Navždy (Drabble)

Páni, Drabble jsem už pěkně dlouho nezkoušela :D. Pro ty, kdo by nevěděli, Drabble je útvar, který má přesně sto slov (existují i delší verze, ale já psala zatím jen ty klasické). Já si k tomu vždycky ještě vygeneruju tři slova, která musím použít, abych měla nápad, v jakém ději se pohybovat :D.

(jistota, prostředí, vypalovačka)

Blíží se poledne a z rádia se rozezní další vypalovačka. Má pocit, že ji dnes slyšel už nejméně desetkrát. Ale jen těžko si může být jistý. V tomhle všedním prostředí čas připomíná nekonečný kruh. Co se jednou stalo, bude se dít už navždy. V jiném světě by snad našel odvahu pohlédnout z okna. I dnes to touží udělat. Sluneční paprsky tančí po parapetu a lákají ho k pohledu ven, ale on ví, že to nesmí udělat. Pokaždé mu to akorát připomene ty desítky lepších věcí, co by mohl dělat. Ne, už navždy bude tady. Unavený, zklamaný. To je jediná jistota.

Ruční kreslení se vrací

 Tak a došly mi všechny nachystané články. Teď už zase musím tvořit. Nahromadilo se mi pár obrázků, většinu z nich už jste mohli vidět na mém Tumblr, ale chci je mít i tady, hezky pořádně.

Alex a Tin-Can, Jezero Valedale

Já osobně tomu taky říkám "sad lesbian fanart". To pozadí jsem teda v podstatě obkreslila ze screenshotu, co jsem udělala. Jsem ale docela pyšná na to stínování, to se mi málokdy povede.

Arizona

Nedávno jsem po roce konečně rozchodila Them's Fightin' Herds a okamžitě se vrhla na příběh, kvůli kterému jsem tu hru vůbec chtěla. Jsem ráda, že začínáme s Arizonou, protože je to v současné době asi moje nejoblíbenější postava.

Denim, má milovaná

Tohle není úplně jak vypadá v mojí hlavě, nemám na to správnou barvu pastelky :D. Ale došlo mi, že jsem ji nikdy pořádně nenakreslila, takže jsem to chtěla napravit. (Ten flíček na obloze je chyba skeneru, je to i na dalším obrázku, ale už jsem to snad spravila, takže příští skenované obrázky už budou v pořádku)

 

Ohnivák a Šedák

Ke Kočičím válečníkům už jsem se dlouho nedostala, ale kreslím je pořád ráda. Teď jsem se ale víc zažrala do Ohnivých křídel, takže až dočtu první knihu, tak se pravděpodobně dočkáte obrázků i z toho.

O veverkách a tygrech: Rozhodnutí Veverčí stopy - Část 5.

Mladou válečnici na čumáčku lechtaly sluneční paprsky. Přišlo ráno. Veverčí stopa vstala a protáhla se ven z doupěte. Chlad noci ustoupil a slunce se probudilo v plné síle.

Zrzka nadále přemýšlela o slovech svojí nevlastní sestry. Věděla, že Kamenné pírko mluvila o Veverčím kroku. Navzdory krušnému vztahu jejího otce a sestry si byla jistá, že Kamenné pírko nemá zlé úmysly.

Zrzka rozrušeně pochodovala táborem sem a tam. Nechtěla podrývat Veverčího kroka, který se o ni staral celý její život, i přes to, že mnohdy býval nepříjemný a přehnaně vlezlý. Ale věděla, že Kamenné pírko má pravdu. Veverčí krok neměl právo rozhodnout, kdo bude její kamarád nebo partner.

Odhodlaně si švihla ocáskem. Nechtěla se poddávat hloupému vzteku, který přetrvával v srdci jejího otce už dlouhé měsíce. Nechtěla tuhle stupidní válku mezi závistivým kocourem a svým bývalým učitelem podporovat. Někdo mu odpor ukázat musel. A Veverčí stopa ideálně.

Vrhla se ke školce, kde předpokládala, že najde Tygří bouři. Cestou mávla tlapkou na pozdrav Holoubkovi, který se právě se svým učitelem vrhal na lov.

Zrzka se prosmýkla do pelíšku a hnědou válečnici tam skutečně spatřila. Pokládala čerstvé peří k Modrokřídlé, ale dnes by snad potřeba být nemusela. "Potřebuješ něco, Veverčí stopo?" vyzvídala Bouře. Z jejího hlasu bylo pořád znát zklamání. "Můžeme si promluvit?"

"Nechci se už dál podvolovat Veverčímu kroku. Jeho zahořklost není můj problém a já už se jí nenechám ovládat." Propletla svůj huňatý ocásek, kolem pocuchané oháňky Tygří bouře. Válečnice zavrněla. Olízla čumáček zrzavé kočky a usmála se. "S koťaty počkejme alespoň do novolistí," špitla Stopa. "Ale už se nebudeme plížit z tábora, abychom se mohly přitulit."

* * *

Veverčí krok z rozhodnutí své dcery pochopitelně nadšený nebyl. Syčel a nadával, jakmile se o něm dozvěděl, ale Kamenné pírko se postavila na její stranu. Dokonce i Rezavá noha s ní souhlasila.

Zrzek se na nějakou dobu stáhl do ústraní. Zpočátku novolistí trávil většinu svého času v lese a topil se v myšlenkách. Ke klanovému životu se vrátil až začátkem období zeleného listí, když se Veverčí stopě narodil její první vrh.

Veverčí stopě bylo i ve stínu školky horko. Její srst, ač na léto řidší, jí byla spíš ke škodě než k užitku. U jejího boku se choulila dvě koťátka. Jedno tmavě zrzavé, druhé jen trochu světlejší než Tygří bouře. Kocour a kočka. Ani jim ale přehnané teplo nedělalo příliš dobře. Stín školky je naštěstí před nejhorším žárem dokázal ochránit.

Zvenku se ozvalo čvachtání a do doupěte vklouzla hnědá válečnice. Její kožíšek byl celý promáčený a kapala z něj voda. "Voda v tůňce je perfektní na ochlazení!" prohlásila. Veverčí stopa si povzdechla. "Taky bych se ráda ochladila, ale nemůžu je tu nechat samotné."

"My ti je pohlídáme!" zajásal šedý kocourek z druhé strany školky. Koťata Modrokřídlé už dokázala mluvit a často chodila i ven, ale na učednictví byla ještě příliš malá, takže jí ona i jejich matka, dělali společnost. "Bouřkokotě má pravdu, však já ti je ráda pohlídám," zašveholila Modrokřídlá. Zrzka nejdříve zaváhala, ale poté vstala a dvě malé chlupaté kuličky odnesla k druhé kočce. "Moc si toho vážím, Modrokřídlá."

"Předpokládám, že jejich jména nejsou Veverkokotě a Tygrokotě..?"

Veverčí stopa zavrtěla hlavou. "Je to hezký nápad... jako myšlenka. Ale já nechci dál nikomu připomínat rivalitu mezi Veverčím krokem a Tygřím zubem. Nebo ji dokonce přiživovat. Ne, jmenují se Tisokotě - víš, kvůli tomu červenému kožíšku - a Bukokotě."

Modrokřídlá se usmála a ovinula svůj ocas kolem několik dnů starých koťat. Veverčí stopa se spokojeně protáhla a vyrazila ze školky ven. Tygří bouře ji následovala. Nechystaly se být pryč dlouho, ale Veverčí stopa se opravdu potřebovala schladit.

Zrzka nechala chladnou vody omýt její tlapky a poté i špičku ocásku. Veverčí stopa se spokojeně usmála. Voda jí skutečně udělala lépe. Zadoufala, že sem brzy bude moci vzít i Tisokotě a Bukokotě. I jim muselo být hrozné horko.

Zrzka náhle vzhlédla k druhému břehu tůňky, na kterém seděl Veverčí krok. Takhle se k ní ani k Tygří bouři nepřiblížil už několik měsíců. Zrzka zvedla tlapku a nespouštěla oči ze svého otce. Ten zastříhal ušima a usmál se na ni a pak i na Tygří bouři. 

Snad se věci přece obrátily k lepšímu.

O veverkách a tygrech: Rozhodnutí Veverčí stopy - Část 4.

 Chladný zimní vítr se opřel do korun vysokých stromů. Přes noc napadala vrstva sněhu a Veverčí stopa už z rána rychle cupitala zkontrolovat Modrokřídlou a její koťata. Když se zrzka probudila, Tygří bouře už nebyla ve svém pelíšku, a tak předpokládala, že ji najde ve školce.

Hnědá válečnice tam ale nebyla. "Tygří bouře tady není?" Modrošedá kočka zavrtěla hlavou. "Myslím, že ji Popelavá hvězda poslala na hlídku." Zrzka sklopila hlavu a prohlédla se peří na podlaze školky. "Potřebuješ novou podestýlku?"

"Ne, děkuji, Veverčí stopo. Pořád je suchá a teplá."

Vstup do školky zastínila silueta huňaté kočky. "Kamenné pírko?" hlesla Veverčí stopa udiveně. "Ahoj. Hledala jsem tě," mňoukla šedá kočka na zrzku. Veverčí stopa přešlápla a věnovala Kamennému pírku udivený pohled. "Mě? Proč mě?"

Kamenné pírko zašvihala ocáskem. "Chci ti něco dnes večer ukázat. Půjdeš se mnou?" Veverčí stopa se nejistě nakrčila. Věděla, že Veverčímu kroku by se nelíbilo, kdyby někam šla s Kamenným pírkem. Pořád spolu nevycházeli. Ale starší válečnice v ní vzbudila zvědavost...

"Dobře... půjdu." Kamenné pírko vesele zamňoukala. "Výborně! Sejdeme se za soumraku u hromady úlovků." Šedá kočka se protáhla vstupem do školky a v tu ránu byla zase pryč. Veverčí stopa se otočila na Modrokřídlou, ale ta měla hlavu položenou na předních tlapkách a tiše podřimovala. Čtveřice koťat spokojeně spinkala zachumlaná v její srsti.

* * *

Na Stromový klan padla noc a Veverčí stopa už netrpělivě čekala u hromady s úlovky. Co chvíli se otřásla chladem, ale pak se z válečnického pelíšku konečně protáhla Kamenné pírko. A za ní odvážně cupital její syn Holoubek.

"Pojďme. Čím dřív vyrazíme, tím dřív budeme zpátky," řekla šedá válečnice a vydala do východní části tábora. Holoubek rozrušeně klusal za ní a Veverčí stopa se k nim připojila. "Ty víš, kam jdeme?" zeptala se zrzka malého učedníka. Ten ale jen zavrtěl hlavou. "Mamka řekla, že je to tajemství."

Blížili se k východní hranici. Veverčí stopu v čumáčku zasvědil pach dvounožců. I Holoubek se zarazil, ale Kamenné pírko neoblomně pokračovala v cestě. Až když se válečnice rozeběhla k dřevěnému plotu u obydlí dvounožců, Veverčí stopa konečně otevřela tlamičku. "Nejdeme k dvounožcům, Kamenné pírko, že ne?" Šedá kočka se s klidem ve tváři ohlédla na svou nevlastní sestru. "Ano, jdeme."

Válečnice se vyhoupla na dřevěný plot a ohlédla se na svého syna. "Pojď, Holoubku. Chci tě někomu představit."

"Mám jít taky?" mňoukla Veverčí stopa.

"Jen pokud chceš."

Zrzka chvíli zaváhala. Když dvě šedé kočky seskočily na druhou stranu plotu, odrazila se a nemotorně balancovala na vršku. Seskočit dolů si netroufala.

Sledovala svou nevlastní sestru a jejího syna, jak sedí vedle vstupu do doupěte dvounožců. Kamenné pírko se usadila vedle něj a začala mňoukat. 

Po chvíli z dvířek vykoukl pár jantarových oček a za chvíli vyskočil ven celý kocour. Kamennému pírku se zablýsklo v očích, zatímco Holoubek se zmateně krčil za ní.

Jak si je tak Veverčí stopa prohlížela, došlo jí, proč ho sem Kamenné pírko vzala. Nikdo si nikdy nebyl jistý, kdo je Holoubkovým otcem, protože Kamenné pírko to nikdy nikomu neřekla. A Veverčí stopa teď věděla, proč. Nebyla si ale jistá, proč sem Pírko vzala i ji.

Pohled na shledání otce a syna zrzku zahřál u srdce. Ale museli se vrátit před úsvitem, a tak se brzy museli rozloučit. Veverčí stopa ale věděla, že minimálně Holoubek tu nebyl naposledy.

"Kamenné pírko, proč jsi mě sem vzala?" zeptala se rudá válečnice, když kráčeli chladnou nocí zpět do tábora.

"Víš, Veverčí stopo, dlouho jsem bránila svým citům k Mozartovi kvůli válečnickému zákoníku. Bála jsem se, že hněv našeho a Hvězdného klanu jednou dostihne mě i Holoubka. Ale ani jeden z nás nebyl šťastný. Uvědomila jsem si, že ani ve Hvězdném klanu nejsou všichni nevinní. A pokud nebudou schopni mi odpustit... snad bych šla raději po smrti jinam."

"To jsem ráda... Ale pořád nechápu, proč jsi mě sem vzala."

Šedá kočka na mladou válečnici zamrkala. "Chci žít svůj život beze strachu, že budu muset prosit pokrytce o odpuštění za něco, co za mě rozhodlo mé srdce. Myslím, že ty bys měla udělat to samé."

O veverkách a tygrech: Rozhodnutí Veverčí stopy - Část 3.

 Vzduch se ochladil a stromy už zcela ztratily své listí. Popelavá hvězda klan upozornila, že brzy začne sněžit.

Veverčí stopa cupitala táborem s tlamičkou plnou peří a mířila přímo do školky. Koťata Modrokřídlé se bohužel narodila do toho nejhoršího období v celém roce. Tygří bouře se ale rozhodla, že zajistí přežití všech čtyř mláďat a Veverčí stopa jí byla odhodlaná pomoci. Peří s sebou neslo naději, že udrží ve školce teplo aspoň do doby, než se namočí.

Zrzka se protáhla úzkým vstupem do školky. Modrokřídlá se na ni vděčně usmála. Kolem ní už bylo vytvořené malé hnízdečko. U jejího břicha se krčila čtveřice malých koťat. Šedé, zrzavé, světloulince hnědé a strakaté. Veverčí stopa se rozněžněle usmála a položila načechrané pěnkaví peří na podlahu školky. Samotnou pěnkavu přenechala Nočnímu chodci, který ji ulovil, ale věděla, že něco musí ulovit i pro matku a její koťata.

"Děkuji moc, Veverčí stopo. Moc si tvé pomoci vážím," hlesla Modrokřídlá a pak unaveně položila hlavu na své packy. Starosti o její první vrh ji vyčerpávaly a ona si potřebovala odpočinout.

* * *

"Já vím, že to zvládneme," prohlásila Tygří bouře sebejistě. Nad její hlavou se třpytily hvězdy a po jejím boku ležela schoulená zrzavá válečnice. "Taky bych tomu ráda věřila," zamumlala. "Ale je chladno, mám strach, že ta koťata to všechna nezvládnou..."

"Zvládnou. Věřím tomu. Žádné kotě ve Stromovém klanu nezemřelo už více než patnáct měsíců. Hvězdný klan nad námi bdí."

Veverčí stopa zvedla hlavu a opřela ji o záda hnědé kočky. Celý den se snažily zateplit školku, ale zrzce pořád chyběla naděje. Tolik doufala, že celá čtveřice se dožije novolistí.

Tygří bouře olízla přítelkyni hlavu a ona tiše zavrněla. "Za pár měsíců bychom mohly mít koťata i my," hlesla tichounce.

"Jako ty a já?"

"Pochopitelně. Ale jen kdybys je chtěla, samozřejmě."

Veverčí stopa se nervózně ošila. "Nejsem si jistá, jestli se dostaneme tak daleko. Nedokážu si představit, co by to asi udělalo s Veverčím krokem..."

Tygří bouře si povzdechla. Stopa věděla, že by moc chtěla, aby mohly být partnerky po celou dobu a všude, ne jen pod hvězdnou oblohou mimo klan, když se nikdo nedívá. Ale nedokázala si představit reakci své rodiny. Zahořklost Veverčího kroku trvala déle, než zrzčin celý život. Skutečně měla odvahu ji pokoušet?

Obrázky obnoveny!

 Tak! Trvalo mi to dlouho, ale všechny obrázky, co mi zůstaly z blogu.cz by ted měly být na tomhle blogu po svém zmizení konečně obnovené. Některé náhledy článků pořád obrázek neukazují, nicméně obrázky tam jsou. S Jednorožčí podkovou jsem musela trochu improvizovat, poněvadž první tři úvodní obrázky jsem úplně ztratila, takže jsem musela trochu imitovat svůj někdejší styl :D a, mno, moc se mi to nepovedlo, ale bohužel jsem původní obrázky ztratila, takže tohle byla jediná možnost.

Nicméně ano, všechny obrázky jsou zpátky, komiksy jsou zase čitelné :D.

Host do bytu, hůl do ruky

Varování: Strašidelné

Když se to silné bušení na mé dveře ozvalo poprvé, moc jsem si o tom nemyslel. Někdo na moje dveře bouchal každou chvíli. Měl jsem sousedy s velmi citlivým sluchem, tuze rádi si chodili stěžovat na každé zašramocení, co zaslechli z mého bytu. Moji rodiče navíc měli nevypočitatelný zvyk chodit na návštěvy, když jsem je nejméně čekal. A právě proto jsem dveře ten den otevřel s takovým klidem.

V chodbě však nestála ani rozzlobená paní Marečková, ani natěšená maminka s pekáčem bublaniny. Místo nich na mě z chodby hleděla vysoká hubená figura v dlouhém kabátě. Ať už v něm byl oblečen kdokoliv, do tváře jsem mu neviděl. Ve výhledu mi bránila jeho kapuce.

„Dobrý den, mladíku,“ zachraptěl hluboký vlas. „Nebojte, nezdržím vás dlouho.“ A tak, než jsem stihl cokoliv namítnout, stála ta osoba v mém obývacím pokoji. Chvíli se zaujatě rozhlížela kolem, ale nakonec si klekla vedle pelíšku mého černého kocoura, který zrovna tiše podřimoval. „To je ale fešák,“ zabublal host. Přikývl jsem. „Jmenuje se Čert. Už je pár dnů nemocný.“ Návštěvník přikývl a pohladil kocourka po hlavě. Ten jen tiše zabrumlal, jako to dělá vždycky, a zase se vrátil do říše snů.

Host v tmavém kabátu se zvedl a zachrčel: „Děkuji za spolupráci, mladý muži. Teď už musím jít.“ A než jsem ho stihl zastavit, vysmýkl se ze dveří ven.

V noci se mi těžce spalo. Nemohl jsem na toho podivína přestat myslet. Jen tak se vetřel do mého bytu, pohladil si kocoura a zase odešel. Čerta to moc nerozhodilo, spal až do večera, kdy jsem ho vzbudil, aby se šel najíst. Unaveně se potácel a moc toho nesnědl, ale tak už to bylo skoro týden. Druhý den jsem s ním plánoval jít k veterináři.

Nikam jsme ale nešli. Druhý den ráno jsem našel Čerta v jeho pelíšku, schouleného do klubíčka, jako vždycky. Když jsem ho ale šel vzbudit, abych ho nakrmil a dal do přepravky, už bylo pozdě. Jeho dech úplně utichl a tlukot srdce jsem taky nenahmatal. Čert byl mrtvý.

Kocourka jsem pohřbil na zahradě svých rodičů, pod jabloní, na kterou jako kotě tak rád šplhal. Domů jsem se vrátil až kolem šesté hodiny večer.

Byt byl bez Čertova dechu a šramocení celý ztichlý a tak to znělo jako rána z děla, když na dveře znovu někdo začal bušit. Váhavě jsem se zvedl z pohovky. Vzpomněl jsem si na osobu v černém plášti a najednou se mi nechtělo otevřít. Nicméně udělal jsem to.

„Dobrý den, mladíku,“ zachraptěl hluboký hlas. „Nebojte, nezdržím vás dlouho.“ A tak, než jsem stihl cokoliv namítnout, stála ta osoba v mém obývacím pokoji. Chvíli se zaujatě rozhlížela kolem, ale nakonec se obrátila na mě. „To, co se stalo s Čertem, je mi moc líto,“ řekl nezvaný host a natáhl konejšivě ruku k mému rameni.

Na vteřinu mě obklopil chlad. Vylekaně jsem ucukl před rukou neznámé osoby. Ta se jen kašlavě zasmála: „Jen se nebojte, mladý muži.“ Druhý pokus už jsem si však líbit nenechal. Popadl jsem ze stojanu turistickou hůl a pohrozil té podivné bytosti: „Nechte mě, nebo to pěkně koupíte!“ Hluboký hlas se jen zasmál a ruka se ke mně přiblížila potřetí. To už jsem se ale ohnal dřevěným klackem. Ten se však o nic nezarazil. Projel rukou hosta, jako by tam ani nebyla. Bytost hlasitě zaječela a pak se rozplynula v prach...

Myslel jsem si, že tím to skončilo. Zlého čehosi jsem se zbavil a už se mi víckrát do bytu dobývat nebude. To jsem se ale spletl. Hned druhého dne ráno jsem zaslechl to známé bušení na dveře. Hůl jsem držel v ruce ještě, než jsem vzal za kliku.

„Dobrý den, mladíku,“ zachraptěl hluboký vlas. „Nebojte, nezdržím vás dlouho.“ Hlasitě jsem zavrčel a bez váhání švihl holí přímo na nezvaného hosta. Scéna z předešlého dne se opakovala. Hlasitý jekot – a vetřelec byl pryč.

Překvapilo mě, že paní Marečková si nepřišla stěžovat. Ten křik ji musel rušit. Ale nehodlal jsem to přivolávat.

Ještě než jsem se stihl ráno nasnídat, zaslechl jsem povědomý zvuk. Se svou dřevěnou zbraní jsem odhodlaně otevřel dveře. „Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

„Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

„Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

Ty dvě věty jsem slyšel každý den dřív a dřív. Každý den dřív a dřív jsem vetřelce odháněl s holí. Ale ničemu to nepomohlo.

Bylo pět hodin ráno. Unaveně jsem se posadil na posteli. Co že mě to vzbudilo? Rozespale jsem se rozhlédl po místnosti a pak mi to došlo. V rohu pokoje stála temná figura. Nemohl jsem rozsvítit, ale byl jsem si téměř jistý, že vím, o koho se jedná.

„Dobrý den, mladíku. Nebojte, nezdržím vás dlouho.“

Chtěl jsem utéct, ale nohy mě náhle neposlouchaly. Dokázal jsem jen nehybně sedět a sledovat, jak se bytost blíží ke mně. „Čertovi se stýská,“ zachrčela a pohladila mě hubenou rukou po čele.