Budu k vám zcela úpřímná hned o několika věcech. Zaprvé, jsem naprosto vyčerpaná co se týče tvorby. Už několik měsíců dělám na svém prvním AMV, dává mi to zabrat a tvoření obecně mi nejde moc od ruky. Už obtahuju třetí kapitolu Kočičího bratrstva, ale je delší, než ty předešlé, takže to asi ještě potrvá. Zadruhé, se začátkem ArtFight (můj účet je tady :D) mi došlo, jak moc se povedlo Mishe, Nessie a Ravenně přirůst k mému srdci a nebudu lhát, začínám mít chuť je sem na blog znovu jako maskoty vrátit. Díky AF už pro ně mám refky, takže bych je nemusela kreslit, akorát bych musela předělat header. Protože Ne, Jo a Možná jsem si prostě nikdy nedokázala zamilovat, mají takové nudné designy, nechce se mi je vylepšovat a já si říkám, že by možná stálo za to, sem vrátit staré postavy (s tím, že Úterý by tu samozřejmě taky zůstala). Nevím, uvidím :D.
Měsíc už se skoro stihl obrátit od chvíle, kdy Nessie poprvé složila hlavu obklopená Okřídlenými. Všechno se změnilo. Stádo ji i Mishu přijalo za své jen pár dní po jejich příchodu. Z Nessiných dnů se stala jedna dlouhá honička za Talhaseem nebo ostatními hříbaty po rozlehlých pastvinách. Život se pomalu měnil v to, po čem dlouhé měsíce toužila. Našla novou společnost. Našla nový klid.
Jediné, co stále postrádala, byla její pírka. Doufala, že jakmile najde své místo v novém stádě, konečně se ozve hlas jejího osudu. Že jakmile ji ostatní přijmou jako jednu z nich, konečně zaslechne volání, na které takovou dobu čekala, a ona se konečně bude moct naučit létat.
Ale to se nestalo. Život ve stádě jí přinesl novou naději... ale křídla ne. Misha jí nadále opakovala, že by měla být trpělivá. Že její volání nemusí přijít hned. Že si ho možná ještě nevšimla. Ale Nessie se začínala bát, že členství ve stádě není tím podnětem, v jaký doufala.
I přesto si své dny s ostatními koňmi užívala. Našla přátele v řadách hříbat, ale straší koně jí občas přinášeli trable. Hlavně Greta a Holland, její bratranec, ten hnědák, který si jich tehdy u jezera všiml jako první. Měla problém se pod jejich dohledem uvolnit. Greta se věčně zpovzdálí mračila a Holland nemusel pro urážky a křik chodit daleko. Proto se jim oběma s ostatními hříbaty raději vyhýbali.
Misha se však držela zpátky. Pásla se vždy na úplném okraji louky, jako kdyby s ostatními členy stáda nechtěla mít nic společného. Pro Nessie a její přátele si vždy našla pár laskavých slov a sem tam nějakou tu pampelišku, ale byla mnohem uzavřenější, než na jejich cestách. Nessie ji nejednou nachytala, jak kouká přes palouk do dálky, jako by někoho vyhlížela.
A hnědka věděla přesně, koho.
I ona se občas za východu slunce utíkala podívat mezi stromy nedaleké bučiny, nebo do údolí k jezeru v naději, že tam zahlédne záblesk černé srsti nebo modrého jedovatého ocasu. Pořád doufala, že by Ravenna mohla změnit názor a zůstat s nimi. Než se připojily ke Gretinu stádu, vlastně to ani nevypadalo, že se od nich chystá odpojit, jak tolikrát slibovala.
Ale teď bylo všechno jinak a každým dnem bylo jasnější, že vranka je pryč.
"Hlavně se neztraťe!" houkla mezi stromy karamelově hnědá kobyla. Do údolí dorazilo horko pozdního léta a stádo se uchýlilo do nedalekého lesíka, aby se skrylo před slunečním žárem jednoho obzvláště parného dne. Nessie, Talhasee a jejich přátelé se však rozhodli neotálet na okraji, kde se ostatní koně pásli, a chtěli se vydat hlouběji mezi vzrostlé buky. Misha po nich starostlivě pokukovala a Greta raději vyslala Hollanda, aby na ně z dálky dohlížel, zatímco matky ostatních dvou hříbat je jen nabádaly k opatrnosti.
Slunční paprsky v posledních dnech vysály všechnu zeleň z okolní trávy. Zůstala jen suchá, zežloutlá stébla. Nessie chvíli trvalo, než si na novou příchuť večeře zvykla, ale ostatní koně se tvářili, jako by se vůbec nic nezměnilo. Skoro jako by byli na téměř-seno trčící ze země zvyklí z minulých let.
Pod Nessiinými kopýtky praskaly větvičky, jak si klestila cestu mezi stromy. Koruny stromů poskytovaly žádaný úkryt před sluncem, který si kobylka náležitě vychutnávala. Skoro ztratila ostatní hříbata z dohledu, když mezi stromy spatřila záblesk modré. Nechtěla si dodávat falešné naděje, ale přesto se vydala vstříc neznámu. Klopýtala o houštiny, klusala vpřed až tu modř spatřila znovu. A skutečně. Byl to zcela neomylně Ravennin jedovatý ocas. Vyčuhoval mezi dvěma osamělými břízami v záplavě buků, asi deset koňských délek od ní. Nessie by se bývala vydala najít i zbytek Ravenny, ovšem náhle si cestu do jejích nozder našel pach kouře. Zaslechla ržání koní od okraje lesa.
"Nessie, pojď, honem!" křičel Talhasee odněkud zpoza vzrostlých buků. Hnědka slyšela jeho neobratné kroky a vydala se jejich směrem. "Cítím oheň!" zvolala. Zběsile se hnala k okraji lesa, ven z toho zarostlého bludiště, pryč od toho zkázu zvěstujícího pachu. Přeskakovala padlé kmeny a klopýtala mezi houštinami. Konečně spatřila světlo z horké pastviny, ale koní už tam bylo jen pár. Zahlédla tam Gretu, matky vyhlížející svá hříbata, a také Mishu. Po tváři bílé klisny se rozlila úleva, když se Nessie vypotácela z lesa.
"Poběž honem! Holland ze vzduchu viděl oheň uprostřed lesa! Je sucho, rychle se šíří, musíme se dostat co nejdál od něj!" Hnědá přikývla a dala se do rychlého cvalu po boku Mishy, než se náhle zarazila. Bílá se za ní ohlédla a zpomalila do kroku. "Ravenna tam zůstala! V lese! Já- viděla jsem ji, teda, no, viděla jsem její ocas, když jsme si tam hráli. Utíkala jsem za ní, než jsem ucítila kouř a nevím, jestli se jí povede dostat z lesa. Co když se jí něco stane? Nemůžeme ji tam nechat, vždyť nemá křídla!"
Misha na Nessie zaraženě zamrkala, než konečně pobrala všechno, co jí strakatá právě sdělila. "Ravenna je tady? V lese?" Nessie horlivě přikývla a netrpělivě přešlápla. "Co když tam uvízne, Misho?"
Bělka se rázně otočila a v záplavě záře se na jejím hřbetě objevila šupinatá fialová křídla. Než jimi však stihla vůbec pohnout, přihnala se k nim rychlým cvalem Greta. "Na co čekáte? Hoří vám za ocasy a vy se tady vybavujete! Pohyb!"
"Greto, naše kamarádka asi zůstala v lese! Musíme jí pomoct!" naléhala Nassie. Grošovaná kobyla nesouhlasně pohodila hlavou a hrábla kopytem do suché hlíny. "Holland napočítal všechny. Až na vás dvě! Koukejte pohnout, než nás ten oheň dožene! U jezera budeme v bezpečí, ale jenom pokud se tam dostaneme včas."
"Není to kamarádka ze stáda, je to Ravenna! Ta jedocaska, určitě si na ni vzpomínáš! Byla v lese, nevím, jestli se dostala ven, někdo se tam musí letět podívat!"
Po Gretině tváři se rozlil výraz plný zlosti. "Nikdo nikam nepoletí. Ta jedocaska k nám nepatří - nebudeme se o ni zajímat. Nestojí nám za to. Jdeme!" Nessiino srdce sevřela panika, než ucítila na svém boku Mishino křídlo. "Ness, jdi s Gretou. Doženu vás. Neboj," zaržála, a než kdokoliv stihl cokoliv namítnout, vznesla se do vzduchu, vstříc kouřem zahalenému hvozdu.
