Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 2.

Pořád nemůžu uvěřit, že už mám letos třetí sešit na poznamenání domácích úkolů... To bude tím, že tam bez ustání píšu Kami Potterovou a kreslím poníky. Jo, vzpomínáte, jak jsem slibovala, že brzy bude Kočičí bratrstvo? Nebude. Teda nebude brzy, bude, až najdu stránku, která mi zmizela. A teď pojďme konečně na tu Kami. PS: Všimli jste si, že zítra jsou Vánoce? Protože já ne.

Kami si sedla na sedadlo. Kupé bylo prázdné a tak začala mluvit se svou sovou. "Tak jak se máš?" Sova tiše houkla. "A co děláš?" Sova houkla znovu a hlasitěji. "Ty nejsi moc upovídaná, co? Zkusím si tě pohladit," řekla Kami a opatrně strčila prst skrz mříže. Sova se po ní okamžitě ohnala. "Jejda!" vykřikla Kami. "Povídáš si se svou sovou?" ozval se ode dveří kupé neznámý hlas. Kami vzhlédla. Ve dveřích stála holka s dlouhými rovnými blonďatými vlasy. "Nooo... Jo. Slyšela jsem, že to pomáhá při získávání téé... noo... vzájemné důvěry," řekla Kami nervózně, protože nechtěla vypadat jako nějaký blázen. "To zní zajímavě. Jmenuji se Eveline Luciášová," řekla ta dívka. "Já jsem Kami Potterová," řekla zase Kami. "Počkej, řekla jsi..." nedořekla Eveline. "Jo, řekla jsem ,Potterová´," přerušila jí Kami. "Ale.. nemáš snad nic společného s tím... s tím Harrym Potterem?" řekla Eveline. "Vlastně on je můj starší bratr," odpověděla Kami naprosto klidně, jako, kdyby to snad bylo normální, že je dcera lidí, kteří mají být dávno po smrti. "Ale... jak to?" divila se Eveline."Vždyť rodiče Harryho Pottera už jsou dvacet let po smrti!" A tak jí Kami vysvětlila, jak to bylo s její rodinou, proč nešla do Bradavic a proč o nich její bratr neví. "To je super! Ale měla bys být opatrná. Nemůžeš hned každému vypovídat, jak se věci mají. Mně sice můžeš věřit, ale jestli se pán zla třeba někdy vrátí (nebo se už vrátil a my o něm jen nevíme), tak bude mít komplice. A ti z tebe budou chtít vytáhnout informace. Jistě se budou tvářit, jako přátelé, ale budou přesný opak," upozornila jí Eveline. "Ty o tom nějak moc víš," podivila se Kami. "Můj táta pracuje na ministerstvu, jako viceministr obrany proti černé magii. O pánovi zla mi toho řekl hodně," chlubila se Eveline a sedla si naproti Kami. Najednou se ve dveřích objevil kluk. "Ahoj. Můžu si k vám přisednout? Nikde jinde není místo," řekl. "Jasně, pojď dál!" řekly holky jednohlasně. Kluk vešel do kupé. Po jeho rameni lezla mourovatá kočka. "Jé, ta je roztomilá!" začala se nad ní rozplívat Kami a natáhla ruku, aby si jí pohladila. Načež kočka zaprskala a ohnala se po Kami drápkem. "Ty asi nemáš zrovna štěatí, co se týče vztahů se zvířaty.!" zasmála se Eveline. "Bibi, nech jí na pokoji!" napomenul kočku chlapec a jeho vlasy dostaly rudou barvu a oči se změnily v malé plamínky. Tato rychlá změna obě dívky tak překvapila, až se neudržely a vykřikly. "Jen klid!" uklidňoval je kluk. "To je normální. Moje vlasy a oči se mění podle mé nálady. Když je vše v pořádku, tak jsou mé oči a vlasy modré. A za Bibi se omlouvám, není zvyklá na cizí lidi." "To je dobrý. Není jediná," řekla Kami. Najednou se ve dveřích objevil další kluk. "Já se omlouvám... Můžu si k vám sednout? Nik..." načal a ostatní za něj dokončili: "Nikde jinde není místo. My víme." Chlapec se tedy posadil na jediné místo, které zbylo, což bylo to vedle Eveline. "Jmenuji se Solar," řekl. "Když už jsme u toho," řekl majite Bibi, "nepředstavil jsem se. jmenuji se Marian." "Marian, to je zvláštní jméno," usmála se Kami. "Jejda!" vykřikl najednou Solar. Z kapsy mu totiž vyskočila ropucha. Kami po ní bleskurychle chňapla rukama. A úspěšně. Potom jí následně podala Solarovi. "Dík. A ty mi už neutíkej, Rozárko!" okřikl svou ropuchu. Asi vteřinu potom, co se tohle stalo se zpod sedadla ozvazlo zapískání. "Copak, Čumáčku?" koukla pod sedadlo Eveline a vytáhla malou klec, ve které byla myška. V tu chvíli Bibi zaprskala a vyděšeně vylezla svému pánu na rameno. Na to Kami, Eveline i Solar hleděli s údivem. "Bojí se myší," vysvětlil Marian. Načež trojice ostatních dětí vybuchlo smíchy. Bibi se zatvářila smutně a poníženě. První to zpozorovala Kami. "No, ale to je přece úplně normální, že se bojí myší, ne?" řekla. "Kami, promiň, ale