Vlci. Ti zatracení vlci. Vranka nevěřila, že by ji zase zvládli dohnat. A přece. Tahle smečka se jí držela za ocasem už přes tři údolí, pět luk a čtyři lesy. Nedokázala pochopit, proč se za ní tak zběsile ženou. Tentokrát ani žádného nezabila.
Možná to prostě dělali z principu. Věděli, že jim neuletí a taky věděli, že představuje nebezpečí. Možná se jí prostě jen chtěli zbavit, dokud měli tu možnost.
Stejně to bylo směšné. Hnala se takhle už několik dní ve snaze je ztratit, daleko od místa, kde je poprvé potkala a oni si stejně nedali pokoj. Vranka věděla, že utíkat nemusí. Mohla by se prostě otočit a bojovat s nimi. Téměř jistě by vyšla jako vítězka. Ale moc dobře věděla, co to znamená, zabít predátora. Nekonečné honičky a bitky, pozornost šelem, kam se jen otočí. Proto se jim tak vehementně vyhýbala.
Jenže ona už běžela několik dní a sotva se stíhala zastavit na jídlo. Sníh už místy tál, ale tráva se stále k nějakému většímu růstu neměla, takže najít potravu navíc vyžadovalo úsilí.
V tomhle ohledu byl život Jedocasů těžký. Příroda je vybavila silným ocasem s bodákem na konci, ve kterém se skrýval jed tak prudký, že i predátoři z toho měli respekt. Co jim ale chybělo byl dobrý způsob útěku. V téhle situaci si kobylka nemohla pomoct a trochu závidět Okřídleným. Těm stačilo jen pomyslet a měli od šelem pokoj.
Vranka klusala mezi stromy. Narazila na smrkový les, kde už bylo sněhu jen po troškách. Škubala trávu ze země, čerstvě odpočaté po té dlouhé zimě. Bývala by si ukousla i trochu jehliček z větví, ale jehličnanům nedůvěřovala. Pár hříbat z jejího stáda zemřelo na otravu jalovcem, který kolem tehdejšího území rostl hojně. Tedy, pár hříbat z jejího bývalého stáda.
Kobylka zaslechla šramot. Poznala jemné kroky šelem a hned se vrhla vpřed. Cválala mezi břízami a doufala, že neodbytným vlkům zvládne zmizet. Přesto se jí však jaly pochybnosti. Utíkala jim už několik dní. A ještě se nevzdali.
Stačila jediná nestřežená chvilka. Jediné cuknutí pohledem dozadu a klisna už věděla, že se nevyhne tvrdému pádu. Její přední noha zapadla do hlodavčí nory ukryté pod sněhem. Než si stihla uvědomit, co se stalo, zběsilost jejího útěku ji vrhla vpřed. Dokázala vstát, ale věděla, že už moc daleko neuteče. Bude muset bojovat.
Udělala několik posledních belhavých skoků, než si všimla žlutých očí zářících mezi keři. Zvedla svůj ocas do výšky. Ani lovci už nemohli být v nejlepší kondici. Během jejich honu nemohli mít dost času na lov ani na pořádný odpočinek. Snad ještě měla malou šanci.
První útočník šel po její raněné noze. Krok, který kobylka nečekala. Musel být mladý a nezkušený. Švihla po něm ocasem spíš jako výstrahu. Sotva se ho dotkla. Druhý vlk vyskočil z druhé strany, aby se zahryzl do její zdravé přední nohy. Ten už nejspíš věděl, co dělá. Toho už se vranka nebála bodnout, ale i jemu uštědřila jen malou dávku jedu. Bude se pár dní potácet, možná bude i zvracet a rána bude pálit jako čert, ale přežije.
Vlk se trochu stáhl, ale vzápětí se z houští vynořili další dva. Začali vranku obcházet a ona nevěděla, kam dřív skočit. Jeden se v mžiku zakousl do její nohy. Klisna ho silně kopla a mrskla ocasem jeho směrem. Vlk se zdál být lehce pochroumaný, ale stále odhodlaný.
