Audio verze některých povídek

 Rozhodla jsem se ukrást nápad pár dalším bloggerům a udělat pár audio nahrávek svých povídek. Vybrala jsem si dvě nejčtenější, které existují jako samostatné povídky. Oznámení ohledně dalších (pokud nějaké budou) sem už asi nebudu dávat, jenom možná na začátek před články. Můžete mi ale napsat do komentářů, pokud byste chtěli nahrát nějakou konkrétní další povídku.

(Jo, jsem chudoň, mám tam vodoznak, hehe :D)

Rok Draka - Kapitola 5.

Už to bylo několik hodin, co Denim naposledy Pampelišku viděla. Jakmile posel Horské kolonie nešťastnou novinu oznámil, někam se uklidila a nikdo ji nemohl najít. Všechny ta zpráva velice zasáhla a Wadogo s Matysem museli vyjednat, co se bude s Horskou kolonií dít dál.

Blížila se půlnoc, ale skalní město stále bzučelo životem. Všichni vzrušeně diskutovali, jaký osud kolonie čeká. Castie a Boston také uvažovali, ale Miko a Pax někam zmizeli. Denim si nebyla jistá, že oznámení vůbec slyšeli, v té době už své okolí nevnímala.

Sama šedomodrá dračice roztáhla křídla, rozloučila se s přáteli a taky písčitý plac opustila. Plachtila ve větru nad územím své kolonie a rozhlížela se. Doufala, že se snad někde pod ní zalesknou zlatožluté šupiny, ale nestalo se. Pampeliška mezi skalami nebyla. Denim se vyčerpaně snesla na jednu ze skal na okraji louky. Povzdechla si. Ospale zavřela oči. Její myšlenky se v hlavě přelévaly a splývaly jedna do druhé. Věděla, že by měla jít spát. Ale nejdřív chtěla zjistit, jestli je Pampeliška v pořádku.

Svým vnitřním hlasem zvolala otázku. Nebyla si jistá, že to bude fungovat, vždy své telepatické zprávy mířila na nějakého konkrétního draka. Nikdy nevolala jen tak do prázdna, ale dnes to zkusila. Pampeliško, jsi tu? Chvíli se nic neozývalo, ale pak ve své hlavě něco zaslechla. Kdo je to?

To jsem já... Denim.

... Co potřebuješ?

Chtěla jsem vědět, jestli jsi v pořádku.

Odpovědi se nedočkala, ačkoliv dál volala. Po chvíli se však nad její hlavou ozval šum křídel. Pampeliška se pomalu snesla na pevný povrch pískovce. "Ahoj... zase," zamumlala Denim. Pampeliška jen přikývla. Její oči byly zarudlé a Denim poznala, že kamarádka plakala. Vždycky jí přišlo zvláštní, že jim lidé tyhle projevy emocí vůbec dali.

"Jenom jsem chtěla domů," hlesla Pampeliška a další slzy se jí skutálely po tvářích. Denim se k ní posunula blíž a objala ji křídlem kolem ramen. "Doufala jsem, že po chvíli odejdou," vztekala se žlutá dračice. Denim si tiše povzdechla. "Taky jsem doufala."

"Ani si nejsem jistá, kam půjdeme. Co když nás tu Wadogo nenechá zůstat? Co s námi bude?"

"Jsem si jistá, že tu budete moct zůstat. Místa i kořisti je tu dost."

Pampeliška si lehla a položila hlavu na pařáty. Pomalu zavřela oči a po několika minutách začala pravidelně oddechovat. Usnula. Vzduch byl chladný a Denim se nechtělo nechávat Pampelišku na skále samotnou. Věděla, že je nejspíš někdo bude hledat, ale nebylo se čeho bát. A tak i ona tiše zavřela oči a pomalu usnula.

Když se ráno probudila, Pampeliška už tam nebyla. Slunce se pomalu škrábalo na obzor a Denim došla k závěru, že kamarádka se vrátila do své jeskyně. Protáhla si křídla a vydala se také zpět. Většina draků ještě spala a všude bylo ticho. Denim s tichým zasvištěním přistála ve vstupu do své jeskyně.

"No konečně jsi tady!" ozvalo se z nejzazšího kouta dračího doupěte. "Kde jsi byla? Měla jsem o tebe strach!" Ze stínu se vynořila Sabi. "Promiň," odpověděla Denim. "Byla jsem s Pampeliškou. To shromáždění ji dost vzalo. Nevíš, jak to s nimi teď bude?" Tmavá dračice tiše zabručela. "Wadogo si dnes Matyse a Narcisku k sobě zavolal, chtěl to s nimi právě řešit. Mám pocit, že Pampeliška šla na poslední chvíli taky."

"Myslíš, že je tu nechá zůstat?"

"Jsem si tím jistá. Wadogo má Horskou kolonii rád, jeho rodiče byli přátelé s jejími tehdejšími alfami. A navíc - moc dobře ví, že Matys a Narciska by udělali totéž, kdyby lidé přišli sem."

Denim pokývala hlavou. "Takže jsou ve Wadogově doupěti?" Sabi pokrčila rameny. "Nejspíš. Viděla jsem je vylétat z jejich jeskyně brzy ráno, když jsem tě vyhlížela. Ale teď - nemáš hlad? Lovecká družina šla do lesa ještě za tmy a vrátili se s plnými pařáty."

Když už u Deniminých nohou ležely jen okousané kosti, slunce už bylo nad obzorem. Obloha byla krásně modrá a ve vzduchu visela předzvěst příjemného počasí. Dračí kolonie se pomalu probouzela. "Dojdu za Castie." Sabi přikývla s napůl zavřenýma očima. "Bavte se," hlesla spokojeně. Ještě než se odrazila z okraje vchodu, obrátila se Denim zpátky. Otřela se hlavou tmavší dračice o krk. "Mám tě ráda, mami!" Sabi s úsměvem zamručela. "Já tebe taky, zlatíčko. Já tebe taky."

"Takže Pax a Miko jsou zase pryč?" podivila se Denim. S Castie se setkala na půli cesty k písčitému plácku. Boston právě učil svého bratrance lovit a tak se s nimi nemohl sejít, ale Miko a Pax byli neznámo kde. "Spíš bych řekla, že jsou ještě pořád pryč. Od včerejšího shromáždění jsem je neviděla. Mamka teda říkala, že je nad ránem viděla u lesa, ale když jsem je tam hledala, už tam nebyli. Mika to odmítnutí asi dost vzalo." Denim přikývla. Lehla si do písku a obtočila ocas kolem svého boku. Castie si lehla vedle ní a udělala totéž. Dělávaly to takhle už kdysi dávno, když jim bylo sotva šest. Lehávaly si do písku vedle skal a tiše sledovaly okolí.

"Fakt se těším, až nás vezmou na týmový trénink," prolomila náhle ticho Castie. "Klidně nás mohli vzít už letos. Štve mě, že to neudělali. Vím, že bychom to zvládly."

"Samozřejmě, že bychom to zvládly. Už teď lovíme v podstatě stejně často jako lovecké družiny a jsme úspěšné. Jediný důvod, proč teď netrénujeme je ten, že nám ještě nebylo dvanáct."

"Stejně mi nejde do hlavy, jak mohli Boston, Pax i Miko odložit trénink. Tedy, u Bostona ano. Nedokáže se rozhodnout, tak si nechal ještě rok na přemýšlení. A pak další."

"Už by se měl rozhodnout..."

"Neví, kdo chce být, to mu nemůžeme vyčítat. Lov mu docela jde, ale já myslím, že by líp zapadl jako válečník. A jeho mamka chce, aby byl léčitelem. Neumí si vybrat. A Pax vždycky jde tam, kam Boston."