to skutečně normální není," řekla Eveline. Kami jí kopla do holeně. "Jo. jasně... Je to úplně normální," řekla, protože nestála o další kopanec. Kočka se přestala tvářit zahanbeně. Stále se ovšem chovala ostražitě, kdykoliv na ní myš pohlédla. "Stejně je to zvláštní," řekl Solar, "že se kočka bojí myší." "nikdo neví, proč to dělá. Utíká před nimi už od kotěte," řekl Marian. Eveline vykoukla z okna. "Měli bychom si vzít hábity, za chvíli tam budeme," řekla. Oblékli si tedy své pláště. Chvíli nato zaskřípaly brzdy vlaku. Děti vystoupily a za chvíli zmizely v tlačenici studentů. nikdo nevěděl přesně jak (nejspíš proto, že ani pořádně neviděli na cestu), ale najednou se ocitli v hlavním sále, v aule. Židle a stoly byly ve čtyřech řadách. Žádný z nováčků neměl nejmenší tušení, kam by si měli sednout. Jeden z učitelů se protáhl davem a každému nováčkovi řekl, aby si nesedali a že se za chvíli dozví, proč. proto tedy prvňáčci stáli a čekali. Před nimi byl na vyvýšené části auly stůl. Za ním seděli učitelé a přímo veprostřed ředitel. teda všichni si mysleli, že to je ředitel. Měl dlouhé šedé vousy zapletené do copánku. Kdyby nebyly, asi by sahaly až na zem. Vlasy měl oproti nim o dost kratší. sahaly mu jen něco málo nad ramena. Ten muž teď vstal a kývnul na profesorku, která seděla hned vedle něj. Ona mu kývnutí oplatila a vzala do ruky zvon, co byl na stole a zazvonila s ním. Zvuk toho zvonu nebyl ani trochu ostrý a už vůbec ne nepříjemný. Měl jen žáky klidným způsobem utišit. Když celý sál zmlkl, ředitel začal mluvit. "Vítám vás, milí studenti v novém školním roce. Moje jméno je Řehoř Vrtinožka." Jakmile své jméno vyslovil, několik žáků se uchechtlo. Ředitel to přešel bez jediné reakce, jakoby si toho ani nevšiml. Bylo vidět, že je zvyklý. "Jsem ředitel této školy, to už vám, ale jistě došlo. Jako vždy i tento rok tu máme až překvapivý počet prvňáků. Ti budou teď rozřazeni do jednotlivých kolejí. Pro ty, kteří to ještě neví: Naše škola se dělí na čtyři koleje. Děsuvzdor, Drakobij, Lukotvor a Mozkomoc." "Nebo taky odvážlivci, válečníci, zruční kouzelníci a mudrcové," pošeptal ostatním Marian. "Rozdělíme vás pomocí vševidoucích holí," dokončil ředitel. "Ach jo," povzdechla si Kami. "Já myslela, že nás přiřadí moudrý klobouk." "Jakýže klobouk?" podivila se Eveline. "Moudrý klolbouk," řekla Kami, "tím se rozdělují žáci v Bradavicích." "Já nevím, zda sis toho všimla, Kami, ale tohle NEJSOU Bradavice, tohle je Jasnovidecká," řekla Eveline. Mezitím už profesorka volala studenty k sobě. "Lucie Vodnářová!" Dívka, kterou volala se propletla mezi lidmi a stoupla si mezi čtyři vztyčené hole. "Každá z těchto holí symbolizuje jednu kolej," vysvětlila profesorka. Hole se náhle rozklepaly a dívka se vznesla asi tři metry nad zem. Chvilku křičela, potom se jen tvářila zděšeně. Po půl minutě z jedné hole vyšlo světle modré světlo. Dívka se vrátila na zem. "Modrá... Gratuluji, slečno Vodnářová. Děsuvzdor!" usmála se profesorka. Dívka se za mohutného potlesku vrhla k Děsuvzdorskému stolu. A takhle si je postupně volali. Až došla řada na Mariana. "Marian Hvězdný!" Chlapec se tedy vydal doprostřed toho čtverce z holí. Vznesl se. Pár vteřin tam poletoval a pak jedna hůl zazářila fialově a Marian se snesl k zemi. "Gratuluji, mladý muži. Mozkomoc!" zvolala profesorka. O chvíli později zavolali Eveline. Když se vznesla, překvapeně vykřikla, ale to bylo vše. Její hůl zářila modře. "Výborně, mladá dámo," usmála se na ni profesorka. "Děsuvzdor!" Hned po ní šel Solar. Jeho hůl svítila žlutě. "No skvěle. Lukotvor!" zvolala profesorka. A pět minut nato už si volali Kami. Kami se vznesla, ale zůstala ve vzduchu až podezřele dlouho. Hole se očividně nemohly rozhodnout. nakonec jedna zazářila růžově. "Gratuluji. mladá slečno. Drakobij!" řekla profesorka. Kami se zatvářila vesele, i když byla i trochu zklamaná, že se nepřipojí k některému z jejích kamarádů. Zamířila až na konec svého stolu, protože tam seděli i její přátelé a povídali si. "To je škoda, že jsme každý na jiné koleji," povzdychla si Eveline. "Jen se neboj, Eve, jednou se nám to jistě bude hodit," povzbuzoval Solar. Když byli všichni rozděleni, jejich vedoucí je odvedli na koleje.

