O smradlavé ponožce a kouzelníku Bordeláři

Poznámka: Článeček z informatiky, nic závažného, nevyprávět mladším sourozencům před spaním (způsobuje to sny o ponožkách nejen vašim sourozencům)

Bylo, nebylo… nebo radši nebylo… no tak bylo. Někde mezi severním pólem a Afrikou žila jedna ponožka. Ano, žila. Byla totiž kouzelná. Ožila u jednoho kouzelníka, který žil v jeskyni v jednom lese. Ten kouzelník zrovna míchal lektvar a omylem strčil do police s kouzelnými vodičkami. Jedna z police vypadla. A ano uhodli jste - byla to živá voda. A protože ten kouzelník byl bordelář, válela se u něj na zemi ponožka. Živá voda na ní spadla a ponožka ožila. Kouzelník si jí ale nevšiml. A tak se ponožka zabydlela ve vaně, protože tam kouzelník nikdy nechodil (ČUNĚ!). Kouzelník si jí dál nevšímal, ale ponožka se od kouzelníka učila kouzlení a míchání lektvarů pokaždé, když ho sledovala. Ale jak šel čas, ponožce začalo být nepříjemné, že se kouzelník nemyje. Potřebovala kolíček na nos (nebo spíš na špičku). A tak se pro něj vydala, když kouzelník zrovna vyráběl nové mýdlo. Na polici jich měl asi padesát, ale nikdy je nepoužíval. Nicméně ponožka se vyplížila z jeskyně do lesa. V lese bylo plno stromů, jeden jako druhý, druhý jako třetí a tak dále. A protože ponožky mají ve zvyku ztrácet se, i kouzelná ponožka se ztratila. A jak tak v tom lese stála, najednou uslyšela výkřik: "Pachová bomba! Všichni rychle zdrhejte!!!" A pak kolem proběhl zajíc. "Je tady! Je někde poblíž! POPLÁÁÁÁÁCH!!!!" hulákal jako na lesy (teda ne jako, doopravdy). Ponožku pachová bomba nijak neděsila, protože kouzelníkův dům by jí mohl klidně konkurovat. "Zdrhej, ty… ty divná ponožko! Je tu pachová bomba!" otočil se zajíc na ponožku. Pak zahýbal čumáčkem a hned potom si ho zakryl packou. "Fuuuj! Kdy tě naposledy prali?" řekl ponožce. "Prali? Já nejsem surovec, já se neperu!" prohlásila ponožka. "Ale nééé! Né ,Kdy jste se naposledy prali´. Myslel jsem ,Kdy TĚ naposledy prali´" opravil jí zajíc. "Vždyť říkám - já se neperu!" ohradila se ponožka. "Bóóže můj! Ty to slovo ani neznáš! No nic… Co tu vlastně pohledáváš? A jak to že mluvíš, chodíš a vůbec - žiješ?!" podivil se zajíc. A ponožka mu povídá: "Ožila jsem u kouzelníka Bordeláře, v jeskyni. A tomu to tam děsně páchne. Proto hledám kolíček na špičku." "Tak s tím ti milerád pomůžu. Vím totiž dobře kde nějaký kolíček splašit." řekl zajíc a rozeběhl se… severoseverovýchodně. Ponožka běžela za ním. A tak oba běželi a běželi a běželi a les najednou začínal mizet a místo něj se objevila louka. A místo louky najednou vesnice. A na návsi pouť. "Někde tu mají přikolíčkované obrázky, tím jsem si jist!" řekl zajíc a začal se rozhlížet. Až je uviděl. V jednom stánku, kde se malovalo na obličej, byli přikolíčkované obrázky. Zrovna tam nikdo nebyl - ideální čas na akci. Ponožka tam šla, vylezla nahoru a kolíček pomalu sundávala. Ale pak se vrátila paní, která stánek vlastnila a ponožky si všimla. "Co to děláš?!" křikla na ní. Pak se zarazila. "A… Jak to vlastně děláš… To, že žiješ?" A tak ponožka zase znova vyprávěla svůj příběh. Paní se zamyslela a povídá: "Víš co? Mohla bys žít u mě! Pravidelně bych tě prala. A navíc - můj domov je čistý a voňavý." "To nezní špatně. Souhlasím!" řekla ponožka. A tak se ponožka nastěhovala k paní. Paní jí začala říkat Fuska. No a žili šťastně až do smrti. A i po smrti žili šťastně a spokojeně.

