O veverkách a tygrech: Tygříkovy pochybnosti - Část 4.

 Tygřice krčila u země. Jen pár délek ocasu před ní hopkal kos. Už jen kousek a mohla ho mít. Udělala pár lehkých kroků blíž a vystřelila ze skrýše ve vysoké trávě.

"Výborně, Tygřice!" zajásala Veveruška. Modrokřídlá a Tygří zub je poslali na samostatný lov, aby jim ukázali, jak si povedou samy. Veverčí krok protestoval, když se to dozvěděl, a navrhoval, že půjde s Veveruškou a bude s ní trénovat. Konflikt musela uklidnit Popelavá hvězda, která poslala Veverčího kroka na hlídku.

Zrzavý kocour chtěl, aby Veveruška byla jeho učednicí, aby z ní udělal válečníka hodného svého jména. Zrzavé kočce to ze začátku nevadilo, Veverčí krok se jí přeci jen věnoval už od kotěte a chtěl z ní udělat silnou válečnici. Ale jeho péče a dohled jí začaly lézt na nervy, když se snažil nahradit jejího učitele pokaždé, když dostal příležitost. Veveruška tím pádem toužila využít každé příležitosti strávit trochu času bez věčného dohledu svého otce.

Tygřice držela opeřence mezi zuby a hrdě se usmívala. Zahrabala ho mezi kořeny stromu, aby se pro něj mohla vrátit později.

I ona i Veveruška už si zvykly na její nové jméno. Tygřice chvíli čekala, že jí to po pár dnech začne lézt na nervy a vrátí se k Tygříkovi, ale to se nestalo. Zvykla si na to být Tygřice, i když jenom před Veveruškou. Začínala toužit, aby jí tak začal říkat i zbytek klanu. Už věděla, že není Tygřík. Věděla, že je kočka a že taková vždycky byla. Jenom potřebovala trochu času, aby si to uvědomila. Ale nevěděla, jak by to měla klanu oznámit.

Učednice spokojeně klusaly lesem s tlamičkami plnými chutné kořisti. Pomalu se blížilo období padajícího listí a každý úspěšný lov přišel vhod. Konečně se obě protáhly houštím do tábora a položily své úlovky na hromadu.

Tygří zub zastříhal ušima a seskočil z vyhřátého kamene. "Tak jak jste si vedli?" zeptal se a spokojeně hleděl na zvětšující se zásoby kořisti. "Rád vidím, že jste toho nalovili tolik. Zítra zase půjdete každý svou cestou, ale je vidět, že se vám dobře spolupracuje." Veveruška horlivě přikývla a Tygřice se usmála. "Myslím, že byste se měli najíst. Zítra potřebujete mít hodně síly."

Když se Tygřice a Veveruška vrátily do doupěte, bylo ještě prázdné. Veveruščini bratři byli na večerní hlídce a Kaštanka byla na lovu. Lískáček už se měl každou chvíli vrátit a Holoubek - čerstvý učedník se seznamoval s územím Stromového klanu.

"Ahoj, Veveruško, Tygříku," zašveholil světle hnědý kocourek, když se protáhl do doupěte. Veveruška mu na pozdrav odpověděla, ale Tygřice tiše zaskřípala zuby. Po celém dni, kdy nemusela poslouchat své staré jméno, úplně zapomněla, jaké to je. Obtočila si ocas kolem těla a zamyslela se. Chtěla o sobě říct i někomu dalšímu. Někomu, kdo by jí mohl pomoci posunout se dál.

O veverkách a tygrech: Tygříkovy pochybnosti - Část 3.

 Tygřík se skláněl nad velikou louží, která den před tím byla jen malým dolíkem. Ale napršelo a teď měl před tlapkami blátivou kaluž. Prohlížel se v jejím odrazu a tiše si broukal pod vousky.

