Větry zimy přinesly do světa chlad. Od prvního sněhu utekl už skoro jeden celý měsíční cyklus. Hnědá klisnička by radši snad měla léto. Tohle byla první zima v jejím životě. Doufala, že to snad nebude tak hrozné, jak jiní koně ve stádě vyprávěli. I její rodiče ji ujišťovali, že všechno bude v pořádku.
Jenže pak přišla ta strašná sněhová bouře. Vůdkyně stáda jasně zavelela, že musí opustit louku. Malinkou hnědačku to vyplašilo, ale členové stáda ji stále uklidňovali, že všechno dobře dopadne.
A pak stádo zahalila mlha. Hříbátko zpanikařilo. Najednou nemohlo nikde najít svou rodinu. Pobíhalo mezi ostatními koňmi a vylekaně řehtalo, jenže nikdo neodpovídal.
A pak najednou bylo ticho úplně. Klisnička nevěděla, jak se to stalo, ale najednou už kolem sebe neslyšela ani křupání sněhu pod kopyty ostatních koní. Všichni se vypařili a ona ani nevěděla jak. Dál volala na své stádo, ale nedostalo se jí jediné odpovědi. Chopilo se jí zoufalství. Začala věřit, že tohle je konec. Že v té sněhové vánici sama zahyne. Našla si veliký balvan, za který si lehla, aby na ni tolik nefoukalo a už jen doufala, že to všechno brzo přejde…
Druhého rána se zlá bouře zdála jen jako zlý sen. Jenže stádo pořád nebylo k nalezení a klisnička si tak mohla být jistá, že se to všechno opravdu stalo. Ještě chvíli cválala po okolí a volala a volala. Někdo ji přeci musel hledat, nebo ne? Přežili vůbec její rodiče tu hrůzu?
Slunce se škrábalo na obzor a klisnička stále nedostala žádnou odpověď. Nakonec své volání vzdala ve snaze ušetřit své hlasivky. Kdyby stádo bylo někde blízko, už by pro ni přišli. Ne, byli pryč. Klisnička zůstala sama.
Hnědačka klusala sněhem a hledala místo, kde by byla vrstva tenčí. Potřebovala něco sníst. Přiklusala k vysokému stromu. Kolem něj by snad tolik sněhu být nemuselo? Většina skončila na větvích. Klisnička přiklusala blíž a začala kopýtkem hrabat ve sněhu.
Pod jejíma nohama se konečně zablýskla zeleň. „Ano!“ zvolala si pro sebe. Naklonila se a utrhla si několik stébel trávy. Nebylo jich moc, ale nic víc neměla. Pomalu škubala polomrtvou trávu zpod sněhu, když náhle zaslechla kroky.
Poplašeně se rozhlédla kolem a pak ji zahlédla. Jediné, co ji prozradilo byla fialová hříva, jinak dokonale splývala se sněhem. Byla to kobylka, mohly jí být tak dva, tři roky. Hnědka věděla, že určitě nepatřila k jejímu stádu. Náhle ji přepadl strach. Co když jí tahle cizí klisna ublíží? Co když se sem její stádo stěhuje a budou ji chtít vyhnat? Kam by vůbec šla? Okolí neznala, zvlášť ne ve sněhu.
Vydala se klusem o kousek dál, ale křupání sněhu pod jejíma nohama ji prozradilo. Bílá klisna si jí všimla a zaujatě přicválala blíž. Hnědka instinktivně začala cvakat zuby. Je to signál hříbátek, že jsou ještě malá a neškodná, žádají tak, aby jim druhý kůň neubližoval.
Kobylka však dle všech zdání neměla špatné úmysly. Přiklusala blíž a pozorně si malé hříbě prohlédla. „Co tady děláš?“ zeptala se nakonec. „Kde je tvoje stádo, ztratila ses?“ Hnědá klisnička se však stále vyplašeně krčila ve sněhu. Bílá kobylka se přívětivě usmála a znovu se zeptala: „Ztratila ses?“ Hnědačka tentokrát už přikývla. Došlo jí, že skutečně nebezpečí nehrozí. „To kvůli té bouři. Šli jsme ji přečkat někam dál, ale oddělila jsem se od stáda a ztratila ho.“
Bělka moudře pokývala hlavou. „Taková sněhová bouře je neobvyklá. Nemyslím si, že tady by ji přečkali. Kam šli?“ Malá klisnička se ve světových stranách ještě neorientovala, tak ukázala kopýtkem zhruba ve směru, kterým odešlo její stádo. „Ztratila jsem je ale už včera. Volala jsem na ně a hledala jsem je. Nejspíš už jsou příliš daleko.“
Bílá kobylka zakroutila hlavou. „Snad bychom je ještě měly zkusit dohnat. Bouře ustoupila, takže se nám půjde lépe. Pojď, za zkoušku nic nedáme.“ Kobylka se odhodlaně vydala vpřed a hříběti nezbylo než jít za ní. Co by tady samo asi dělalo?
