O veverkách a tygrech: Tajemství Kamenného pírka - Část 2.

 Chlad noci se držel v táboře a všichni válečníci už spali. Na obloze se třpytili válečníci Hvězdného klanu a Kamenné pírko zlehka našlapovala mokrou trávou přímo před jejich zraky. Sníh typický pro období bezlistí před pár dny roztál a Kamenné pírko toho chtěla využít. Když není sníh, nikdo neuvidí její stopy.

Jakmile šedá kočka opustila tábor, rozeběhla se lesem směrem k východní hranici. Vyběhla z lesa na palouček a zamířila k obydlí dvounožců. Na plotě kolem jednoho z nich seděl černý kocour. Jeho bílé tlapky zářily ve tmě.

"Ahoj, Pírko," šeptl. "Ahoj, Mozarte," zavrněla Kamenná a vyskočila za ním. "Poletucha už spí," oznámil kocour. "Můžeme jít dovnitř, když budeme potichu." Kamenná seskočila z plotu s Mozartem v patách. Protáhla se kočičími dvířky a potichu se plížila chodbou. V pelíšku na zemi tiše pochrupoval strakatý kokršpaněl. To Kamenné řekl Mozart, že Poletucha je kokršpaněl. Sám moc dobře nevěděl, co to vlastně znamená, ale jeho páni to tak říkali.

Mozart se vyhoupl na kočičí strom a udělal si pohodlí. Kamenné to označení přišlo vtipné. Kočičí strom. U ní doma byl každý strom kočičí. Vyskočila za kocourem a uvelebila se v pelíšku vedle něho. Oba začali tiše vrnět a Mozart olizoval Pírčinu hlavu, dokud tiše neusnula.

Kamenná se vzbudila se svítáním. Malý pes pořád ještě podřimoval a tak opatrně slezla, aby ho neprobudila. Tiše našlapovala ke dvířkům. "Už odcházíš?" podivil se Mozart a ladně seskočil z kočičího stromu. "Musím jít zpátky ke klanu než mě začnou hledat," mňoukla Kamenná. "A mám hlad, musím něco ulovit."

"Můžeš si vzít z mé misky..."

"Ne, Mozarte, klanové kočky si granule brát nesmí. Když něco ulovím, budu moct říct, že jsem byla na lovu a nebude podezřelé, že jsem odešla." Šedá kočka přátelsky olízla kocourovu tvář. "Měj se krásně!" špitla, protáhla se dvířky a utíkala ven. Kamenná přeskočila plot a důkladně si olízala kožíšek, aby se zbavila pachu mazlíčkovského domova. Důkladně se vyválela po blátivé zemi a pak se vydala pro snídani.

"Kamenné pírko! Byla jsi na lovu?" zeptala se Mlžná stopa, když se Kamenná protáhla mezi keři do tábora. Přikývla. V bílé tlamičce nesla tři myši a už se těšila, až si jednu z nich dá k snídani. "To je dobře," usmála se Mlžná stopa. "Zásoby se tenčí a koťata už mají hlad. Najez se a dones trochu do školky, prosím." Kamenné pírko ochotně přikývla a položila myši, aby jednu z nich mohla spořádat.

Pírko se protáhla vstupem do školky. "Nesu vám něco k jídlu," hlesla. Od Rezavé nohy se však dočkala jen rozezleného pohledu. "Nechci tvoje úlovky, však on Veverčí krok už něco přinese." Kamenná tedy myši předala Oříškové noze, i když to nedělala vůbec ráda. Vděčný pohled strakaté matky ji hřál u srdce ale tak těžko se jí koukalo na tři zrzavá koťata, která hladovým pohledem šilhala na své spolubydlící. Z hnědých koťat se ale už brzy měli stát učedníci, pak bude mít zrzavá trojice všechno jídlo ve školce jen pro sebe.

O veverkách a tygrech: Tajemství Kamenného pírka - Část 1.

 "Předstup, Kamínko!"

