeme vídat dál, akorát jim to dá další důvod. Je mi to moc líto, Mozarte. Ale bude to tak pro všechny nejlepší."

Kocourův výraz zesmutněl. "Vážně by to nešlo vyřešit jinak? Vždyť tě takhle nejspíš už nikdy neuvidím! A ani naše koťata..." Kamenná smutně zamňoukala přišla blíž. "Válečnický zákoník mluví jasně. Je mi to tak líto, Mozarte. Ale už teď budeme já i ta koťata ve složité situaci. Chci, aby mohla žít život jako všechny ostatní klanové kočky. Aby se jim nikdo nevyhýbal jen kvůli jejich původu. A kdo ví, co by Popelavá hvězda udělala. Třeba by nás z klanu dokonce vyhnala... Proto všechno tohle musí zůstat v tajnosti." Rozněžněle olízla kocourovu hlavu. "Budeš mi moc chybět, Mozarte. Až budou naše koťata schopná udržet tajemství, povím jim o tobě všechno." Obě kočky tiše zavrněly. 

"Sbohem, Pírko."

"Sbohem, Mozarte."

Dvě sestry se draly křovím zpět domů. "Je mi to líto, Kamenné pírko," řekla Hlínonosá. "Zněl moc fajn."

"Je moc fajn."

"Třeba by se mohl přidat ke Stromovému klanu? Mazlíčci se už v minulosti ke klanům přidali. A Popelavá hvězda ví líp než kdokoliv, že potřebujeme válečníky..."

"Mozart by to nezvládl. Je to šikovný kocour, dokonce i lovit docela umí, ale s klanem by nebyl šťastný. To víš, že i mě to napadlo. Ale je zvyklý na své dvounožce a má je rád. Není to klanová kočka. Ale jeho koťata snad budou."

Sestry konečně došly do tábora. Obloha byla stále plná hvězd a všichni klidně spali. "Kdyby se někdo ptal, nemohla jsi usnout, tak jsme hledaly mák, který by ti pomohl, jasné?" sykla Hlínonosá ještě než zalezla do léčitelského doupěte. Kamenná pevně přikývla a protáhla se mezi větvičkami do doupěte válečníků.

Kamenná měla pocit, jakoby na ni z hůry shlížely tisíce očí a soudily ji. Hvězdný klan byl plný mocných válečníků, kteří za života dokázali velké věci. I Kamenná tam jednou chtěla být. Ale přijal by ji Hvězdný klan k sobě po tom, jak porušila válečnický kód? Přece nemohli být všichni Hvězdní nevinní?..

O veverkách a tygrech: Tajemství Kamenného pírka - Část 3.

 Černý kocour ležel stočený pod lískovým keřem. "Měl bys už jít," hlesla Kamenné pírko nervózně. "Než tě tady někdo najde." Mozart přikývl. Slunce se pomalu klonilo k obzoru a kočky za sebou měly dlouhý den. Popelavá hvězda poslala Kamenné pírko lovit na východní území. Na ostatní strany se vydalo více válečníků, ale na východ se nikomu nechtělo. Den předtím tam někdo cítil psa, ale Kamenná poznala pach Poletuchy a věděla, že se není čeho bát. Mozartovi pánové občas brali strakatého psa ven na území Stromového klanu, ale byl vždy na provaze a nebylo se čeho bát.

A tak Kamenná pozvala Mozarta na lov. Věděla, že jako mazlíček asi až tak úspěšný nebude, ale o to jí nešlo. Kdyby chtěla, zvládla by nalovit sama. Šlo tady hlavně o Mozarta. Poletucha, který většinou býval spíš překážkou, jim dnes poskytl možnost strávit spolu nějaký čas.

Kamenná věděla, že by se s mazlíčkem bavit neměla. Měla ho jen požádat, aby se už na území Stromového klanu nevracel. Ale něco na něm jí přišlo fascinující a tak za ním ještě noc jejich prvního setkání zašla. Sledovala jeho pach a došla až k jeho domu, kde si s ním pořádně popovídala. Spřátelili se a později Pírko zjistila, že k němu začíná cítit něco víc. Válečnický kód jí takové pocity zakazoval, ale i přes všechny snahy se jich nedokázala zbavit. A tak se za ním vracela noc za nocí.

Dnes měli pro sebe celý den a nalovili spolu spoustu kořisti. "Nechceš si vzít trochu kořisti?" zeptala se Kamenná ještě než kocourek stihl odejít, ale on zavrtěl hlavou. "Mám doma granule. Tvůj klan naše úlovky potřebuje víc než já." Kamenná spokojeně zavrněla a sledovala černého kocoura, jak mizí mezi keři.

Do tábora musela kořist nést několikrát. Hromada úlovků se opět zvětšovala a všichni si spokojeně pobrukovali. Období nového listí se opět blížilo.

"Hlínonosá, vůbec nevím, co se to se mnou děje!" mňoukla Kamenné pírko nervózně. Od lovu s Mozartem uběhlo už několik dní a hromada kořisti se stále i její zásluhou zvětšovala. S tím se ale zvětšovalo i Pírčino bříško. "Určitě to nebude tak vážné, neměj strach," špitla Hlínonosá a udělala krok blíž ke své sestře. Byly v pelíšku léčitelů teď úplně samy, Líný dech se vydal sbírat byliny. Nepochyboval o schopnostech své někdejší učednice.

"To jsem blázen," mňoukla hnědá léčitelka. "Skoro bych si myslela, že budeš mít koťata..." Hlínonosá vrhla podezřívavý pohled na svou sestru. Ta se mu vyplašeně vyhnula a poskočila ke vstupu do doupěte. Točila se jí hlava a nebyla si jistá, co bude dělat.

"Kamenné pírko..." hlesla léčitelka. "Děje se něco? Budeš mít koťata? Mně se nemusíš bát nic říct, Pírko. Nikomu to neřeknu, jestli nechceš..."

Šedá kočka si obtočila huňatý ocas kolem tlapek a nervózně polkla. "Pamatuješ, jak jsme ti říkali o tom mazlíčkovi, co se pořád potuloval po našem území?" Hlínonosá přikývla a Kamenná si povzdechla. "Setkávali jsme se v doupěti jeho dvounožců. Jednou jsme i lovili na našem území. Ta koťata jsou jeho. A teď nevím, co budu dělat..."