Zase se něco stalo :D

 Bývala bych to oznámila v příštím článku, ale ten netuším, kdy bude, takže na to udělám samotné, jenom rychlé oznámení. Dneska jsem přišla na to, že už mi chybí obrázky u starších článků z Blogu.cz. Tak nějak jsem s tím počítala (i když jsem v hloubi duše doufala, že se to nestane, jsem hrozně líná to sem dávat znova :D). Naštěstí jsem byla ještě před blogovou migrací velkomozek a obrázky ze článků pořád mám. (Pokud se mi bude chtít, možná sem konečně dostanu všechny stránky Kočičího bratrstva. To mělo akorát tu smůlu, že jsem ho vydávala během Velké krize blogové galerie v roce 2018 :D.) Teď jenom doufám, že se mi povede je sem znovu dát. Chyběly by mi :D.

Jsem akorát zvědavá, jestli mi postupem času zmizí i ty ostatní, co mám novější, ale ještě pořád byly na Blogu.cz. Kočičí bratrstvo taky zmizelo jen částečně. No nic, zítra nebo někdy se na to vrhnu, dík za pozornost. 

Rok Draka - Kapitola 4.

Haha, hádejte, kdo konečně zjistil, jak se na blog do menu dávají odkazy a teď nemusí jak blbec všechno psát do Profilu? :D

Od příchodu Horské kolonie uběhlo už víc než týden a její členové se v novém domě chtě nechtě začali zabydlovat. Pampelišce se jejich pohodlí brzy znelíbilo. "Je tu krásně, ano," říkala vždycky, "ale já už bych chtěla domů." V očích mladé dračice byl vidět stesk po starém domově. Denim a Castie se ji snažily povzbudit, ale častokrát marně. Pampelišce nebylo pomoci.

Slunce pomalu putovalo po obzoru a Denim sledovala jeho cestu z vrcholku skály. Ona a její přátelé rádi za úsvitu sedali na skalách, ale Denim se dnes cítila odtažitě. Pampeliščin neklid jí nedal spát. Z myšlenek ji vytrhlo až Mikovo prohlášení. "Udělám to!" zasmál se. "Řeknu jí, že ji miluju!"
"Miko, ne," hlesla Castie starostlivě. "O tomhle už jsme přeci mluvili. Kdyby to byl kdokoliv jiný, měl bys mojí plnou podporu, ale Gamea... Miko, to nemůže skončit dobře."

Denim udělala pár kroků blíže ke svým přátelům. Mika láska k růžové dračici stále neopustila. Castiino přemlouvání jí opět připomnělo její myšlenky. To nemůže skončit dobře.

Otřásla se. Tyhle hlouposti si přece zakázala. Pampeliška na ní byla hodná a Denim neměla důvod být z jejich přátelství nervózní. Narozdíl od Mika. "To nejhorší, co může říct, je ne!" zašvitořil Miko. Denim si povzdechla. "No, a kdy se na to chystáš?" Věděla, že ať udělá cokoliv, Mikovi jeho rozhodnutí nevymluví, tak se aspoň rozhodla zjistit, kdy své přiznání plánuje. "Dnes večer, při západu slunce. Bude to úžasné, oranžové světlo se rozlije do světa a všechno bude vypadat tak nádherně!"

"Vypadá to spíš na pěknou bouřku," zamumlala Denim a obrátila se k severu, odkud se k nim pomalu blížila černá oblaka. "Déšť je taky krásný," trval na svém Miko.

 Denim se protáhla. Na nebi náhle mihla zlatá čmouha a ladně přistála u skupinky draků na skále. "Ahoj Pampeliško," zahlaholili všichni. Denim se k nim tiše přidala. I přes všechna svá zlá tušení dračici ráda zase viděla. "Chceš jít dnes lovit?" zeptala se tiše, ale Pampeliška odmítla. "Dneska ne. Chci tu být až se vrátí výprava na naše území. Třeba se konečně vrátíme domů!" zaradovala se. Denim měla z jejich návratu na své území smíšené pocity. Moc si přála, aby se Pampeliška mohla vrátit domů, ale zároveň toužila v její společnosti strávit o něco déle. Jen se na ni povzbudivě usmála.

"Já s tebou půjdu," zvolala náhle Castie. Denim její náhlé nadšení překvapilo. Stalo se snad něco mezi ní a Bostonem? Povím ti to potom, ozvalo se v její hlavě. Castie si musela všimnout jejího lehkého zmatení. Šedá dračice se na kamarádku usmála. Na společný lov se po takové době těšila.

Kovová chuť krve se rozlila Deniminou tlamou. Tentokrát to byla ona, kdo kořist lapil. Šlo to rychle, čas který spolu nelovily se příliš na jejich spolupráci neodrazil. Mezi čelistmi hrdě svírala krk dříve raněné daněly. "Takže si bereš předek, chápu to dobře?" zasmála se Castie a Denim přikývla. "Mám docela hlad," zamumlala po chvíli šedá dračice. "Nedáme si trochu už teď?" Castie se mlsně olízla a souhlasila. "Taky mi žaludek už skučí."