Tlapky šedé učednice se zachvěly. Upírala pohled na popelavou velitelku klanu, která dnes jí a jejím sourozencům měla přidělit nová jména. Od posledního takového obřadu už se měsíc čtyřikrát obrátil.

"Od dnešního dne budeš klanu známá jako Kamenné pírko. Stromový klan si váží tvé opatrnosti a elegance."

Davem se s nadšením rozeznělo jméno nové válečnice. Kamenná hrdě vypjala hruď a poslouchala, jak klan provolává její jméno.

"Prašíku," otočila se Popelavá hvězda k jejímu bratrovi. "Od dnešního dne budeš znám jako Prašný vítr. Stromový klan si váží tvé hbitosti a pohotovosti." Klanem se rozezněl pokřik válečníkova jména a štíhlý válečník se hrdě usmíval.

"Hliněnko, předstup," hlesla velitelka nakonec. "Od dnešního dne budeš známá jako Hlínonosá. Stromový klan si váží tvé zvědavosti a rozumu." A klan se potřetí rozezněl s nebývalou silou.

Popelavá hvězda hbitě mávla ocasem a pokračovala. "Dnes večer bude tato trojice bdít nad naším klidným spánkem, aby se připravili na strastiplný život válečníka. Nechť vás při obřadu provází Hvězdný klan."

Trojice sourozenců tuto válečnickou zkoušku složila a druhého dne Kamenné pírko Liškoočka pozvala na hlídku. "Jako učednice ses na ně moc nedostala, tak nám Popelavá hvězda řekla, že tě máme vzít dneska," řekla a Kamenné pírko souhlasila. O chvíli později se sešla na kraji tábora s Liškoočkou, Modrokřídlou a Hbitým kožichem a vydali se k východní hranici.

"Co to je za pach?!" sykla Kamenná náhle. Kráčeli poblíž východní hranice. Bylo tam sotva pár stromů a nebyli daleko od území dvounožců. "Ach, to je zase on," zamručela Liškoočka. "Někde se tu nejspíš zas potuluje ten mazlíček. Leze sem už několik dní, pokaždé ho musíme vyhnat..."

"Támhle je!" zpozorněla Modrokřídlá a packou ukázala mezi lískové keře, odkud se právě vyplížil kocour černý jako noc s bílými tlapkami a čumáčkem. "Třeba bychom mu měli říct, proč sem nesmí..." napadlo Kamennou. "To už nás nenechá," mňoukl Hbitý kožich. "Už nás zná, vydá se na útěk, jakmile nás uvidí a nebude s ním řeč."

"Já bych ale jít mohla," řekla Kamenná. "Já s vámi na hlídce ještě nebyla, mně nezná."

Zbytek skupiny souhlasil a tak se Kamenné pírko vydala směrem k domácímu kocourovi. "Ale buď opatrná," špitla Liškoočka. "Jde z něho cítit pes. Pokud s nějakým žije, nikdo neví, jestli není nebezpečný." 

Černého kocoura kolem krku objímal červený obojek. Zlatá placka, která na něm visela, se zhoupla, když vzhlédl. Jantarovýma očima se zahleděl na šedou kočku, která se nad ním skláněla.

"Ahoj, já jsem Kamenné pírko ze Stromového klanu. Mám na tebe prosbu-"

"Kamenné pírko odkud?" podivil se kocour. Měl jemný a vlídný hlas. Kamennému pírku zněl hezky.

"Ze Stromového klanu. Žijeme tady už několik měsíců a tohle je součást našeho území. Bylo by od tebe hezké, kdyby ses držel dál. Mazlíčci nemají na našem území co dělat."

Černý kocourek zašvihal ocasem. "Nevěděl jsem, že mám za domem kočičí klan. No, nebudu se vám sem motat. Díky za varování. Už vím, proč mě odsud pořád vyháněli," zasmál se. "Já jsem Mozart, mimochodem," mňoukl a zmizel v lískovém keři.

