Nessie se dlouhými kroky hnala travnatou loukou s Mishou a Ravennou v těsném závěsu za ní. Stav vrančiny nohy jí dovolil rozverný klus travnatou loukou, avšak její odchod se stále zdál být v nedohlednu. Nessie byla ráda. Když se postupem času Ravenna rozmluvila, mladá klisnička dokázala její příběhy poslouchat celé dny. Pod Mishiným sebejistým vedením a Ravenniným naoko lhostejným, ale v jádru zodpovědným dohledem si připadala bezpečně. Připadala si jako v opravdovém stádě.
Ačkoliv Mishe by to do očí nikdy neřekla, Nessie si ze všeho nejvíc přála, aby na nějaké takové narazily. Od dětství žádné ani neviděla. Myšlenka desítek koní, kteří žijí a cestují všichni pospolu... ji lákala. Vzpomínky na počátek jejího života ve stádě se už pomalu ztrácely v toku času a ona pomalu zapomínala, jaké to vlastně tehdy bylo. Toužila znovu cítit vlídné teplo jakéhosi domova, které na jejich cestách nikdy dlouho nevydrželo.
Noha strakaté klisničky zavadila o krtčí hromádku a ona se zapotácela. Vmžiku ztratila svou pozici ve vedení a ublíženě přidala do cvalu, když si všimla, že její společnice na ni nečekají a jen zlomyslně převzaly její místo.
Zastavily se až u jezera v údolí. Obloha se odrážela na jeho hladině a Nessie si připadala, jako by konečně mohla létat. Na své volání čekala už dlouhé měsíce, sníh, který jí vzal její stádo, se stihl proměnit ve vodu a vydat se řekou na svou cestu k oceánu, a ona stále neměla nejmenší tušení, jak si vyslouží svá křídla. Možná to bylo tím, že neměla příliš inspirace. Mishin i Ravennin příběh slyšela už snad tisíckrát, ale nebyla z toho nikterak moudřejší. Obě musely opustit svůj domov, aby se mohly stát samy sebou, ale Nessie nikdy nedostala možnost výběru. Nikdy se nemusela ptát, zda by se měla vydat do světa aby ochránila své stádo nebo sama sebe. Svět ji bezostyšně vtáhl do sebe, daleko od všeho, co jako hříbě znala.
Klisnička zčeřila svými nozdrami hladinu jezera. Její urputná snaha dohnat Mishu s Ravennou a vydobýt si zpět své místo jí přivodila žízeň, jakou už pár dní neměla. I její společnice se přidaly každá z jedné strany a společně se napily vody z jezera.
Nessie zastříhala ušima, když zaslechla u protějšího břehu rozruch. Klapot kopyt a veselé ržání přitáhlo její pozornost a když zaslechla cákání vody, konečně zdvihla zrak, aby se podívala, co se děje.
Spatřila trojici hříbat ponořených po krky ve vodě a vysokého kaštanového koně, upřeně hledícího přímo na ni, Mishu a Ravennu. Zpoza mladičkých stromů se vynořil další - grošák. A za ním bělouš. Netrvalo dlouho a na protějším břehu jezera stálo bezmála deset dalších koní. Hnědák se vrhl lehkým klusem vpřed, ostatní koně v těsném závěsu za ním.
Konečně si jejich přítomnosti všimly i Misha s Ravennou. Bělčin hřbet se fialově zatřpytil a její mohutná křídla brzy zaujala své místo. Misha se postavila mezi cizince a své společnice ve snaze je ochránit. Nessie zaslechla tichounké uchechtnutí z Ravennina směru. Vranka zdvihla svůj ocas a upřeně se zadívala příchozí stádo, ale nechala Mishu ve vedoucí pozici.
Hnědák se při bližším pohledu ukázal být ještě mohutnější a děsivější, než když ho Nessie pozorovala z dálky. Nedůvěřivě si je prohlížel, než hlubokým zaržáním přivolal grošovanou kobylu. Misha několikrát zašvihala ocasem s šupinatými křídly napjatými jako struna.
"... Kdo jste?" zeptala se prostě grošovaná kobyla.
"Nestojíme o potíže," procedila Misha skrz zuby. "Jen procházíme. Potřebujeme si odpočinout." Šedá kobyla se zamračila, ale její pohled změkl, když spatřila Nessie. "Je s vámi mládě..." zamumlala. "Dost možná ještě Neokřídlená." Misha přikývla, s nezměněným výrazem, i přes Nessiiny protesty. Mladá klisnička nechtěla, aby na každém kroku věděli, že ještě nemá křídla.
"Dobrá tedy. Zůstaňte jak dlouho potřebujete. Ale nezahrávejte si s místními šelmamy. Také nestojíme o potíže," upozrnila kobyla a šlehla pohledem směrem k Ravenně. Hnědák přistoupil blíž a zašeptal grošované něco do ucha. Nessie pochytila jen útržky, ale zdálo se, že mluví právě o vrané Jedocasce.
"...šelmy se budou cítit ohroženě..."
"...co chceš, abych udělala?"
"...Greto... riskantní..."
"...je s nimi mládě..."
Greta se obrátila zpátky na Mishu, jejíž napětí konečně povolilo a ona položila křídla k zemi. "Platí, co jsem řekla. Neokřídlená potřebuje útočiště." Její pohled sklouzl k Nessie a následně k Ravenně, než se opět obrátila na Mishu. "Ale jak jsem řekla - nedrážděte šelmy. S těmi máme dost starostí i bez vás."