"Takže, copak se stalo, že už s Bostonem nelovíš?" vyzvídala Denim, zatímco trhala daňčí maso. Castie se usmála. "Nic se nestalo a pořád s ním lovím. Je hrozně milý, docela nám to jde. Nicméně dneska chtěl být s Mikem. Umanul si, že mu to vyznání vymluví."

"A myslíš si, že uspěje?"

"Doufám. Ale Miko je v tomhle hrozný paličák. Ve všem ostatním je to takový beránek, ale jakmile se do někoho zakouká, dopadá to takhle," uchechtla se.

"Ryby a Zajíc," zahuhlala Denim a usmála se. Castie jen zmučeně pokývala hlavou. "Snad to s ním dobře dopadne." Její zasmušilý výraz však po pár vteřinách přešel v potutelný úsměv.

"No a jak se loví tobě? S novou parťačkou?" Náhlá otázka šedou dračici zarazila. "Dobře. Dobře se mi loví. Teda, většinou." Castie ale Denimina suchá odpověď nestačila. "Jde jí to? Říkala že Horská kolonie ze země moc neloví..."

"No, pochopitelně to není nejlepší, ale lovím s ní ráda. Je strašně odhodlaná, myslím, že jsem se jí trochu dotkla ten první den."

Denim došlo, že své kamarádce o večeru pod hvězdami ani nevyprávěla. Tehdy byla na Pampelišku moc nepříjemná a teď po několika dnech toho litovala. Ale dokázaly se sblížit a snad jí zlatá dračice odpustila.

*  *  *

Na obloze se zatřpytila první hvězda. Několik draků netrpělivě vyčkávalo na srazovém plácku Skalní kolonie. Pampeliška rozrušeně přecházela sem a tam a obracela hlavu k nebi. Denim se na ni co chvíli starostlivě ohlédla.

Většina jejích myšlenek ale v tu chvíli směřovala k Mikovi. Zelený drak byl s nimi a netrpělivě se ohlížel po Gamee. Po bouřce, kterou s takovou jistotou prorokovala Denim, jako by se slehla zem. Hvězdy na obloze jasně zářily a Miko si byl jistý, že tohle je ideální chvíle k vyznání lásky.

Konečně se růžová dračí slečna vynořila zpoza skály. S úsměvem pařátem zamávala Kiburimu, který si jí nejspíš ani nevšiml. Miko však jako by si jejího zklamaného výrazu ani nevšiml. Sebevědomě vyrazil. Castie se jen zmučeně chytla za hlavu.

Denim se nebyla moc jistá, co zelený drak Gamee povídá, ale všimla si jeho zasněného pohledu na hvězdy a nesmělého úsměvu. Co mu Gamea odpověděla bylo ale slyšet až moc dobře. "Kdo si myslíš že jsi?" syčela. "Sotva se známe, ty blázne! Co když nás viděl Kiburi? Teď už mě nikdy nebude milovat, když viděl spolu nás dva! Nikdy si mě nevšimne!" vrčela, následně se ohlédla po bílém drakovi, který v ten moment podřimoval v písku. Rozhořčeně oddusala pryč.

Zelený drak sklopil hlavu. Pax přistoupil ke kamarádovi jako první. Boston ho bleskově následoval a Castie a Denim také kráčely blíž. Miko zmučeně zaskučel a červený drak mu položil pařát na rameno. "Myslím, že to nejhorší, co může říct nebylo ne."

Skupinka byla ze svého smutku vyrušena vzrušeným zvoláním pár členů Horské kolonie. Oblohou se mihla trojice draků, která nesla zprávy z horského území. Denim pohledem našla v davu Pampelišku. Nadějeplným pohledem vzhlížela k nově příchozím drakům. Ti se však tvářili zasmušile. Nevypadalo to dobře.

Zelenomodrý drak promluvil. "Přátelé, navštívili jsme naše území. Není to dobré. Lidé začali kácet stromy a zdá se, že snad budou stavět nová obydlí. Neodejdou. Domů se už vrátit nemůžeme..."

Pampelišky ve větru - Kapitola 4.

Chuch, překvápko :D. Tahle fanfikce tu byla naposledy ještě když blog.cz fungoval A můj blog byl tam. Což je už docela dlouho, nicméně tahle fanfikce stále žije. Jak jsem ji začala dávat na AO3, tak jsem si ji znovu přečetla a zase se mi tak nějak zalíbila. Taky má nejvíc Kudos ze všech, co na AO3 mám, takže jsem cítila povinnost napsat další část :D.

4.