"Aby bylo jasné, takovéhle chování je naprosto nepřijatelné a v žádném případě to nebudu Mishe tolerovat," křikla Grace na Nessie, když tryskem uháněly za stádem směrem k jezeru. "Vyřídím si to s ní až se vrátí. Jestli se vrátí."
Hnědá zkroušeně klopýtala loukou a obavy ji sžíraly ještě víc, než předtím. Co když se něco stane i Mishe? Sama by tam létat neměla. Chtěla požádat o pomoc ostatní Okřídlené, ale po tom, co jí řekla Greta, si nebyla jistá, že někdo bude ochoten se k lesu na pomoc Mishe vrátit. Se sklopenýma ušima doklusala ke zbytku stáda, jehož členové už stáli ve vlhkém písku, který lemoval břeh zpola vyschlého jezera. Stoupla si po bok Talhaseeho, ale nic neříkala. Jen našpicovala uši, jestli náhodou neuslyší známé plachtění křídel ve vzduchu, které by znamenalo bělčin zdárný návrat.
"Hej, co je s tebou?" vyzvídal tmavý grošák. "Bude to v pohodě, neboj. Chvíli zůstaneme tady a počkáme. Na západě už se hromadí mračna, večer snad bude pršet a déšť ten oheň uhasí!"
Nessie ale jen svěsila hlavu. "Viděla jsem Ravennu tam v lese. Misha se pro ni vrátila." Grošovaný hřebeček Ravennu znal z Nessiina vyprávění, takže nepochybovala, že bude vědět, o kom je řeč. On zastříhal ušima a zamračil se. "Misha bude v pořádku. Je to skvělá letkyně a navíc má rozum, určitě se kolem těch plamenů nebude zdržovat dlouho, brzy se vrátí. A Ravennu nech plavat. Přece se rozhodla, že se radši bude toulat sama, tak musí čelit následkům. Takhle prostě někdy život mimo stádo končí, s tím se nedá nic dělat."
Tvář strakaté se zkroutila do znechucené grimasy. Nečekala, že uslyší taková slova z úst někoho, koho poslední měsíc považovala za přítele. "Jak tohle můžeš říct? To si myslíš, že když se kůň nepřidá ke stádu, tak si nezaslouží pomoc?"
"Jenom říkám, že bychom se o ni neměli starat. Její potíže nejsou naše věc. Nepatří k nám."
"Patří ke mně!"
Nečekala na reakci. Než se stihl Talhasee ohradit, vyrazila tryskem zpět k hořícímu lesu. Už ji nezajímalo, co si jaký kůň pomyslí, co Greta nebo Holland řeknou nebo udělají. Nemohla tam Mishu s Ravennou nechat. Neměla nejmenší tušení, jak je bez křídel vůbec dokáže najít, ale nemohla se zastavit. Její nohy ji hnaly vpřed bez ohledu na racionální prostesty její mysli. Z hluboké propasti zapomnění náhle v její hlavě vyvstala vzpomínka na jednu z mála rad, kterou jí stihla dát maminka, než je krutá zima rozdělila. "Nikdy se nepřibližuj k ohni. Pro nikoho se nevracej, dokud vidíš plameny." Nessie zavrtěla hlavou, protože věděla, že ji nemůže poslechnout. Musela popřít rady staré rodiny, aby zachránila tu novou.
Po celém těle cítila prapodivné bzučení, které ji nedovolovalo zpomalit. Hnala se dál, všude kolem to pískalo a brnělo, cítila vítr ve hřívě jako ještě nikdy předtím. Skoro jako kdyby letěla. Letěla. Letěla.
Musela zabrzdit, když ji oslepila zelenomodrá záře. Celá se třásla, její hřbet brněl a z lopatek se drala po tolika měsících, po tak dlouhém čekání, veliká opeřená křídla. Když Nessie znovu popadla dech, zachtělo se jí obdivovat krásu nových pírek, ale věděla, že před sebou má důležitý úkol. Osud jí nedal křídla tak rychle po počátku volání, aby se teď mohla zastavit a zkoumat je. Musela utíkat na pomoc Mishe a Ravenně, než bude pozdě.