Zlaté prasátko

V životě se mi nestalo, aby měl článek komentář už nějak tři hodiny po vydání. Dnešek je vůbec celej nějak divnej. Dva články v jednom dni... to se mi naposledy povedlo snad někdy vloni v listopadu, když jsem byla nemocná a bez ustání psala Jednorožčí podkovu (teď je od ní na chvíli pauza, snad mě brzo napadne, jak ten příběh rozvinout). Teď mám sotva tři články do měsíce. Noo nic. Tohle je další "krátký" vánoční příběh.

Bylo, nebylo… no, radši nebylo… no tak bylo. V jednom lese žila, byla jedna bachyně. A ta bachyně měla malá selátka, malé divočáčky. Byli čtyři. První byl nejstarší a také největší. Měl silné zuby, zahnuté nahoru. Ještě nebyly ani zdaleka tak velké jako ty, co měla jeho maminka, ale silné byly dost. Druhé selátko bylo menší, i jeho zuby byly menší, ale mozek mělo, že byste se divili. Třetí divočák byl vlastně holka. Měla krásnou lesklou srst a vždy čistá kopýtka. Poslední čuník byl nejpodivnější. Byl tak malý, že kdybyste nastavili obě dlaně vedle sebe, jsem si jistá, že by se vám do nich vešel. Ale jeho velikost nebyla jediná zvláštnost, kterou měl. Jeho srst totiž nebyla hnědě pruhovaná, jako u jeho sourozenců. Byla zlatá. A protože prasátko bylo zlaté, museli si všichni dávat větší pozor, aby ho nikdo neulovil a neprodal jeho srst (znáte přece lidi). Jednou takhle na Vánoce se zase prasečí rodinka schovávala před lovci. Měli skvělou skrýš, na jedné lesní mýtince, kam skoro nikdo nechodil. Náhle z lesa zazněly výstřely. "To jsou lovci! Musíme zmizet, děti!" křikla bachyně a rozeběhla se z mýtiny na druhou stranu lesa. Její malá selátka hned za ní. Jak ale všichni museli přeskakovat zasněžené pařezy a uzoučké potoky, zlaté prasátko se opožďovalo, protože jak bylo malé, tak se mu mnoho skoků nepovedlo. A jak se tak opožďovalo, najednou zjistilo, že se ztratilo. Chudák malé selátko volalo na všechny strany: "Mamíí!! Bráškovéé!! Sestřičkóó!" Ale nikdo se mu neozýval. Ztracený čuník takhle došel až na kraj lesa. Pořád volal svou rodinu, když najednou uviděl nějakého člověka, jak sedí v závěji a chystá se asi zrovna svačit. Vedle sebe měl položenou sekeru a opodál leželo pár malých pokácených smrčků, z toho tedy zlaté prasátko usoudilo, že je to dřevorubec nebo tak něco a kácí stromky, aby je ve městě mohl prodávat. Prasátko k němu zamířilo, protože si řeklo, že třeba viděl jeho maminku a sourozence. Dřevorubec se zrovna chystal zakousnout do plátku jablka, když uviděl zlaté prasátko. "No to jsem blázen! Ten divočák je zlatej! Jak jsem celej den nejed´ tak už mám asi halucinace." "Neviděl jsi mojí maminku, brášky a sestřičku?" chrochtalo prasátko. A protože zlaté prasátko bylo kouzelné prasátko (jinak by nemohlo být zlaté), tak mu dřevorubec rozuměl. A protože si myslel, že se mu to jen zdá, nedivil se, jak to, že mluví. "To jsem skutečně neviděl," odpověděl. Náhle prasátku zakručelo v bříšku. "To nevadí. A byl bys tak hodný a rozdělil se se mnou o svou svačinu, prosím? Mám hrozný hlad!" žadonilo. "No já ti nevim. Sám jsem od rána nejed´, taky mam hlad," odpověděl dřevorubec. Prasátko ale bylo najednou tak hladové, že zapomnělo, co se sluší a patří a začalo žebrat. Dělalo psí oči a otíralo se dřevorubci o nohu. "Prosím, prosím, prosím!" chrochtal