„O co je, Haymitchi?“ zeptal jsem se. „Jste podezřele… podezřelý.“ Haymitch se zasmál. „Chceš říct podezřele střízlivý.“ Nejistě jsem přikývl. Haymitch znovu zahýkal a poplácal mě po rameni. „Vysvětlím. Všechno vysvětlím, žádný strach.“ Možná nakonec nebyl úplně střízlivý. Pořád se všemu tak podivně smál…

„Chlapci, včera, když vás vylosovali, poprvé za všechny ty roky jako mentor, jsem cítil naději. Skutečnou naději, že někdo z Dvanáctého kraje může vyhrát. Jen na to pomyslete. Jak velká je pravděpodobnost, že Hladové hry vyhraje někdo z Dvanáctého kraje? Malá, že? Taky se to stalo jen dvakrát za celou historii her.“ Peeta si povzdechl. „To se mi nezdá jako moc nadějeplná myšlenka,“ řekl. Haymitch stiskl jeho rameno. „To ne. Ale zamysli se nad tím. Už se stala méně pravděpodobná věc. Jaká je šance, že se Cetkie zlomí podpatek a kvůli tomu z osudí musí vytáhnout jména dvou chlapců? Huh? Huh? Mikroskopická! A stejně se to stalo. Zázraky se dějí, chlapci. Proč by se nemohl stát další.“

„Nerad vám kazím iluze,“ řekl Peeta, „ale to zní trochu přitažené za vlasy. Nemůžeme spoléhat na náhodu. Takhle Hry nefungují.“ Haymitch se rozezleně zašklebil. „Myslíš, že nevím, jak fungují Hry? Vyhrál jsem Čtvrtohry, cvrčku. Čtvrtohry!“ Oslovení „cvrčku“ mi zacukalo koutky, nicméně jsem si nebyl jistý, kam tahle konverzace vede.

Haymitch nakonec vzdal veškerou snahu nám vysvětlit, proč má pro letošek naději a rozhodl se spokojit s tím, že aspoň nějakou má. „Pomůžu vám, chlapci. Letos věřím, že to dokážete. A začneme hned, jak tahle mašina zastaví.“

*                                           *                                               *

„Je tohle opravdu nutné?“ zavrčel jsem rozmrzele. Už skoro tři hodiny mě v Kosmetickém centru obletuje trojice podivně nastrojených obyvatel Kapitolu. Když naše cesta skončila, Haymitch nám naposledy připomněl, jak velkou naději v nás vkládá a pak nás spokojeně předal členům přípravného týmu. Od té chvíle jsem jeho, Peetu ani Cetkii neviděl.  Místo jsem trávil svou přípravu s Flaviem, Veniou a Octaviou – přípravným týmem, který mě měl nachystat na setkání s vizážistou.

Nejprve byli dost rozpačití, i když o mém vylosování věděli už ze záznamu sklizně. Pořád tak úplně nevěřili, že Dvanáctý kraj má za splátce dva chlapce. Toto zmatení z nic po chvíli ale opadlo a oni se horlivě pustili do práce.

Venia právě soustředěně kroužila pinzetou kolem mého obličeje. „Ano, je to nutné! Ale neboj se, už je skoro hotovo.“ Zelenovlasá žena vypadala, že si vytrhávání mého obočí až přehnaně užívá. Totéž jen pár minut předtím udělala se zbytečky strniště, které pokrývalo mou bradu. Ale konečně ode mě odstoupila a prohlédla si výsledek své práce. Spokojeně se zasmála. Její hlas mě bodal do uší. Proč mají všichni Kapitolané tak protivný hlas?

„Myslím, že jsme hotovi,“ oznámila Venia a její kolegové horlivě přitakali. „Asi dojdeme pro Cinnu.“ Než jsem se k tomu stihl vyjádřit já, zmizeli za dveřmi. Přecházel jsem ze strany na stranu a čekal na svého vizážistu.

Dveře se znovu otevřely a do místnosti vstoupil muž, který vypadal  podle Kapitolské módy velmi podivně. Jinými slovy, vypadal normálně.  Měl snědou pleť a hnědé vlasy, které se nezdály být nabarvené. Jedinou neobvyklostí byla nepatrná zlatá oční linka. „Zdravím, Hurikáne,“ řekl a podal mi ruku. Tu jsem zdráhavě stiskl a on pokračoval. „Já jsem Cinna.“ Při pohledu na něj mě napadlo, že musí být nový. Na televizní rozhovory s vizážisty se soustředím jen zřídkakdy, ale myslím, že někoho na Kapitol tak neobyčejně obyčejného bych si zapamatoval.

„To mě teda vypekli,“ uchechtl se. „Všechno jsem měl tak pečlivě nachystané pro svou první splátkyni a oni mi nakonec z Dvanáctého kraje přivezou kluka.“ Měl jsem pravdu. Byl nový. Bylo to dost očividné, zvlášť když dostal na starost Dvanáctý kraj.  „S tím se ale dá pracovat, jen žádné strachy,“ dodal a rukou mi pokynul, ať ho následuji ze dveří.