Potkali se dva poníci

 Tak jsem zase něco tvořila :D. A protože jsem tentokrát nezapomněla nastavit typ renderu, už to není jako GIF, ale normálně jako video. Chtěla jsem zkusit poníky, dopadlo to jak to dopadlo. Pochopitelně zpětně mam pocit, že to mohl dopadnout trochu líp, ale stejně se mi to líbí. Opět je ve 30fps, použila jsem zas takové ty moje "náhradní" designy, které jsem moožná částečně ukradla z Daughter of Discord :D. Původně jsem jim chtěla dát i Cutie Marky, ale měla jsem dokreslování textur už plné zuby. 

O veverkách a tygrech: Závist Veverčího kroku - Část 5.

 "Které se narodilo první?" mňoukl rozjařeně Veverčí krok. Zrzavá matka ukázala na tmavě rezavé kotě s bílými tlapkami a flíčkem na čele. "Veverkokotě," zavrněl spokojeně Veverčí krok. Rezavá noha přikývla. "A co ti ostatní?"

Veverčí krok neodpověděl. Ani neposlouchal. Spokojeně hleděl na svou novorozenou dceru. Malá kočka byla jeho cestou k nesmrtelnosti. Předal jí nejen své jméno, ale i barvu svého kožíšku.

Když se s ním Mlžná stopa rozešla, Veverčí krok byl naštvaný. Doufal, že si vše rozmyslí a nakonec mu další vrh porodí. Ale ona se k němu otočila zády, takže musel najít jiné řešení. Řešení jménem Rezavá noha.

Zrzka, která se stala jeho novou partnerkou byla mladá a stydlivá, ale také moc milá. Znal ji ještě z dob, kdy byli učedníci, ale nikdy se moc nebavili. Až do toho dne. Veverčí krok se schoulil do malého červeného klubíčka na okraji tábora a smutně koukal kolem. Rezavá noha si ho všimla a sedla si k němu. Chtěla mu pomoci a zrzek věděl, že to je ideální příležitost. Byla ochotná ho utěšit a poslechnout si, co se mu stalo. Mlžnou stopu tiše proklela a postavila se na stranu Veverčího kroku. A tak se z nich stali přátelé. Začali spolu lovit a chodit na hlídky. Ani ne měsíc na to z nich byli partneři.

A teď Veverčí krok hleděl na překrásnou dceru, která vypadala úplně stejně, jako on. "Veverčí kroku! Co ti ostatní? Jak jim budeme říkat?" Zrzek se konečně probral ze svého hypnotického nadšení a pohlédl na zbytek vrhu - dva zrzavé kocourky. Jednoho tmavěji, druhého světleji. "Ty můžeš pojmenovat ty," pronesl nakonec. Rezavá noha se zatvářila poněkud dotčeně, ale Veverčí krok byl příliš zaneprázdněný, než aby si toho všiml. Konečně získal dědice, pořádného dědice, po kterém tolik toužil. 

"To tmavší bude Liškokotě a to světlejší Lasičkokotě. Co říkáš?" mňoukla matka a její partner nepřítomně přikývl. Jeho čas konečně přišel. Konečně se mohl s Tygřím zubem měřit. A tentokrát už ho hnědý mourek nemohl překonat.

Na vstup do školky padl stín. Do pelíšku se protáhla hnědá učednice. "Co tady hledáš, Hliněnko?" sykl Veverčí krok. "Líný dech mě poslal, abych se podívala, jak se daří vašim koťatům." Rezavá noha se na ni zamračila. "Jsou v pořádku, nemusíte nás kontrolovat takhle často." Matka učednici odháněla už od začátku. Nechtěla kolem sebe starší vrh Veverčího kroku. Příliš jí připomínali Mlžnou stopu. Hliněnka se zpočátku snažila ji přesvědčit, že jí chce jen pomoci, ale nakonec to vzdala.