čuník. "Ony přeludy taky můžou mít hlad?" napadlo najednou dřevorubce. "Nejsem přelud, jsem skutečné. Prosím, prosím, dej mi aspoň kousek jablíčka," žadonilo dál prasátko. "A splníš mi za to aspoň tři přání, když už nejsi přelud?" zeptal se nakonec dřevorubec. "Vypadám snad jako nějaká zlatá rybka?" řeklo trochu uraženě prasátko. "No, zlatý jseš," odpověděl dřevorubec. "Ale přání plnit neumím," řeklo mu na to zase prasátko. "Víš ty co, prcku?" řekl nakonec dřevorubec. "Já ti tu svoji sváču dám. Na, vem si moje jabko. A pak tu mám ještě pár mrkví a chleba, který byl už, když jsem vyrážel starý, ale nějak mi cestou úplně ztvrdl. Vem si," řekl dřevorubec a s těmi slovy podal prasátku vše, co měl. Prasátko se najedlo, slušně poděkovalo a řeklo: "Asi teď budeš mít hlad, co?" "Ne," odpověděl dřevorubec, "mám s sebou ještě dva čerstvé rohlíky." "Tak to jo," usmál se zlatý čuník a za chvíli zmizel v lese. Když dřevorubec snědl ty dva rohlíky, vzpamatoval se, došlo mu, co se stalo, nechal smrčky i sekeru být a rozběhl se k nejbližší hospodě. Rozrazil dveře a z plných plic křičel: "Viděl jsem zlaté prasátko!!!" "Nekecej, Franto!" napomínali ho jeho přátelé, kteří zrovna seděli s rodinami všichni u jednoho stolu. "Nekecám! Viděl jsem ho tam u lesa! Bylo malé, do dlaní by se mi vešlo a mělo zlatou srst!" řekl dřevorubec, který teď mluvil spisovněji, než obyčejně. "Nejseš nemocnej, Franto?" divili se dřevorubcovi přátelé. "Něco se ti asi zdálo!" řekli mu na to ještě někteří. "To jsem si taky myslel, ale bylo pravé. Celý den jsem kácel smrčky v lese a nic jsem nejedl, a když jsem se chtěl najíst, tak se mě to zlaté prasátko zeptalo, jestli jsem neviděl jeho rodinu a jestli mu nedám trochu ze svojí svačiny. Nakonec jsem mu většinu dal. A potom odešlo do lesa!" drmolil dřevorubec, sotva mu bylo rozumět. "Dokaž to!" vyzval ho hospodský. "Dobře! Ten divočák se mi otíral o nohu, když žadonil o mojí svačinu. Zůstaly mi na noze nějaké jeho chlupy, koukejte se!" řekl a ukázal svojí levou nohavici. Všichni v hospodě oněměli úžasem. Jeho nohavice byla skutečně celá pokrytá zlatými chlupy. Okamžitě se k němu seběhli a vyptávali se: "Co jsi udělal? Kde jsi ho viděl? Jak velké bylo?" Dřevorubec odpověděl jen: "Potkal jsem ho u lesa kousek odsud. Velké bylo asi tak, že by se tuhle Pepíkovi veško do dlaní," při těch slovech se podíval na syna jednoho ze svých kamarádů, "a jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem celý den nejedl a ono za mnou přišlo, když jsem se chtěl najíst." Lidé tedy počkali do dalšího dne. Od rána nic nejedli, vydali se k lesu, vyndali jídlo a vyhlíželi zlaté prasátko. Ono ale nepřišlo, protože našlo cestu zpátky ke své mamince. Zkusili to další den a pak i ten další. Protože se prasátko ani jednou neukázalo, lidé usoudili, že se zlaté prasátko objevuje jen na Vánoce. Zkusili to tedy další rok. Ale čuník se stále neukazoval. Lidé tomu ovšem nepřestávali věřit, protože přece viděli dřevorubcovu chlupatou nohavici. A tak vznikl ten příběh, že když nebudete na Štědrý den až do večeře nic jíst, uvidíte zlaté prasátko. Já ale myslím, že postačí, když se vydáte s nějakým ovocem do lesa a necháte ho tam zvířátkům. Při troše štěstí se mezi nimi objeví i zlaté prasátko.