Držela křídla natažená vedle těla. Věděla, že aby své kamarádky našla, bude to muset udělat ze vzduchu. Nebyla si však jistá, že to dokáže. Naučit se létat trvá dny, někdy i týdny, alespoň podle Mishina vyprávění. Musela by celý proces vměstnat do několika minut.
Ucítila v těle prapodivný proud, který ji donutil zrychlit tempo... mávat křídly... Jen napůl cítila kontrolu nad vlastním tělem, jako by ji vpřed hnala neznámá síla... neznámé volání.
Její nohy se odrazily od země, její křídla zabrala... ale let neměl dlouhého trvání. Po dvou vteřinách se Nessiina kopýtka opět zabořila do suché rozpálené hlíny. Nezpomalila. Dál cválala vstříc k nebezpečí, její křídla se třásla. Znovu se téměř proti vlastní vůli odrazila a zabrala slabými křídly jen aby její kopýtka o pár vteřin později zaduněla o zem.
V nozdrách cítila známý pach kouře. Je tohle skutečně její osud? Ztratit první rodinu ve sněhové vánici a tu druhou ve smrtících plamenech, aniž by tomu mohla zabránit? Otřásla se. Věděla, že to nesmí dopustit. Její volání ji dohnalo na pokraj toho, co věřila že je možné, kdyby to přišlo vniveč nikdy by si to nedokázala odpustit. Naposledy roztáhla křídla. Proud v jejím těle neustával, ale tentokrát věděla, že ten pohyb byl její vlastní rozhodnutí. Odrazila se od země a opřela se křídly do větru. Každý sval v jejím těle napovídal, že by tohle dělat neměla, že její tělo není přiravené... ale ona se nezastavovala. Slabá křídla bolela s každým pohybem, ale už bylo pozdě. Nessie se nehodlala zastavit.
Brzy se dopracovala nad špičky stromů, do výšky, ze které viděla oblaka kouře stoupající od seschlého hvozdu. Proti všem svým instinktům se nechala větrem unášet blíž. Lapala po posledních doušcích dýchatelného vzduchu, protože věděla, že tam, kam míří, ho moc nebude.
Kroužila nad změtí nelítostných plamenů a doutnajících buků. Témeř nedýchala, aby nenabrala do plic kouř. Křídla se nadále ozývala křečovitou bolestí. Hnědčiny oči těkaly mezi stromy v zoufalé snaze zahlédnout modrý ocásek, nebo záblesk bílé srsti.
A pak konečně! Mezi plameny, zahalené kouřem a popelem spatřila siluety dvou koní. Jedné s jedovatým ocasem a druhé s netopýřími křídly. Neohrabaně se vrhla k zemi, protože si všimla, že jedocaska se zdá být téměř bez života. Bělka se zoufale rozhlížela kolem, nejspíš ve snaze najít způsob, jak vranku dostat ven z pekla.
Nessina křídla vděčně přijala návrat k zemi a ona s hlasitým duněním přistála do popela kousek od zoufalé klisny. Misha zastříhala ušima a nevěřícně zírala na strakatou.
"Říkala jsem si, že nejspíš budeš potřebovat pomoc," vyhrkla Nessie tak, aby musela co nejméně vdechovat znečištěný vzduch. Po Mishině tváři se rozlilo několik emocí najednou. Přísnost. Obavy. Nadšení. Vděk.
Hnědka nakonec přiklusala blíž a prohlédla si bezvládnou Ravennu. Evidentně ji potkal osud, jakému se Nessie snažila vyhnout - nadýchala se kouře a ztratila vědomí. Misha udělala pár kroků blíž a pokrčila nohy. Kývla hlavou směrem k Ravenně a Nessie došlo, co bělka zamýšlí. Nemotorně chytila do zubů Ravenninu nohu, doufaje, že jí neublíží, zatímco Misha si lehla do popela. Za pomoci zubů, kopýtek a křídel se Nessie povedlo dostat Ravennu na Mishin hřbet. Bělka se s námahou zvedla a roztáhla mohutná fialová křídla. Kývla na Nessie. "Leť napřed," zachraptěla. Hnědce bylo jasné, že ji Misha nechce nechat pozadu, aby nezůstala uprostřed požáru.