„Já jsem Misha, mimochodem,“ oznámila po chvíli bělka. Druhá klisnička přikývla a také se představila. „Já jsem Nessie.“
Misha se zasmála. „Když jsem tě poprvé zahlédla, myslela jsem, že jsi zraněná. Jak máš půlku těla bílou, myslela jsem, že jsi někam zapadla.“ Nessie se usmála. Strakatou část svého těla zdědila po své mamince, ačkoliv ta byla trochu světlejší. Nikdo jiný ve stádu podobné flíčky neměl.
„Kde máš vlastně ty svoje stádo?“ vyzvídala Nessie. Neuvědomila si, že Misha se k ní připojila bez jakýchkoliv obav, že by ji její společníci hledali. Bílá klisna se na chvíli odmlčela. Zdálo se, že se jí těžko hledají slova. Snad se bála, že ji… vyděsí?
„Musela jsem své stádo opustit,“ řekla nakonec. „Stala se… zlá věc a já musela odejít.“
„Vyhnali tě?“
„Ne, to ne! Odešla jsem, abych je ochránila. Ani o tom nevěděli. Nepustili by mě.“
Nessie sklopila hlavu. Nedokázala si představit, jaké to musí být, opustit stádo. Sama by dala cokoliv, aby se k tomu svému zvládla zase vrátit. Byla ráda, že jí je aspoň někdo ochotný pomoci.
Střídavě kráčely, klusaly a cválaly sněhem už kdo ví jak dlouho. Slunce se stihlo po obloze dostat zas o něco výš a svítit jim na jejich cestu. Nessie ale začínala ztrácet naději. „Misho, myslím, že už je nenajdeme,“ řekla. „Všechny stopy jsou zaváté a ani si nejsem jistá, jestli odsud ještě pokračovali tímhle směrem.“ Do očí se jí nahrnuly slzy. „Asi už jsou dávno pryč…“
Misha rázně dupla kopýtkem, ale sníh utlumil jeho zvuk. „Nesmysl. Nemohou být daleko! V té bouři tak daleko dojít nemohli. A přeci tě někdo musí hledat.“ Nessie by ráda věřila, že to je pravda. Ale dobře si ještě pamatovala, jak na své rodiče a stádo volala a nikdo jí neodpověděl.
Klisničky statečně pokračovaly vpřed. „Jak jsi vůbec tu vánici přečkala ty?“ vyzvídala Nessie. Bělka se usmála. „Kousek na východ od místa, kde jsem tě našla, byla doubrava plná vzrostlých stromů. Zašla jsem dost hluboko a schovala se u kořenů jednoho z nich. Duby na okraji lesa zachytily většinu větru a sněhu a veprostřed se to tak dalo aspoň trochu vydržet.“
Nessie přikývla. Kéž by sama měla takové štěstí. Z noci strávené za balvanem měla stále ještě promoklou srst. Byla zvědavá, jak cestu zvládlo její stádo. Ale začínala ztrácet naději, že se to kdy ještě dozví.
Slunce už bylo nejvýš a Nessie se opět zastavila. „Misho, já už nechci jít dál,“ oznámila. Bílá klisnička se na ni otočila s překvapenou tváří a hnědka tak pokračovala. „Vím, že mi chceš pomoci, ale já začínám mít zase hlad a nemyslím si, že moje stádo najdeme.“ Očička jí opět zalily slzy a tentokrát už je nechala téct. „Jsou pryč… Už s tím nic nemůžeme dělat. Měly bychom zastavit, než se dočista vyčerpáme. Udělaly jsme, co jsme mohly, ale moje stádo už asi prostě nenajdeme.“ Misha pomalu přešlápla. „No a co chceš dělat? Sama tu přeci zůstat nemůžeš.“
„… Mohla bych jít s tebou? Musí ti samotné beztak být smutno. Pomůžu ti hledat jídlo!“
„Ne, ne, to by nešlo. Je to nebezpečné, já musím jít sama. Přitahuji nebezpečí, víš? Ublížila jsem jednomu vlkovi a teď na mě mají všechny šelmy spadeno. Ještě by ses do toho připletla, to by pak byl průšvih.“
Nessie zmateně zastříhala ušima. „To nedává smysl. Kdyby to bylo větší stádo, tak prosím, ale já jsem sama. Osamělé hříbě přeci taky přitáhne pozornost predátorů! A já se s nimi poprat neumím, snědli by mě, než bych stihla utéct. Ale když budeme spolu, bude to bezpečnější, ne?“
Misha se zamyslela. Zjevně to nechtěla dát najevo, ale věděla, že Nessie má pravdu. „Asi máš pravdu. Dokážu se se šelmami bít a na to ty jsi ještě moc malá. Ochráním tě.“
Klisnička zajásala. Vysokými kroky vyklusala ve sněhu kolečko a vesele řehtala. Hluboko v duši ji stále bodalo vědomí, že ztratila své stádo, ale alespoň našla někoho, kdo by jí mohl pomoci.
Obě kobylky kráčely sněhem, směrem, kterým původně mířila Misha. Narazily za hustý les, kde dokázaly najít trochu trávy pod sněhem a okousaly i kůru některých stromů. Do plných žaludků měly daleko, ale aspoň už Nessie nekručelo v bříšku. Když jejich zastávka skončila, zvládla zase svižně kráčet po boku své nové společnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat