O dobrém hororu a překonání strachu

Mám takový nepěkný zvyk, který mi čas od času zkomplikuje moje kažodenní bytí. YouTube tento nepěkný zvyk velice rád přiživuje. Jde prostě a jednoduše o to, že jednou za čas se mi v nabízených videích zjeví nějaké to tajemno. Neobjasněné zmizení osoby na druhém konci světa. První hororový příběh, který se kdy zjevil na internetu. Dodnes nezapomenutý paranormální zážitek mladého člověka.

Když jsem byla mladší, spíše jsem se hororům vyhýbala. Moji rodiče jim moc neholdovali a já se považovala za citlivou povahu. Ale jak čas plynul, začala jsem koukat na letsplaye hororovek od mých oblíbených youtuberů, pohledem hltat a později i sama natáčet LPS horory... až jsem nakonec došla do doby, kdy jsem si řekla, že už zvládnu něco pořádného.

V patnácti a následně v šestnácti jsem měla takové období, kdy jsem tyhle paranormální a hororová videa celkem hltala, odkonce jsem napsala pár vlastních příběhů, které tady dodneška jsou... ale tyto obsese se začaly poměrně výrazně odrážet v mém každodenním životě, minimálně co se spánku týkalo. Zároveň s těmito horory jsem se totiž dozvěděla o existenci něčeho, čemu se říká spánková paralýza. Nechci někoho dalšího přivést do podobných hrůz, které jsem prožila já pod váhou tohoto vědění, takže sem nebudu psát, co to vlastně je. Pokud si myslíte, že vám tohle vědomí nezkomplikuje spánek, klidně si to sami vyhledejte. Já ji nikdy nezažila, ale přesto jsem se každý večer klepala, že tuhle noc se mi to určitě už stane a všechny ty potvory z těch děsivých příběhů se mi zjeví.

Tuhle situaci se mi nakonec povedlo víceméně překonat a stal se ze mě střídmý konzument a fanoušek jistého odvětví hororu, ale stále přechovávám na paměti, k čemu mě to kdysi dovedlo. Snažím se více kontrolovat, kolik videí si pustím (protože mnohokrát člověk nedokáže zůstat u jednoho) a snažím se odolat videím, ze kterých mám pocit, že už by to mohlo zajít příliš daleko. Ne vždy jsem však bohužel v těchto snahách úspěšná.

Filmový horor jsem ani tak nikdy neviděla. Jestli jsem někdy hrála hororovku, to je na pováženou a silně závisí na tom, co považujete za hororovku. Tahle dvě média jsou pro horor velice populární, ale dle mého nejsou úplně ideální. Respektive z těch úryvků, co jsem viděla, se mi zdá, že tato média trochu svádí k několika prvkům hororu, které osobně považuji za trochu laciné. Velmi konkrétně tady mluvím o tzv. jump scarech. (Děsivých skocích? Skákajících strašácích? Ach ta čeština :D.) Jedná se o techniku, kdy na vás typicky něco vyskočí, popř. se náhle zjeví na obrazovce, obvykle s nějakým děsivým zvukovým efektem. Tuhle techniku nemám ráda z prostého důvodu. Zneužívá lidského reflexu, tudíž většinou nevyžaduje žádnou atmosféru. Potřebuje jen být nečekaný. A díky tomu tím pádem ani není nutné, aby to, co na vás vyskočí, bylo jakkoliv strašidelné. Když to bude nečekané a zahraje k tomu nějaký děsivý (nebo aspoň hlasitý) zvuk, bude to fungovat. Mohla bych tak sama vytvořit video, kde bude 30 vteřin ticha, pak z ničeho nic doprostřed obrazovky hodit PNG banánu, ve stejnou chvíli zahrát na plno Holky z naší školky a pravděpodobně by to na hezké procento lidí zafungovalo.

Samozřejmě, že sem tam nějaký jump scare má své místo, ale já je nemám ráda v podstatě nikdy. Proto moc neholduji audiovizuálním hororovým médiím a držím se spíše psaného popř. mluveného slova. Ta mají totiž hned několik výhod. Udělat jump scare v psaném příběhu je v podstatě nemožné, tím pádem autor musí pracovat s atmosférou a skutečně přemýšlet nad tím, jak bude scény stavět, aby vytvořil napětí. (A netvrdím, že tohle filmy a videohry nedělají, ale jejich prostředky k těm jump scarům celkem svádějí, takže jim prostě nedůvěřuju :D.) A tím, že čtenář často nemá před sebou vizuální doprovod k těmto příběhům, jeho představivost za spisovatele velkou část strašení udělá sama.

