Tomáš

S nápadem na tenhle styl povídky přišel kolem listopadu nějaký Matěj (ahoj Matěji), který mě vlastnoručně přivedl na lásku k surrealismu. Tohle je opět takový můj pokus, onen nějaký Matěj (kterého mimochodem moc těší, že vás poznává) ho už stihl schválit a tak ho pouštím na svobodu mezi svoje čtenáře.

"Byl pozdní večer, listopad. Večerní listopad, byl lásky čas. K tanci Kukačku zval Bažantův hlas, kde borový zaváněl háj."
"To se nerýmuje," vytkla elegantně oděnému mladíkovi hnědovlasá dívka, držíc ho za nepříjemně zpocené ruce.
"Já nevěděl, že hrajeme na rým," povzdechl si nocí a krásou své taneční partnerky omámený Bažant uprostřed své básně. "Já bych radši hrál na babu," dodal, vymanil své dlaně z Kukaččina nepříliš nadšeného stisku, nově osvobozenou rukou ji neomaleně uhodil do ramene a s monotónním "Máš ji" se vydal nevídanou rychlostí pryč z tanečního parketu. Nezapomněl cestou vrazit do dvou zasněných párů i samotného tanečního instruktora.

Vrazil do dveří s nápisem Páni... nebo možná Paní, s těmi vlasy v očích se to těžko rozpoznávalo... a bez váhání se vrhl do nejbližší volné kabinky. Avšak tam, ve světle nažloutlé bzučící zářivky, na zašedlých dlaždicích seděly dvě ženy. Ohlédly se po tom rozruchu, který vyvolal Bažantův spěch a upřely své zraky na zadýchaného mladíka. Mezi nimi ležela lety zmožená zažloutlá hrací deska, na které Bažant spatřil barevné figurky v nemilosrdném souboji o vítězství. Mladší z žen, ta, jejíž vlasy mu ve svitu zářivky připomínaly jarem zezelenalou louku, k němu beze slova natáhla pěst, kterou pomalu rozevřela a odhalila čtveřici žlutých figurek. "Zahraj si s námi," prosily obě jedním hlasem.

Snad to bylo těmi uhrančivými pohledy. Snad za to mohla blížící se půlnoc. Možná to měl dát za vinu hlavně tomu alkoholu, který si pomalu ale jistě nacházel cestu do jeho krevního oběhu. Ale nakonec se ti malí žluťásci ocitli v jeho rukách, jak tam seděl na ledově chladných, nevlídně vzhlížejících dlaždičkách.

Snad byla štěstěna na jeho straně. Kostka po prvním hodu se zastavila na čísle 6. Bažant mohl nasadit první figurku. Soustředěně ji umístil a hodil kostkou podruhé. Mladík spatřil pětici temných teček a posunul svou figurku vpřed.

Souboj se táhl a Bažant začínal vidět dvojitě. Figurku co chvíli umístil na špatné políčko a čísla na kostce se mu pletla jedno přes druhé. Avšak vytrval a brzy ke svému domovu zdárně dorazila jeho první figurka. Snad by zajásal, ale jeho mysl zůstávala zakalená účinky alkoholu a čarovným dechem půlnoci. Jeho koutky se tedy jen roztáhly do širokého úsměvu a on znovu hodil kostkou.

Deska úpěnlivě vrzala pod dopady figurek a kostka se kutálela kabinkou sem a tam. Bažantovy ruce se třásly, ale jeho postup k cíli byl nezastavitelný. Zanedlouho prvního žluťáska následovali do domečku i ti ostatní. Z mladíkových od ucha k uchu roztažených úst se ozval jásot, když jeho herní úspěchy i neúspěchy došly svého konce.

Strážkyně toalety však jeho nadšení nesdílely. Přes jejich tváře přelétl stín a ony mu jako jedna bytost ukázaly nelítostný palec dolů. "Štěstí ve hře, neštěstí v lásce," oznámily mu. Bažant unaveně polkl a sledoval, jak si dívky vpadly do vřelého objetí a jejich rty se spojily v láskyplný polibek. Beze slova se zvedl, opustil chlad šedých dlaždiček a vydal se zpět na taneční parket.

Chlapcovy hodinky dost možná ukazovaly půlnoc. Sál zel prázdnotou a na Bažanta tam čekala jen napůl plná, napůl prázdná sklenice piva, kterou si odložil na zem, když se vracel po přestávce k tanci. Uchopil ji, ale místo aby se známá hořkost rozlila po jeho jazyku, steklo všechno pivo na jeho sako.

Mladík si ztrápeně povzdychl a vydal se směrem k východu. Nyní už zcela prázdnou skleničku odložil do okýnka na recepci, kde na něj taktéž nikdo nečekal. Vybloudil ven před budovu, jen v politém saku, v jehož kapse chrastily odcizené figurky. Bažant věděl, že se na něj jejich majitelky zlobit nebudou. To poražení v téhle hře nesmí.

Vítr si pohrával s chlapcovou povedeně sčesanou patkou, podobně jako on sám si pohrával se svými myšlenkami, když mířil tichem půlnočního města na autobus. V dáli spatřil noční linku, avšak jeho končetiny si prosadily svou. Sledoval, jak poslední spoj opouští zastávku a z jeho hrdla se dral křik. S jekotem plným pocitů, pro které lidé neznali slova, se vrhl do tmy.

Řidič noční linky pokračoval ve své osamělé cestě nočním městem, nevěda, že byl poslední, kdo Bažanta kdy spatří. Zem jako by se probrala k životu a pozřela mladíka k pozdní večeři. Zůstala po něm jen ta sklenice, kterou odložil na recepci a u obrubníku pohozená, blátem pokrytá žlutá figurka z člobrda.