"Tygříku!" zaslechl náhle a než se vzpamatoval, na svém ocásku ucítil pár kočičích tlapek. "Veveruško," usmál se. Zrzavá kočka tiše zavrněla a pustila Tygříkův ocásek. "Jak ses dnes měl? Ulovil jsi něco?" Zrzka ho zavalila hromadou otázek a on skoro ani nestíhal odpovídat.

Veveruška se odmlčela. "Děje se něco? Jsi pořád tak zamyšlený..." Tygřík tiše mňoukl. "S tím si nedělej starosti, Veveruško. To je něco, co si musím probojovat sám." Zrzka tiše pohlédla k zemi. Chtěla kamarádovi pomoci, poradit, ale vůbec netušila, jak.

"Ty jsi ale patlal, podívej se na svůj ocas," sykla nakonec a začala olizovat Tygříkovu pocuchanou oháňku. Mourek se usmál. Dnes se na lovu prodral trnitým houštím a spíš než na svůj ocas myslel na svá poškrábaná záda. Přidal se k Veverušce a začal si upravovat svou zcuchanou srst.

"Veveruško?" Kousek od dvou učedníků se ozval hlas, že kterého se oběma zježila srst. Zpoza vzrostlého buku se vynořil Veverčí krok. Veveruška nervózně vyskočila na nohy. "Kolikrát jsem ti říkal, aby ses s tím kocourem nebavila?" zasyčel zrzek. "To, že je jeho otec tvůj učitel neznamená, že se s ním musíš stýkat i mimo výcvik! Pojď, půjdeme ještě něco ulovit, než zapadne slunce."

Veveruška se naštvaně zamračila, ale vydala se za otcem. "Uprav si vousky. Máš je pocuchané," špitla ještě Tygříkovi a utíkala do lesa za Veverčím krokem. Mourek si poslušně packou upravil vousky a pro jistotu i ouška. Byl krásně upravený, jako správný učedník. Vyhoupl se na nohy a zamířil do tábora.

"Co se s tebou stalo, Tygře?" zasmál se Lískáček, když se hnědý mourek vsoukal do učednického pelíšku. "Takhle důkladně nafintěného jsem tě ještě neviděl. Kdybych tě neznal, skoro bych řekl, že vypadáš jako kočka," uchechtl se.

Tygřík se lehl a stočil se do klubíčka. Věděl, že Lískáčkova poznámka byla myšlená jako kousavý vtip. Ale přesto se mu líbila myšlenka, že to mohl myslet vážně. Nebyl si jistý, jestli to je tím, že je jako Růžové pírko. Ale to nemohl zjistit, dokud to nevyzkouší pořádně.

Do doupěte se protáhla Veveruška se dvěma kousky kořisti v tlamičce. "Ulovila jsem ti pěnkavu," zavrněla na Tygříka. Mourek si ptáka vděčně vzal a sledoval, jak se zrzka stočila do klubíčka vedle něj a pustila se do vrabce, kterého chytila pro sebe.

Na Stromový klan padla noc. V doupěti učedníků se drželo ticho, ale Tygřík byl pořád plně při smyslech. Kamarádka ležela vedle něj se zavřenýma očima, ale učedník poznal, že nespala. "Ty, Veveruško?" sykl tiše a kočka nastražila uši. "Ano?"

"Mám takovou... prosbu."

"Povídej."

"Já- chci něco vyzkoušet. Mohla bych, eh, mohla bys mi zkusit říkat Tygřice? Když nebude nikdo jiný kolem?"

Veveruška zmateně naklonila hlavu.

"To bych mohla. Ale proč něco takového chceš?"

"Chci vědět, jaké to je. Po tom, co jsem mluvil... mluvila s Růžovým pírkem mě napadlo, že máme možná něco společného."

Veveruška se usmála a olízla hnědé kočce čumáček. "Jestli ti to udělá radost, moc ráda to pro tebe udělám."

Učednické doupě utichlo. Ozývalo se z něj jen pravidelné oddechování spících koček. Celý klan utichl.

