O svatém Matouši Vlaštovka nás opouští (příběh k pranostice)

Vlaštovce Vlastě zazvonil budík. Vypnula ho a vztekle s ním hodila o zem. Pak vylezla z postele a koukla se na kalendář. "Dvacátého prvního září! Dneska je Matouše." Vylétla z hnízda s píšťalkou v zobáku. Posadila se na drát a zapískala. Rázem byly všechny vlaštovky vzhůru a slétaly se na drát. "Rozcvičkaaa !!!" zvolala vlaštovka Vlasta. Vlasta předcvičovala cviky na rozhýbání křídel. Pak přišel čas si dojít na záchod, pořádně se najíst atd. Vlasta pak udělala docházku. Na poslední chvíli vlaštovka Vendelína upozornila: "Chybí nám strejda Matouš !!!" Vlasta na to řekla: "To je právě dobře! Rychle pryč, než se vzbudí a začne do nás hustit, jak to bylo za jeho mladých let, když se letělo do teplých krajin a jaké byly teplé kraje za starých časů a jak je to dnes jiné a bla bla bla. Tak ať nás nedožene! Letíme!!!!" A letěly. Přes hory a doly, pole a louky, řeky a rybníky a přes moře. Když se v dálce začala rýsovat Afrika, hejno se začalo radovat a vesele hvízdat. Po přistání je čekalo veliké překvapení. Strýček Matouš na ně čekal u přistávací plochy. "Strejdo Matouši?! Jak ses sem dosta ??" divila se Vlasta. "Letěl jsem s hejnem, co letělo o hodinu dřív, abych vás nemusel dohánět. Afrika je ale tolik jiná než kdysi…" Vlasta předstírala, že omdlela. "Příště letíme ve tři ráno!!!" prohlásila.

Strejdovy nové pneumatiky

Tohle je jeden z posledních článků před ŠvP (z té si ovšem taky nějaké články přivezu).

Jeli jsme s mamkou na bryčce,

na návštěvu k babičce.

Cestou jsem se učila, až mi hlava kouřila.

Že jsem vzorná žákyně,

sáhla jsem po češtině.

A najednou brácha volá:

"Náš strejda má nová kola!!!"

Kouknu zpoza matiky, ano - nové pneumatiky.

Náhle brzda povolila, pneumatiky roztočila.

A já mezi pneumatiku narvala svoji matiku.

A tak na školu v přírodě odjela jsem v pohodě.

Beránek

Tohle je básnička, kterou jsem vymyslela už o Velikonocích, ale je to kravina takže jsem to sem nechtěla dávat. Ale dala jsem.

PS: Doufám že jste pochopili, že jde o velikonočního beránka, o kterém pojednávám v básničce :)

Beránek, ač třetí byl, kterého jsem pekla,

nechtěl z formy vylézti a tak jsem s tím sekla.

Místo toho jsem spíš šla, úkol z ČJ napsat,

naše úča fakt ví jak, v neděli mě naštvat.

Pak jsme šli za babičkou, s beránkem bez hlavy,

snědli jsme ho u kafe, prý se takhle slaví.

Na strejdu a sestřenky nezbyl ani drobek,

poslední kus snědl nám brácha, ten náš bobek.

XD

Jednorožčí podkova 4 - Kapitola 1.

Ahoj! Já jsem Matiti, prostřední dcera Kony a Mrenga. Žijeme v zemi nadpřirozených koní, na ostrově Eyjanu. Není ve vašem světě. Je od Země vzdálený stovky miliard světelných let. Nicméňe na Eyjanu žijí různí tvorové: v Diadornu alicorni (okřídlení jednorožci), jednorožci, pegasové, obyčejní koně, snorsové (plazi a zároveň koně), květinoví koně, vodní koně a v zemi zvané Frostsnow žijí zimní koně. Stále jsme však s mými sestramy neprozkoumaly celý Eyjan a tak nevíme, zda tu nežijí i jiní tvorové...