Posadil jsem se na červenou pohovku v salónku. Jedna ze stěn byla celá prosklená a mě se tak naskytl pohled na celé město. Snad bych řekl, i že je krásné, kdyby se jeho obyvatelé neměli brzy nadšeně dívat, jak umírám v aréně. Cinna sledoval můj pohled ven. „Tohle místo je zvláštní,“ zamumlal a já mlčky pokýval hlavou.

„Já a Portia – vizážistka Peety, máme takový plán...“ začal Cinna bez varování. „Samozřejmě že oblek, který jsme navrhovali, upravíme vzhledem k... situaci. Máme v plánu něco výjimečného!“ Začal mi vysvětlovat, co v podstatě už vím. Že tradicí je, že splátci se oblečou tak, aby reprezentovali, čím je jejich kraj výjimečný. Pro Dvanáctý kraj, de se jenom teží uhlí, tohle znamenalo už několik let se opakující obleky horníků a černé oděvy připomínající horniny. Ale Cinnův výraz byl příliš natěšený na to, aby jeho plánem bylo něco tak obyčejného. Ne, můj vizážista chystal něco velkolepého.

„Hurikáne,“ zeptal se s jiskrou v oku, „nebojíš se ohně, že ne?“

„Takže to nebude skutečné?“ ujistil jsem se naposledy. Peeta vedle mě stál nezvykle ztuhle. Bylo poznat, že je nervózní. Pod jeho nohama vrzal vůz a k jeho tělu přiléhal stejný černý oblek, jako jsem měl na sobě já. Na první pohled se zdály být šíleně nudné a to nejen na Kapitolské standardy. Ale zlatým hřebem celého plánu bylo něco jiného. Kápě. Hořící kápě. Uvázaná kolem mého krku. A druhá kolem Peetova.

„Ne, není. Je to všechno jenom šaráda.“ Jako celý Kapitol, pomyslel jsem si. „Vlastně ani nebude hořet, tenhle materiál jen za správných podmínek umí vytvořit takovou iluzi. Ani se nezahřeješ.“ I přes jeho horečné ujišťování jsem pořád někde hluboko v duši měl pocit, že je to všechno jenom nějaký tajný plán Kapitolu, jak se nás zbavit ještě před začátkem Her. Přesto jsem se ale opřel o předek vozu a čekal, až ceremoniál začne. Vždyť je v podstatě jedno, jestli to všechno skončí tady, nebo až v aréně. Stejně mě to čeká.

Vůz pod námi sebou pomalu trhl. Zapřažení vraníci se dali do pohybu a rozezněla se hudba. Cinna pohotově vyskočil na vůz a podpálil naše kápě. Měl ale pravdu – ani se nezahřejeme. Cinnův a Portiin umělý plamen nehřál, nespaloval. Nepředstavoval žádné nebezpečí. Diváci to ale nevěděli. A to bylo důležité.

Koně se poslušně zařadili za vůz Jedenáctého kraje. Vyjeli jsme do města. Ze všech stran nadšeně hulákaly davy, žasly nad našimi kostýmy, volaly naše jména. Nebyl jsem si jistý, jak se zachovat, ale Peeta měl tentokrát víc sebevědomí, než já. Když jsem se na něj otočil, s nadšením mával všem přihlížejícím, a tak jsem udělal to samé. Diváci výskali a já měl pocit, že se snad dokonce usmívám. Peeta mi nepatrně stiskl ruku. „Pořád mám tu pampelišku,“ hlesl a dál mával lidem okolo sebe. Tentokrát jsem si byl svým úsměvem jistý. Podle všeho už ji měl skoro tři dny. Snad se nám podaří vydržet v aréně aspoň stejně dlouho.

Nadšení davu bylo nakažlivé. Všechen ten výskot, jásot a ohlušující hudba a hlavně to nadšení, s jakým nás přihlížející vítali. Věděl jsem, že doufat se nevyplácí, zvlášť ne v Hladových hrách. I přesto jsem se však nechal unést – jen na okamžik. Na okamžik jsem v sobě živil tu jiskřičku naděje. Byla malá a nejspíš stejně falešná, jako ten oheň, co teď tančil po našich kápích. Ale přesto jsem se jí jen na ten kratičký moment držel.

Rok Draka - Kapitola 3.

Možná jste si všimli, že první a druhá kapitola Roku draka na nějakou dobu zmizely (protože mi ale to psaní trvá, už to bude tak měsíc). Šlo především o to, že jsem se rozhodla příběh změnit, aby byl bližší mému původnímu plánu z roku 2017. Plaménka je nyní Pampeliška, je zlatožlutá a narozená ve znamení Lva. Vztah mezi ní a Denim je taky trochu jiný, doporučuji znovu přečíst druhou kapitolu, protože tam jejich vztah pořádně začíná.

