Hlasitý klapot kroků po kočičích hlavách probouzel k životu klidné březnové ráno. Kampus se plnil studenty na cestě na přednášky, na cestě na semináře, vstříc dalšímu prosluněnému dni. A na samém okraji tohoto ospalého ranního ruchu, na stromě u autobusové zastávky příhodně zvané Kampus, visel zažloutlý pomuchlaný plakát a na něm tužkou načmáraná malá kočička. Válcovité tělíčko, dlouhý krk, zatočený ocásek, tenoučké vousky a nožky stejně tak. Dvěma očičkama, jedním trochu placatějším než druhým, koukala nad svou hlavičku, kde bylo kostrbatým hůlkovým písmem napsáno:
ZTRATILO SE KOTĚ
Kolemjdoucí se navzdory svému spěchu u plakátu s posmutnělými úsměvy zastavovali, cítíce bolestivou sympatii pro malého kreslíře, který teď někde pátral po milovaném mazlíčkovi. I zrzavý kocour kráčící ulicí, jen před chvílí probuzen z divokých snů, se posadil u paty stromu a upřel svůj žlutý pohled na kresbu, jako by se v ní poznával.
Slunce pokračovalo ve své pouti po obloze, měníc březnové ráno v poledne, odpoledne, večer. A se zmuchlaným potrhaným plakátem marně žádajícím o pomoc si nadále pohrával vítr, hvízdaje provinilou písničku, jako by snad koťátko sám odnesl.
Paprsky zapadajícího slunce naposledy pohladily kostrbatou kresbu, než na kampus padla noc. Pohltila vše, od vědecké knihovny, přes menzu, až po habr u autobusové zastávky. Svým temným dotykem si prohlížela podivný plakátek, snad aby zjistila, jak zvířátko vypadá, a mohla zjistit, zda se neskrývá v jejích stínech.
Jako hejno světlušek se z houští v parku na druhé straně silnice vynořilo několik párů žlutých a zelených oček, zvědavě mířících ke stromku. Nezalekla se posledního nočního spoje, který projel kolem prázdné zastávky. Jen upřeně zírala na kresbu zahalenou nocí, cítíce bolestivou sympatii pro malého tuláka, který teď někde pátral po milovaném člověku. Tmou se rozezněly smutné kočičí písně, volající na kotě z plakátu.
Ale nikdo nepřišel...
Hlasitý klapot kroků po kočičích hlavách probouzel k životu klidné březnové ráno. Kampus se plnil studenty na cestě na přednášky, na cestě na semináře, vstříc dalšímu prosluněnému dni. A na samém okraji tohoto ospalého ranního ruchu, na stromě u autobusové zastávky příhodně zvané Kampus... nebylo nic.
Lidé i kočky v ulici si hleděli svých ranních leností a povinností, jako by na plakát s kotětem už dočista zapomněli. Utichly provinilé větrné písně, místo konejšivých slunečních paprsků na kmen habru padl stín. Jako by tam kreslené kotě nikdy nebylo.
Ani sama noc si na kresbu nevzpomněla. Jen tiše zahalila okolí, jako tolikrát předtím a jistě i tolikrát potom, a dělala, že o osudu ztraceného zvířátka neví zhola nic.
Na okraji města, kilometry daleko od zastávky Kampus, stála řada domků, jeden jako druhý. Ve tmě se tyčily jejich siluety, ovšem jen v tom nejzazším se stále svítilo. Hřejivá ospalá lampa svým světlem odhalila světu za okny maličkou bytost sedící na parapetu. Válcovité tělíčko, dlouhý krk, zatočený ocásek, tenoučké vousky a nožky stejně tak. Dvěma očičkama, jedním trochu placatějším než druhým, nehybně zírala ven do spícího světa. Když se však v zahradě mihla světluška, zvířátko zbystřilo. Odrazilo se svými nožkami, tenkými jako vousek, protáhlo se pootevřeným oknem a v tu ránu klusalo trávou. Drobnými krůčky znějícími jako listování starou knihou se tiše blížilo ke své kořisti.
Než však stihlo po svítícím hmyzu skočit, opřel se do jeho tenoučkého papírového tělíčka vítr. Nožky i ocásek za kotětem bezmocně vlály, ale v asymetrických očích kreslené šelmy zůstával klid. Takový je život každého papírového zvířete. Jednou za čas se prolétne s větrem a prohlédne si svět, aniž by muselo namáhat své vouskovité nožičky. Zasekne se pod kamenem, navlhne v kaluži nebo se přilepí na mízu habru. A pak už musí jen počkat na bezvětří, aby se mohlo zase vrátit do svého domku z kamení ke svým lidem z masa a kostí.
Moc se mi líbí repetice v povídce, že není trapně na jednom místě, jedním způsobem, ale je kousek tady, kousek tam, až díky ní – a malinké špetce nových informací – zjistíme, na co se to vlastně díváme. Příběh se díky tomu odvíjí jako smyčka, působí nadčasově a snově. I jazyk v něm použit nás trochu nadnáší a zastírá nám zrak. Líbí se mi nádherně využitá konkrétnost toho důležitého a nenásilně utajené pozadí, do nějž to všechno zapadá. Co se mi líbí nejméně, abych jen nechválil, je personifikace noci. Je to krásné pozastavení v příběhu, ale oproti konkrétním aspektům dne to působí trochu přes čáru, neladí to s tím, co jsme si dosud představili. Rozhodně skýtá krásný obraz, ale nedokážu si ji představit v pohybu všeho ostatního tak hladce, jak bych si přál. Rozhodně jedno z lepších dílek, která jsem měl tu čest na šíři internetu nalézt.
OdpovědětVymazat