Oznámení

Ahoj, mám tady krátké oznámení. Dnes a možná i zítra bude probíhat proměna blogu, protože očividně nesmím mít v článcích odkazy, že blog může být zakázán, či co. Nevím přesně jak to funguje, ale nechci nic riskovat, proto odteď budu jako rozcestníky používat podrubriky, které se budou vždy zobrazovat pod reklamou. Nebude to nejspíš tak hezky přehledné a nebudou tam cover obrázky, ale co se dá dělat. Děkuju za pochopení, přeji hezký zbytek dne.

Partners of hearts and minds - Chapter 2. The Special Bond

The two dragons circled above the city. After two days, Glirnen, Erir, Isin and Nagirolfr finally reached Ilirea. Now they were looking for a good place to land at. They found a wide street, that was almost empty, because it was still early in the morning. Erir and Nagirolfr walked through the streets until they finally saw a beautiful castle, that was home of the queen of Alagaësia - Nasuada. Okay, and what are we supposed to do now? Erir asked. Both Glirnen and Isin shrugged. Nagirolfr decided to take things into his own paws. He roared so loudly, that even Erir had to cover his ears with his paws. As the sound echoed, some people yelled tiredly and angrily. But most importatly, after a minute, the gate of the castle opened.

Behind the big wooden door, there she stood. She, queen Nasuada. She was wearing long red dress and her crown. She looks so majestic! Erir said to his Rider and he nodded. Queen smiled at them and said: "I was expecting you. Come in." The dragons entered the castle. Nasuada led them through the halls and then they entered one of the rooms. "Now, let's have a look at the eggs," Nasuada decided. Isin dismounted the yellow dragon and opened the saddlebag. She put out ten eggs, that were in the saddle bag. Glirnen did the same. Nasuada was delighted to see all twenty-one eggs together. All beautiful, colorful and most importantly - safe.

Dragons and Riders said goodbye to the eggs and Nasuada. They headed back to Hjall abr Skulblaka un Shru'tugal after less than half hour.

The queen then put eggs into four bags. Each of them was then given to one horse rider, who was told to deliver the eggs to either elves, humans, dwarves or Urgals.

It took several days, but at last, the eggs were in their places. One of these, that went to humans got to Belatona, a town not far from Leona Lake. Potenial Riders always passed the egg after a week. It had already visited ten homes of Belatona, but it still hadn't hatched.

It was late afternoon, when Amma heard a knock on the door. Before she even got up, her mother already opened the door and welcomed the visitors. "Good morning, Helga!" It was their neighbor, Helga and she was carrying a basket with an ocean blue dragon egg. Her son was also one if the potential Riders. "I see the egg is still just an egg..."

"Yes, I came to give it to you. Take good care of it, I heard that it's one of Saphira's eggs!"

"Really? I thought they had all already hatched."

"No, this one seems to be very picky about its Rider. But I mean, can you really blame it? The bond between a dragon and its Rider lasts a lifetime."

"That's a long time..."

"That surely is. Well, I'll have to get going. If the egg doesn't hatch in a week, give it to Linsia or her mother."

"Sure. Have a nice day, Helga."

"You too."

Amma was never so excited in her life. "Yes! Finally! Can I see it? Please, let me see it!" Amma's mother just laughed. "Of course you can see it. You will be taking care of it for a few days now afterall." Amma frowned. "Maybe I'lll be taking care of it for the rest of my life." "Well, sure, the is a slight possibility..."

Amma's mother Cishu didn't really believe that anyone from Belatona could become a Rider. Or at least not this year. During the Rider war Belatona was an enemy city and while it was not that way for a while now, dragons still seemed to distrust the people who lived there. But of course, Cishu couldn't tell her daughter, or rather, she didn't want to remind her. Amma, like everyone else, was aware, that the hatchlings still feared to pick Belatonians as their partners-of-hears-and-minds. But unlike anyone else in the city, Amma believed that somewhere deep down she had the soul of a Rider.

A day had passed. The egg didn't show even the slightest signs of hatching. No cracks, no movements, nothing. However Amma wasn't worried. It took several days for Saphira to hatch for Eragon and for Fírnen to hatch for Arya. The girl carried the egg with her everywhere she went, not even once leaving it out of sight for longer than two minutes. If it hatched, she did not want to miss it.

Two days had passed. Still no cracks or movement. Amma got a little nervous, but didn't show it. She still had time.

Three days. Four days. Five days. Six days. Suddenly, only one was left. Amma slowly started to think, that she would not be a Rider afterall. She tried to hide her sadness, but Cishu saw through it all.

"Amma, this egg maybe isn't your dragon, but perhaps... perhaps some other will." Amma shook her head. "You don't actually believe that, mom. I know you don't. Dragons don't trust us. As much as we hate that fact, it's true."

"Honey-"

Amma tried her best to hold back tears. "I just- it's so unfair! Why us of all people? Half of us weren't even born when the war ended! Dragons don't have any problems picking Urgals as their Riders and yet they distrust Belatonians. That's just ridiculous! But we can't do anything about it. Now if you excuse me, I'll be upstairs. I'll have to take the egg to Linsia tomorrow." With these words Amma got up, took the egg and ran upstairs.

"You guys sure are picky..." Amma whispered, staring at the egg. "You will be such a beautiful dragon one day... But I guess I won't be there to see you."

The night was dark and silent. Amma was fast asleep. Suddenly, she woke up. She had no idea what woke her up, until she heard crackling. She felt a little spark of hope. She turned to her nightstand, where she placed her egg. The shell was half cracked. The girl slowly smiled. "So you chose me afterall..." She whispered.

Amma watched the little dragon hatch. Slowly but firmly, the little guy got out of his shell. Literally. After a few minutes, a pair of beautiful green eyes was eyeing Amma. "Hi, little one!" she whispered. She felt the urge to touch the hatchling and the dragon didn't seem to mind. She reached out to him, but before she got the chance to actually touch him, she jerked back. Her hand felt like it was on fire. The dragon looked at her with concern. And at last, everything was back to normal. Amma's hand felt fine again, but something had changed. She opened her fist and saw a silver mark on her palm. "Gedwëy ignasia..." Amma whispered with wonder. Her palm was now enriched with an ancient mark of Riders, like she always dreamed. She looked at her dragon and then put her marked hand on his head. "We are now bonded for life, little one..." she said quietly.

Drapple - Kapitola 8.

Utekly dva týdny od Dracova návratu do Bradavic. I za tak krátkou dobu stihl s Harrym zažít spoustu věcí. Měli romantickou schůzku v Prasinkách (u Tří košťat), vydali se na výpravu do bradavické kuchyně (ze které toho dne záhadně zmizely dva vanilkové koláče) a když Malfoy úspěšně uvařil nápoj lásky, příjemně ho překvapilo, že voněl po jablkách. I Harrymu se to líbilo.

Jednoho rána, před hodinou jasnovidectví, si Draco položil Harryho na malý stolek a vybalil si svačinu. Když se však otočil, Harry byl pryč. Malfoy se zděsil. Jeho šok ještě vzrostl, když zaslechl křupání jablka. A pak to uviděl.

Harry Potter se právě s chutí zakousnul do Harryho, do Dracova Harryho. "POTTERE!" vyjekl Malfoy. Harry se k němu otoči, ale dál žvýkal jablko. Draco zavrčel se slzami v očích. "To je moje jablko!"

"Ježiš, promiň! Já si je spletl. Tak si vezmi to moje."

"DĚLÁŠ SI LEGRACI?!"

Harry se zmateně zamračil na Malfoye, který pokračoval v povyku. "Tys ho zabil! Zabil jsi mou druhou životní lásku! Mého Harryho! Byl dokonalý! Já ho MILOVAL, Pottere!"

Věnoval mu zlostný pohled do očí a pak mu to došlo. Došlo mu, co mu barva jeho jablka tolik připomínala. Byly to Harryho oči.

KONEC

Drapple - Kapitola 7.

Draco byl v kupé sám. Crabbe a Goyle někam zmizeli. Ale jemu to nevadilo.

Z vedlejšího kupé se ozývala píseň Jede jede mašinka a on dupal do rytmu. Jablko od tety Bellatrix držel v levé ruce. Už asi půl hodiny přemýšlel nad jménem pro svého nového miláčka. Chtěl dál používat jméno Zbyďa, ale zjistil, že k tomuhle to prostě nesedí. Zkoušel různá jména, ale prostě mu to nesedlo. "Zatraceně!" zavrčel. To jablko bylo nádhérné, dokonalé, dokonalejší než Zbynďa. Takže by měl dostat i dokonalejší jméno. Draco se hluboce zamyslel. Najednou z uličky zaslechl volání: "Harry! Harry, kde jsi, doháje?"

A bylo jasno. "Harry." Ano. Znělo to dokonale. Výborně se to k tomu jablku hodilo. A vůbec mu nevadilo, že ono jeho vysněné ovoce bude mít stejné jméno, jako ten zatracený Potter. Jeho Harry byl lepší.

Vlak zastavil v Prasinkách. Draco v mžiku vystoupil a vyrazil do hradu. Harryho držel pevně v ruce. Měl nyní novou lásku a novou chuť do života. Už se nemohl dočkat, až zase zažije něco úžasného.

(Omlouvám se, že tahle kapitola je krátká, nemám omluvu, prostě je.)

Drapple - Kapitola 6.

Velice se omlouvám za svou neaktivitu, ale konec školního roku is haaard.

Přišel Štědrý den. Na návštěvu přijela i Dracova tetička Bellatrix, ale jemu to nijak nepomohlo, stále byl smutný kvůli Zbynďovi. Nemohl si přestat představovat, jaké by to bylo, kdyby tam byl Zbynďa s nimi. Bylo mu smutno.

Blížil se večer. Draco si sedl k vánočnímu stromku a pořád truchlil. Ani si nevšiml, že se k němu přidala Bella. Měla v ruce překrásné zářivé zelené jablko. Dracovi připomnělo Zbynďu. Ale bylo na něm něco jiného. Draco nemohl přijít na to, o co šlo, ale ta barva - tmavší, než zbynďova, a sytější - mu něco připomínala, něco jiného, než jen Zbynďu. "Teto," hlesl, "dala bys mi to jablko?" Bellatrix na něj vážně pohlédla. "Tvá matka mi zakázala ti dávat jablka."

"Řekla ti o Zbynďovi?"

"Všechno."

Draco ztichnul. "Miloval jsem ho, teto. Nikdo to nechápe. Když jsem byl s ním, byl jsem šťastný. Dokonce víc, než s Josífkem. No, aspoň jsem ho nemusel sníst."

Bellatrix se podívala na jablko ve své ruce a pak vstala. "Dobrou noc," zamumlala a odešla.

Druhý den ráno Draca vzbudil jeho otec. "Draco, vstávej a pojď si rozbalit dárky." Draco se musel hodně překonat, aby vůbec vylezl z postele, ale nakonec se dobelhal do obýváku. Narcissa se na něj usmála. "Tak pojď sem, pojď!"

Draco dostal spoustu skvělých dárků. Nový dres na famfrpál, pár knih a spoustu dalšího. Ale pořád nebyl šťastný. Prostě se přes Zbynďu nemohl přenést.

Přišel den odjezdu. Draco neměl odvahu to přiznat, ale těšil se zpět do Bradavic. Poslouchat hádky o šampónu už ho nebavilo.

Už se rozloučil s rodiči na nástupišti 9 3/4, když se k němu přitočila teta Bellatrix. Odvedla ho kousek stranou a tiše zašeptala: "Něco pro tebe mám." S těmi slovy sáhla do kapsy a to, co z ní vytáhla, Draca naplnilo neskutečným štěstím. Bylo to ono zelené jablko, které měla u sebe toho večera u stromečku.

Draco ještě chvíli žasnul nad slupkou toho jablka, která měla tu nejkrásnější barvu, tak povědomou, i když netušil odkud. Pak si jablko vzal a schoval ho do kapsy. "Dávej na něj pozor"" mrkla na něj Bellatrix. Draco poděkoval a pak s neskutečnou radostí nastoupil do vlaku.

Drapple - Kapitola 5.

Jen upozorňuji, že tahle část je delší, než ty ostatní.

Jakmile Draco překročil práh domu, umlčel své rodiče a zhluboka se nadechl. "Myslím, že jsem našel svou životní lásku." Narcissina tvář se velá rozzářila. "No to je úžasné, synu. Kdy nás s tou šťastnou seznámíš?" Draco zaváhal. "Vlastně hned teď. Ale není to ta šťastná... je to ten šťastný..."

Než stihla jeho matka cokoliv dalšího říct, Draco vytáhl z kapsy ono otlučené zelené jablko. "Mami, tati, tohle je Zbynďa!" Narcisse klesla čelist. "Synu, děláš si legraci? JABLKO?!" Draco jen vyplašeně přikývl.

Narcissa mu opatrně položila ruku na rameno. "Draco, už nejsi malý kluk, aby ses "kamarádil" s jablky." Draco se zamračil. "Narážíš snad na Josífka?"

"A-ano..."

"JOSÍFEK BYLMŮJ NEJLEPŠÍ KAMARÁD! Měl jsem tak úžasný život, než jsi mě donutila ho sníst!"

"Draco, nosil jsi to jablko s sebou TŘI MĚSÍCE!"

"Chtěl jsem být nablízku svému kamarádovi!"

Narcissa se otočila k Luciovi. "Já doufala, že z toho vyroste..." Lucius jen pokrčil rameny a zabořil pohled do Denního věštce. Narcissa se chytla za hlavu a snažila se vymyslet jinou strategii.

"Ale vždyť je otlučené, Draco. A támhle, u šťopky je dokonce nahnilé!" Draco se na svou matku ušklíbl. "Ty taky už nejsi taková krasavice, jako když tě táta potkal a opustil tě snad?" Narcissa na Draca zvrčela a odešla z místnosti.

Draco se uchýlil do svého pokoje, lehl si na postel a podíval se na Zbynďu. Ano, už rozhodně nebyl tak zářivě nádherný, jako v den, kdy ho Malfoy obětavě zachránil, ale miloval ho. Každým dnem víc a víc.

Bylo asi jedenáct večer, když Draco jablko odložil na stůl a konečně usnul. Zdálo se mu o famfrpálovém zápase, ve kterém chytil místo Zlatonky Zbynďu.

Když se probudil, bylo asi devět hodin ráno. Rozespale se rozhlédl a jeho srdce vynechalo, když spatřil, že jeho miláček už neleží na nočním stolku, kam ho předešlé noci položil. Bleskově se obléknul a rozzuřeně vtrhl do kuchyně. Praštil otevřenou dlaní do kuchyňské linky. "KDE JE ZBYNĎA?!"

Narcissa sebou škubla a pokrčila rameny. Lucius dál zíral do svých novin. "Matko, já vím, žes mi ho vzala ty! To tys nebyla schopná ho přijmout. KDE JE?!" Narcissa nervózně vstala ze židle a založila si ruce na prsou. "Draco, tvé chování je směšné! To jablko je... prostě jen jablko! Nemůže to oplatit tvé pocity!" Dracovi se do očí nahrnuly slzy vzteku a žalu. "Ale já ho miloval! Aspoň mi teda řekni, co jsi s ním udělala!" Narcissa se ušklíbla a odpověděla: "Hodila jsem ho na kompost. Ale než jsem ho tamvůbec odnesla, rozpadlo se mi v ruce." Draco sevřel ruce v pěst. "Můj Zbynďa... Můj milovaný Zbynďa! Je pryč..." Po tvářích se mu skutálely slzy.

"Drahá, proč jsi mu to udělala?" zeptal se Lucius a položil noviny na stůl. Narcissa po něm šlehla rozzuřeným pohledem. "Ty jsi na jeho straně?" Lucius s klidem opáčil: "Cisso, já z toho taky nejsem zrovna nadšený. Ale byl to, dle mého, ten nejlepší kluk, jakého kdy Draco sbalil. Lepší už to nebude, Cisso. A tys ho hodila na kompost, jako nějaké shnilé ovoce."

"To BYLO shnilé ovoce!" zavrčela Narcissa, vyběhla z kuchyně a práskla dveřmi.

Drapple - Kapitola 4.

Dny se začaly krátit a noci prodlužovat. Do Bradavic přišla zima. Draco a Zbynďa toho měli už dost za sebou. Potyčka s profesorem obrany proti černé magii nebyla zdaleka poslední. Dokonce i Snape, který všechny Zmijozelské vždy vyzdvihoval, už toho začínal mít dost.

Zbynďova slupka už nebyla tak zelená a zářivá, jako když se dali s Dracem dohromady, ale Malfoy si toho nevšímal. Objevilo se na něm pár nahnědlých fleků, ale Dracovi to bylo jedno. Miloval Zbynďu.

Když se začaly blížit Vánoce, byl celý veselý. Letos chtěl jet domů a představit jim toho, se kterým se rozhodl strávit zbytek svého života. Doufal, že se bude Zbynďa jeho rodičům líbit aspoň zpola tak, jako se líbil jemu.

Konečně přišel ten osudný den. Draco si sbalil svých pět švestek a jedno jablko a vydal se na nádraží v Prasinkách. Tolik se těšil.

Vlak se šinul po kolejích už několik hodin. Slunce se klonilo k obzoru a vlak naposledy zabafal. Draco vystoupil a pohledem hledal své rodiče. Čekali na něj na nádraží, přesně, jak mu slíbili. Přihnal se k nim.

"Mami, tati, to nebudete věřit, co se-" "Teď ne, Draco," přerušil ho jeho otec Lucius. "Jsme s tvou matkou právě uprostřed debaty, která jednou provždy rozhodne o osudu našeho manželství. Povíš nám to doma."

Draco byl tedy poslušně zticha. Později zjistil, že očividně manželství jeho rodičů visí na vlásku kvůli šampónu. "Povídám ti, že ten, co jsi použil, Luciusi, byl můj!"

"Ale nebyl, můj je ten zelenej."

"Můj je zelenej, Luciusi."

Draco jen zadoufal, že už budou doma.