Denim klusala ranní rosou. Slunce se pomalu škrábalo k obzoru a Pampeliška kroužila po obloze. Když si Denim všimla, vrhla se k zemi a přistála s hlasitým zaduněním. Šedá dračice jen protočila očima. Stále myslela jen na to, že s takovým hlukem toho moc nechytí. Pořád si nebyla Pampeliškou tak úplně jistá. S jejím znamením měla celý život jenom potyčky, zejména s Kiburim. Lvi všude kolem ní byli hrdí a energičtí a své místo na výsluní před všemi pozorně střežili. Pravda, Lvů jejího věku v kolonii moc nebylo, ale to málo, co znala, jí dělalo jen potíže. Ale Pampeliška tak hrozná být nemusela...

Ze zlatých očí žluté dračice sršelo odhodlání a sebevědomí. Denim zvedla koutky do malého úsměvu. "Dobré ráno." Její společnice jí odpověděla a roztáhla křídla. "Poletíme k lesu," oznámila Denim. "Je tam víc křovin, kam se dá schovat. A ostatní zvířata v lese zamaskují náš pach."

Nad doubravou se držela mlha. Denim v nose šimral pach laní, které se nic netušíc pásly v trávě pár kroků od ní. Plán byl jednoduchý. Denim měla za úkol nahnat jednu starou a očividně pomalejší laň do pasti. Pastí byla v tomto případě skupinka keřů, ve které se skrývala Pampeliška. Pak stačilo jen aby kořist zakousla. Původně měly jejich role být prohozené, ale žlutá trvala na tom, že laň zvládne zakousnout. Chtěla Denim ukázat, jak dokáže lovit.

Šedá dračice se plížila trávou a upírala zrak na stařičkou laň. Pampeliško, jsi tam? zeptala se. Telepatická komunikace byla jedna z největších výhod, jaké draci při lovu měli. Denim jen tiše zadoufala, že ji Pampeliška dostatečně ovládá. Jsem, ozvalo se. Její vnitřní hlas byl tichý a roztřesený, bylo poznat, že ačkoliv Pampeliška telepatii ovládá, není to pro ni snadné. Nebylo divu, při lovu ze vzduchu ji nikdy nepotřebovala. Tak se připrav, řekla Denim. Tiše se plížila vysokou trávou a opatrně se dostala mezi laň a její stádo. Když byla na správném místě, vyskočila ze své skrýše a stihla laň škrábnout přes čumák, než se vrhla na útěk. Denim běžela za ní, aby ji nasměrovala přesně k Pampelišce.

Z houští vyrazila žlutá čmouha. Pampeliška byla opravdu rychlá, ale laň byla rychlejší. Trhla sebou na stranu a pádila pryč. Denim i Pampeliška se za ní vrhly, i když Denim věděla, že už ji nedohoní. Po pár metrech se zastavila, ale Pampeliška neoblomně pokračovala dál. Až potom, co se laň ztratila mezi stromy a přidala ke svému stádu, se taky otočila. "Skoro jsem ji měla!" prskala. "Takový kousek, málem jsem ji dostala, vážně." Denim přikývla. "Viděla jsem to. Nechybělo moc a mohla být naše, ale tohle se občas stává."

"Ale chyběl jenom kousek a měla bych ji!" opakovala dál žlutá dračice a její společnice jen dál kývala hlavou. Nedivila se Pampeliščinu rozezlení. Ona sama se stejně naštvaná vracela ze spousty neúspěšných lovů, když ještě pořádně zvěř a její chytání neznala a nevěděla, že se to stává i nejlepším lovcům. Někdy i raněná zvířata předčí všechna očekávání.

Dračice pomalu kroužily nad písčitým pláckem mezi skalami. Denim zabořila své pařáty do země a vzhlédla k obloze. "Brzy se bude vracet lovecká družina. Snad měli víc štěstí, než my." Pampeliščino přistání utlumil písek. "Jednou se k nim přidáš, co?"

"Ke komu? K lovcům?"

"Jo. Přece jsi říkala, že chodíš lovit s Castie."

"Ano, ale lov je základní schopnost každého draka. Nicméně ano, jednou chci zkusit štěstí u lovecké družiny."

Pampeliška se usmála. "Já chtěla jít mezi válečníky. Chránit naši kolonii před nebezpečím." Denim se udiveně zamračila. "Vždyť budeš alfa. Nepotřebuješ se řadit do žádné skupiny." Pampeliška přikývla. "Já vím, ale chvíli potrvá, než na to dojde. A naše kolonie by teď dokázala využít co nejvíc trénovaných bojovníků. Chtěla jsem pomoct."

Nad jejich hlavami se mihl stín, který o pár vteřin později s hlasitým dupnutím přistál vedle dračích kamarádek. "Kiburi," zavrčela Denim. "Neměla bys teď být na lovu, nebo něco?" odpověděl bílý drak stejným tónem. "Teď jsme byly," oznámila Pampeliška se zamračenou tváří. Kiburi si Denim změřil pohledem. "Ona byla s tebou?" Obě dračice přikývly a Kiburi přikročil blíž k Pampelišce. "Nemusíš chodit lovit, když jednou budeš alfa. Takové starosti nepotřebuješ." Žlutá dračice se zamračila. "Co se mi snažíš říct, Kiburi? To že lovit nemusím neznamená, že lovit nebudu."

"V pořádku, ale možná by sis měla zvolit trochu přijatelnější společnost." Denim tiše zavrčela a Pampeliška zmateně zatěkala pohledem. "Vždyť víš, že přátelství Kozorohů a Lvů nemívají šťastné konce." Denim bodlo u srdce. Přesně tenhle argument použila včera, když se nechtěla s Pampeliškou bavit. Na své protesty úplně zapomněla a dnes se tak dobře bavily. Kiburiho slova jí připomněla tu nejistotu z nově vzkvétajícího přátelství, ale zároveň ji ranila.

Pampeliška se na Kiburiho usmála. "To je roztomilá nabídka, ale myslím, že si na tenhle konec ráda počkám. Až budeš mít v nabídce něco víc, než jenom stejný měsíc narození, dej mi vědět." S těmi slovy roztáhla křídla a zmizela z písčitého plácku. Denim ji váhavě následovala. 

"To jsi neměla dělat," zamumlala Denim ve vzduchu. "Proč ne? podivila se Pampeliška. "Nechci s ním nic mít a měl by to vědět."

"Já vím, ale Kiburi je vztekloun. Něco si vymyslí, aby ti uškodil. Už to, jak za tebou s touhle nabídkou přišel, je zvláštní. Byl tolik proti tomu, abyste se k nám vůbec přidali a teď ti takhle otevře náruč. Něco se mi na tom nezdá..." 

"Já bych si nedělala starosti," zašveholila Pampeliška. "Odmítla jsem ho jednou a odmítnu ho tisíckrát potom. Cokoliv se snaží udělat, mu nevyjde." Denim se spokojeně usmála.

"Půjdeme spolu zase někdy lovit?" zeptala se Pampeliška, když přistály v trávě na okraji skalního města. Denim její otázka zarazila. Jejich dnešní lov si moc užila, i když nebyly úspěšné, ale v hlavě jí pořád hrála Kiburiho i její vlastní slova. Přátelství Kozorohů a Lvů nemívají šťastné konce. Avšak někde v hloubi duše ji hřálo, když si vzpomněla, na jejich let zpět od lesa... Rozhodla se následovat na své cestě Pampelišku a na onen konec - šťastný nebo nešťastný - si počkat.

"Ano, to bychom měly. Přece nemůže náš jediný lov být neúspěšný!"

Partners of Hearts and Minds - Chapter 8. The Heart of Hearts

Chuch, konečně jsem to dokončila :P. Škoda, že jsem se k tomu nedostala dřív, když jsem si ještě pamatovala všechno z knížek a nemusela zmateně listovat a číst starší kapitoly :D. Příště si pořádně rozmyslím, než se vrhnu do něčeho v angličtině, protože tohle teda byl boj. 

Several weeks had passed since Aiedail's death. Amma and Flauga were slowly getting used to their life  without the orange dragoness, but it was difficult. The Trio became The Duo and everything was strange.

The only one, who didn't appear nearly as upset was Saphira, which angered Flauga immensely. She was the one who defended Aiedail against the wild dragons and now she didn't even seem all too sad that it failed.

She also had been visiting Glaedr more often now. Amma often wondered if maybe Glaedr told her something that eased her pain. Maybe she could talk to him too. She wanted to visit him, but couldn't find a good moment.

It was a foggy morning. Flauga and Amma sat on the terrace of the Hall, glaring into the mist baselessly. They did this often since Aiedail died. They wanted to talk about her, talk themselves out of their grief. But when it came time to speak, neither of them could form a sentence. So they just sat on the terrace and stared, keeping eachother company.

Suddenly, the wood creaked. Saphira stepped out of the building into the cold day. There you are, she said. I was looking for you.

What is it, mom? Do you want to go trainig already?

Oh, no. Actually, Eragon and I thought that we'd give you a free day today. I have something to show you anyway.

Saphira sparked both Flauga and Amma's interest and she knew it. She opened her wings and so did her son. Amma hopped on his back, readying herself for a ride without a saddle. They didn't fly for long. After circling through the air for a minute, Saphira headed for the roof of their home. Flauga knew, that just under there, Eldunarya were stored and some eggs were kept there as well. The roof had a window in it, so that even dragons could get in anytime to listen to the wisdom of long-dead dragons.

Saphira landed with a thud. Saphira! Gleadr said. You finally came to show them?

Ah, yes. Everything has calmed down. People don't mention her as often now and wild dragons stopped checking on us. I think it is safe.

She walked over between the crystal-like jewels full of energy. Each of them stored energy of a dragon, who died, but decided to keep their mind alive in the Eldunarí. Glaedr's one was hidden in the very corner of the room. He liked to keep distant most of the time. But today, he had a second, smaller jewel next to him.