"Až do teďka."

"Až do teďka."

Denim si byla jistá už od šesti let, že až přijde čas zvolit si svůj tým, budou to lovci. A Castie se k ní přidala nedlouho po tom, co začaly lovit spolu. Domluvily se, že jakmile jim bude dvanáct, přidají se k týmu lovců a budou si pomáhat. Na rok svého tréninku netrpělivě čekaly.

Tok Deniminých myšlenek přerušily hlasy. Zpoza jedné skály se vynořily dvě dračice - růžová a oranžová. Denim poznala Gameu a její kamarádku Ariu - o nic méně posedlou Kiburim. A onen jejich miláček se jako na zavolanou snesl ze vzduchu. "Tak co jste mi chtěly?" zabručel rozmrzele. "Kiburi, já už to nedokážu dál tajit," hlesla Gamea s nemalou dávkou nervozity v hlase. "Mám pocit, jako bychom se znali celou věčnost. Jako bychom k sobě patřili! Mám pocit, že tě miluju, Kiburi." Bílý drak chvíli jen překvapeně zíral a pak se zamračil. "Poslouchej, ty cácoro, nevím, co zkoušíš, ale já se tu o něco snažím a to tvoje sledování a vyznávání mě akorát brzdí. Nech mě na pokoji!" Gamea se dotčeně zamračila. "No a co já?" zeptala se nejistě Aria. Kiburi hlasitě zařval. "Obě se mi zbytečně pletete do cesty. Co si myslíte, že je na vás tak úžasnýho, co? Vyberte si někoho, kdo bude blíž vaší úrovni!"

Kiburi oddusal pryč a Gamea s Ariou si daly záležet, aby odešly přesně na opačnou stranu.

Od hádky tří draků uběhlo už více než deset hodin. Denim si nemohla pomoci, někde uvnitř ji hřál malinký plamínek zadostiučinění za Mika. Ležela na skále, kde předešlé noci s Pampeliškou přespaly. Obloha se lehce červenala a den se opět blížil ke svému konci. Nebyl nijak záživný a Denim si nebyla jistá, že bude v noci vůbec schopná usnout. Vůbec se necítila unavená.

Náhle se po obloze mihla žlutozlatá šmouha. Chvíli kroužila nad územím Skalní kolonie a pak zamířila přímo na východ. "Pampeliško..." zamumlala si pro sebe Denim. Nebyla si jistá, kam přesně dračice míří, ale očividně opouštěla území kolonie. "Musím zjistit, co má za lubem," zašeptala Denim. Zamířila ale nejprve ke své jeskyni. Musela Sabi říct, že ani dnes nebude spát v doupěti.

Kterak jsem opět animovala

 Dneska jsem chtěla vydat další kapitolu Roku draka, ale tak nějak jsem ji nedopsala. Zasekla jsem se u animování, takže sem dám to :D.

Tuhle jsem naanimovala poslední, ale chtěla jsem jít od nejméně povedeného po tu nejvíc. Tím nechci říct, že se mi tahle nelíbí, ale je pořád ve 12 fps, takže není tak plynulá. Jo a taky, pokud tam v pozadí vidíte nějakou kreaturu s čárou místo křídel a kuliček místo hlavy a těla, to je náčrtek, který jsem tam původně měla místo toho poníka. Prostě se mi ho nepovedlo odstranit, i když jsem to vymazala, takže teď tam prostě páchá pocítěníčko s tím poníkem :D.

S touhle animací jsem měla ambicióznější plány, ale prostě se mi to nepovedlo. Chtěla jsem, aby se kamera otočila a kočka byla vidět ve skoku zespoda, ale prostě jsem nepřišla na to, jak to udělat. Tahle je už ve 24 fps.

A jako poslední můj oblíbenec. Taky je ve 24 fps a hrozně se mi líbí :D. 