Do Diadornu přišel podzim. Léto, které dělilo jaro, kdy jsme zachránily Barafua, a podzim, který byl teď, bylo dlouhé a pro mě těžké. Shoti a Barafu chodili někam spolu a Hoju a Haraku často brali s sebou. A tak jsem často bloumala po Diadornu sama. Vlastně jsem tak trochu záviděla Shoti a Hoje, že už mají kluky a tak. A tak jsem se snažila, najít si taky nějakého. Jenže Shoti měla pravdu, když řekla, že to nejde jen tak, za jeden den. A tak jsem jen procházela Diadornem a čekala, až osud něco udělá. Tušila jsem, že podzim bude létu hodně podobný, ne-li úplně stejný. Ale stala se věc, která zařídila opak. A to sice, že se po mě Shoti, Hoja, Haraka a Barafu začali shánět. "Ahoj... Matiti... konečně... jsme tě... našli." řekla Shoti zadýchaně. Bylo vidět, že mě hledali opravdu po celém Diadornu, jinak by nebyli tak zadýchaní. "Co, že je o mě najednou zájem?" dělala jsem zvědavou. Vlastně mě nezajímalo, proč přišli. Tedy než mi Hoja řekla tohle: "U Křišťálového jezera jsme objevili zvláštního koně. Má na boku sluníčko a má tříbarevnou hřívu a ocas. Ale chtěli jsme počkat na tebe, než ho oslovíme." Najednou jsem hrozně moc chtěla ke Křišťálovému jezeru. A všichni věděli proč. Hrozně mě zajímal ten kůň. Kdo je? Odkud je? Co tu dělá? Všechno mě zajímalo.

Holky mě vyslaly abych s ním promluvila (prý že jsem ukecaná, či co) a já šla. Byl milý. Prozradil mi, že se jmenuje Majira, že je ze země zvané Summershine (to je prý zem věčného léta) a že hledá pomoc. Prý se blíží letní slunovrat. Na to jsme všichni kroutili hlavou se slovy: "Je podzim!" On nám ale řekl, že v Summershinu ne a proto tam mají letní slunovrat. No a prostě potřebují pomoct najít Sluneční kámen, protože bez něj nezačne teplejší část léta. "A co bys řekl partičce koní, která nese v některých zemích přezdívku "Zachránci" nebo "Hrdinové"?" řekla jsem a spiklenecky jsem mrkla na mé sestry a jejich kluky. "Řekl bych "JASNĚ"!" zajásal Majira. "Fajne! Můžeme vyrazit! Najdem ten šutrák a přidáme na seznam vděčníků další zem!" zavtipkovala jsem. Majira na mě trochu překvapeně koukal. "To byl vtip." uklidnila jsem ho. A tak jsme se všichni rozeběhli na Démantovou louku, rozloučit se s rodinou.

Měly jsme jediné štěstí, že Majira si pamatoval cestu. A to už je co říct, protože na Divokých pláních je jedno stéblo trávy úplně stejné, jako druhé a pamatovat si cestu bylo asi stejně těžké, jako vyletět na Pegasí skálu. No co? Ještě neumím létat.

Konečně jsme se blížili. Cítila jsem výraznější teplo. Bylo čím dál větší a větší a větší a větší a větší. "VEEEDROOO!!!" postěžoval si už po několikáté Barafu. Byl zimní kůň, takže měl delší srst. "Jen se neboj! V Summershinu je i jezero a moře. Tam se ochladíš." uklidnil nás Majira. A v tu chvíli mě něco napadlo: "Majiro, co je to moře?" Majira se zasmál. "Moře je velká spousta vody. Odděluje od sebe ostrovy. A je v něm slaná voda." vysvětlil. "Júúú! Já chci vidět moře!" jásala Hoja. "Myslím, že nebueš dlouho čekat." A opravdu. Přímo před námi se rozléhal Summershine a hned za písčitou pláží moře. "Páni!" žasla jsem. "Vsadím se, že v tom moři je aspoň milion kapek vody." povídá Hoja. Majira se jen zasmál: "Tam jich je víc než sto tisíc miliard!" " "HUSTÝ!!!" řekli dvouhlasně Hoja a Haraka. "Tak schválně! Kdo se první dotkne vody v moři?" šibalsky se usmál Majira a rozeběhl se k moři. My všichni za ním. Porazila jsem ho. Ale jen o kousíček. Byl vážně velmi rychlý. "Komu čest, tomu čest," prohlásil Majira s mírnou poklonou. "Netušil jsem, že koně z Diadornu mohou být tak rychlí!" dodal ještě. "Jo, často závodíme. Většinou vyhrávám v běhu, ale v letu vede Shoti. A neznám lepšího skokana než Hoju." řekla jsem. Vlastně jsem jen musela něco říct, celou minutu jsem mlčela. Jen jsem domluvila a kolem mě se prohnala Hoja. Já a Majira jsme stáli na mělčině, voda nám sahala jen kousek nad kopyta. Hoja se ale vrhla do hloubky. Když jí voda sahala kosíček pod břicho, vyskočila a plácla sebou do vody. To už vedle nás stál zbytek závodníků. "Hojo! Vylez! Bude ti zima!" křičel na ní Majira. Na to jsme reagovali všichni stejně: "Zima?!" "Bez Slunečního kamene je ta "teplejší" část léta vlastně chladnější." vysvětloval Majira. "A strachuješ se o NÁS?! Nezapomínej: žijeme v Diadornu. Jsme zvyklé na mnohem chladnější počasí, než je tohle." připomněla mu Shoti. "Cháápu. No nicméně měl bych vás seznámit se svou rodinou, jistě vás rádi uvidí," odpověděl Majira a pomalu se otočil. Společně jsme šli za ním. Velmi rychle jsem jeho matku poznala. Majira měl přechodovou hřívu z červené až do žluté a jeho matka měla ze žluté do červené. Šla nám naproti. "Ach synáčku! Tebe jsem neviděla dobrých... éé... od dnešního rána," řekla s úsměvem na tváři. "Mami, podívej, přivedl jsem záchranu!" řekl pro změnu Majira a napřáhl k nám kopýtko. "No sláva! Jen doufám, že to není spíše přítěž a že opravdu pomůžou!" povídá na to jeho matka (jinak jmenuje se Agosti). Hoja se zatvářila trochu ublíženě. "Úúch! Máte tu vedro, to vám povím," postěžoval si Barafu. "Však se neboj, už bude večer!" povídá na to Majira. A skutečně - slunce se pooomaličku klonilo k západu. Agosti nás zavedla na rozkvetlou louku, kde jsme se uložili ke spánku. Teda všichni kromě Majiry. Ten sledoval slunce, které rudlo a pomalu mizelo za západem. Pak se otočil a šel ke mně. "Můžu si lehnout k tobě?" řekl. Já jenom tiše kývla. Majira si lehnul a po chviličce se otřásl. "Je tady zima!" postěžoval si (na úplný opak toho, na co si stěžoval Barafu). A tak jsem se zvedla, předstírala, že si protahuji křídla a pakjsem si zase lehla a jedním křídlem jsem Majiru přikryla. Zvedla jsem hlavu a sledovala jak se Majira dívá na mé křídlo. Pak se otočil ke mě. Naše čumáky byly necelé tři centimetry od sebe. Oba jsme sklonili uši, začervenali se a pak jsme se odklonili. Mlčky jsme položili hlavy na zem a potom jsme pomalu, pomalu, pomalu usínali...

Jednorožčí podkova 3 - Kapitola 4.

"PROBOHA! CO BUDEME DĚLAT?!" vykřikla jsem, až mi hlas vyskočil o oktávku výš. "Můžeš za ní skočit." navrhl Haraka. "Mluvím vážně!!!" křikla jsem na něj. "Já taky!" ohradil se Haraka. "Někteří pegasové se tak naučili létat. A jestli ty ten případ nejsi pak tě stejně mohu uklidnit: Vaše matka nás zabije všechny, takže jestli se rozmázneš, vyjde to nastejno." A tak jsem se zhluboka nadechla a skočila do rokle. Napnula jsem křídla. Výrazně to zpomalilo můj pád. Pak jsem křídly začala mávat. A zastavilo mě to docela. Byla jsem nadšená. "JÁ LETÍM!!!" křičela jsem z plných plic. "JÁ LETÍÍÍÍÍÍÍM!!!" "Ale já nééé!!!" ozvalo se z hloubky rokle. Okamžitě jsem vyletěla jako neřízená střela a chytla Hoju těsně před tím, než stihla dopadnout. "Božíí!!" smála se Hoja, "Ty letíš!!" Usmála jsem se taky. Chtěla jsem se vydat zpět nahoru, ale pak jsem si všimla jakéhosi nápisu vytesaného do stěny rokle. Položila jsem Hoju a sama jsem přistála. Přišla jsem blíž, abych mohla nápis přečíst. Stálo tam: Pokud tohle čtete, pak přežili jste pád. Jdete-li ke Stromu duší, dám vám několik rad. Potřeba bude síla, která stromu chybí a taky tahle báseň, která se mu líbí:

Ach, ty strome, Strome duší,

myslíš si, že jim to sluší?

Koním, co jsou bez duše,

težko někdo pomůže.

Oči zrádné, srdce žádné.

Vrať jim, strome, co jsi vzal,

vrať jim radost, zpět vem žal.

Na oplátku - tady máš,

sílu kterou postrádáš.

"To se bude hodit." usmála jsem se, vzala Hoju do náruče a vydala se na cestu zpět nahoru.

Jakmile jsem vyletěla, ozval se bouřlivý jásot. Pověděla jsem Harakovi a Matiti o té básni. Pověřili mě důležitým úkolem: pamatovat si jí. A tak jsem si ji celou cestu mumlala.

Konečně jsme byli tam. Strom duší vypadal staře. Zhluboka jsem se nadechla a začla jsem pomalu odříkávat básničku. "... sílu kterou postrádáš." dokončila jsem. Haraka vytáhl zpod křídla naše korunky, které jsme mu během cesty svěřily. Položil je před strom. Sotva se tak stalo, z korunek začalo vycházet to samé černé světlo, jako tehdy z temných, když jsme si nasadily ty korunky. Strom duší začal okamžitě růst. Měl delší a rozvětvenější korunu. A když růst přestal, naskytl se mi ten nejnádhernější pohled v mém životě. Ze Stromu duší se rozlétly do všech stran duše v podobě barevných "mráčků". Tři se vydaly směrem ke hradu Klaufiru. "Vsadím se, že tahle duše patří Barafuovi." usmála jsem se a dotkla se čumákem duši, o které jsem byla přesvědčená, že patří Barafuovi. Mráček mě okamžitě obkroužil a pak se vytvaroval do srdíčka. "Tady je někdo zaláskovanej!" zasmála se Matiti. "Buď on do tebe, nebo ty do něj!" souhlasně přikývla Hoja. "A nebo oboje!" zachechtal se Haraka.

Konečně jsme dorazily do hradu. Duše se vrátily na své místo - do koní. Zjistily jsme taky, že Nyatiho manželka se jmenuje Dunia a jeho syn Kwato. A Nyati nám ještě něco dal! "Tumáte! Tahle podkova bude chránit jejího nositele, kdykoli třikrát hrábne kopytem, na kterém bude mít nasazenou tu podkovu." řekl a podal nám podkovku. Koukali jsem na ní, jak na osmý div světa. "Víte... my už jednu takovou máme." řekla jsem mu a zvedla kopýtko, na kterém jsem měla podkovu nasazenou. Ale nechtěla jsem, aby to vypadalo, že jí nechceme. Přeci jen - máme pouze jednu a další by nebyla k zahození. "Ano. Takových podkov je víc. Jsou poschovávané různě po Eyjanu." řekl Nyati. "Po čem?!" vyhrkla udiveně Matiti za nás za všechny. "Eyjan je ostrov na kterém žijeme. Divoké pláně, Frostsnow, Diadorn, Rubyron a tak dál. To vše je součást Eyanu." vysvětlil Nyati. A tak jsme podkovu přijaly. Tuhle jsme svěřily Hoje, protože je nejmladší. No, pak jsme se ještě rozloučili s Baridi a vydali jsme se zpět do Diadornu. Vyprávěli jsme Barafuovi o tom, jak jsem se díky Hoje naučila létat, o básničce pro Strom duší a i o tom, jak se jeho duše vytvarovala do srdíčka, kdy jsem se jí dotkla. Načež se Barafu začervenal. A pak bylo ticho. Jen jsme šli vedle sebe a čekali až ten druhý něco udělá. Pak Barafu zvedl hlavu. "Shoti?" řekl. Využil toho, že jsem se na něj otočila a...

Bože! To bylo úžesné. Okamžitě jsem pochopila že oba vidíme naší budoucnost úplně stejně: budeme spolu!