Což mě přivádí k mému nejoblíbenějšímu apektu hororu - terror. V angličtině tato slova popisují dva lehce odlišné pocity. Terror je pocit hrůzy nad tím, že někde čeká něco děsivého. Horror je reakce na onu děsivou věc. Z hlediska hororového žánru pak popisují dva trochu odlišné typy příběhu. Horor je příběh, kde autor popíše tvora, který postavy honí. V takovém příběhu je důležité postavit své monstrum tak, aby si na něj čtenář brzy nezvykl a tím pádem nebyl ke konci už znecitlivělý. Terror je z těchto dvou můj oblíbený. Je to typ příběhu, kdy se nikdy vlastně nedozvíte, čeho že se to bojíte. Autor vám nikdy tohoto tvora neukáže. Jediné, co vás děsí, je vaše vlastní fantazie

Dalo by se argumetovat, že terror, podobně jako jump scare, zneužívá fungování lidské mysli k vyvolání hrůzy a tím pádem bych neměla mít ráda ani jeden z nich. Ovšem reflexy a představivost nejsou totéž. Reflex bude aktivní vždy, když se splní určité podmínky. Když divák nebude jump scare očekávat, lekne se. Jediný způsob, jak tomu předejít, je lekačku předem očekávat. Ovšem k aktivování čtenářovy fantazie je potřeba navodit atmosféru, do které si podvědomě bude mít tendenci dosadit něco, co ho děsí. Kdybych napsala příběh na styl "Pepa šel jednoho krásného odpoledne na procházku do lesa a v křoví něco zašramotilo," většina čtenářů si do křoví dosadí zajíce, veverku nebo něco podobného, protože to odpovídá navozené atmosféře. Správný terror je pak psaný takovým způsobem, že čtenář si na toto místo podvědomě dosazuje to, co jeho samotného děsí, protože to odpovídá navozené atmosféře.

Jedna z prvních internetových creepypast, Ted the Caver, v podstatě na terroru stojí. Je to příběh o dvou průzkumnících, Tedovi a jeho kamarádovi B, kteří najdou průchod do jeskyně, kterou s největší pravděpodobností ještě nikdo neprozkoumal, ale během jejich výprav do jejích hlubin se setkávají s nejrůznějšími jevy, které si nedokáží nijak vysvětlit a které v nich vyvolávají větší a větší obavy z toho, co možná v jeskyni najdou. Je to příběh, u kterého jsem se při prvním přečtení fyzicky klepala. Z tvora, kterého se máme v příběhu bát, nevidíme vůbec nic. Přesto jen přesvědčení, že tam něco je, stačí, aby to byl skutečně mrazivý příběh, který je navíc psaný stylem deníku a inspirovaný skutečným výletem do jeskyně (ovšem paranormální aspekty si autor pochopitelně vymyslel) a doplněný fotkami, což mu skutečně velmi napomáhá. Pokud máte železné nervy nebo potřebujete vydržet dlouho do noci vzhůru (a umíte anglicky), můžete si příběh přečíst tady.

Jako další příklad skvěle použitého terroru si troufám uvést zcela původní příspěvek o Backrooms. Pokud se pohybujete v určitých internetových kruzích, tak pro vás Backrooms budou spíše do sucha vyždímaným internetovým fenoménem, který přišel o veškeré své kouzlo tím, jak se na něj víc a víc stavělo, až nakonec neměl s tím původním obrázkem vůbec nic společného. Ale právě ten původní obrázek je to, na co se chci v této sekci zaměřit.

 

Zdroj

 Pokud nebudeš opatrný a propadneš se hranicí reality, skončíš v Backrooms, obklopený monotónními zažloutlými tapetami, navlhlým kobercem a nekončícím bzukotem zářivek. Vězní tě přibližně šest set milionů čtverečních mil náhodně oddělených místností, jedna druhé tak podobná, že neztratit se je téměř nemožné. 

