Art of the Month je v současnosti asi tak to poslední, co mě udržuje při síle něco reálně dokončit. Čím dál víc na mě doléhá uvědomění, že mam šílené množství rozepsaných, rozkreslených a všelijak jinak rozpracovaných projektů, které prostě neberou konce. A ono to není nutně špatně, vždycky mít na čem pracovat, ale někdy je taky hezké něco dokončit :D.
Za říjen jsem nějak AOTM zapomněla zveřejnit, takže to zase musím vydat takhle spolu.
První zadání - říjnové, bylo vymýšlení nějaké brlohovské legendy. Obě poslední AOTM témata jsem zpracovávala na poslední chvíli, ale stejně jsem celkem spokojená s tím, jak můj příběh dopadl.
Přízrak
Každou noc, když na Norest padne ta nejtemnější tma, se v srdci lesů mihne stín. Šťastný je ten, kdo si ho nepovšimne, neboť mrazivá hrůza klíčí v srdcích těch, kdo dostanou šanci si ho prohlédnout. Kdysi snad býval plný života, dnes však přízrak na nešťastníky místo očí upírá jen prázdné důlky v odhalené lebce a zasévá strach.
Nebylo tomu tak však vždy. Snad jen těžko se tomu věří, ale i nemrtvý přízrak z nejtemnějších norestských hvozdů býval kdysi obyčejným smrtelníkem, obyčejným vlkem, ale zcela neobyčejným lovcem.
Než se přízrak stal přízrakem, žil pro vítr, který mu čechral srst, když se hnal za stádem srn, žil pro tlukot svého srdce a nepolapitelný dech po dobrém lovu, žil pro chuť krve na svém jazyku. A nikdy se domů nevracel s prázdnou. Nikdo, koho měl přízrak byť jen trochu rád, nehladověl. Ani na jediný úder srdce.
„Už nemám hlad, synu,“ pravila přízraku jeho matka, když přinesl do její nory už třetí den v kuse celého jelena. „Už nemáme hlad, otče,“ pravila přízraku jeho vlčata, už skoro ve věku, kdy by se sama měla učit lovit, ale díky schopnostem svého otce k tomu nedostala příležitost. Snad si měl milující otec a syn vzít tato slova k srdci a omezit svůj lov alespoň na několik dní.
V duši vlka však hořel plamen, který toužil nadále závodit s větrem, cítit kovový pach krve a spásat život, který mu padl do tlap. I pokračoval přízrak ve svém běsnění. Jen kořist nenosil do nory své rodině. Nenechal se omezit tím, co považoval za nevděk, i když to ve skutečnosti mělo být znamení. Běhal po norestských lukách, skrýval se v lesích, užíval si vzrušení z lovu, neomezen absencí hladu, který měly jeho schopnosti utišit, a nechával za sebou krvavou cestu dlážděnou mršinami zabitými ne z nouze, ale z rozmaru.
Nad Norestem visela nejistota. Jak dlouho vydrží stáda v krajích vlků, když jich každý den v tlapách šíleného přízraku tolik zemře? Budou nakonec muset odejít i vlci, až v Norestu nezůstane jediné sousto, kterým by mohli utišit hlad? Měli by se pokusit toho blázna zastavit, než bude pozdě? A dokázali by to vůbec? Každý lovec je přeci tak trochu bojovníkem. Měli by riskovat, že se jejich těla přidají na hromady těl, která za sebou přízrak nechával? Tak jako tak by dříve nebo později ulehl lovec s kořistí do stejného hrobu, usmrcen tím stejným zabijákem, nebo nerovnováhou, kterou způsobil.
Když přišly ty nejdusivější obavy a naděje se pomalu začala vytrácet, cosi se v srdci Norestu pohnulo. Prastaré duchy hor, luk, řek a lesů probudila narušená rovnováha ze staletého spánku, aby tento chaos napravili. Rozhodnutí bylo jasné – ten, kdo uvrhne na své okolí smrt a strach z žádného jiného důvodu než pro vlastní zábavu, si nezasluhuje nic jiného než tentýž osud, kterým ostatní trápí. Avšak ten, kdo zemře, se nestihne ze svých chyb poučit. A tak přízrak stihl osud mrazivější, než sama smrt. Zmizely jeho svaly, které mu umožňovaly rychlý běh, dlouhé skoky a trhání masa. Zmizelo srdce, jehož tlukot ho hnal za kořistí i plíce, které ho vždy poté pekelně bolely. Zmizel i žaludek, jehož vytí kdysi tišily úlovky. Zbyla jen kostra toho, čím vlk kdysi býval, mrtvolná, bez života a v podstatě neškodná, ale přesto schopná pohybu, myšlení a pocitů.
Toho dne se z obyčejného vlka stal přízrak, který straší v Norestských lesích. Někteří tvrdí, že se zjevuje lovcům tak dobrým, jako kdysi býval přízrak sám, aby je upozornil na ničivou moc jejich schopností a připomněl jim, aby chovali úctu ke kořisti, kterou loví. Jiní myslí, že si přízrak nevybírá. Jen kráčí stíny nejtemnější noci a připomíná všem, kteří ho spatří, posvátnou rovnováhu, kterou není radno narušovat.
Listopadové zadání pak bylo trošičku lehčí - zpracovat nějaký brlohovský meme. Ten můj k pochopení vyžaduje obeznámení s jednou Morniinou hrou - tou, kde získala jizvy od ohně (ještě nemá nahozenou novou refku, ale brzy se k tomu dostanu). Zjednodušeně řečeno, Mornie se pustila do hádky s Harim (který je z nepřátelské smečky) a Mensis tomu celému přihlížela ze křovíčka, než musela přijít Mornie zachránit ze spárů plamenů.
Žádné komentáře:
Okomentovat