Co oči nevidí - Kapitola 1.

 Melanie

Sluneční paprsky rozlily své teplo do světa a bylo poznat, že přišlo jaro. Jejich hřejivý dotek tančil po mých rukách, zatímco já naslouchala hlasům lidí okolo sebe. Dřevo lavičky vrzalo pod mojí vahou a povědomé klapání bot se konečně blížilo mým směrem.

„Co ti tak trvalo?“ zeptala jsem se s hranou zlostí. „Nemohla jsem najít klíče. Musela jsem na vrátnici.“ Mé koutky se stáhly do soucitného úsměvu. Dřív jsem mívala podobné problémy. Ztracené klíče, založená karta na autobus, náhlé zmizení peněženky. Ve světě nového chaosu, který s sebou přinesla střední škola, chvíli trvalo udělat pořádek, zvlášť pro někoho, jako jsem já.

A Petra to přece nakonec dokázala. Věděla jsem, že je to spolužačka jako žádná jiná už od chvíle, kdy jsme spolu poprvé promluvily. Žádné vyčerpávající výslechy. Žádné rádoby vtipné poznámky. Žádná přehnaná péče. „Hej, to je ale pěkná košile!“ To bylo všechno. Naše přátelství započalo pochvalou košile, o které jsem ani nevěděla, jak vypadá. Ale jestli věřím něčímu vkusu, bude to muset být ten Petřin. Proto taky chodím kupovat oblečení výhradně s ní po boku.

Výhradně s ní po boku dělám většinu věcí. Jezdí se mnou autobusem, pomáhá mi při dělání úkolů, čte mi názvy a složení věcí, které si kupuji. Bála jsem se, že jí to dříve nebo později začne lézt na nervy, ale ona se mě i po sedmi měsících přátelství držela jako klíště. Jako nadšené, věčně optimistické klíště.

Pod nohama mi křupal štěrk a všude kolem zuřil rachot aut. Na zastávku bych snad už trefila i sama, ale Petra představovala tu příjemnou jistotu, že přejdu ulici bezpečně. A že nastoupím na správný autobus.

„Jsem takový tvůj slepecký pes, co?“ říkávala vždycky z legrace. „Až na to, že umím číst. A vybírat oblečení.“

„A všechno tě rozptýlí,“ zasmála jsem se pokaždé. „To budeš spíš slepecké štěně.“

Asistenční pes byl jedeno z mých dlouholetých přání. Jako dítě jsem si přála obyčejné štěně, měla jsem přesně vybraná plemena a bloček s dlouhým seznamem jmen, které bych mu dala. Každé Vánoce to byla samotná špička mého seznamu. Když jsem přišla o zrak, touha po takovém pejskovi už nebyla jen záležitostí dětského rozmaru, nýbrž skutečné potřeby. Jenže výcvik takového zvířete trvá věčnost a stojí stovky tisíc, kterými moje rodina nedisponovala.

Musela mi postačit Petřina asistence.

* * *

Klidné vrčení motoru autobusu mě pomalu kolébalo a já měla pocit, že usínám. Vkládala jsem svou důvěru v Petru, že mě probudí, až dorazíme na moji zastávku. Náhle jsem však zaslechla kroky a cítila, jak se kamarádka na vedlejším sedadle otočila do uličky. „Kdo je tam?“ hlesla jsem rozespale. Zdálo se, že za námi někdo přišel, ale ani se neobtěžoval pozdravit. „Melanie, to je moje bývalá spolužačka, Talia,“ oznámila Petra a chytila mě za rameno. Už už jsem se nadechovala k pozdravu, ale Petra ještě dodala: „Neuslyší tě. Je hluchá.“

Kroky neznámé dívky zamířily před nás. Sedadlo po mé pravici tiše, ale úpěnlivě vrzalo, a ve vzduchu byl cítit pohyb. Dala jsem si dvě a dvě dohromady, a nakonec mi zvědavost nedala. „Ty umíš znakovat?“ vyzvídala jsem od Petry.