Bůh tě chraň, pokud zaslechneš kroky. Protože jejich původce už dávno zaslechl ty tvoje.

(Backrooms by teoreticky šlo přeložit jako Zakulisí, ovšem přijde mi, že tenhle obrázek už je tak zakořeněný se svým původním názvem že ten překlad by pro to nebyl úplně vhodný.)

Backrooms jsou velice unikátní příklad. Přiložený obrázek ve čtenáři evokuje prapodivně známý pocit. Jako nákupní centrum těsně po otevření, když tam ještě nikdo není. Jako hotelová chodba uprostřed noci. Vyklizená kancelář. Bazén po zavíračce. To je kouzlo liminálních prostorů. Vyvolávají nepříjemnou samotu, jako byste tu ani vy sami neměli být, ale zároveň jsou obklopeny určitou nostalgií nebo vám přijdou jiným způsobem povědomé. Samy o sobě jsou liminální prostory většinou znepokojující, ovšem text pod tímto obrázkem mu dává určitý rozměr. Dělá z tohoto konkrétního prostoru nekončící hrozbu, jeden špatný krok a může vás navždy pohltit.

A za každým rohem na vás může něco číhat. A může to být cokoliv. To, co vás děsí, je v jádru jen vaše fantazie. Autor nijak neimplikuje, že tvor, o kterém mluví, vám vůbec chce něco udělat. Pouze vás slyšel. Mohla to klidně být perfektním sluchem vybavená slepice. Ale tím, jakou autor a přiložený obrázek navozují atmosféru, člověk na toto místo podvědomě dosadí nějakého strašáka, i když samotný text nic takového explicitně neříká.

Poslední kousek, se kterým vás v tomto článku seznámím, je trochu odlišný, než ty předešlé. Jedná se o nepříliš známou a dle mého velice podceňovanou hru s názvem Gone Home. V této hře hrajete za Kaitlin Greenbriar, dvaadvacetiletou ženu, která se vrací za rodinou po roce v zahraničí. Jede za nimi do domu, který nezná, protože se do něj přestěhovali za její nepřítomnosti. Je jedna hodina ráno, venku bouří a ona nachází dům prázdný. Vaším úkolem v této hře je projít všechny místnosti, posbírat indicie a zjistit, kam všichni zmizeli.

Práce Gone Home s terrorem je celkem unikátní. Hra se totiž otevřeně neprezentuje jako hororovka. Na její Steam stránce štítek "horor" chybí a v rámci hry v podstatě nejsou zmínky o tom, že by tam na vás něco číhalo (ačkoliv pár drobných náznaků tam je, hlavně s vyvoláváním duchů, které páchají Sam (sestra hráčské postavy) a Lonnie (její přítelkyně). A přesto, jakmile ji člověk zapne, tak se okamžitě rozhlíží kolem s obavami, že na něj někde za rohem něco číhá. Atmosféra pracuje na plné obrátky. Dalo by se říci, že tahle hra má dokonce i jeden jump scare (u tajného schodiště leží popsaný kříž, když ho vezmete do ruky a prohlédnete si ho, světla v chodbě se zhasnou a už nejdou rozsvítit). Rozhodně by mi tam nechyběl, kdyby si ho vývojáři odpustili, ale v tomto případě dodává hře hororovou atmosféru, ačkoliv se vlastně vůbec nic paranormálního nestalo. Dokonce ani nehraje žádný hlasitý zvuk, ale napětí hry docílí toho, že hráče to i tak vyděsí.

Práce s napětím a atmosférou je pro funkční horor klíčová a když se povede tak umí být pekelně efektivní. Když se člověk nechá vyděsit vlastní představivostí, leckdy se z toho špatně dostává.

Každý citlivější fanoušek hororů a paranormálních příběhů by si měl ochočit vlastního skeptika, nebo při nejmenším někoho, kdo na horory citlivý není. Ti mohou poskytnout určitý vhled do reality v bodě, kdy člověka tyhle příběhy dočista pohltí.