Draci a drakové

 Achich, nějak nemám nápady na psaní. Takový adventní kalendář, to už asi nikdy nedokážu :D. (Ale ten vánoční design se mi líbí.) No nic, nakreslila jsem pár draků.

Celý tenhle post je inspirovaný tímhle obrázkem.

Tenhle vypadá jako mořský koník, ale na původním obrázku spíš vypadá jako had :D.

Moc se mi líbí, jak jsem mu udělala šupiny, je to fešák.

Zase se něco stalo :D

 Bývala bych to oznámila v příštím článku, ale ten netuším, kdy bude, takže na to udělám samotné, jenom rychlé oznámení. Dneska jsem přišla na to, že už mi chybí obrázky u starších článků z Blogu.cz. Tak nějak jsem s tím počítala (i když jsem v hloubi duše doufala, že se to nestane, jsem hrozně líná to sem dávat znova :D). Naštěstí jsem byla ještě před blogovou migrací velkomozek a obrázky ze článků pořád mám. (Pokud se mi bude chtít, možná sem konečně dostanu všechny stránky Kočičího bratrstva. To mělo akorát tu smůlu, že jsem ho vydávala během Velké krize blogové galerie v roce 2018 :D.) Teď jenom doufám, že se mi povede je sem znovu dát. Chyběly by mi :D.

Jsem akorát zvědavá, jestli mi postupem času zmizí i ty ostatní, co mám novější, ale ještě pořád byly na Blogu.cz. Kočičí bratrstvo taky zmizelo jen částečně. No nic, zítra nebo někdy se na to vrhnu, dík za pozornost. 

Rok Draka - Kapitola 4.

Haha, hádejte, kdo konečně zjistil, jak se na blog do menu dávají odkazy a teď nemusí jak blbec všechno psát do Profilu? :D

Od příchodu Horské kolonie uběhlo už víc než týden a její členové se v novém domě chtě nechtě začali zabydlovat. Pampelišce se jejich pohodlí brzy znelíbilo. "Je tu krásně, ano," říkala vždycky, "ale já už bych chtěla domů." V očích mladé dračice byl vidět stesk po starém domově. Denim a Castie se ji snažily povzbudit, ale častokrát marně. Pampelišce nebylo pomoci.

Slunce pomalu putovalo po obzoru a Denim sledovala jeho cestu z vrcholku skály. Ona a její přátelé rádi za úsvitu sedali na skalách, ale Denim se dnes cítila odtažitě. Pampeliščin neklid jí nedal spát. Z myšlenek ji vytrhlo až Mikovo prohlášení. "Udělám to!" zasmál se. "Řeknu jí, že ji miluju!"
"Miko, ne," hlesla Castie starostlivě. "O tomhle už jsme přeci mluvili. Kdyby to byl kdokoliv jiný, měl bys mojí plnou podporu, ale Gamea... Miko, to nemůže skončit dobře."

Denim udělala pár kroků blíže ke svým přátelům. Mika láska k růžové dračici stále neopustila. Castiino přemlouvání jí opět připomnělo její myšlenky. To nemůže skončit dobře.

Otřásla se. Tyhle hlouposti si přece zakázala. Pampeliška na ní byla hodná a Denim neměla důvod být z jejich přátelství nervózní. Narozdíl od Mika. "To nejhorší, co může říct, je ne!" zašvitořil Miko. Denim si povzdechla. "No, a kdy se na to chystáš?" Věděla, že ať udělá cokoliv, Mikovi jeho rozhodnutí nevymluví, tak se aspoň rozhodla zjistit, kdy své přiznání plánuje. "Dnes večer, při západu slunce. Bude to úžasné, oranžové světlo se rozlije do světa a všechno bude vypadat tak nádherně!"

"Vypadá to spíš na pěknou bouřku," zamumlala Denim a obrátila se k severu, odkud se k nim pomalu blížila černá oblaka. "Déšť je taky krásný," trval na svém Miko.

 Denim se protáhla. Na nebi náhle mihla zlatá čmouha a ladně přistála u skupinky draků na skále. "Ahoj Pampeliško," zahlaholili všichni. Denim se k nim tiše přidala. I přes všechna svá zlá tušení dračici ráda zase viděla. "Chceš jít dnes lovit?" zeptala se tiše, ale Pampeliška odmítla. "Dneska ne. Chci tu být až se vrátí výprava na naše území. Třeba se konečně vrátíme domů!" zaradovala se. Denim měla z jejich návratu na své území smíšené pocity. Moc si přála, aby se Pampeliška mohla vrátit domů, ale zároveň toužila v její společnosti strávit o něco déle. Jen se na ni povzbudivě usmála.

"Já s tebou půjdu," zvolala náhle Castie. Denim její náhlé nadšení překvapilo. Stalo se snad něco mezi ní a Bostonem? Povím ti to potom, ozvalo se v její hlavě. Castie si musela všimnout jejího lehkého zmatení. Šedá dračice se na kamarádku usmála. Na společný lov se po takové době těšila.

Kovová chuť krve se rozlila Deniminou tlamou. Tentokrát to byla ona, kdo kořist lapil. Šlo to rychle, čas který spolu nelovily se příliš na jejich spolupráci neodrazil. Mezi čelistmi hrdě svírala krk dříve raněné daněly. "Takže si bereš předek, chápu to dobře?" zasmála se Castie a Denim přikývla. "Mám docela hlad," zamumlala po chvíli šedá dračice. "Nedáme si trochu už teď?" Castie se mlsně olízla a souhlasila. "Taky mi žaludek už skučí."

"Takže, copak se stalo, že už s Bostonem nelovíš?" vyzvídala Denim, zatímco trhala daňčí maso. Castie se usmála. "Nic se nestalo a pořád s ním lovím. Je hrozně milý, docela nám to jde. Nicméně dneska chtěl být s Mikem. Umanul si, že mu to vyznání vymluví."

"A myslíš si, že uspěje?"

"Doufám. Ale Miko je v tomhle hrozný paličák. Ve všem ostatním je to takový beránek, ale jakmile se do někoho zakouká, dopadá to takhle," uchechtla se.

"Ryby a Zajíc," zahuhlala Denim a usmála se. Castie jen zmučeně pokývala hlavou. "Snad to s ním dobře dopadne." Její zasmušilý výraz však po pár vteřinách přešel v potutelný úsměv.

"No a jak se loví tobě? S novou parťačkou?" Náhlá otázka šedou dračici zarazila. "Dobře. Dobře se mi loví. Teda, většinou." Castie ale Denimina suchá odpověď nestačila. "Jde jí to? Říkala že Horská kolonie ze země moc neloví..."

"No, pochopitelně to není nejlepší, ale lovím s ní ráda. Je strašně odhodlaná, myslím, že jsem se jí trochu dotkla ten první den."

Denim došlo, že své kamarádce o večeru pod hvězdami ani nevyprávěla. Tehdy byla na Pampelišku moc nepříjemná a teď po několika dnech toho litovala. Ale dokázaly se sblížit a snad jí zlatá dračice odpustila.

*  *  *

Na obloze se zatřpytila první hvězda. Několik draků netrpělivě vyčkávalo na srazovém plácku Skalní kolonie. Pampeliška rozrušeně přecházela sem a tam a obracela hlavu k nebi. Denim se na ni co chvíli starostlivě ohlédla.

Většina jejích myšlenek ale v tu chvíli směřovala k Mikovi. Zelený drak byl s nimi a netrpělivě se ohlížel po Gamee. Po bouřce, kterou s takovou jistotou prorokovala Denim, jako by se slehla zem. Hvězdy na obloze jasně zářily a Miko si byl jistý, že tohle je ideální chvíle k vyznání lásky.

Konečně se růžová dračí slečna vynořila zpoza skály. S úsměvem pařátem zamávala Kiburimu, který si jí nejspíš ani nevšiml. Miko však jako by si jejího zklamaného výrazu ani nevšiml. Sebevědomě vyrazil. Castie se jen zmučeně chytla za hlavu.

Denim se nebyla moc jistá, co zelený drak Gamee povídá, ale všimla si jeho zasněného pohledu na hvězdy a nesmělého úsměvu. Co mu Gamea odpověděla bylo ale slyšet až moc dobře. "Kdo si myslíš že jsi?" syčela. "Sotva se známe, ty blázne! Co když nás viděl Kiburi? Teď už mě nikdy nebude milovat, když viděl spolu nás dva! Nikdy si mě nevšimne!" vrčela, následně se ohlédla po bílém drakovi, který v ten moment podřimoval v písku. Rozhořčeně oddusala pryč.

Zelený drak sklopil hlavu. Pax přistoupil ke kamarádovi jako první. Boston ho bleskově následoval a Castie a Denim také kráčely blíž. Miko zmučeně zaskučel a červený drak mu položil pařát na rameno. "Myslím, že to nejhorší, co může říct nebylo ne."

Skupinka byla ze svého smutku vyrušena vzrušeným zvoláním pár členů Horské kolonie. Oblohou se mihla trojice draků, která nesla zprávy z horského území. Denim pohledem našla v davu Pampelišku. Nadějeplným pohledem vzhlížela k nově příchozím drakům. Ti se však tvářili zasmušile. Nevypadalo to dobře.

Zelenomodrý drak promluvil. "Přátelé, navštívili jsme naše území. Není to dobré. Lidé začali kácet stromy a zdá se, že snad budou stavět nová obydlí. Neodejdou. Domů se už vrátit nemůžeme..."

Pampelišky ve větru - Kapitola 4.

Chuch, překvápko :D. Tahle fanfikce tu byla naposledy ještě když blog.cz fungoval A můj blog byl tam. Což je už docela dlouho, nicméně tahle fanfikce stále žije. Jak jsem ji začala dávat na AO3, tak jsem si ji znovu přečetla a zase se mi tak nějak zalíbila. Taky má nejvíc Kudos ze všech, co na AO3 mám, takže jsem cítila povinnost napsat další část :D.

4.

„O co je, Haymitchi?“ zeptal jsem se. „Jste podezřele… podezřelý.“ Haymitch se zasmál. „Chceš říct podezřele střízlivý.“ Nejistě jsem přikývl. Haymitch znovu zahýkal a poplácal mě po rameni. „Vysvětlím. Všechno vysvětlím, žádný strach.“ Možná nakonec nebyl úplně střízlivý. Pořád se všemu tak podivně smál…

„Chlapci, včera, když vás vylosovali, poprvé za všechny ty roky jako mentor, jsem cítil naději. Skutečnou naději, že někdo z Dvanáctého kraje může vyhrát. Jen na to pomyslete. Jak velká je pravděpodobnost, že Hladové hry vyhraje někdo z Dvanáctého kraje? Malá, že? Taky se to stalo jen dvakrát za celou historii her.“ Peeta si povzdechl. „To se mi nezdá jako moc nadějeplná myšlenka,“ řekl. Haymitch stiskl jeho rameno. „To ne. Ale zamysli se nad tím. Už se stala méně pravděpodobná věc. Jaká je šance, že se Cetkie zlomí podpatek a kvůli tomu z osudí musí vytáhnout jména dvou chlapců? Huh? Huh? Mikroskopická! A stejně se to stalo. Zázraky se dějí, chlapci. Proč by se nemohl stát další.“

„Nerad vám kazím iluze,“ řekl Peeta, „ale to zní trochu přitažené za vlasy. Nemůžeme spoléhat na náhodu. Takhle Hry nefungují.“ Haymitch se rozezleně zašklebil. „Myslíš, že nevím, jak fungují Hry? Vyhrál jsem Čtvrtohry, cvrčku. Čtvrtohry!“ Oslovení „cvrčku“ mi zacukalo koutky, nicméně jsem si nebyl jistý, kam tahle konverzace vede.

Haymitch nakonec vzdal veškerou snahu nám vysvětlit, proč má pro letošek naději a rozhodl se spokojit s tím, že aspoň nějakou má. „Pomůžu vám, chlapci. Letos věřím, že to dokážete. A začneme hned, jak tahle mašina zastaví.“

*                                           *                                               *

„Je tohle opravdu nutné?“ zavrčel jsem rozmrzele. Už skoro tři hodiny mě v Kosmetickém centru obletuje trojice podivně nastrojených obyvatel Kapitolu. Když naše cesta skončila, Haymitch nám naposledy připomněl, jak velkou naději v nás vkládá a pak nás spokojeně předal členům přípravného týmu. Od té chvíle jsem jeho, Peetu ani Cetkii neviděl.  Místo jsem trávil svou přípravu s Flaviem, Veniou a Octaviou – přípravným týmem, který mě měl nachystat na setkání s vizážistou.

Nejprve byli dost rozpačití, i když o mém vylosování věděli už ze záznamu sklizně. Pořád tak úplně nevěřili, že Dvanáctý kraj má za splátce dva chlapce. Toto zmatení z nic po chvíli ale opadlo a oni se horlivě pustili do práce.

Venia právě soustředěně kroužila pinzetou kolem mého obličeje. „Ano, je to nutné! Ale neboj se, už je skoro hotovo.“ Zelenovlasá žena vypadala, že si vytrhávání mého obočí až přehnaně užívá. Totéž jen pár minut předtím udělala se zbytečky strniště, které pokrývalo mou bradu. Ale konečně ode mě odstoupila a prohlédla si výsledek své práce. Spokojeně se zasmála. Její hlas mě bodal do uší. Proč mají všichni Kapitolané tak protivný hlas?

„Myslím, že jsme hotovi,“ oznámila Venia a její kolegové horlivě přitakali. „Asi dojdeme pro Cinnu.“ Než jsem se k tomu stihl vyjádřit já, zmizeli za dveřmi. Přecházel jsem ze strany na stranu a čekal na svého vizážistu.

Dveře se znovu otevřely a do místnosti vstoupil muž, který vypadal  podle Kapitolské módy velmi podivně. Jinými slovy, vypadal normálně.  Měl snědou pleť a hnědé vlasy, které se nezdály být nabarvené. Jedinou neobvyklostí byla nepatrná zlatá oční linka. „Zdravím, Hurikáne,“ řekl a podal mi ruku. Tu jsem zdráhavě stiskl a on pokračoval. „Já jsem Cinna.“ Při pohledu na něj mě napadlo, že musí být nový. Na televizní rozhovory s vizážisty se soustředím jen zřídkakdy, ale myslím, že někoho na Kapitol tak neobyčejně obyčejného bych si zapamatoval.

„To mě teda vypekli,“ uchechtl se. „Všechno jsem měl tak pečlivě nachystané pro svou první splátkyni a oni mi nakonec z Dvanáctého kraje přivezou kluka.“ Měl jsem pravdu. Byl nový. Bylo to dost očividné, zvlášť když dostal na starost Dvanáctý kraj.  „S tím se ale dá pracovat, jen žádné strachy,“ dodal a rukou mi pokynul, ať ho následuji ze dveří.

Posadil jsem se na červenou pohovku v salónku. Jedna ze stěn byla celá prosklená a mě se tak naskytl pohled na celé město. Snad bych řekl, i že je krásné, kdyby se jeho obyvatelé neměli brzy nadšeně dívat, jak umírám v aréně. Cinna sledoval můj pohled ven. „Tohle místo je zvláštní,“ zamumlal a já mlčky pokýval hlavou.

