Co oči nevidí - Kapitola 2.

Talia

Poslední zbytky ranní mlhy se rozplynuly v paprscích březnového slunce. Ve vzduchu vonělo jaro a bouřka předešlé noci. Pomalu se oteplovalo, a tak jsem si mohla dovolit vyrazit na autobusovou zastávku jen v teplé černé mikině.

V proskleném přístřešku u zastávky se zamodralo a já okamžitě věděla, kdo tam na mě čeká. Přidala jsem do kroku. Netrvalo to ani minutku a už jsem ho vesele objímala kolem ramen.

Na téhle zastávce se potkáváme už skoro půl roku. Když to všechno začalo, vlastně mi z toho bylo docela divně. Ve třídě jsme se jeden druhému tak trochu vyhýbali, neměli jsme důvod navzájem si zasahovat do společenských bublin. Věděla jsem, že jezdíme ze stejné zastávky v podstatě od prvního dne, ale nikdy jsem neměla potřebu na tu skutečnost nějak navazovat.

To přišlo až z jeho strany. Začal mi psát zprávy, dokonce i když jsme stáli jen pár metrů od sebe, protože moji tichou, osamělou řeč v té době ještě většina mojí třídy neznala. Když začal brát v potaz moji přítomnost, začal mi mávat a usmívat se na mě, ukázala jsem mu pár základních znaků. Jak čas plynul, přidávala jsem další, a další, a nakonec přihodil pár nových, vlastních a zcela originálních i on.

Daniel začal jako hodně zvláštní plémě. Ale nakonec jsme na základech našeho tajného jazyka postavili vcelku stabilní počátek nového přátelství. Musím říct, mi to bylo dost k dobru. Nástup na novou školu byl pekelnou záležitostí, už jen proto, že jsme se já a Petra vydaly každá jiným směrem. Chyběla mi blízkost chápavé osoby a Daniel zvládl tu roli vcelku obstojně hrát.

A to byl počátek našich setkání na zastávce, našich obědů ve Studánce, malé restauraci kousek od naší školy, i našich nekončících večerních zpráv.

Daniel povolil svoje sevření kolem mých ramen a začal vyzvídat, jak jsem se vyspala a jak se mám. A já mu odpovídala, a já mu vyprávěla. A on se jen usmíval a kýval hlavou.

Mé horlivé znakování přerušily vibrace mobilu v mojí kapse. Zpráva od Petry. Zběžně jsem ji přelétla očima a v mžiku si vzpomněla na to, o čem jsem až do usnutí přemýšlela a o co jsem se tak těšila až se s Danielem podělím.

Otevřela jsem aplikaci s poznámkami, abych mohla Danielovi pořádně vylíčit, co se den před tím stalo. Nebyla jsem si jistá, jestli by to z mých gest pochopil. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, zda bych mu to byla schopná vyznakovat.

Včera jsem ve sto šestnáctce potkala Petru, hbitě jsem ťukala do mobilu. Byla s ní jedna taková holka. Melanie se jmenovala. Zrzka, trochu zamlklá, tichá, ale milá. Vypadala roztomile, měla tu košili, jak jsem ji tuhle obdivovala v sekáči. Škoda, že jsem s nimi jela jen tři zastávky. A ani jsem ji nepoprosila o žádný kontakt, sakra.

Vlastně jsem si ani neuvědomila, jak zapeklitá situace to byla, dokud jsem to neviděla napsané. Věc se má tak, že na mě setkání s Melanie, ať bylo sebekratší, zanechalo dojem, a nebyl to jen tak ledajaký dojem.

Ačkoliv jsme si pochopitelně moc nepokecaly, přála jsem si, abychom mohly. Skoro bych řekla, že se mě jal jakýsi ochranářský instinkt. Ani já to sice nemám ve světě jednoduché, ale člověk vnímá 80 % světa okolo sebe očima. Tak nám to aspoň říkali kdysi dávno, na hodině čehosi, snad to byla biologie. Ztráta takového zdroje informací pro mě vždycky byla nepředstavitelná. Bez sluchu jsem se obešla. Narodila jsem se nedoslýchavá a do tří měsíců jsem už v podstatě měla k dispozici jen čtyři smysly. To tedy minimálně odhadli doktoři. A ačkoliv byl můj život plný zmatků, polovičaté komunikace a zoufalých (neúspěšných) pokusů o odezírání ze rtů, to, že vidím na cestu, že můžu psát a můžu sochat, že vidím barvy a tvary a tváře lidí okolo sebe, to byla moje pevná, uklidňující jistota.

Člověka, který tuhle jistotu postrádal, jsem podvědomě toužila jakýmsi podivným způsobem vzít pod křídla, ačkoliv soudě podle Petřiny přítomnosti to Melanie nepotřebovala.

Možná v mém zaujetí hrály roli ty vlídné úsměvy, kterými během našeho krátkého setkání nešetřila.

Možná šlo prostě jen o to, že byla krásná.

Což je další z věcí, které se ona z první ruky nejspíš nedozví.

Daniel však, zdá se, moje pocity nesdílel. Jen pokrčil rameny. Třeba ji někdy zase potkáš, znakoval po chvíli. V zatáčce se zaleskla vybledlá modř autobusu a Daniel obrátil svůj pohled k tašce, ze které po pár vteřinách vytáhl svoji průkazku. A tím to skončilo. O Melanie jsme se ten den už nebavili.

Usadila jsem se na zadním sedadle vedle Daniela a vytáhla mobil z kapsy. Musela jsem něco odpovědět Petře. Význam její zprávy jsem si pořádně uvědomila až když jsem si ji přečetla podruhé.

Ahoj Tali, hele, Melanie by chtěla tvoje číslo. Můžu jí ho dát? Je to ok?

Musela jsem se zasmát. Daniel o mě zavadil pohledem, ale na nic se neptal.

Tak nějak mi nešlo do hlavy, co přesně Melanie hodlala dělat s mým číslem. Došlo mi, že vlastně vůbec nevím, jak to nevidomí dělají. Jestli vůbec umí psát na klávesnici, když na ni nevidí, a tak. Moji odpověď by si taky přečíst nemohla. Přesto jsem s úsměvem odepsala svůj souhlas. Melanie snad sama bude nejlíp vědět, co hodlá s kontaktem na mě dělat.

Daniel si mezitím nasadil sluchátka a nepřítomně zíral z okna autobusu. Byly dny, kdy jsem mu jeho vztah k hudbě záviděla. Tvrdil, že přivádí lidi k sobě způsobem, jaký nic nedokáže nahradit. Do určité míry měl možná pravdu. I nás dva stmelila k sobě, byť trochu oklikou, po tom, co mi Dan tak ochotně daroval můj první ostnatý náramek. On si ho možná koupil proto, aby zapadl na punk-rockové koncerty (kam ho stejně nakonec rodiče nepouštěli), ale po tom, co skončil na mém zápěstí, se z něj stal symbol odvahy a síly, které jsem dlouho postrádala.

Netrvalo dlouho a takových náramků se na mé poličce s doplňky lesklo hned několik. A nejen náramků. Ukořistila jsem trojici chokerů, několik párů extravagantních náušnic, i pár docela obyčejných řetězů. Propůjčovala jsem si od punkerů jeden módní prvek za druhým a brzy mi došlo, co lidi k téhle komunitě táhne. Pro mnohé z nich to nebylo jen o hudbě. Pro mě už vůbec ne. Ani nemohlo být. Bylo to o nekončící touze ukázat světu, že přes všechny jeho nástrahy, přes všechno, co mi pobyt na něm tak neskutečně komplikuje, se ho nebojím. O touze, kterou se mi konečně povedlo naplnit.