Jedna velice konkrétní věc, která hodně pomohla mně, byly například specifické díly animovaných seriálů, kde se řeší tématika duchařských příběhů. Je to poměrně časté téma (protože to bývá častý problém u dětí), jehož zpracování může pomoci upevnit fakt, že tyhle strachy jsou celkem běžné a člověk v nich není nikdy sám. Nehledě na to, že některé rady na překonání oněch strachů se mohou hodit i dospělému člověku. Já osobně jsem v některých těžších chvilkách benefitovala hlavně z Káti a Škubánka, konkrétně dílu Strašidla přece nejsou.

A hlavně to nepřehánět. Strašidlácké příběhy jsou zábavné, ale klidný spánek je zábavnější :).

Ručně kreslené kulišárny

 Pořád jsem se snažila přijít s nějakým pořádným článkem za únor, ale vůbec se mi nedařilo cokoliv dokončit. Několikrát jsem se pokusila o nějaký ten akt tvůrčího psaní, ale prostě ne a ne cokoliv dobrat ke konci. A najednou jsem si vzpomněla, že únor má vlastně jenom 28 dní a pokud chci něco zveřejnit, tak budu muset dnes.

Nahromadilo se mi několik obrázků, většinu z nich jsem už dávala na Tumblr a většina z nich je ručně kreslená.

 

GLaDOS

Portal pro mně byl vskutku zážitek. Jednička je krásné okénko do roku 2007, u kterého člověk trošku zapojí hlavu. Dvojka této drobnosti, která byla původně jen jakýmsi dodatkem k Half-Life, dodala příběh a rozměr a vynesla na povrch spoustu dodatečných informací o mojí oblíbené postavě, GLaDOS :3 (ono je docela úsměvné vůbec v takovéhle hře mít oblíbenou postavu, když jich tam je tři a půl a z toho jedna je němá :D). Každopádně jsem se přidala k jakémusi "polidštění" této robotky.

 Autistic frenship

Vlastně ani nevím, jak jsem k tomuto drobnému dílku došla. Je pravda, že kdyby Twilight a Žvanda žily ve stejném vesmíru, tohle je situace, která by pravděpodobně nastala. Taky se mi líbilo kreslit MLP postavu ve stylu Adventure Time, jelikož je takový jednoduchý a navíc mi vlastnoručně navrátil chuť kreslit lidi, kteří mi v mém běžném stylu nikdy nešli

 

(Dort je lež, dort je lež, dort je lež!)

They so pony

Strašně dlouho jsem nekreslila hlavní šestku celou pohromadě. Naposledy snad někdy kolem konce roku 2015. Nebo v roce 2018, pokud ty dva rozdělené redesigny počítáme. Každopádně zcela prvně jsem tak jako na uklidnění kreslila jenom CMC (tedy druhý obrázek).

Nadpis této sekce mimochodem vznikl tak, že jsme se s jistým Matějem (ahoj Matěji) bavili o tom, že pony v angličtině zní jako přídavné jméno. Něco jako puny. Takže ano. They so pony :3.

A na závěr článku sem hodím něco, co už pár dní okupuje můj YouTube. Tam jsem teď o něco aktivnější. Je to AMV na kterém jsem pracovala šílenou dobu, stejně to není dokončená verze, ale už mě akorát zdržovala od dalších projektů, takže jsem ho chtěla dokončit. Je to jeden z prvních projektů, na kterém jsem se učila animovat s Kritou.

Čas na článek o překladu Obsidianu

(Tak nějak jsem nevěděla, kam tohle zařadit :D. Možná bych měla Počteníčko přejmenovat, abych tam mohla dávat i věci o hrách a seriálech.)

Nejsem příliš velký fanoušek českého dabingu dnešních seriálů a to i přes fakt, že se snažím svojí mateřštiny držet zuby nehty, navzdory všem anglicismům, které se mi vkrádají do slovníku. České knihy si drží poměrně dobrý standard, ale při překladu seriálů nebo filmů se situace výrazně komplikuje, musí se brát v potaz pohyby rtů postav, délka replik, je nutné vybrat dabéry, a tak by se vlastně ani nebylo čemu divit, že tam už česká studia poněkud pokulhávají.

Teda, kdybychom neměli k porovnání dabingy z předešlých dekád. Když češi i cizinci tvrdí, že naše verze Simpsonových byla ta nejlepší, vážně se nemýlí. Devadesátá léta obecně by se dala označit za takový zlatý věk českého překladu a dabingu. Já osobně jsem toho názoru, že je to především proto, že dřív tolik lidí anglicky neumělo a ti, kteří ten jazyk skutečně ovládali, ho ovládali pořádně. Tím se nesnažím říct, že by mi rozšíření angličtiny nutně vadilo (ačkoliv to je samo o sobě asi tématem pro jiný článek), spíš si myslím, že ne každý, kdo umí anglicky, může hned být překladatelem. Což je věc, kterou si spousta lidí neuvědomuje.

Hrané seriály to ještě mají tedy docela snesitelné. V našem domě běží Průměrňákovi nebo Teorie Velkého třesku v podstatě na smyčce (ale opravdu ne mým zaviněním :D) a musím říct, že mi u nich volba dabérů i slov celkem sedí. (Nutně netvrdím, že se v těchto seriálech jakkoliv vyžívám, teď mi jde čistě jen o ten dabing.) Ovšem u animace se mi zdá, že se v mezích českého dabingu na nějakou extrémní kvalitu zrovna dvakrát nehledí. "Je to pro děti a těm to bude stejně jedno." No jasně.

Takže když jsem se vrhla hlavou napřed do Adventure Time, skutečně jsem na něj koukala jen a pouze v originále. Neměla jsem žádný důvod se obrátit k českému překladu. Tedy, až do Obsidianu.

Obsidian je epizoda dodatkové série jménem Daleké kraje a je to zatím bezkonkurenčně moje nejoblíbenější. Stejně jako všechny ostatní jsem ji zprvu shlédla v angličtině. Ale pak mi to v hlavě začalo šrotovat a zajímalo mě, jak se především s těmi úžasnými písničkami poprala česká verze. No takže jsem s vrhla na svoje vlastní malé dobrodružství a pustila jsem si ji.

Abych vás tedy ještě lépe obeznámila s významem tohoto dílu - Obsidian je epizoda, která se soustředí na Princeznu Žvýkačku a upíří královnu Marceline, postavy, které jsou i v průběhu původního seriálu poměrně výrazné. Svým způsobem si do určité míry kontrastují, a tím se jejich vztah stává zajímavější jak plyne čas. Marceline je upírka, která jen stěží dokáže vidět smysl v jakýchkoliv pravidlech. Je to muzikantka a některé její písničky mám doteď v oblíbených na Spotify.

Princezna Žvýkačka (také přezdívaná Žvanda, což je přezdívka, která mi neskutečně přirostla k srdci) je naproti tomu velmi vědecky orientovaná, jejímu životu vládne především řád a disciplína. A ona zase vládne Cukrovému království, při čemž se snaží držet těchtýž hodnot.

Později v průběhu seriálu se dozvídáme, že spolu tyto dvě sdílí hezký kus společné minulosti a není zrovna růžová. Nebudu se vrhat do detailů, ostatně pokud vás to zajímá, můžete si ten seriál sami pustit. (A pokud by vás zajímal čistě jen příběh těch dvou, tady máte seznam epizod, které jsou pro jejich společnou minulost podstatné :D.) Důležité pro to, čemu se chci v tomto článku věnovat, je to, že jejich vztah se ukáže mít romantickou historii a v posledním díle se nakonec dají dohromady znovu.

Animované lesbické páry budou vždy mít vyhraněnou speciální komůrku v mém srdíčku a Bubbline (tedy Žvanda (Bubblegum) a Marceline) nejsou výjimkou. Na seriál jsem se koukala za použití onoho seznamu "teplých epizod" a toto zakončení ve mně vzbudilo velkou radost i navzdory tomu, že jsem o něm už věděla.

O čem jsem ovšem nevěděla byl děj Obsidianu. Je to epizoda, která se blíže soustředí na tento pár, poskytuje bližší náhled do jejich obnoveného vztahu, rozvádí a následně uzavírá některé starší dějové linky a dává Bubbline přesně ten konec, jaký si zaslouží. Kdybych řekla, že tuhle epizodu miluju, nevyjádřila bych se dostatečně.