Jednorožčí podkova 3 - Kapitola 2.

Šli jsme už dlouho. Myslela jsem, že tam snad nedojdeme. Okolí ani zdaleka nepřipomínalo věčnou zimu a chlad. Najednou ale Hoja vypískla: "Jůí! To studí. Toje... sníh? Neměl by už být roztátý?" "Jsme tu." řekla Matiti. A skutečně - hned pod kopcem na kterém jsme stáli byla zem plná sněhu. U řeky stáli zimní koně. "Musíme se zeptat kudy se dostaneme ke Stromu duší." navrhla jsem. "Dobře. To nechme na Matiti." zakřenil se Haraka. "Proč na mě?!" řekla překvapeně Matiti. "Jsi z nás nejukecanější." odvětila pobaveně Hoja. "Jak myslíte." usmála se Matiti. A kolem jako na zavolanou procházel jeden Kůň. Tedy vlastně klisna. "Dobrý den! Mohu se Vás na něco zeptat?" houkla na ní Matiti. "Zdravím. Ovšem, mluvte." řekla klisna přívětivě.

"Potřebovali bychom se dostat ke Stromu duší."

"To... kvůli NĚMU?" řekla klisna na šlehla pohledem po Harakovi. "To on má magii která Strom duší napájí?"

"Ne, ne, ne! On není zlý, nebojte! Jsme tu kvůli táámhletomu hřebci." vyvedla Matiti klisnu z omylu a nátáhla se k Barafuovi.

"Strom duší mu nejspíš vzal duši." vzdechla jsem.

"Ale to je přeci Barafu! Syn mojí nejlepší kamarádky Baridi! To je příšerné! To je hrůůůůůůza!" skučela klisna. "Strom duší mu jí jen tak za nic nevrátí!"

"Ale my známe řešení! Donesla se k vám ta plánovaná válka mezi Rubyronem a jinými zeměmi?"

"Ano, ano. Zabránili jí tři bílí alicorni."

"To jsme my!"

"Vážně? To je úžasné vidět vás takhle naživo."

"Máme s sebou korunky které vysály temným magii. Vrátíme jí Stromu duší."

"To by mohlo vyjít. Poradím vám kudy ke Strom..." Dál se nedostala protože se odkudsi ozval křik: "CO JSTE TO PROVEDLI MÉMU BARAFUOVI VY ZLOČINCI?!" Byla to Barafuova matka - Baridi. Vyskočila ze závěje a řvala na nás. "CO SI O SOBĚ SAKRA MYSLÍTE?! VLÁČÍTE HO TADY ZA SEBOU A NEMYSLÍM SE, ŽE SE MU TO LÍBÍ!" Určitě by nám urhla hlavy a hodila nám je do obličejů (sláva logice!), kdyby jí klisna, jejíž jméno jsme stále neznali nezastavila. "Baridi, uklidni se! Nechtějí mu ublížit!" "Blbost! Jsi moc důveřivá, Theluji! Určitě mu chtěli udělat něco příšerného." "Strom duší mu vzal duši! Ale oni mu zvládnou pomoci."

"Božínku! To je přííííííííšernéééééé!!!! Můj synáček ztratil duši! To nééééé!!!! Úúúúúú!!!" začala Baridi kňučet a skučet a houkat a... a... a tak dále. "Co kdybychom jim alespoň poradili, kudy ke Stromu duší?" navrhla Theluji a nasadila ironický pohled. "Poslechněte," promluvila k nám," zajděte na hrad Klaufir. Tam žije kůň který by mohl být jednorožcem. Můj syn vám o něm jistě vyprávěl. Vždy se s ním chtěl setkat, už jako neposedné hříbátko. Ten kůň se jmenuje Nyati. Je to alchymista, filizof a ještě o hodně více. Ten ví o Stromu duší víc než kdokoli. Jistě vám poradí. Ale kdo vlastně jste a proč je s vámi ten temný alicorn?" A tak nastalo dlouhé vysvětlování.