Is that a-

Yes, that's right! Before Aideail left, she asked about creating an Eldunarí. She knew she most likely couldn't win the fight. I hid her heart-of-hearts here, because we needed the situation to calm down. I didn't want wild dragons to find it and break it. But now you guys can, at last, talk again.

Amma's heart was full of joy. She never even dared to hope that this would happen. After hugging Saphira around her neck, she threw herself next to the orange jewel and immediately started talking to it.

Hey, Aie! Can you hear me? It's Amma! I'm here!

Oh, heaven, Amma, I'd been waiting so long to hear you again! These plains and forests were getting lonely.

These what? Flauga asked, confused. Aiedail was supposed to be dead. Was there some kind of afterlife that the other Eldunarya hadn't told them about?

The plains and forests! I've been trying to find a good place to stay, but I need to go farther still. I'm too close to the wild dragons' nesting area.

You mean you are alive?

Well, yes, I am. Lotha taught me a simple spell, that can teleport you. And sometimes you can even pick where to. I tried to make Hothamna as angry as possible, so she would use her fire. That seemed like a good way to make it seem like she killed me.

Where are you? Flauga asked with a squeal. We can go find you!

No! Flauga, you need to let me go. The wild dragons need to think I'm dead. They were right about some things. Our way of fixing the spells would have probably created more problems than it solved. This way, everyone kind of won. I'm alive, but the wild dragons got their way. And you can still speak to me whenever you want. My Eldunarí isn't going anywhere, no matter what happens to me.

And so The Trio went on in secret. Aiedail was miles away, but whenever Flauga and Amma came to speak to her, she felt like she was back home. When Aiedail couldn't hunt, Flauga offered her some of his energy to get her through the day. And whenever the Hall felt too small, Aiedail offered an insight of what the world beyond Algaësia looked like, sending pictures, sounds, smells and tastes all with her mind only.

Every day, longer and longer distance separated them, but in a way, they were closer, than before. Amma knew, that no matter what, they would always remain partners of hearts and minds.

Partners of Hearts and Minds - Chapter 7. The Battle of Two

Eldhrimmer returned the next day, along with two other dragons. The Trio and Saphira met them on the terrace yet again. Not one of them looked pleased. Greetings, Eldhrimmer said and proceeded to introduce his companions. This is Fildr, he said, pointing towards a dragon with scales the color of clouds in the sky. And this is Hothamna. The other dragoness had dark brown scales and glared at The Trio with a frown.

We have discussed the matter, Fildr said. I am sorry, Aiedail, but the presence and activity of your minds can a likely will be destructive to the harmony between dragons and Riders. We cannot let that happen. Some dragons just can't be left alive...

You can't be serious! Saphira growled. She is just a child! Surely there is another way to prevent the mistakes in the spell from being exploited! If only we look a little bit deeper...Surely killing would be an overreaction. Maybe she can just stay here and have no missions in Algaësia!

Saphira, digging into the spell might create more problems than we already have. And even if she stayed here - dragons and Riders come and leave, the info about her would get out before we could do anything to prevent it. In Ellesméra, they already know! Hothamna protested. She seamed eager to get rid of Aiedail as soon as possible.

We can just let her leave, Flauga growled. She doesn't have to die. Eldhrimmer sighed as Fildr answered. That doesn't guarantee that she'll never come back. We need her gone definitevely.

Aiedail rose from her silence. I have an offer! Everyone turned to her, waiting for what she had to say. I fight one of the wild dragons. I don't care, who. If they win, I will die and no one will ever speak of me in Algaësia again. The corners of Hotamna's mouth rose, barely noticably. Aiedail could tell, that her idea seemed ridiculous to her. It was ridiculous. She was still just a hatchling. You know what? Sure, the brown dragoness exclaimed, choking back laughter. I will gladly fight you. There is no way I could loose anyway. Aiedail smiled. Alright then. Let's meet here tomorow. We can fight in that lowland over there.

And so everything was settled. The wild dragons left and headed back to their nesting area a few miles to the west. Flauga and Amma had many questions to ask Aiedail. You have a plan, right? You won't actually fight the dragon, will you? But Aiedail just shook her head. I do have a plan. It's gonna be okay, don't worry, but I need to talk to Saphira about something first. She opened her wings and just like that, she was gone. Flauga and Amma could only guess what she was planning.

The next moring, a group of wild dragons arrived to watch the battle. The Hall's residents gathered around the tiny plain near their home. They too wanted to see, how everything was going to end. Some wanted to help, but Aiedail insisted, that she had to do this on her own. She seemed confident, but Amma could sense an air of fear in her.

Hothamna was ready, standing in the grass. She glared at Aiedail, making her look even smaller, than she was. Eldhrimmer circled above them, checking if they were ready. Then he landed in the grass. Counting down from five, he started the battle.