Co mě ovšem překvapilo je to, že tuto epizodu jsem si zamilovala i v českém překladu. Který není dobrý. Místy bych řekla že je dokonce špatný. Jsou věty, které jsou přeložené jako přesný opak toho, co bylo řečeno v originále. Výběr dabérů je také trochu nešťastný, ale to je problém, který se vleče celým seriálem (mně v tomto případě vadilo hlavně to, že dabérce Marceline jsem to opravdu nevěřila :D, přišlo mi, jako by ji někdo vyloženě nutil ty repliky číst a občas zkusit znít trochu smutně nebo naštvaně, ale to je jen můj pohled na věc). Ale přesto kdybych si někdy měla vybrat, jestli se na tento díl kouknout v češtině nebo v angličtině, budu váhat.

Prostě a jednoduše, česká média si pro LGBT komunitu moc prostoru nedělají. Nepochybuji o tom, že se to v posledních letech zlepšilo, ale pořád se mi zdá, že jakýkoliv LGBT člověk je v českém seriálu spíš jako boční postava "abychom tam někoho měli". Bylo pro mě poměrně těžké si představit, že by byla aktivně vyvinuta snaha o nějakou pozitivní reprezentaci mojí komunity.

(Poznámka: Tohle je čistě jen moje omezené vnímání české filmové a seriálové tvorby z toho, co jsem viděla, ale rozhodně nejsem nijak častým divákem novějších děl z našich krajů a tím pádem je dost možné, že u nás už je častější i pozitivní reprezentace a akorát mě to minulo.)

Zcela upřímně jsem totiž čekala, že definici vztahu, který spolu Bubbline mají budou čeští překladatelé obcházet, kudy to jen půjde (samozřejmě romantickou povahu jejich vztahu by nebylo možné zatajit, jelikož se v tom díle líbají). Plně jsem počítala, že se budu dívat na čtyřicet minut "Moc pro mně znamenáš... jako kamarádka :)" a "No jo, těch pár set let zpátky jsme se teda ošklivě pohádaly, to byla obrovská rána pro naše přátelství :(" a jediné, co prozradí skutečný záměr původních autorů, budou ty scény z jejich společného života, které by musely být přeanimovány, aby se daly změnit.

A byla pro mě neskutečná úleva, že se to nestalo. Ba spíš bych si troufla tvrdit, že naopak.

Jak jsem řekla, Marcelinině dabérce její roli prostě nevěřím, takže to mě trochu vytrhávalo z děje, ale samotný překlad? Skoro bych řekla, že jejich pocity utvrzuje víc, než originál.

Například začátek refrénu písničky Woke Up, což je rozchodová písnička od Marceline pro Žvandu, když se rozhádaly a ukončily svůj první vztah, v anglickém originále zní "I’m so glad that I woke up, I’m sick of living under your thumb," neboli volně přeloženo "Jsem tak ráda, že jsem prozřela, už mě nebaví tančit jak ty pískáš." Český překlad naproti tomu říká "Já kopačky ti dávám a s úsměvem ti mávám." Poměrně vzdálené od originálu, ale význam to vykomunikovat dokáže. Pro mě byl ovšem podstatný fakt, že tím Marceline a s ní i překladatelé říkají "Tohle je rozchod, protože tenhle vztah byl romantický." Ani originál to neřekl takhle narovinu (ačkoliv bych byla ochotná se hádat, že u originálu to nebylo potřeba).

Ani zbytek jejich romantických interakcí není o tento element ochuzen. S překladem Monster už mám i pár větších problémů, ale taky mám o dost větší standardy, jelikož to je ze všech Adventure Time písniček moje naprosto nejoblíbenější. Nicméně scény, kde si Marcelnie a Žvanda verbálně projevují náklonnost zůstávají při nejmenším věrné originálu, v některých případech, jak už jsem řekla, na něm ještě staví.

O to významnější pro mě byl fakt, že Adventure Time je seriál pro děti. Mezi Čechy stále zcela běžně narážím na názory, že děti by s LGBT komunitou vůbec neměly přijít do styku, protože to z nich udělá homosexuály, nebo jim to ztransgendéruje jejich pohlaví. (I za našimi hranicemi se pochopitelně vyskytují zastánci těchto názorů, ale hádala bych se, že česká společnost je přeci jen v těchto věcech pořád ještě bohužel konzervativnější než někteří naši sousedé.) Tím pádem je fakt, že i přesto bylo na Bubbline spíše stavěno, než aby jim bylo ubíráno, ještě o to hezčí.