A tak jsme se zbytek cesty jen tak líbali a... No prostě A! Doma nás vítali s jásotem. A zase jsme museli vše vyprávět.

A pak následovala velká spousta nádherných dnů. Já, Barafu, Matiti, Hoja a Haraka. Bylo to úžasné. Ale nemá už smyl o nich říkat víc. Stejně to už nepatří k tomuhle příběhu. Tento příběh končí. Ale... konce jsou nové začátky...

Mapa Frostsnowu

* Inapita

* jezero Lago

* hrad Klaufir

* Strom duší

* Sněžná louka

* rokle Bonde

Jednorožčí podkova 3 - Kapitola 3.

Vyděšeně jsem kopla do dveří a tím je otevřela dokořán. "J-jak jste zjistil, co tu děláme?!" vyjekla jsem. "Nekřič! Potřebuji klid, Shoti!" okřikl mě. Neměla jsem slov. Jen jsem tam stála s čelistí až někde u podlahy. Mé sestry stejně tak. V tom překvapení mi vypadl z tlamy provaz a protože Haraka byl před Hojou a Barafu ho nemohl vidět, rozeběhl se k bráně. "Chytím ho!" zavolal na nás Nyati. Chňapnul po provaze a uvázal ho k jednomu sloupu. Barafu začal okamžitě usilovat o uvolnění. Tahal za provaz, ale bylo to zbytečné. "Ztratil duši, co? Udělejme s tím něco." řekl zase Nyati. "J-jak sakra můžete..." nedořekla Matiti. "Jasnovidectví, telepatie a podobně." řekl s naprostím klidem Nyati. "Chcete něco vědět o Stromu duší, že?" odvedl téma zas někam úplně jinam. "Chceme vědět hlavně, jestli se dá duše od Stromu duší získat zpět." řekla Matiti. Je bez diskuzí nejukecanější :). "Jde, ale není to snadné." řekl Nyati. "Musíte překonat rokli Bonde. Dříve přes ní vedl most. Dnes jsou tam jen zbytky. Strom duší vám dá Barafuovu duši, výměnou za magii temných, kterou máte v těch korunkách. Strom se vrátí k životu a nebude krást duše. Jak prosté." usmál se Nyati. "Chápu správně, že máme jít ke Stromu duší, vrátit mu magii a on dá Barafuovi duši?" ujišťovala se Hoja. "Ano, ano." usmál se Nyati a vypadal tak trochu natěšeně. "Víte klisničky a hřebečku, něco vám prozradím. Strom duší vzal duši i mé rodině. Manželce a synovi. Už dlouhé roky nestárnou, jen stojí v mé alchymistické dílně, kde o duši přišli. Ale teď jste tu vy! A vy vrátíte Stromu duší život a on zase vrátí všechny duše!" málem výskal radostí. "Tak pojďme! Když vyrazíme teď, budeme do soumraku zpátky." pobízel nás Haraka. "Na brzkou shledanou!" zvolal na nás Nyati. Rychle jsme v běhu odpověděli a už jsme se řítili tryskem k rokli Bonde. Haraka, který běžel v čele prudce zastavil až na samém kraji. "Nyati říkal něco o zbytcích mostu. Pojďme je najít!" navrhla jsem. Hoja se jednou rozhlédla a hned zvolala: "Mám to!!" Vzápětí jsem spatřila rozpadlé cosi, co připomínalo most. Šli jsme blíž. "Když trošku zapojím fantazii tak to jako most trošilililinku vypadá..." řekla Matiti a nejistě šlápla na most aby zjistila zda je dost pevný. "No co. Ovládám teleportační kouzla, kdyby něco." řekla a vydala se, teď už typicky sebejistě na most. Přeskočila mezeru, kterou uprostřed mostu vykousal zub času. Hladce přistála na druhé straně a zajásala: "Je to bezpečné!!!" Po ní vykročil na most Haraka a po něm já. Hoja šla na konec. Vstupila na most. Pomalu se blížila k mezeře uprostřed. A najednou - křup, křach, bum. Most se začal rozpadat. Než se Hoja stačila pohnout, most se zřítil. Hoja s křikem pomalu mizela v hloubce rokle.