Hnědá kočka se otočila a zamířila na druhý konec školky, kde právě pospávala Oříšková noha a její koťata. Rostla velmi rychle, a když se jim naskytla příležitost, už pobíhala po táboře. Strakatá kočka spokojeně zavrkala, když k ní Hliněnka přišla. "Je všechno v pořádku, Oříšková noho? Nepotřebuješ něco?" Oříšková noha zavrtěla hlavou a položila si ji na tlapky. "Všechno je v pořádku, Hliněnko. Díky." Učednice se usmála a rychlými skoky vyrazila ven ze školky zpátky za svým učitelem.

Dvě dimenze už mě očividně nebaví

Vlastně ani nevím, jak jsem na to přišla, hádám, že mi to před nějakou dobou začal vyhazovat Youtube a viděla jsem to tuším i na pár blozích, nicméně i mě po nějakém čase pohltila touha začít s 3D modelováním. Nechci tím nijak nahrazovat kreslení, jsou to dvě rozdílné aktivity a obě mě překvapivě  baví. No, nicméně začala jsem se trochu učit s Blenderem, koukla jsem na pár tutoriálů, abych zvládla přijít na to, jak se v tom vlastně pracuje, nicméně jak už u mě bývá zvykem, z většiny jsem si jela svojí vlastní cestou.

Ty oči jsem chtěla nějak vyřešit, na hotovém renderu nevypadají symetricky, i když během modelování takové nebyly. Nevím, nepovedlo se mi to, ale to nic nemění na tom, že se mi výtvor docela líbí.

Tohle je technicky první 30fps animace na tomhle blogu. Jenom je trochu škoda, že většinu za mě naanimoval počítač (chudák, ten z mé nové obsese moc nadšený není :D). Chci se 3D animacím věnovat trochu víc, až mi to půjde (ale taky uvidíme jak mi to půjde, ještě to dopadne stejně jako moje pokusy o programování :D), nicméně 2D mají pořád takové své kouzlo. Trvají déle ve smyslu tom, že se déle aktivně zapojuju na jejich tvoření, nicméně 3D se zase věčnost renderují.

(Mimochodem, zábavný fakt o této animaci: Jak jsem si tak jela svou, nějak jsem zapomněla nastavit, aby se to vyrenderovalo jako jedno video, takže když to konečně bylo hotové, měla jsem složku plnou 110 obrázků téhle kočky :D. Znovu jsem se s tím už nepatlala, dala jsem to dohromady ve FlipBooku, další čtyři hodiny se mi čekat nechtělo :D.)

Trampolína a houpačka

 Po delší době jsem zase chtěla něco naanimovat. Bylo to něco náhodného, rozhodla jsem se pro trampolínu a houpačku. Nicméně asi později udělám něco na chůzi, klus a cval a taky pohyby hřívy, protože to mi moc nejde :D.

Tohle je tak trochu mix mezi 24fps a 12fps, některé části jsem potřebovala zpomalit. Mohlo by to být lepší, ale líbí se mi.

Není úplně dokonalá, ty pohyby hřívy furt haprujou, ale líbí se mi, jak se vyvedla :). Je už v 24 fps. Moc se mi líbí, jak vypadá ten ocas. Je tam o jedno švihnutí navíc, než jsem původně zamýšlela, ale líbí se mi to takhle víc.

O veverkách a tygrech: Závist Veverčího kroku - Část 4.

"Popelavá hvězdo?"

Mlžná stopa se musela skrčit, aby prolezla mezi kameny do velitelčina pelíšku. "Pojď dál, Mlžná stopo," ozval se klidný hlas huňaté šedé kočky. "Copak potřebuješ?" Tmavá kočka nervózně přešlápla. Ačkoliv věděla, že by neměla, slova svého partnera si vzala k srdci. Skutečně byla tak nahraditelná?