Vranka soustředila svou pozornost na dva predátory, kteří kolem ní kroužili jako supi nad mršinou. Ani si nevšimla, že se onen nezkušený začátečník se opět vrhá do útoku. A tentokrát zřejmě úspěšného. Vyskočil vrance na záda a zakousl se do jejího krku. Klisna se vzepjala, snažila se šelmu setřást nebo zasáhnout ocasem, ale nedařilo se.
Kobylka skoro uvěřila, že ji dostali. Kroužící vlci pyšně hleděli na mladého lovce a chystali se mu pomoci. Vranka se dál oháněla ocasem, ale oni se jeho jedovatému bodci zvládli vyhýbat.
Po obloze se mihl stín a mezi stromy se ozvalo praskání větví. Myšlenky mladé klisny okamžitě zašly do těch nejtemnějších míst. Další vlci. Snad okřídlení vlci. Ne že by někdy takového viděla, ale možné to být mohlo. Jen nedokázala pochopit, proč by její pronásledovatelé potřebovali posily. Byla unavená a raněná a oni měli početní výhodu.
Z oblohy se snesla šmouha bílá jako sníh. Přistála mezi vlky a začala se neohroženě ohánět. Vranka poznala, že jde o Okřídleného, ale nikdy na žádném z nich neviděla tak zvláštní křídla. Tmavá, fialová, spíš netopýří než ptačí, a hlavně tak šupinatá… Mezi stromy se zjevil druhý kůň, tentokrát hnědý, jen se strakatým zadkem. Vypadal příliš mladý na to, aby vůbec nějaká křídla mít mohl.
Vlků bylo pořád víc, ale bylo poznat, že znejistěli. Bílá klisna kopala a kousala, a ne všechny její útoky byly jen výstražné. Jakmile se vlci setkali se silou kobylčiných kopyt, stáhli se, až se nakonec všichni zmizeli mezi stromy.
Vranka se otřásla. Její zachránkyně se otočily k ní. „Jsi v pořádku?“ zeptala se bělka. Černá klisna si odfrkla. „Budu v pořádku.“
„Máš zraněnou nohu,“ upozornila hnědka, ale vranka zase jen zavrtěla hlavou. „Uzdraví se to,“ prohlásila. „Zažila jsem už i horší.“
Byla to pravda. Za roky své cesty už přežila i horší zranění. Ovšem to ji nepronásledovala neodbytná vlčí smečka. Ačkoliv to vypadalo, že by si teď mohli na chvíli dát pokoj, vranka neměla odvahu v něco takového doufat. Bylo jich víc než jen ona pobitá čtveřice.
„Já jsem Misha a tohle je Nessie,“ oznámila bělka a zašvihala ocáskem. Černé klisně začínala dvojice připadat čím dál tím divnější. Už jen proto, jak bílá kobylka vypadala. Ta křídla, ten ocas…
„Já jsem Ravenna,“ odpověděla klisna po chvilce mlčení. „No, díky za pomoc, ale teď už budu muset jít. Než ti vlci naberou síly a zase se po mě vrhnou.“ S těmi slovy se otočila a kulhavým krokem se vydala pryč."Jsi si jistá, že nepotřebuješ pomoc?" zavolala za ní bělka. Ravenna rázně zakroutila hlavou. "Pomohly jste víc než dost, já si zase půjdu po svých. Vy byste měly udělat to samé, než se ta smečka vzpamatuje a udělá si terč i z vás."
Dvojice se nezdála být jejich slovy příliš přesvědčená. Stály na místě a sledovaly ji, jak se belhá březovým lesem pryč. Ravenna se rozhodla jejich pohledy ignorovat a pokračovala vpřed. Potřebovala se přeci dostat co nejdál co nejrychleji.
Jenže terén ukrytý pod sněhem se stal bodlákem v její hřívě ten den už podruhé. Zdravá noha zavadila o vyčnívající kámen a ona se opět svalila na zem. Chvíli odhodlaně zápolila s vlastním zraněním a snažila se vstát, ale pak si uvědomila, že tudy asi cesta nevede. Ztrápeně protočila očima a povzdechla si. "Dobře," zahlásila, aby ji obě klisny slyšely. "Asi budu přeci jen potřebovat pomoc."
Žádné komentáře:
Okomentovat