"Tak šťastnou cestu!" mávaly za námi Baridi a Theluji. Čekala nás dlouhá cesta na hrad Klaufir. "Tohle mi chybět nebude!" prohlásila Matiti. Hrad stál totiž na vysokém kopci a vyjít tam nebylo zrovna snadné. Ale pak jsme konečně dorazili. Nejistě jsem zaklepala a dveře se samy otevřely. Hrad vypadal staře a neopečovávaně. Rozpadlý ale nebyl.

"Ha-aló!" houkla jsem. Odpověděla mi jen ozvěna. Vypadalo to jako by byl hrad zcela opuštěný. Ale pak jsem si všimla pootevřených dveří. Nahlédla jsem do místnosti malou škvírkou. Spatřila jsem alchymistickou dílnu. Byla tam spousta stojánků, sklenic, baněk a jiných nádob. A taky mnoho lektvarů. U jedné police právě stál nějaký kůň. "Nebojte, budu vám ochotný pomoct, cizinci." řekl a otočil se k nám. Ačkoli jsem nahlédla jen mezírkou, očividně si mě všiml.

Jednorožčí podkova 3 - Kapitola 1.

Ahoj, jmenuji se Shoti. Jsem nejstarší dcera klisny Kony a hřebce Mrenga. Vsadím magickou podkovu od mámy, že jste o nich už slyšeli. Máma je jednorožec, táta pegas a já a mé sestry Matiti a Hoja jsme alicorni (jednorožci s křídly). Pak tu žijí ještě snorsové (plazo - koně), květinoví koně, normální koně a vodní koně. Žijeme všichni v zemi zvané Diadorn. Ten je ale na úplně jiné planetě než vy.

Do Diadornu přišlo jaro. Nebylo to ale hned to jaro po dobrodružství s Harakou. Mezi tím byla totiž ještě další jara. A my jsme zestárli. Já, Matiti, Hoja i Haraka. Haraka a Hoja byli teď stejně staří jako já, když jsme navštívili Rubyron. Zlaté časy! I když už jsem poměrně stará, jetě neumím létat. Táta říká že za normálních okolností se pegas (nebo alicorn) naučí létat až když je na přelomu dětství a dospělosti. Ale já stále čekám na to až se to naučím. Haraka a Hoja se mají. Jsou nejmladší a tak si s tímhle nemusejí dělat starosti - je pochopitelné, že se naučí létat jako poslední.

Nicméně den, o kterém vám chci vyprávět byl od začátku zvláštní. Ráno byla celá obloha růžová. Až hodně pozdě získala zpět svou modroučkou barvu. Šla jsem se napít k řece. A pak jsem ho spatřila. Koně. Z řeky pil kůň. Ale měl světle modrou hřívu (podobnou té tátově). Koně mívají hnědou, černou nebo bílou hřívu (koně jediní totiž nemají nějaké speciální barvy). A kromě toho měl tenhle kůň pod okem vločku. Takového jsem jaktěživa neviděla. "Emmm... Ahoj." pozdravila jsem ho. On našpicoval oči vzhlédl od hladiny řeky. "Ééch... Ahoj. My se známe?" ptal se udiveně. "Ne, právě proto. Koně jako jsi ty jsem tu zatím neviděla."

"Nejsem zdejší. Jsem ze země zvané Frostsnow, ze země věčné zimy. Cestu sem jsem našel, když jsem šel proti proudu naší řeky Inapity. Ta, jak vidím je složena ze dvou dalších. A mimochodem jmenuji se Barafu."

"Barafu... Hezké jméno. Já jsem Shoti."

"Těší mě."

"Mě také."

A tak jsem se dozvěděla, že Barafu je ze země jménem Frostsnow - země věčné zimy. A že tam mají strom, který dokáže vzít všemu živému duši. Vyprávěl mi taky o hradě na kterém prý žije kůň, který by mohl být jednorožcem, kdyby nebyl sněžným koněm.A že stromu duší vzali jeho magii temní jednorožci a spol. Kdyby mu jí ale vrátili, byl by Strom duší zas jen stromem.

Následující dny byly nádherné. Já, Barafu, mé sestry a Haraka. Jednou se ale stalo něco hrozného. Zrovna jsme si hráli u řeky. Barafuovi najednou zprázdněl pohled. A nechtěl se hnout z místa. Věděla jsem že něco není v pořádku. Mluvila jsem na něj, ale on nereagoval. "Harako, doběhni pro naší mamku!" křikla jsem na Haraku. Ten zasalutoval a okamžitě vyrazil jako neřízená střela. Za chvilku k nám sprintoval spolu s mamkou za sebou. "Co se mu stalo?" volala na nás. "Nemám tušení. Ale nereaguje na nás." řekla jsem ustaraně. "To nevypadá dobře, ale má magie by měla být dost silná aby mu pomohla." řekla mamka a začala kouzlit. Její roh neprve začal svítit modře, pak zeleně a nakonec z něj vyskočila jiskra a zase zhasnul. "Jejda! To nevypadá dobře. To vypadá ještě hůř!" řekla mamka. "Je mi líto, nedokážu ho uzdravit. Vypadá to, jako by tu bylo jeho tělo, ale duše zmizela někam pryč." "Duše! Strom duší! Musel mu jí vzít Strom duší!" vykřikla jsem vyděšeně. "Musíme se vydat do Frostsnowu. Tam najdeme strom duší a vrátíme jí zpět Barafuovi." řekla rozhodně Matiti. Barafu totiž o Stromu duší řekl všem. "Dobrá, ale buďte opatrní." řekla starostlivě maminka. "Neboj, budeme v nejlepším pořádku!" usmála jsem se. "Ale je tu malý problém: on za námi dobrovolně nepůjde." namítla Hoja. "Ano. Ale nebojte, někam jsem si schovávala provaz. Teď se bude hodit." usmála jsem se a sprinovala jsem na Démantovou louku. Tam jsem kopla do jabloně a spolu s několika jablky spadl taky provaz. Doběhla jsem zpátky. Udělala jsem na konci provazu smičku a tu jsem pak hodila Barafuovi na krk. Táhla jsem jak jsem jen mohla ale Barafu se ani nehnul z místa. Pak ale uviděl Haraku a šel za ním. A kamkoli šel Haraka, tam ho Barafu následoval. "Myslím, že vím proč to takhle je." usmála jsem se. "Temní přeci vzali Stromu duší magii která nabíjela jeho život. Tak si asi myslí, že Haraka má tu magii." "Jenže ta magie je v našich korunkách." řekla Matiti. "No ovšem! Myslím, že vím jak na to!" zajásala Hoja. "Postačí když Stromu duší vrátíme jeho magii. Pak by mohl Barafuovu duši propustiti." "Hojo ty jsi génius." málem jsem výskala radostí. Matiti doběha pro korunky, já se chopila provazu, Haraka si stoupl za mě aby šel Barafu alespoň trochu dobrovolně. A než stihlo slunce zapadnout vyrazili jsme po proudu Inapity nebo jak se ta jejich řeka jmenuje.

Jednorožčí podkova 2 - Kapitola 4.

... Nic se nestalo! Necítila jsem bolest. A ani jsem neměla pocit, že bych byla mrtvá. A tak jsem otevřela oči. Haraka stál pořád na stejném místě. "Dobrá, dost dramaťáku." řekl a já si uvědomila, že mi svědomí správně napovídalo, když říkalo, že nás Haraka nezradí. "Harako?" vydechla Matiti překvapeně. "To jste si vážně myslely, že bych vám vrazil dýku do zad?" řekl trochu překvapeně. "Vypadal jsi tak." řekla upřímně Shoti. "Víte, kdyby nás tam našli všechny, tak by sem zavřeli i mě a ven bychom se nedostali. A kromě toho jsem dostal možnost získat tohle." řekl a zpod křídla cosi vytáhl. Byly to tři korunky. "Jak jsi je...?" načala užasle Shoti. "Stráže řekly, že si můžu vzít nějako cennost." řekl Haraka. "Tak pojďme spasit naše země!" řekla sebevědomě Matiti. Haraka nám nasadil korunky a pak se stalo něco neuvěřitelného. Z korunek začlo vycházet jakési růžové světlo. To vytvořilo velký chumel. A pak z Harakova rohu začalo vycházet černé světlo a vlévalo se do chumlu našeho světla. A ode dveří takových pramínků černého světla. Pomalu se všechny vlily do našeho chumlu. Pak se chumel začal zmenšovat, až docela zmizel. "Bojová magie je pryč." prohlásil Haraka. "Musíme zmizet! Mají mě za zrádce. Jestli mě chytí, tak už se svých příštích narozenin nedožiju." řekl, otevřel dveře a tryskem vyběhl na chodbu. My za ním. Beželi jsme k místnosti se zlatem, abychom mohli po proudu Nchi doplavat do bezpečí. Najednou se za námi objevily hlasy. Křičely něco jako "stůjte!" nebo "stejně vás chytneme!". Uvědomila jsem si, že nás honí stráže. Byli jsme rychlí ale na ně to prostě nestačilo. "Nasaďte turbo! Jestli nás chytí je s námi ámen! Sice už nemají bojovou a černou magii, ale i bez ní jsou nebezpeční!" křikl na nás Haraka. A my ho rády poslechly. Ale ani naše "turbo" nepomohlo. Stejně jako my se blížili k místnosti se zlatem, tak oni se blížili k nám. Čím dál víc. Už sem myslela že nás chytí, když... Zvedla se veliká vlna čehosi a to je hodně zpomalilo. My se dostali do místnosti se zlatem, zatím co oni klusali daleko za námi. V trysku jsem se odrazila a hupsla do vody. Ostatní za mnou. Vody přibývalo a strachu ubývalo. Věděly jsme že se vracíme domů. Pak mě ale něco trklo. Co bude s Harakou? Nechají ho s námi? Nebo ho vyženou? Rozhodla jsem se, že mámu a ostatní ubrečím. Nechali jsme se dlouho unášet proudem řeky. Občas jsme museli z vody vykouknout a nadechnout se. Nikdo si nás ale nevšimnul. Když už to byla opravdu dlouhá doba, rozhodla jsem se vykouknout z vody. "Už jsme na Divokých pláních!" oznámila jsem a vylezla jsem z vody. Ostatní vylezli za mnou a pokračovali jsme v cestě pěšky. Stále mi vrtalo hlavou, co ty stráže zpomalilo. Po dlouhé době cesty, jsem něco zahlédla v dálce. Vypadalo to jako skála. Když jsme byli blíž, tím větší jsem měla pocit, že vidím i soutok dvou řek. A taky most. A když jsem uviděla stádo jednorožců, pod vlnou nepředstavitelného štěstí jsem vykřikla: "Jsme doma! DOMA!!!" a s jásotem jsem se vrhla ke stádu. Maminka zvedla hlavu. Když nás uviděla, rozeběhla se k nám. Objala mě s typickými slovy "kde jste byly?" a "jste v pořádku?". Pak uvítala i mé sestry. "Kdo je to?" řekla a udiveně vzhlédla k Harakovi. "Tak si myslím že ti budeme muset povědět celý příběh od začátku." usmála se Shoti. A tak jsme vyprávěly o tom, jak jsme přišly k těm našim korunkám a jak jsme potkaly Haraku. Štěstím bez sebe jsme byly, když nám maminka řekla, že Haraka může zůstat. A pak nám maminka ještě pověděla o své podkově která jí chránila. A vysvětlila, že podkova ochránila i nás, protože jsme její dcery a Haraka náš kamarád.

Následovaly dny plné her a zábavy. O těch ale už povídat nebudu. K tomuhle příběhu už nepatří. Protože tento příběh už končí. Ale jak jistě víte - konce jsou nové začátky. Zajímalo by mě, čeho začátek je tenhle konec...

Jednorožčí podkova 2 - Kapitola 3.

Konečně jsme se dostali do místnosti se zlatem a vším drahým. Haraka mi cestou, pomocí morseovky, vysvětlil, že ve Zlaté skále je i vězení a místnost o které raději mluvit nebudu. Prý se tam dějí děsné věci. Nicméně v místnosti plné toho zlata atd. jsme se hned pustili do hledání. Bylo tam zlata a drahokamů, že by v něm šlo plavat. Najednou však Haraka zděšeně polokřikl (to jako hodně nahlas řekl): "Někdo sem jde!" Zavládla panika. Snažili jsme se najít nějaké místo, kde bychom se mohli schovat. Když už někdo bral za kliku, Haraka vykřikl: "Pomóc! Zloději! Pomóc!" Dveře se otevřely dokořán. Stála tam stráž (jeden jednorožec a dva pegasové). Chtěla jsem utéct, ale zdřevěněly mi nohy. "Bílí alicorni! Dobře jsi udělal Harako, žes zavolal." řekl jeden z nich. Vrhli se po nás rychlostí blesku. Jako bychom mohly někam utéct. Jeden pegas mě popadl za hřívu. Strašně to bolelo. Nebo spíš bolelo to, že nás Haraka zradil. Pomalu nás vlekli. Hádala jsem, že do vězení. Když mě táhl kolem Haraky, který vypnul hruď pýchou, mrknul na mě. A já tušila, že je to jen součást plánu. "Vyber si tu nějakou cennost. Za odměnu." usmál se na něj přívětivě jednorožec. Haraka se tvářil, jako kdyby se mu dělo každý den, že se na něj někdo přívětivě usmívá, ale vím že to bylo poprvé, co se mu to stalo. Když s námi nešetrně "hodili" do věznice, řekli nám stráže: "Ráno se uvidí, co s vámi bude. Nejspíš se vás zbavíme bojovnou magií." A pak holky začaly vstekle nadávat, na Harakův účet. "Mělo mě to napadnout, že ten prcek je zrádce!" říkala si pro sebe Shoti. "Ale vždyť nám řekl o plánu temných!" namítla jsem. "Vůbec bych se nedivila, kdyby si ten temnej prašivec jenom vymýšlel!" řekla vstekle Matiti. Pak jsme už šly spát. Já nemohla usnou mnohem déle, než mé sestry. Věznice kolem byly prázdné a já přemýšlela, jak se asi cítili jiní, co tu byli zavření. A pak jsem (kdovíjak) usnula. Ráno nás pak, všechny naráz, probudil výkřik jednoho strážného pegase. "Ihned půjdete se mnou! Náš pán - velký a mocný jednorožec Kiongozi rozhodl. Byly jste odsouzeny k smrti. K smrti bojovnou magií. A tu čest bude mít..." řekl a když dořekl málem mi ztuhla krev v žilách: "Tu čest bude mít Haraka." Že bych se v něm spletla? Že by byl opravdu zrádce? A tak velký, že by si vyprosil možnost nás zlikvidovat? Z té myšlenky se mi svíralo hrdlo. Ale cosi uvnitř mi říkalo, že to tak není. Stráže nás s hrubým zacházením vlekly k té místnosti, o které jsem moc nevysvětlovala. Jen to, že se tam dějí děsné věci. Když tam s námi stráže šlehly, první co jsem viděla byl Haraka. Tvářil se podobně, jako ty stráže - přísně a nelítostně. Mé naděje na přežití klesaly. "Rád bych byl sám, až se to stane." řekl Haraka a věnoval mi vražedný pohled. Čím dál, tím víc jsem o něm pochybovala. Ale stále mi mé svědomí říkalo, že nás nezradí. Když stráže odešly a bouchly za sebou dveřmi, Haraka vykouknul z malého okénka které vám umožňovalo pohled na chodbu. Haraka se chvíli díval ven a když si byl jistý, že jsou stráže pryč, přišel ke mě a přísným pohledem si mě měřil. Čekala jsem co se stane. Když jsem uviděla, že se pokouší vykřesat jiskru bojové magie, zavřela jsem oči, abych neviděla co se stane. Jeho magie sílila a já už cítila že mě má. Když tu...

Jednorožčí podkova - Mapa Rubyronu

Pro lepší orientaci.

* Vtok Nchi do zlaté skály

* Zlatá skála

* Obytná skála

* Zásobárna

* Tábor hlídek

Jednorožčí podkova 2 - Kapitola 2.

Matiti se hnala dolů z kopce. My za ní. Pak mi to ale uklouzlo a já povalila Shoti i Matiti. Kutálely jsme se dolů. Pod kopcem jsme se konečně zastavili. "Hergot...!" načala jsem, ale pak jsem se rozhodla neklít a radši vstát. Najednou do mě něco žďuchlo. "Teď jsem vstala!!" ječela jsem. Přede mnou stál černý alicorn s tamvě červenou hřívou. Já myslela, že jsme jediné. "Pšt!" okřikl mě alicorn. "Poslouchejte, vy ostatní jednorožci, pegasové a ti další, jste v nebezpečí." šeptal. "Proč?" řekla tiše Shoti. "Temní jednorožci, pegasové a ti další, plánují válku proti jiným zemím. Chtějí vládnout celému světu." vylíčil nám alicorn. "Hou, hou. Jak se vlastně jmenuješ?" zastavila ho Shoti. "Jsem Haraka." řekl. "Já jsem Shoti. řekla má velká sestra. "Já jsem Matiti." usmála se má druhá sestřička. "A já jsem Hoja." řekla jsem, když mě konečně pustili ke slovu. "Moc mě těší." usmál se. "Nás taky." řekla jsem. "Ale moment!" řekla Matiti a zadívala se zlověstně Harakovi do očí. "Jak máme vědět, že nejsi s nima i ty?" "Protože kdybych byl, nevykecal bych vám to." řekl s vyděšeným výrazem ve tváři. "Uvažuj přece!" žďuchla do Matiti Shoti. "Fajn! Ale co máme dělat? Musíme jim v té válce zabránit!" řekla Matiti s naléhavým výrazem ve tváři. "Dokážou to jen díky třem korunkám. Podle pověsti si je musí nasadit tři bílí alicorni. Pak budou temní jednorožci, pegasové, no zkrátka ti, co žijí tady, v Rubyronu zbaveni všech zbraní, se kterými vás chtějí ničit. Tím pádem přijdou o bojovnou magii, o černou magii a o magii všeho toho zla." vysvětlil Haraka. "Ale kde vezmeme ty bílé alicorny?" divila se Matiti. Můj, Shotin a Harakův výraz říkal: "Kde bys řekla?". "Jo, vlastně. My jsme bílí alicorni." "Mě by spíš zajímalo, kde najdeme ty korunky?" napadlo mě. "Jsou ve Zlaté skále. To je ta uprostřed. Tam jsou uloženy všechny drahé věci, co kdy byly na Rubyronu spatřeny." řekl Haraka a ukázal kopýtkem ke skále. "Ale jak se tam nepozorovaně dostaneme? Máte tu přece hlídky." řekla Shoti. Když se potopíme pod hladinu Nchi, třeba nás neuvidí." řekl Haraka a pomalu se kopýtkem dotkl vody. "Je studená, ale je to jediná bezpečnější cesta." oznámil. A tak jsme se všichni pomalu potopili pod hladinu a doufali jsme že nás hlídky neuvidí. Pomalu jsme pluli a pak mě napadlo, že až budeme u pramene, nebudeme moct zůstat potopeni, protože nebude dost vody. A tak jsem jen doufala, že Haraka umí morseovku. Uměl. Blikala jsem na něj rohem a on mi odpovídal. Bylo velké štěstí, že pramen je až uvnitř Zlaté skály a tak bude dost vody. Snad nic nám nestálo v cestě.