Audience u Ježíška

Tak nějak jsem dostala za úkol napsat vánoční povídku. Tenhle nápad jsem nosila v hlavě asi dva měsíce a pak jsem to konečně napsala. Je to docela krátká povídka (ehm, ehm... Stejně tak, jako Reakce na Kytici byla "stručná"), ale to snad nevadí (zvlášť pak proto, že pracuji na další).

Blíží se nám Vánoce, přijde Ježíšek… Už jste se někdy zamýšleli nad tím, proč ne vždycky dostanete to, co si přejete, proč Ježíška nesmíte vidět, jak se sem Ježíšek vlastně dostane, nebo kde vlastně bydlí? To vše si můžeme jen domýšlet. Anebo se zvednout ze židle, zapnout Google mapy, najít, kde Ježíšek žije, vydat se za ním a na všechno tohle se zeptat. Přesně tak, jak jsem to udělala já. Vydala jsem se za ním a udělala s ním rozhovor.

Kde tedy Ježíšek vlastně žije? Asi vás to překvapí - jeho dům, tedy spíše vila se nachází uprostřed Bermudského trojúhelníku. Je tam totiž jeho vlastní ostrov. Problémem je, že není tak snadné se tam dostat. Naštěstí tam letí jedno letadlo. Smí tam jen VIP, což já jsem, protože dělám školní časopis. Takže jsem si sbalila svůj blok a tužku a nastoupila do letadla. Cesta trvala pár hodin, ale když jsme konečně přistáli, okamžitě mi došlo, že to stálo za to. Přede mnou stála obrovitánská vila. Byl tam venkovní bazén, obrovská zahrada, minigolf a na střeše té vily velký neonový nápis "Ježíšek - audience každou středu od 16:00 do 18:00". Koukla jsem na hodinky - bylo 16:01. Tak jsem vykročila ke dveřím té obří stavby. Zazvonila jsem. O několik vteřin později mi otevřela nějaká paní (asi služebná). "Pojďte dál," řekla, "pan Ježíšek vás už očekává." Vešla jsem do domu, který zevnitř vypadal ještě větší a luxusnější, než zvenčí. Na stěnách dlouhatánské chodby plné dveří visely obrazy a na jejím konci byly schody, na nichž byl červený sametový koberec. "Jděte o schodech nahoru a proti vám budou dveře do Ježíškovy pracovny," řekla mi paní, která mi předtím otevřela dveře. Vyšla jsem nahoru po schodech. Přede mnou byly rudé dveře, futra byla ze zlata, posázená rubíny, smaragdy, safíry a jinými drahokamy. Na dveřích byla cedulka "Ježíškova pracovna". Zaklepala jsem. "Dále!" ozvalo se. Otevřela jsem dveře. Pracovna připomínala spíše obývací pokoj. Ježíšek seděl na červeném gauči a před ním byl zlatý konferenční stolek. "Posaď se," řekl Ježíšek. Posadila jsem se tedy na rudý sametový gauč. "Vím, proč jsi tu. Chceš vědět, co dostaneš k Vánocům, že?" zeptal se Ježíšek. "Vlastně ne tak docela. Chtěla jsem s vámi udělat menší rozhovor. Je velká spousta věcí, které by se děti rády dozvěděly, tak mě napadlo, že byste mi možná mohl zodpovědět pár otázek," vysvětlila jsem mu. "Aha, dobře, jen se ptej," řekl na to on. "Takže, první by mě zajímalo, kde vlastně všechny ty dárky bereš?" položila jsem první otázku. "Kupuji je, jak taky jinak. Mám slevové karty do všech obchodů. Jejich vedoucí a prodavači se zavázali, že o mém nakupování pomlčí," řekl. "To je zajímavé… A kde bereš peníze na všechny ty dárky?" "Ježíšek je velmi dobře placené zaměstnání. Mám dost peněz na dárky i na vylepšování své vily." "No, a proč tě vlastně nikdo nesmí vidět, když naděluješ dárky?" "Kdysi dávno mě lidé vidět mohli a často na mě čekali už u stromečku a za dárky mi osobně děkovali. Jenže jeden chlapec se jednou naštval, že dostal málo dárků. Taktak jsem před ním stihnul utéct. A proto nechci, aby mě lidé viděli. I kdybych věděl, že mi neublíží - nikdy nevíte." "Zajímavé… Jak jsi před tím chlapcem utekl? A obecně, jak se dostaneš do každého domu?" "Mám sáně tažené šesti okřídlenými srnci a jedním okřídleným jelenem. Dříve jsem létal sám, měl jsem vlastní křídla. Jenže mě brzy začala bolet a byl jsem moc unavený, každé Vánoce. Jeden rok jsem taky zkusil vzít si taxi, jenže byl moc pomalý. Tak jsem v lese pochytal pár srnců a jednoho jelena a dal jsem jim křídla. Výcvik mi zabral celý rok." "To mi připomíná - co vlastně děláš zbytek roku? Když tedy zrovna nenakupuješ dárky a neroznášíš je." "No, trénuju srnce a jelena, hraju minigolf, plavu v bazénu a občas něco přečtu. Ovšem nejradši se jen tak poflakuji v mé pracovně." "Dál bych ráda věděla, co ostatní roznašeči dárků, jako Santa Claus nebo děda Mráz? Jak s nimi vycházíte?" "Víš, když máme někdy volnou chvilku, tak se všichni sejdeme, popijeme víno, občas děda Mráz přinese i něco ostřejšího…" "No, to mi myslím pro tuto otázku stačí," utnula jsem ho. " Jako poslední bych ráda věděla, proč někdy nedostaneme všechno, co si přejeme." "No, ne vše se snadno shání. A taky ne snadno doručuje. Zkrátka buď je to složité sehnat, nebo doručit, nebo obojí," řekl. A tak jsme se rozloučili a já jsem odešla a odletěla zpět k nám, do Čech.

PS: v článku se zmiňuji o tom, že dělám školní časopis. To je pravda. Myslíte si snad, že člověk, jako já nedělá školní časopis?!

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 1.

Na začátek chci jen upozornit, že tohle je fanfikce na Harryho Pottera a obsahuje spoilery. PS: Díky všem, co mě donutili to sem dát.

Kami vyšla před dům a zahleděla se do dáli. Dnes by jí měla přijít sova z Bradavic - nejlepší školy čar a kouzel vůbec. Její bratr tam také chodil. Její starší bratr, Harry Potter, nejslavnější čaroděj vůbec. Není snad dítě, jež by neznalo jeho jméno. Je to chlapec, co přežil. Přežil útok Lorda Voldemorta. O jeho rodičích se však myslí, že zemřeli. To je vlastně pravda jenom napůl. Zemřeli a tím dokázali, že Harry přežil. Ale tak, jako Harry vstal z mrtvých, i jeho rodiče dostali druhou šanci. Protože se pro Harryho obětovali, mohli ještě žít. Ovšem bez části své duše. Bez té, která byla vždy s Harrym. Jejich živé části se odstěhovaly kousek od Londýna. A měly dceru jménem Kami. A ta právě teď stála před domem a čekala svůj dopis z Bradavic. V dáli se náhle zjevil pták. A ne ledajaký pták, výr. Kami ho okamžitě poznala. "Mamíí! Už letí!" zavolala. Lily - Kamina matka vyšla z domu a vzala Kami kolem ramen. Sova se pomalu blížila. Za chvíli už přistála na zábradlí u schodů. Kami jí nadšeně sundala dopis z nohy, pak se ale zarazila. Pečeť na dopise totiž nebyla pečeť Bradavic, nýbrž zcela jiné školy.

Kami na ni s údivem hleděla. "Mami, co je to za školu?" zeptala se a otočila se na Lily. "Víš, Kami, Bradavice nejsou jediná škola kouzel. A Jasnovidecká už dlouho s Bradavicemi soutěží o titul nejlepší čarodějnické školy vůbec. Díky tvému bratrovi mají ale Bradavice mnohem lepší reputaci," odpověděla Lily. "Ale ty jsi jeho sestra. Mohla bys být velmi přínosná zase pro Jasnovideckou," dodala. "To ale znamená... když mi nepřišel dopis... Znamená to, že mě v Bradavicích nechtějí?" zesmutněla Kami. "Věř mi, že mají velmi dobrý důvod," povídá Lily. "Takže tys věděla, že mě tam nevezmou?" "No, ne tak docela. Víš, když jsme přežili útok... ty víš koho, tak jsme to museli oznámit Brumálovi, tehdejšímu, dnes již mrtvému řediteli Bradavic. Tak jsme to i udělali. On ale řekl, že se to nikdo jiný nesmí dozvědět. Ani Harry, ani kdokoliv jiný. Pán zla tehdy uměl nahlédnout do Harryho mysli. A kdyby Harry věděl, že jsme naživu, jistě by to brzy zjistil i pán zla. A našel by nás. A zabil. A s námi i tebe, Kami. S Brumbálem jsme se tehdy rozhodli, že bude lepší, když se do Bradavic nedostaneš. Pán zla by tě našel a brzy by zjistil, co jsi zač." "Ale mami, pán zla je mrtvý," namítla Kami. "Zlo si vždy najde svého pána. Chtěli jsme tě s Brumbálem chránit. Ale pak Brumbál umřel. Jeho následník byl spojencem pána zla. O našem přežití nevěděl. A i on pak zemřel. Nynější ředitel byl Brumbálův dobrý přítel. Byl a dodnes je jeden z mála, kdo o nás třech ví. A věděl i o Brumbálově slibu. A proto ses do Bradavic nedostala. Na Jatečce budeš v bezpečí," povídá Lily. Kami se jen usmála. "Chápu," řekla.

Hned druhý den ráno se Kami a Lily vydaly spolu koupit hůlku a další věci, potřebné na Jasnovideckou. "Běž si pro hůlku sama, já potřebuji ještě něco zařídit," řekla Lily. Kami trošku znervózněla, ale nedala na sobě nic znát.

vešla do obchodu. Všude kolem byly regály s krabicemi, ve kterých nejspíše byly hůlky. Kami se rozhlédla kolem dokola. Za pultem seděl starý pán s dlouhými bílými vlasy a zrovna něco psal. kami si nervózně odkašlala. "Promiňte..." řekla. Pán zvedl zrak a usmál se. "Á, slečna Potterová! Vítám vás," řekl. "Jak...jak víte, že se jmenuji Potterová?" vyděsila se Kami. "No, to víte... Máte matčiny oči," řekl starý prodavač. "Ale... Moje matka a můj otec... měli by být přece mrtví!" povídá Kami. "Ale vy víte, že tomu tak není. A já stejně tak. Nemusíte se bát, Brumbál mi to sám prozradil, když ještě žil. Vaši rodiče o tom ví. Jsem jeden z mála, kterým se věřilo natolik, že jim bylo prozrazeno, jak se věci mají. Tak, co to bude? Co si koupíte?" ptal se pán. "No, nejspíš hůlku," řekla Kami. "Ach, jistě. Zkuste tuhle," řekl prodavač a vyndal z regálu krabici s hůlkou. Kami s ní mávla. Knihy, co ležely na stole spadly a vypadly z nich některé stránky. "Jejda, omlouvám se!" řekla rychle Kami. "To nic, to nic. To se hold někdy stává," usmál se pán, hůlku uklidil a vyndal jinou. "Mávni s ní!" vybídl jí. Kami s ní mávka. Nádobky s inkoustem praskly a inkoust vytekl všude kolem. Brka se rozletěla po celé místnosti. "Ups!" prohodila Kami. "Pořád lepší, než váš bratr," řekl starý prodavač, uklidil i tuhle hůlku a vyndal další. "Do třetice všeho dobrého. Podobnou měl váš otec. Zkus jí!" Kami s ní mávla. Na špičce hůlky se objevilo světlo. To se vzneslo a přilétlo ke Kami. "Á, vypadá to, že máte vybráno, slečno Potterová," usmál se prodavač. Kami hůlku uložila do krabičky, zaplatila a vyšla z obchodu. Její matka už tam stála a v ruce družela klec. "Koupila jsem ti malý dárek," řekla Lily. Kami sjela pohledem ke kleci. Byla v ní malá snězná sova. "Tvůj bratr měl stejnou," řekla Lily.

Druhý den ráno se Kami i s rodiči vydala na nástupiště 9 a 3/4. Tam totiž nejezdí jen vlak do Bradavic, ale i třeba právě na Jasnovideckou. Jak se tak Kami rozhlížela okolo, zahlédla vlak do Bradavic. A u něj nestál nikdo jiný, než její bratr Harry. "Mami, hele, támhle stojí Harry!" řekla (vlastně div nevykřikla a ukázala prstem směrem k Harrymu. Lily se jen usmála a kývla. Najednou se na ni Harry otočil. "Zdá se mi to nebo...?" řekl (Kami to neslyšela). "Copak, Harry?" zeptala se Ginny - Harryho manželka. "Mám pocit, že jsem viděl... moje rodiče. a byla s nimi nějaká malá holčička," odpověděl. "Ale Harry," otočila se na něj Hermiona - jeho kamarádka z Bradavic, "vždyť tvoji rodiče jsou už víc, než dvacet let po smrti." "Hermiona má pravdu, Harry. Něco se ti zdálo, znáš se," řekl Ron - Hermionin manžel a druhý Harryho kamarád z dob, kdy ještě chodili do Bradavic. "Ale, ale... ta podobaa!" nedal si Harry říct. Kami mezitím nastoupila do vlaku. Ještě se vyklonila z okna aby se rozloučila se svými rodiči. Harry na ní stále koukal. "Co se mu asi honí hlavou, že nás tak sleduje? Určitě se diví, kdo jsme, že jsme tak podobní jeho rodičům," zasmála se Lily. Kami zklopila hlavu. "Mami, nemůžeme tam nechat stát a myslet si, že jste jen podobní jeho rodičům," řekla Kami. Lily se podívala na Harryho, který se loučil se svými dětmi a potom se podívala zase na Kami. "Možná jednou, až bude zlo definitivně zahnáno, tak budeme moct být zase jedna velká, šťastná rodina," řekla jí na to Lily. V tu chvíli se vlak začal pomalu rozjíždět. "Tak ahoj, mami, ahoj, tati. Mám vás moc ráda!" volala Kami. "My tebe taky," řekl James. "Užij si to tam! Napiš nám! A starej se dobře o svou sovičku!" volala za ní Lily. "Neboj, budu!" slibovala Kami. A vlak se pomalu vzdaloval.

Obrázky?

Ech... Vy možná budete namítat, že jenom kreslim a nepíšu a kašlu na celej blog (s výjimkou rubriky "Moje výtvory")... Ale ne-e! Já píšu. Jenomže cokoliv, co jsem zatím rozepsala, rozepsané i zkončilo. Včetně komixu na Lvího krále. Nicméně myslím si, že fanouškovská horečka by se měla brát jako nemoc a mělo by se při ní taky zůstávat doma. Minulý týden mě zachvátila neskutečně silná vlna závislosti na Harry Potterovi. Kreslila jsem fanpictures! A psala fanfikce, které se tak něja mísily s tím, co se skutečně stalo na naší škole. Bohužel jsem zatím viděla jen filmy. Takže až budu mít ve městě čas, navštívíme ráj knihomolů... KNIHOVNU! A nebo počkám do Vánoc. No, přestanu se tady vykecávat o něčem, co stejně nejspíš nikdo nečte. Poslední malá informace: Brzy bude nová kapitola Kočičího bratrstva!

Když jsem sem naposledy dávala svoje obrázky, psala jsem něco o mé oblíbené MLP fanfikci Daughter of Discord. Kdo tu fanfikci sleduje, myslím,že už dávno pochopil, že tohle je další fanpict. Poníci jsou (zleva): Thunder Dash, Apple Blossom a Blooming Bow (ve fanfikci je jen Apple Blossom a Thunder Dash).

Nojo. Nebylo by mého blogu bez špetky Lvího krále. Tak nějak jsem se uprostřed října začala těšit na Vánoce a nakreslila tohle.

Ano, tohle je ten fanpict na Harryho Pottera. Jinak, než jako poníky je prostě nakreslit nedokážu :D.

Misha pod polární září, kdo by nepoznal. Začalo mě hrozně bavit stínování. A ta hra s Mishiným účesem... Asi jí budu hřívu měnit častěji, s copánkem se mi hrozně líbí. A hlavně ten ocásek

Další stínovací obrázek.

A jako poslední je tu něco jako temná Misha. Nebo spíš temná stránka Mishy.

A toť prozatím vše.

Reakce na Kytici

Jak se vám líbí nový design? Mě děsně moc :D!! Zabral mi asi hodinu a půl. Jo, a, musíte mě pochválit - tato básnička způsobila, že tady konečně máte rubriku " Moje básničky". Potlesk, prosím *sarkastické tleskání*. Dobře, není to nic, co by průměrný člověk nezvládl, ale tady je nutno dodat, že já nejsem průměrný člověk. A teď k básničce: Nedávno jsem byla donucena přečíst si sbírku básní, Kytici. No, pak jsem nemohla spát (aneb slabší povaha XD). A protože jsme měli pak tu Kytici nějak stručně popsat (OK mě se to prostě stručně nepovedlo!), tak jsem to udělala formou básničky (nakonec jsem zjistila, že jsme měli popsat jen Dceřinu kletbu. To naštve). Tahle básnička je vlastně jen můj názor na tohle uznávané dílo, pokud se váš názor liší, tak jste nejspíš normální člověk :D (Upozorňuji, že v reálu mi to zabralo čtyři A4 stránky, takže je to fakt dlouhééé).

Kytice

Nedávno byl mi úkol zadán,

z občanky tuším bylo to.

Tudíž jsem vyndala sluchátka z uší

a vrhla se do čtení naplno.

Po chvíli zachvátil mne strach,

co bylo v těch třinácti baladách.

První - Kytice tolik strach nenahání.

O mateřídoušce bylo to povídání.

Jak porostla jisté matky hrob

a matka se květinou stala.

Dítka její smutná nezůstala.

Druhá - Poklad už trochu horší byla.

Jak matka ve skále pro zlato dítě zapomněla.

Třetí - Svatební košile

byla zase o mrtvole.

Jak mrtvý muž šel za svou milou

a odvedl jí na hřbitov.

Kde zjistila ona pravdu celou

a schovala se v márnici.

Nemrtvý k mrtvému mluví:

"Dej pryč prosím tu petlici."

Dívka však kletbu odvrátila

a v motlitbách skryla své obavy.

Utekla a v bezpečí byla,

ale mě už to nebaví.

Ve čtvrté - Polednici

křičelo malé dítě

matka křik mu oplácela,

náhle dvěře otevřela

a za nimi Polednice!

Děťátko k sobě strachy tiskla,

děťátko rozrušeně výská.

Jeho křik netrvá dlouho,

tisknula ho příliš mnoho.

A pak - Zlatý kolovrat,

to zas bude nějaký zvrat -

pomyslí si každý, každá.

A já říkám: "Máte pravdu."

Zase další vražda!

Závistivá dívka zabila svou sestru.

Její tělo schovala do temného hvozdu.

Šťastně s milým své sestry žila,

potom se ale prozradila.

Název další balady - Štědrý den,

zní poněkud klidně.

Celkem jsem se těšila,

dopadlo to bídně.

Dvě dívky držely se tradice,

k půlnoci koukly do vody,

jedna šťastná, druhá smutná,

spatřily své osudy,

Šestá báseň - Holoubek,

hned další dvě smrti.

Žena si muže otrávila,

znova se vdala,

vinu svou neunesla -

a tak se utopila.

A pak je tu balada

Záhořovo lože.

Na tu můžu říct snad jen:

"Dobrý pane bože!"

Zloděj potkal poutníka, kterého chtěl zabít,

místop toho dal mu úkol

za Satanem zajít.

A jako vždy na konci

zloděj i poutník zemřou,

přestávám mít v Kytici

tu oblibu velkou.

Báseň Vodník,

toje horor, povím vám.

Dívka klidně prala prádlo

*žbluňk* A byla ta tam.

Vodník pod vodu jí stáhl,

a za ženu si ji vzal.

Žili spolu dlouhou dobu

a vodník jí syna dal.

Dívka navštívila matku,

ta nechtěla jí pustit zpět.

Vodník snahou přilákat ji,

zničil pro ni celý svět.

A pak Vrba tady byla,

báseň, jež mě překvapila.

Žena, půlku duše ve vrbě,

muž chová nenávist sám v sobě,

Vrbu podťal, ženu zabil,

syna zrodil, vychoval.

A ten u nově vzrostlé vrby,

velice rád si hrál.

Pak tu byla Lilie,

tenhle úkol mě snad zabije!

Na hrobu v lese vyrostla kytka,

uviděl ji tak hradní pán,

vzal si jí, ta mu dala synka,

skoro jak v pohádce, řeknu vám.

Matka muže však žárlila

a tak kytku i syna zabila.

Potom přišla Dceřina kletba,

matka dítě zrodila.

Nebyla ale s nikým vdaná

a proto ho zabila.

Zabila to holoubátko,

malinké a nevinné,

matce kletbu zanechala,

že jí špatně vychovala.

Sama žila jenom krátce,

zabila se na oprátce.

Nakonec přišla Věštkyně,

co Libuši Přemysla věští.

A hele - báseň skončila.

Uf, mám to ale štěstí.

Noc nočních můr

byla ta dnešní,

každou hodinu jsem se vzbudila.

Ráno za oknem na mě vykoukl deštník,

do školy jsem vyrazila.

Až se mě příště budeš ptát,

co ke svému svátku si budu přát,

řeknu s úsměvem na líci:

"Čokoládu a nebo báseň.

Vše, jenom ne kytici."...

Další moje obrázky

Nemůžu uvěřit, že CELEJ MĚSÍC nebyl článek. No, čekání na pátou epizodu MLP fanfikce Daughter of Discord ze mě vysávalo energii (a kreslení fanpictures taky). A čekáni na šestou bude asi taky dost vysilující... Jo, ještě bych se vás chtěla na něco zeptat. Nedávno mi výtvarkářka řekla, že bych neměla kreslit oči tak, jak je kreslím. Prej jsou moc vykulený a velký (velikosti jsem si vědoma, ale nepřipadá mi jako problém). Zajímá mě: co vy na to? Prozraďte v komentářích :).

Jak reálné... Misha - kůň - hraje na flétnu. Miluju to ♥. (Tu hru na flétnu)

Jo, a zbožňuju houpačky :D.

Tady máte obrázek z plánovaného alternativního komixu na Lvího krále. Víc zatím neprozradím. Jména lvíčat (zleva): Kula, Chumvi, Tojo, Malka, Tama.

A tohle je prozmněnu obrázek z nealternativního plánovaného TLK komixu. Jsou na něm Tama a Tuna. Tama - dcera Sarafiny, Tuna - dcera Sarabi. Kdo je jejich táta zatím neřeknu ˃:D.

A tady je jeden fanpicture na Daughter of Discord. Je to Dinkyina a Cinnamon Stickova budoucí rodina. Poníci jsou (zleva): Cinnamon Stick, Timeline (jejich adoptivní dcera), Dinky Doo, Dee-Doo (ve fanfikci se objevuje jen Cinnamon Stick a Dinky Doo).