Hothamna roared and lunged at Aie, but she was too quick. Circling in the air, she carefully looked and tried to determine Hothamna's next move. The dragoness growled and leaped forward. But Aiedail moved through the air like a hawk and kept avoiding Hothamna's attacks. The brown dragoness took off as well and the battle moved to the air. Hothamna snaped her jaws, but Aiedail, once again, escaped.

It took several minutes for the dragonesses to even touch. Aiedail took a few blows and scratches, but she was still holding up in the air. Hothamna was fuming. She was supposed to be done with the little hatchling in seconds. But instead, she was struggling to even touch her.

Aiedail's mind was buzzing with energy. Flauga could feel it even from that distance. The anger-filled dragoness spat out a flame and just like that, Aiedail was gone. She disappeared in a ball of light and nothing was left of her. Everyone seemed confused, even Hothamna. Even if the fire burned Aiedail, there would be something left. Some ashes, at least. But there was nothing. Hothamna's fire was simply too powerful.

The brown dragoness smiled as Eldhrimmer announced her victory. The battle was over. And the wild dragons won.

Amma recalled when Glaedr told her what it feels like to loose a partner of heart. She imagined the pain to be different, certainly. But it hurt no less.

The most confusing thing was the lack of closure. What was Aiedail's plan? Why didn't it work? Or... did it?.. All Amma and Flauga understood was, that now they'd never know.

Ne a pizza

 Poslední tři dny mám téměř konstantně šílenou chuť na pizzu s ananasem.

Tenhle fešák vypadal už docela slibně i při 24fps, ale pořád mi na koukání víc vyhovuje 12fps, takže to tak zatím nechávám.

Ušila jsem si malého démona

Nepíše mi to, najednou vůbec :D. Myslím, že teďka zas bude takové chudší období, mám spoustu plánů, ale pokud nebudu mít tu psavou náladu, výsledky stejně nebudou tak kvalitní, jaké je potřebuju :).

Poslední dobou tak nějak nemám do čeho píchnout, takže jsem se nějakou dobu zpátky rozhodla, že si koupím látku a píchnu do ní. Už delší dobu mě fascinoval koncept dlouhých furbies. Původně se vyskytl na Tumblru, ale později se rozšířil i na Reddit a ještě dál. A mně skutečně zaujala myšlenka, že bych kolem krku nosila a místo polštáře používala metr a půl dlouhou obludku s chaotickým vzezřením. Problém byl v tom, že furby jako hračka je poměrně drahá sranda, vzhledem k tomu, že původně umí mluvit. Jenže při prodlužovacím procesu (neboli rituální longifikaci :D) se mluvítko v drtivé většině případů vyndává. Takže nejdražší věc na celé hračce by přišla vniveč. Pozitivní ale je, že spousta majitelů dlouhých furbies na toto také narazila a rozhodla se začít úplně od začátku sami. Jediná věc, kterou na dlouhého furbyho skutečně potřebujete je jejich ikonický obličej. To se dá řešit různě. Někdo ho dělá z látky a našívá, někdo ho tiskne na 3D tiskárně. Já jsem se rozhodla využít svých schopností s tavnou pistolí a laků na nehty, které jsem už roky nepoužila :D. Vznikl tenhle fešák:

Po uschnutí první vrstvy laku jsem ještě pro jistotu aplikovala průhlednou, aby vydržel déle. Malilinko se mi máznul, ale teď to ani není poznat.

Jediná součást, kterou se mi sehnat nepovedlo, byla páteř, která dává možnost furbyho různě ohýbat, ale jsem si jistá, že on si bez ní poradí.

Se střihem jsem měla hodně pomoci, protože jsem na šití nezkušený hloupoň. Po několika hodinách vznikl tento střih:

V tomto bodě jsem došla k rozhodnutí, že jeho jméno bude Šunkasýr, protože kombinace růžovoučké plyšové látky a bříška ze staré deky v tu chvíli vypadala jako plátek šunky a sýra na sobě. Tato estetika později trochu zeslábla, když jsme ho vycpali, ale jméno mu zůstalo.

Šití jako takového jsem se ujala už sama, proto to taky nebylo úplně dokonalé. Na první pokus se mi ale povedl víc, než jsem čekala :D. Jediná větší chyba bylo to, že jsem si nezkontrolovala uši a našila mu je obráceně, takže teď slyší dozadu.

Velikost uší jsem taky trochu přehnala, příště je udělám malinko menší. Líbilo by se mi, kdyby měl čupřinu jako většina ostatních dlouhých i nedlouhých furbies, ale i bez ní je Šunkasýr fešák :D. Šicí proces skončil kolem půlnoci, ale nemohla jsem odolat, ještě jsem mu musela stvořit doplněk.

Je upletený z takových těch gumiček, které hrozně letěly někdy v roce 2015. V závěru se mi líbí, jak Šunkasýr dopadl a už teď mám doma látky na stvoření jeho bratra. Ten bude nejspíš housenkovitější a doufám, že si najdu chvilku, abych ho konečně začala.