„Já a Portia – vizážistka Peety, máme takový plán...“ začal Cinna bez varování. „Samozřejmě že oblek, který jsme navrhovali, upravíme vzhledem k... situaci. Máme v plánu něco výjimečného!“ Začal mi vysvětlovat, co v podstatě už vím. Že tradicí je, že splátci se oblečou tak, aby reprezentovali, čím je jejich kraj výjimečný. Pro Dvanáctý kraj, de se jenom teží uhlí, tohle znamenalo už několik let se opakující obleky horníků a černé oděvy připomínající horniny. Ale Cinnův výraz byl příliš natěšený na to, aby jeho plánem bylo něco tak obyčejného. Ne, můj vizážista chystal něco velkolepého.

„Hurikáne,“ zeptal se s jiskrou v oku, „nebojíš se ohně, že ne?“

„Takže to nebude skutečné?“ ujistil jsem se naposledy. Peeta vedle mě stál nezvykle ztuhle. Bylo poznat, že je nervózní. Pod jeho nohama vrzal vůz a k jeho tělu přiléhal stejný černý oblek, jako jsem měl na sobě já. Na první pohled se zdály být šíleně nudné a to nejen na Kapitolské standardy. Ale zlatým hřebem celého plánu bylo něco jiného. Kápě. Hořící kápě. Uvázaná kolem mého krku. A druhá kolem Peetova.

„Ne, není. Je to všechno jenom šaráda.“ Jako celý Kapitol, pomyslel jsem si. „Vlastně ani nebude hořet, tenhle materiál jen za správných podmínek umí vytvořit takovou iluzi. Ani se nezahřeješ.“ I přes jeho horečné ujišťování jsem pořád někde hluboko v duši měl pocit, že je to všechno jenom nějaký tajný plán Kapitolu, jak se nás zbavit ještě před začátkem Her. Přesto jsem se ale opřel o předek vozu a čekal, až ceremoniál začne. Vždyť je v podstatě jedno, jestli to všechno skončí tady, nebo až v aréně. Stejně mě to čeká.

Vůz pod námi sebou pomalu trhl. Zapřažení vraníci se dali do pohybu a rozezněla se hudba. Cinna pohotově vyskočil na vůz a podpálil naše kápě. Měl ale pravdu – ani se nezahřejeme. Cinnův a Portiin umělý plamen nehřál, nespaloval. Nepředstavoval žádné nebezpečí. Diváci to ale nevěděli. A to bylo důležité.

Koně se poslušně zařadili za vůz Jedenáctého kraje. Vyjeli jsme do města. Ze všech stran nadšeně hulákaly davy, žasly nad našimi kostýmy, volaly naše jména. Nebyl jsem si jistý, jak se zachovat, ale Peeta měl tentokrát víc sebevědomí, než já. Když jsem se na něj otočil, s nadšením mával všem přihlížejícím, a tak jsem udělal to samé. Diváci výskali a já měl pocit, že se snad dokonce usmívám. Peeta mi nepatrně stiskl ruku. „Pořád mám tu pampelišku,“ hlesl a dál mával lidem okolo sebe. Tentokrát jsem si byl svým úsměvem jistý. Podle všeho už ji měl skoro tři dny. Snad se nám podaří vydržet v aréně aspoň stejně dlouho.

Nadšení davu bylo nakažlivé. Všechen ten výskot, jásot a ohlušující hudba a hlavně to nadšení, s jakým nás přihlížející vítali. Věděl jsem, že doufat se nevyplácí, zvlášť ne v Hladových hrách. I přesto jsem se však nechal unést – jen na okamžik. Na okamžik jsem v sobě živil tu jiskřičku naděje. Byla malá a nejspíš stejně falešná, jako ten oheň, co teď tančil po našich kápích. Ale přesto jsem se jí jen na ten kratičký moment držel.