„Ano!“ oznámila spokojeně. „Na základce naší třídě poskytli základní kurzy, když k nám Talia ve čtvrté třídě nastoupila. Já si teda pak vyprosila ještě dodatečné, protože jsem hrozně toužila být její kamarádka. Obě jsme měly to stejné bílé tričko s motýlky, to byl prostě osud!“

Na rameni jsem ucítila jemný dotek a vzápětí se ke mně otočila Petra. „Máš hezkou košili. Říká Talia.“ S přikývnutím jsem poděkovala. Věděla jsem, že tuhle košili mi koupila nedávno Petra v jednom maličkém secondhandu na náměstí. Podle jejích slov byla oranžově kostkovaná s malou stříbrnou dračí hlavou vyšitou na náprsní kapse. Já ji měla ráda i pro její příjemný materiál, ani moc hřejivý, ani příliš prodyšný, prostě akorát.

„Takže jste spolu chodily na základku?“ vyzvídala jsem dál. „Ano, přesně tak,“ přitakala Petra. „Až do devítky jsme byly nejlepší kámošky, ale na střední jsme si šly každá svou cestou.“

Talia se tiše zasmála. Petra jí zřejmě všechno pečlivě znakovala. Její hlas byl jemný a vlídný. Jako když na vás kočka trylkuje, aby vás pozdravila. Usmála jsem se a Petra se vesele vrhla do dalšího vyprávění. Občas jsem něco vzkázala Talii, jindy zase ona mě. Zajímaly mě příběhy z Petřina dřívějšího života.

A Talia. Byla tak přívětivá, pořád se smála a dotýkala mého ramene. Mrzelo mě, že cokoliv bych jí chtěla sdělit, ona nemůže slyšet. Všechno, co jsme si mohly říct, bylo vázané na Petru, která přidávala svoje otázky, poznámky a jiné myšlenky, kterých měla neustále plnou hlavu.

A pak dívka naposledy stiskla moje rameno, sedadlo před námi zaúpělo, naposledy jsme se s ní rozloučily a Talia se s tichým klapáním vydala ke dveřím autobusu. S povzdechem jsem se obrátila zpátky k okýnku a opřela svoje čelo o chladné sklo. I když nemůžu vidět ven, pořád si ráda čas od času sednu vstříc sluníčku. „Talia je fajn,“ prohlásila Petra vesele a já spokojeně přikývla. „Talia je moc fajn.“

* * *

Natáhla jsem se na noční stolek pro svůj mobil. Blížila se půlnoc, jak mi oznámil monotónní hlas čtečky obrazovky, ale vlastní myšlenky mi nedávaly spát. Něco se dělo.

Mysl mě tiše nabádala k impulzivní otázce a než jsem se stihla zastavit, můj hlas zněl do ticha pokoje.

Myslíš, že by Talii vadilo, kdybys mi dala její číslo?

Stiskla jsem tlačítko Odeslat a odložila mobil zpátky na noční stolek. Nečekala jsem, že Petra bude v tuhle hodinu ještě vzhůru. Většinou chodí spát už kolem desáté.

Hlasové zprávy jsou moje záchrana. Čtečka obrazovky jen sotva dokáže napodobit ten cit v lidském hlase. Petra to ví. Obyčejnou zprávu jsem od ní nedostala už týdny. Většinou je posílá jen když nemůže mluvit.

Nemohla jsem se dobrat toho, proč tolik toužím znovu Talii potkat. Já nemohla proniknout do jejího ticha, abych jí něco sdělila, na něco se zeptala. To mohla jen Petra. Kdo mohl tušit, jak by to vypadalo, kdybychom si stanuly tváří v tvář bez ní?

Snad to bylo tou sladkou vanilkovou vůní. Tím, jak vlídně zněl její smích, i když ona sama ho nemohla slyšet. Tím jemným dotekem na rukávu flanelové košile.

Snad za to mohlo ticho jejího světa, ticho tak hluboké, že já ho nikdy nepoznám. To světlo, ty barvy, vlídné lidské úsměvy i slzy na jejich tvářích, které pro mě byly jen vzpomínkou na dětství.

Její svět měl všechno, co v tom mém chybělo. Postrádal věci, které vždy byly samozřejmostí v tom mém. A možná proto jsem ho tolik toužila poznat.