Svaly opeřených končetin proti každému pohybu protestovaly, ale i přes to se hnědka dokázala vznést do vzduchu. Misha ji brzy následovala, ačkoliv ji Ravennina váha zpomalovala. Plachtily vzduchem, pryč od vší té zkázy. Vyčerpané, ale plné naděje.
Nessina křídla naposledy toho dne zamířila k zemi, když se konečně dostaly z dosahu ohnivého pekla. Jejím tělem se rozlila úleva, když poprvé nechala svá křídla zmizet v záblesku modři a konečně je nechat odpočívat. Zhluboka se nadechla suchého, ale čistého vzduchu a v zápětí se vrhla k Mishe, aby jí pomohla vzkřísit vranku.
"Tak ses konečně dočkala, co?" usmála Misha. Její slova přerušil záchvat kašle, než bělčina tvář zvážněla a ona pokračovala. "Ale neměla jsi za námi létat. Tvoje křídla jsou moc slabá, mohla jsi spadnout! Vždyť bys ani neměla být schopná vzlétnout! Vlastně je zázrak, že se ta křídla vůbec objevila takhle rychle..."
"Nemohla jsem vás tam nechat! Doslova. Ani kdybych chtěla. Ono, já... Moje volání mě nutilo jít dál. Díky němu jsem mohla letět takhle brzy. Prostě to byl můj osud!"
Nessina poslední slova znovu narušil kašel, tentokrát Ravennin. Vranka lapala po dechu, vykašlávala popel z plic a nakonec se mohla svobodně nadechnout. Roztřeseně se zvedla a rozhlédla kolem. Její pohled utkvěl na dvojici zachránkyň. "Co tady děláte?" zavrčela.
"Zachránily jsme ti život," odpověděla Nessie dotčeně. "Ztratila jsi vědomí, musely jsme tě z lesa vynést. No, Misha musela."
Ravenna se dál mračila. Udělala pár kroků stranou a povzdechla si. "Výborně. Tak jo. Díky. Takže teď, když jsme všechny zase při životě, můžeme si jít každá po svém. Já půjdu... pryč... a vy se vraťte ke stádu. Sbohem."
"Ani náhodou!" vyhrkla Nessie. "Mezi ty sobce mě už nikdo nedostane!" Ravenna i Misha jí věnovaly překvapený pohled. "Změnila jsi názor?" zeptala se nakonec bělka s neskrývanou nadějí v hlase. "Tvářili se, jako by se vůbec nic nestalo. Grace vadilo jenom to, žes ji neposlechla. Talhasee byl přesvědčený, že Ravenna si za uvíznutí v požáru může sama, protože se nepřidala ke stádu... Svoje volání jsem zaslechla až když jsem utekla, když jsem ignorovala to, co mi řekli. Jestli to není znamení, tak už nevím co."
"Volání?" zpozorněla vranka. "Takže už budeš mít křídla?" Hnědka se usmála. "Už je mám, Ravenno. Bez nich bychom tě z toho lesa ani nedostaly. Ale už jsou unavená a šíleně bolí. Snad ti je raději ukážu až zítra."
"Takže jestli to chápu správně, zase patříme k sobě?" zeptala se Ravenna.
"Vždycky jsme k sobě přece patřily!.. Pořád si myslím, že bys v některém stádě mohla najít své místo, Ravenno, ale tentokrát jsi měla pravdu. Přehlížela jsem to jejich chování, protože jsem hrozně moc chtěla někam patřit. Chtěla jsem získat zpátky to, co jsem ztratila už jako hříbě, žít život, o který mě osud připravil... ale teď už vím, že nepotřebuju zapadnout mezi ty náfuky. Protože patřím k vám."
Misha i Ravenna se s úsměvem otřely hlavou o hnědčin bok. "Měly bychom běžet, než nás ten oheň dožene," zavelela Misha, viditelně zpátky ve svém živlu. "A najdeme nějakou vodu. Mám žízeň. A ochlazení by nám určitě všem prospělo."
Nessie vesele zaržála a vrhla se cvalem za svými společnicemi. Její svaly unaveně skučely, její krk se dožadoval vody a hrůza z toho, co mohlo být, stále syčela někde hluboko v jejím nitru... ale přesto měla pocit, že už dlouhé měsíce nebyla šťastnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat