Jablko

Bylo nebylo... no, radši nebylo... anebo tak bylo. Za dávných časů, kdy ještě lidé věřili na pohádky, žil jeden chlapec. Jmenoval se Jirka. Žil v malé vísce poblíž skal, kde se vyprávěly nejrůznější příběhy. A protože jim tehdá ještě lidé věřili, věřil jim i malý Jirka.

Tyhle příběhy byly často vyprávěny na louce v noci pod širým nebem, kde zněly opravdu tajemně.

Jednou, na Štědrý den seděli v noci na louce, jen on a jeho otec. Ten mu zrovna vyprávěl příběh o hvězdách, když náhle z oblohy jedna spadla. "Jé, tati, koukej, padá hvězda!" vykřikl. "No vidíš, koukej, kam asi dopadne," opáčil jeho otec. Mlčky pozorovali padající hvězdu. "Koukej, tati, spadla do sadů!" zvolal po chvíli Jirka. Jeho otec přikývl. "Tati, pojďme ji najít!" navrhl Jirka. "Jak to myslíš?" podivil se Jirkův otec. "No, v pohádkách se povídá spousta věcí o hvězdách. Chtěl bych nějakou vidět zblízka." A protože tehdy se ještě věřilo na pohádky a i Jirkův otec na ně věřil, rozhodl, že tam půjdou. Chodili po sadě asi půl hodiny, když si Jirka smutně povzdechl a jeho otec stejně tak. Náhle Jirka zahlédl něco ležící na zemi. Přišel k tomu a zjistil, že je to svačina, kterou tam někdo zapomněl. Prohledal ji. Ani tam hvězda nebyla. Ale Jirku něco napadlo. "Tati, můžu si půjčit tvou kudlu?" zažadonil. "No dobře, ale buď opatrný." Jirka vzal opatrně kudlu do ruky a šikovně rozřízl jablko. "Tati, koukej, je tu! Hvězdička!" A skutečně v jablku byla ukrytá hvězda.

Jirkově rodině se od toho dne žilo překvapivě velmi dobře. Narodil se mu malý bratříček Karel, měli nadbytek úrody na polích, které mohli prodat, a tak měli spoustu peněz. I jejich dobytku se dobře dařilo. A od těch dob se říká, že když najdete v jablku hvězdičku, budete mít štěstí.

Pod vánočním stromkem

Dnes je to taková kratší povídka, teď jsem ale dostala inspiraci na jednu obzvláště výjimečnou a tak se máte na co těšit. Nevím, jestli ji stihnu zítra, uvidím.

Všichni jistě známe ten poslední den ve škole před vánočními prázdninami. Rozdávají se dárky, někdy se ochutnává cukroví... Některé třídy dokonce zdobí stromeček (to na základní škole, gympláci a středoškoláci už mají smůlu). Tam, kde se odehrává náš příběh, měli obzvlášť velký. V onen poslední předvánoční den školy pod něj všichni pokládali dárky. Rozdělili se o cukroví a zpívali s paní učitelkou hudební výchovy koledy.

Markéta byla jednou z těch, kteří se hrozně těšili na dárky. Ráda zpívala s kamarády koledy, dělila se o cukroví a tak, ale nejraději měla ten moment těsně před tím, než ona a její přátelé rozbalí dárky. Dnes se ochomýtala kolem stromku často, protože už se nemohla dočkat. Přecházela před stromečkem sem a tam, když náhle uslyšela vzdechnutí. Začala se rozhlížet po jeho zdroji. Bylo to stoprocentně někde u stromku. Obešla ho ze všech stran a v tom nejzazším koutě uviděla malého chlapce. Byl to Jakub, nejmenší chlapec ze třídy. "Co tu děláš?" zeptala se ho Markéta. "Už se těším na dárky," odpověděl chlapec. A tak to celé začalo. Začali si povídat. Přímo tam, schoulení pod vánočním stromkem. A když pak došlo na rozbalování dárků, ani si neuvědomili, že v ten den, pod tím stromkem získali ten nejlepší dárek - nové přátelství. (Pardon za to klišé, ale já prostě musela, souvisí to s tou chystanou velkou povídkou XD.)

Týden

V pondělí vstávám z postele

i když bych chtěla ještě spát.

Konečně pořádně mě probere

až když se musím za busem hnát.

Večer se vracím znavená

a to je teprv první den.

Navíc do půlnoci se nepřipravená

na dějepis mořím s projektem.

V úterý přežívám s vědomím,

že už mám jeden den za sebou.

Píšeme, a já to neumím

dnes dobré známky nebudou.

Ve středu - sláva, už jsme v půlce

ale bohužel to nic nemění

na tom, že k naší smůle

dostanem hromadu učení.

Ve čtvrtek oddychnem si šťastně.

Vždyť zbývá bez dneška jen jeden den.

Ač máme zas úkolů požehnaně,

ten jeden den to snad přežijem.

V pátek, byť je třináctého

vyletím ze školy ven.

Nestarám se o učivo.

Už se těším na víkend.

Vánoční tradice

Dnes ráno jsem se vzbudila a přísahám, že má první myšlenka byla: "Do háje! Já zapomněla vydat adventní článek!". Slibuju, že vám to vynahradím, ale ne dnes. Jednou. A teď už si užijte další báseň (poslední dobou je jich tu nějak hodně...).

O Vánocích mi kámoška řekla,

abych pár tradic zkusila.

V tu chvíli to znělo jako sranda,

ale teď se plácám do čela.

Stromeček a cukroví

jsou v dnešní době časté.

A my se proto rozhodly

je neopakovat už posté.

Kamarádka odhodlaně

střevícem si hodila.

Vlastně měla jen bačkoru,

ale stejně mě do hlavy trefila.

Dále olovo jsme lily.

Tvar ale nemělo nic moc.

Možná má náš učitel pravdu,

že nemáme budoucnost.

Odvaha nám zbyla už jen

na rozkrojení jablka.

Nevím, zda tam byla hvězda,

ovšem odnesla to má ruka.

Kami Potterová a vražedná branka - Kapitola 8.

Školnice Veselá vedla Mariana, Eveline, Solara a Kami. "Srážím každé z vašich kolejí deset bodů. A dostanete školní trest. Ten si odpykáte ještě teď, zrovna je tu někdo, komu byste se mohli hodit," zadrmolila školnice. Děti zamrazilo. Školní trest? Těď? Vždyť se měli sejít s Iris!To ale pochopitelně školnici říct nemohli. Byly by z toho velké trable pro ně i pro profesrku Darkovou. "Tak, tady proběhne školní trest," zachraplala školnice a ukázala na dveře učebny kouzelných formulí. Ale ne! problesklo hlavou všech čtyř dětí. V téhle učebně se přeci měli sejít s Iris! Co když ta ještě čeká a až Veselá otevře, tak ji uvidí a bude ztoho malér? Veselá otevřela. Profesorka Darková tam skutečně ještě čekala. Ale místo, aby se fofrem někam schovala, jen zvedla oči od knihy. "Vedu vám čtyři studenty na ten trest," zaskřehotala školnice. "Á, jistě, jistě!" řekla Iris a gestem ruky je vyzvala dál. Děti se překvapeně vešly. Školnice se spokojeně zachechtala a mumala si pro sebe při zavírání dveří: "Školní trest s Darkovou. Chachá! Už nikdy víc svoji kolej po večerce neopustí, smradi jedni mrňaví!" Když se klepání jejích klopek vzdálilo z doslechu, Iris promluvila k dětem: "Nazdar děcka!" Zněla až překvapivě vesele. "Ahoj!" "Dobrý den!" Jejich pozdravy se slily v jeden. "Iris," oslovila ji okamžitě Kami, "co tu děláš? Jak to, že tě Veselá nevyhnala, nebo něco? A jaký školní trest nám dáš? Omlouvám se, že nás chytli." Iris se jen zasmála. Mariana, Eveline a Solara to překvapilo, protože poprvé viděli profesorku Darkovou, jak se upřímně směje. "Jen klid," řekla Iris, "školní trest byl jen zástěrka naší schůze. Napadlo mě, že vás nejspíš chytí (ne, že bych vás měla za nějaké motaly, co se ani neumí schovat, ale Veselá vyšmejdí každého). Tak jsem si dala pozor, abych cestou sem na naší neveselou školnici Veselou narazila. Řekla jsem jí, že mám v této učebně práci. Naschvál jsem si důrazně postěžovala, že žádní studenti nemají školní trest, aby mi pomohli. A tak jste se dostali sem." Pak Iris pohlédla na Kaminy tři kamarády a dodala: "Děcka, ocenila bych, kdybychom si všichni mimo vyčování tykali. A říkejte mi Iris." Kami horlivě změnila téma: "Cos našla? Co by nám mohlo pomoci s bojem proti Voldemortovi?" Iris se zase jen zasmála. Sáhla do kapsy svého hábitu a vytáhla zlatý řetízek, na kterém visely maličké přesýpací hodiny. "Obraceč času?" podivili se všichni najednou. Iris kývla. "Neusiluje ministerstvo náhodou o jejich likvidaci?" zeptala se Eveline podezřívavě. "Ano, štěsí, že zatím ničí jen ty, které jim lidé donesou. Jen klid, Eveline, uděláme, co musíme a hned potom ho donesu na ministestvo ke zničení," ujišťovala ji Iris. "Jak nám obraceč času pomůže zastavit Voldemorta?" divila se Kami. "Víš, doufám, že pokud změníme minulost, přítomnost se změní přece taky, to snad víš, ne?" "Nic měnit nebudeme. Jen si z minulosti něco propůjčíme," odpověděla Iris.

V následujících deseti minutách se Iris a Kami vydaly pro dvě školní košťata a vrátily se zpět do třídy k Marianovi, Eveline a Solarovi. "Takže děcka, tady je plán. Já s Kami sletíme do Bradavic, posuneme se zpět do časů Bitvy o Bradavice, vezmeme neviditelný plášť, kámen vzkříšení a bezovou hůlku. Solare, Eveline, Mariane, vy zůstanete tady, budete nás krýt. Kdyby někdo přišel a ptal se po nás, řekněte, že jsme šly najít knihu, kterou jsem cestou ztratila. Vzhledem k tomu, jaká naše škola je, nám bude trvat pěkně dlouho, než cokoliv najdeme. Když se nevrátíme do půlnoci, vraťte se na své koleje a nedělejte si starosti, ano? Nic se nám nestane, poradíme si." Všechny děti horlivě přikyvovaly. Profesorka se otočila na Kami. "Tak jdem!"

Měly to štěstí, že cestou pro košťata na nikoho nenarazily. Propůjčily si dvě košťata a vydaly se k nejvyšší školní věži. "Odtamtud se nám poletí nejlépe," zdůvodnila to Iris. Skutečně se z té věže opravdu dobře startovalo. "Bradavice jsou odtud severozápadně!" zvolala Iris, snažíce se překřičet hlasitý vítr. Letěly tím směrem dlouho, na východě už se začalo červenat slunce. "Snad se ostatní už vrátili na koleje," pomyslela si Kami. Konečně se na obzoru objevila silueta Bradavické školy. "Už vidím hrad!" zvolala Kami. "COŽE?!" ozvalo se jí, jako odpověď. "UŽ VIDÍM HRAD!!"

Když dorazily k Bradavicím, bylo už slunce na nebi. Na famfrpálovém hřišti několik žáků poletovalo na košťatech. Podle barvy uniforem to byli studenti ze Zmijozelu. Při bližším pohledu si Kami něco uvědomila. "Iris!" vykřikla a ukázala prstem na hřiště. "Tam je můj synovec!" Iris se usmála a pak hestem ruky Kami naznačila aby ji následovala. Šikovně oknem vlétly do hradu. Právě probíhala hodina, takže nehrozilo, že by někoho potkaly. Iris náhle začala po chodbě chodit sem a tam. Kami nechápala. "Iris, co to vyvádíš?" "Potřebujeme bezpečné místo, na kterém se přeneseme v čase. Místo, kde budeme stoprocentně v bezpečí. Potřebujeme..." Před jejich očima se náhle objevily dveře a Kami pochopila. "Potřebujeme Komnatu nejvyšší potřeby."

Vánoční stromeček

Když člověk nestíhá, musí jednat rychle. Tohle tu máte za dnešek, omlouvám se, že je to zas tak pozdě.

V obývacím pokoji,

v tom nejzazším koutě,

maličký smrček zelený

stojí si tam klidně.

Je moc pěkně zdobený.

Barevné koule tam visí.

Jeho kabátek zelený

pod nimi úpně mizí.

Vánoční světýlka bělostná

na jeho větvích září.

Jednou rodinka radostná

se u stromečku schází.

Dárky si vzájemně rozdají

a cukroví si dopřejí trochu.

Veselé Vánoce si popřejí.

Radost je na každém kroku.

Budoucnost je ve hvězdách

Dobře, přiznám, že dneska trochu hodně nestíhám, ale to nevadí, s tím si poradím. Dnes je to jen krátká povídka, protože fakt nestíhám.

Dva přátelé seděli v trávě, sledovali měsíc, jak se třpytí na obloze a přemýšleli o svých snech. Dívka promluvila k chlapci.

"Pořád chceš být hercem?"

"Ovšem, celý život se na to chystám."

"To je hezké, že se nevzdáváš."

"A co ty, chceš být pořád spisovatelkou?"

Dívka si povzdechla a kývla. Takový rozhovor vedli často a jeden druhého obdivovali za to, že se nevzdává.

"Myslíš, že budeš tak dobrá, že se tím uživíš?"

Tahle otázka ji zarazila. Lidé se jí na to ptali často, ale on nikdy.

"Věřím, že ano. Ale kdo ví, co bude v budoucnosti. Budoucnost je ve hvězdách."

Chlapec se podíval na oblohu posetou hvězdami, jako by onu budoucnost hledal. Dívka se usmála.

"My jsme hvězdy, kamaráde. Budoucí hvězdy. Budoucnost je v nás."