"Popelavá hvězdo, kdo by nastoupil na mé místo, kdyby se mi něco stalo?" zeptala se opatrně. Popelová kočka pozorně vzhlédla a vstala ze svého listím vystlaného pelíšku. "Proč by se ti mělo něco dít?" podivila se. Mlžná stopa znovu přešlápla a polkla. "Tak jsem přemýšlela a... přišlo mi zvláštní, že když Ohnivý skok zemřel, s výběrem nového zástupce jsi vůbec neváhala. A tak přemýšlím, jestli máš někoho v záloze i tentokrát..." Popelavá zavrtěla hlavou. "Na smrt Ohnivého skoka jsem byla připravená už dlouhé dny před tím, než na to došlo. Ohnivý byl nemocný a nedařilo se mu vůbec dobře. Je to smutné, ale musela jsem se připravit na nejhorší. Ale teď jsme konečně z nejhoršího venku. A rozhodně tě neplánuji někdy v blízké době kýmkoliv nahradit. Očekávám, že jednou na bukovou větev usedne Mlžná hvězda."

Mlžné stopě spadl kámen ze srdce. Slova Veverčího kroku se jí dotkla a ráda slyšela, že ne všichni si myslí to samé. Přesto ji slova jejího partnera tížila na srdci. A Popelavá hvězda uměla poznat, když členy klanu něco trápilo...

"Mlžná stopo, co se děje?"

"... Veverčí krok chce další koťata."

"Tak brzy?"

"Chce jedno pojmenovat Veverkokotě. Po sobě. Jako Tygří zub. Řekl mi, že pokud je nebudu mít já, bude je mít jiná kočka z našeho klanu."

Popelavá hvězda se posadila na chladnou kamennou zem u vstupu do svého pelíšku a podívala se své zástupkyni zpříma do očí. "Chceš další mláďata?" Tmavě šedá kočka jednoznačně zavrtěla hlavou. "Chci se vrátit ke svým povinnostem zástupce. Ve školce jsem si užila už dost dlouho."

"Pak je jasno. Veverčí krok tě možná chce nahradit, Mlžná stopo, ale já ne. A pokud další koťata nechceš, nenech se jím do ničeho nutit. Tvé pohodlí je důležitější, než jeho pýcha."

Mlžná stopa tiše zavrněla a Popelavá hvězda jí vlídně olízla hlavu. "Kamínka, Hliněnka a Prašík budou pýchou našeho klanu," zašeptala velitelka. "A pokud to Veverčí krok nevidí, možná by bylo lepší ho nechat jít..." Mlžná stopa naposledy zavrněla a vrhla se k hromadě úlovků. Už jí kručelo v žaludku.

"Mamí, koukej, co jsem chytil!" Šedá kočka se usmála. U hromady polapené kořisti seděl hnědošedý kocourek a v tlamičce držel velkého ptáka. "To je moc dobrý úlovek, Prašíku," mňoukla hrdě. "Daří se ti s Nočním chodcem dobře?" Kocourek rychle přikývl. "Chci jednou být jako on. Řekl mi, že když zítra zase něco chytím, začne mě další den učit bojovat!"

Mlžná stopa popadla do tlamičky myš a sledovala svého syna, jak utíká za Kamínkou a Liškoočkou, které se právě vrátily do tábora. Odnesla si svou večeři do pelíšku a spokojeně ji spořádala. Sotva dojedla, když se u vstupu do doupěte válečníků objevil Veverčí krok. "Tak co, Mlžná stopo?" mňoukl odměřeně. "Už ses rozhodla?"

Šedá kočka přikývla. "Ano, rozhodla." Zúženýma očima se podívala Veverčímu kroku přímo do tváře. "Nenechám tě takhle rozhodovat o mém životě. Jestli se ke mně hodláš takhle chovat, nechci být tvou partnerkou ani bez koťat." Veverčí krok pár vteřin překvapeně zíral a pak nasupeně zasyčel. "Nepotřebuju tě! Budu s někým, kdo mi dá dědice, jaké potřebuji!"

Zrzavý kocour zlostně oddupal ven z doupěte s vytaženými drápky.