Greta se otočila a kaštanový hřebec ji bez váhání následoval. Ostatní koně se zařadili za něho a cválali k rozlehlé louce. Trojice po uši zmáčených hříbat rozvláčně klusala stejným směrem, než se tmavošedý hřebeček, patrně nejstarší z nich, zastavil a zabodl zrak do Nessie. Ta zastříhala ušima a udělala pár kroků blíž. "Hej! Tvoje máma má zvláštní křídla!"
Ravenna vyprskla smíchy a Mishiny rty se zkroutily do podobně pobaveného úsměvu. Nessie však jen vykulila oči a rozpačitě na hřebečka zaržála. "To není moje máma! A její křídla jsou v pohodě!"
"Vypadá jako obrovský netopýr!" dodala krémově zbarvená klisnička, z jejíž srsti také odkapávala jezerní voda. "Je to děsivý!"
"Tak to abychom radši zase vyrazily, ještě bys z nás měla noční můry," ušklíbla se Nessie a vyplázla na trojici jazyk. Nelíbilo se jí, že si někdo vážně myslel, že Misha je její máma. Vždyť si ani nebyly podobné!
K jejímu překvapení se tmavý grošák začal smát a dvě klisničky se brzy přidaly. "Jsi vtipná," řekl šedý hřebeček a zašvihal ocáskem. "Hej, přijď někdy za námi! Bude zábava! Naše stádo se většinou pase na louce támhle za kopečkem," zaržál grošák a nozdrami ukázal směrem k travnaté stráni.
"Talhasee!" ozvalo se z dálky volání. Hřebeček zastříhal ušima a když spatřil Gretu na vrcholku kopce, začal se uspěchaně loučit. "Měli bychom běžet. Uvidíme se!" a tryskem se vydal za svým stádem s dalšími dvěma hříbaty v zádech.
Nessie ležela v trávě a poslouchala poslední dozvuky večerního cvrkání. Slunce se klonilo k západu a všechny tři klisny se chystaly ke spánku. Ravenna tiše spásala trsy odkvétajících pampelišek, zatímco Misha ocasem rozháněla motýly poletující kolem. Hnědka se otočila na břicho a vytřásla si ze hřívy stébla trávy.
"Mohly bychom tady nějakou dobu zůstat..." zamumlala.
Ravenna zastříhala ušima a zamračila se. "Proč bychom měly? Jsi pořád unavená? Já myslím, že bychom se mohly zítra zase vydat na cestu."
Nessie se zavrtěla na místě a povzdechla si. "Chci poznat to stádo! Už měsíce jsem nepotkala žádného jiného koně kromě vás dvou." Vranka se zamračila a zašvihala jedovatým ocasem. "Co je na nich tak zvláštního? Jsou to koně, jako my tři. Pravděpodobně další Okřídlené stádo. Co bys na nich chtěla poznávat?"
"Co když to je můj osud?" naléhala dál strakatá. "Co když je to moje volání? Vždyť už na to pomalu mám věk! A pořád nic. Možná potřebuju poznat ostatní koně, abych přišla na to, co je mým cílem!"
Misha odvrátila pohled od neposedných žluťásků a konečně se připojila k hovoru. "Myslím, že by nám všem prospělo na chvíli zklidnit tempo." Ravenna rozzlobeně sklopila uši. "No tak! Najednou už nepřitahujeme pozornost predátorů? Najednou už není naše přítomnost rizikem pro ostatní býložravce? Najednou už nejsme na útěku?"
"Už měsíce na nás žádná šelma nezaútočila. Ty, které se za námi hnaly, už pravděpodobně ztratily stopu. Pokud zůstaneme, stádo to pravděpodobně neohrozí." Ravenna se zamračila. Zašvihala jedovatým ocasem, dupla na poslední pampelišky a zaržála: "Nechápu to! Žijeme takhle už měsíce! Nikdy nám nic nechybělo. Nikdy jsme žádné stádo nepotřebovaly!"
Bělka se opatrně naklonila k Ravenně. "Každá máme jiné zkušenosti se soužitím s ostatními koňmi. Ani já ani Nessie jsme je neopustily ve zlém. Možná bys tomu mohla také dát šanci?" Vranka zavrtěla hlavou. "To je mi teda pěkné zjištění! Kdo mohl tušit, že odkopnete náš společný život, jakmile se objeví něco zajímavějšího!"
"Vždycky jsem se chtěla přidat ke stádu!" namítla Nessie. "Nikdy jsem nedostala tu možnost pořádně poznat, jaké to je. Není to žádný nový rozmar, po tomhle jsem toužila už od chvíle, kdy jsem potkala Mishu!" V bělčiných očích se na okamžik zračilo zklamání, ale Nessie se zdálo, že dál stojí na její straně.
Ravenna sklonila hlavu a odvrátila se. "Fajn. Běžte! Zůstaňte si tu s partou koní, které sotva znáte. Co je mi po tom? Já s vámi nepůjdu. Tohle nemám zapotřebí." Věnovala Mishe a Nessie poslední pohled plný výčitek a s důrazným "Sbohem" neobratně odklusala směrem ke vzdálenému lesu. Nessie za ní volala. Misha za ní volala. Ale vranka se nezastavila.
Bělka i její strakatá společnice kráčely vysokou trávou směrem k pasoucím se koním ve snaze najít Gretu. Někteří členové stáda zvedli hlavy od své večeře, když si jich všimli. Grošovaná kobyla si k nim brzy našla cestu sama. "Můžu vám pomoct..?" Její slova vyzývala k důvěře, ale její tón byl odtažitý, nepřátelský. I přesto v sobě Misha našla dostatek síly, aby řekla:
"Chtěly bychom se na nějaký čas přidat do vašich řad."
Žádné komentáře:
Okomentovat