Mé osobní strašidlo

Poslední dobou jsem tu nebyla moc aktivní, heheh, většina článků co tu vyšla byla přednastavená. Teď jsem byla pár měsíců dost aktivní na Tumblr, ale ráda bych se pomalu zase přesunula víc sem. Dlouho jsem nic pořádného nepsala a chtěla bych to napravit (až dopřekládám Místo bez světla Aideenina). Než se na to vrhnu, hodím sem tohle. Tuhle básničku jsem složila včera (dneska o.O) ve dvě hodiny ráno, kdy byla velice aktuální :D.

 

O půlnoci, když jdu spát,
nikdy nesmím zhasínat.
U postele lebedí si
Temný démon napůl spící.

Čeká, až se světlo zhasne,
Pro něho to bude krásné.
Vstane, ve své plné síle,
Strašit se mě chystá čile.

Za nohu mě zatahal,
Nebo se mi jenom zdál?
Před chvílí tam ještě byl...
Jako by se vypařil.

Pod přikrývkou temné noci,
Jsem v prekérní situaci.
Spánek mě skoro přemáhá,
Ale co když démon vyčkává?

Pak, ve chvilce nepozoru
Zjeví se zas na obzoru.
Možná už teď vesele
Čeká u nohou postele.

Snad bych se měla podívat...

A Place Without Aideen's Light - Chapter 3.

 Ziggy galloped through the snow. Her hooves left deep prints in it. She ran after Athena, who was jumping around and neighed happily. "Come have a look at it!"

"...What is that?" Ziggy asked, weirded out. Athena found a very strange thing. In the middle of a snowy plain, there was a purple structure with a bright green spiral spinning at its heart. The gray filly shivered. She didn't quite know what she was looking at, but she had a bad feeling about it. 

But Athena seemed to be of a different opinion. She trotted closer to the structure and lifted her hoof. "I wonder what it will do when I touch it..."

"Athena, don't be silly! You said we would only take a look!"

But the filly didn't listen to her companion. She stretched her hoof towards the green spiral. Ziggy suddenly felt chilly. Athena's hoof touched the cold emptiness and it was slowly getting lost in it. "It leads to somewhere," the filly whispered. Ziggy rolled her eyes. "Great, that means we can go now!"

"I want to see what's there!"

"No! Something bad could happen!"

However, Athena fearlessly continued. After a short while, her entire leg was on the other side. Ziggy panicked, and so she decided to do the first thing that came to mind. She bit her friend's tail as hard as she could. "What are you doing? I'll just have a look and go right back!"

"What's going on?" The mysterious voice echoed through the valley. Athena stopped in her tracks and Ziggy finally managed to pull her further from the portal. "Don't go closer to that thing!" the voice thundered again and now the brown filly stepped away too.

A strange creature emerged from behind a snowy bush. One would perhaps dare to call it a squirrel, if it weren't for the blue fur. "Get away from that portal while you still can." Ziggy and Athena both froze in surprise when they realised that the mysterious voice indeed belonged to this blue squirrel.

Ziggy made a few steps closer and neighed in delight. "I've never met a squirrel that could speak horsish! He's bilingual, just like me!"

"I'm not a squirrel," the strange guest stomped in disagreement. "I'm a cosmic being far beyond your understanding!"

"...But you look like a squirrel."

The blue creature could not argue with that. He made a few circles in the white snow and then he chirped: "My name is Fripp." The foals introduced themsleves to the non-squirrel as well. Then he straightened his back and looked right at them with his dark gleaming eyes. "This is no place for foals. Especially not with this portal in the middle of everything. I should go back to rest soon, I'm still sick... But I think I should take you back to your herd. Come on, let's go."

Fripp's paws left tiny footprints in the snow and Athena and Ziggy trotted after him. "You shouldn't go back there ever again. That portal leads to a dangerous place." Ziggy nodded in agreement, but Athena was visibly disappointed.

When they finally reached the ned of the narrow path, Fripp stopped. "This is where I'm going to leave you. I can't go any further, I must get back to my rest. Good luck and take care." Athena and Ziggy climbed out of the passage and said their last goodbye to Fripp. But he was already gone. The only thing that remained were tiny squirrel footprints.

O veverkách a tygrech: Tygříkovy pochybnosti - Část 2.

Slunce se pomalu klonilo k obzoru a táborem vál teplý vánek. Většina válečníků už podřimovala ve svém doupěti. Tygřík ale hledal jednu jedinou válečnici. Našel ji na velikém prohřátém kameni.

"Růžové pírko, můžu se na něco zeptat?"

Růžově zrzavá kočka našpicovala uši a zvedla hlavu. "Copak potřebuješ, Tygříku?" Usmála se vlídně. Posadila se a udělala učedníkovi místo na prohřátém kameni.

"Modrokřídlá mi řekla, že chcete mít koťata. Prý jsi dřív bývala kocour?"

Válečnice přikývla. "Učednictví pro mě byl zvláštní čas. Ale to už mám dlouho za sebou. Proč se ptáš?"

"Zajímá mě... No, jak se to pozná, že kocour... není kocour?"

Růžové pírko se zasmála. "To se těžko vysvětluje. Je to osamělá cesta poznání každé kočky. Každý z nás má v sobě něco, co nám napovídá, kým jsme. Někdy to není od začátku úplně jasné, ale chce to jen čas."

Růžová kočka vlídně olízla učedníkovu hlavu. Tygřík se na ni usmál a rozloučil se. Zamířil k pelíšku učedníků, kde už na něj čekali jeho přátelé. Najednou se cítil zvláštně. V hlavě mu hučelo, jak přemýšlel.

Hnědý učedník si lehl na své místečko a zavřel oči. Jeho myšlenky ale ještě stále neúnavně pobíhaly z místa na místo. Každý z nás má v sobě něco, co nám napovídá, kým jsme. Tygříkovo něco ale teď vůbec nemělo jasno. Poprvé od počátku svého učednictví se nad vším pořádně zamyslel. Dnes byl jen o mizivý kousek moudřejší než kdy dřív. Začalo ho napadat, že možná není jako ostatní kocouři. Beztak nikdy neměl rád, když mu tak říkali.

Dříve své pocity nedokázal pojmenovat. Nedokázal říci, proč mu tolik vadilo, když mu klanové kočky říkaly kocourku a radovali se, jaký z něj bude mužný válečník a kdesi cosi. Ale teď možná na něco přišel. Teď, když věděl, že je možná všechno trochu jinak, začal pořádně uvažovat. Možná, že měl s Růžovým pírkem společného víc, než kdy předpokládal.

Učedník se utápěl v myšlenkách, až upadl do bezesného spánku. Probudily ho až sluneční paprsky prosvítající skrz větve doupěte. Přišel další den. Veveruška vedle něj spokojeně podřimovala, ale když se zvedl, probudila se. "Ahoj, Tygříku," špitla. Učedník tiše odpověděl a rozhlédl se po táboře po své učitelce. Chtěl zapomenout na všechno a jít se celý den hnát za kořistí. Nechtěl už uvažovat nad tím, co je vlastně zač.

Konečně zahlédl Modrokřídlou, jak se pomalu protáhla před pelíškem válečníků. Tiše zamňoukal a vrhl se za ní. "Dneska tě naučím chytat ptáky, to bude panečku zábava. Jsem zvědavá, kolik ti jich uletí." Tygřík se zasmál. Už se nemohl dočkat, až do tábora přinese svého prvního vrabce... nebo jen tlamičku plnou peří.

Who is there? - Episode 1.

 How to play: Click to move to the next slide/scene. Underlined text are links. When there's more than one link, the decision impacts your story. When there's only one, click it anyways after reading the text. This way you'll prevent dialogues from different options from interfering in the story you chose. Images can sometimes be links as well, so always make sure to check if there are clickable images.

Who is there?

 

Who is there?

Episode 1.