Jak říkám - nepovažuji ten překlad za nijak světem otřásající. Místy ho považuji za špatný. Ale přesto mě u srdce zahřál fakt, že jejich vztahu nebylo nic odebráno. A možná je to smutné, že se raduji, že queer vztahu nebylo nic odebráno. Asi to něco vypovídá o queer reprezentaci v českých médiích a o naší společnosti obecně. Ovšem považuji to za dobré znamení a pokud se byť jen jedno dítě díky do češtiny přeložené Bubbline (Žvandelíny?? :D) zbaví předsudků a odejde od obrazovky s otevřenějším pohledem na stejnopohlavní páry, pak to je na každý pád dobrá věc.

Můj anděl strážný je černá kočka

Do klína snesl mi ji osud snad,
Strážkyni z útulku ve vedlejším okrese,

Co neodrtrhne ode mě očka.
Všechna trápení v tlamičce odnese
A do noci bude si s nimi hrát.
Můj anděl strážný je černá kočka.

Za tmy i světla zůstává v pozoru,

Ve spánku zkřivená ouška má nastražená.

V loveckém sedu na zlé sny počká,

Ačkoliv sama už je unavená,

A hrdinně shodí je ze stolu.

Můj anděl strážný je černá kočka.

Když nesmí za mnou, čeká u dveří,

Číhá na všechny bolesti, které chtějí dál

A zlověstně syčí, když se dočká.

Každý špatný pocit aby se jí bál,

A rychle zmizel, než zas udeří.

Můj anděl strážný je černá kočka.

 

 

 (Ve skutečnosti je želvovinově zbarvená, ale s tím by se veršovalo o dost hůř :D.)

Brlohvember 2022

Brloh je skvělý motivátor ke kreslení :D. Každou chvíli se tam objeví nějaká akcička, při které se člověk může hezky kreslířsky vyřádit. Letos jsem se teda Brlohvemberu účastnila poprvé, ačkoliv jsem na stránce byla přítomná už vloni. Tehdy jsem ovšem nebyla moc aktivní, ale letos je to všecko jinak >:).

V rámci této akce byly tedy zveřejněny dva sety námětů, jeden "obyčejný", prostě text, a jeden pro designy. Cílem bylo vytvořit sedm obrázků a bylo možné oba sety kombinovat. Já se tedy chytla spíš designů, ale paradoxně se mi obecně víc líbí ty nedesignové :D.

Oceánský zázrak

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli se chci pro svůj první design inspirovat spíš mantou obrovskou, nebo mořským koníkem, tak jsem se je rozhodla skombinovat. Design je to poměrně jednoduchý, ale líbí se mi, jsem s ním spokojená.

Čtyři elementy

Hrozně nerada kreslím něco, co má kombinovat všechny čtyři základní elementy, protože se mi hrozně špatně kombinují. A tak jsem se rozhodla tento námět pojmout trochu jinak a místo obvyklého pojetí elementů jsem použila nějaké z chemické tabulky. Těmi jsou uhlík, síra, rtuť (na jazyku) a bílý fosfor (na ocásku). I s tímhle designem jsem v závěru celkem spokojená, ačkoliv mi dal hodně zabrat.

 I’m fighting the demons of my life

Tohle je první nedesignový výtvor a je to výjev z minulosti Mornie. Tu jsem použila na oba nedesignové náměty, protože z mých brlohovských postav má pro tyto účely asi nejpoužitelnější příběh a povahu. Děj tohohle obrázku se odehrává po tom, co Mornie utekla z domova. Jak se tak na něj znova dívám, hrozně se mi líbí, i to pozadí, je takové jednoduché, ale funkční :).

Krystalky

Nechtěla jsem mít všechny designy jenom vlčí, tak jsem se rozhodla využít možnosti designovat taky zvířátka z brlohovské fauny. Tohle je Equus crystalis, takový křišťálový koník.

Ovocný ráj

Další zvířátko z brlohovské fauny, tentokrát Draco fructos, ovocný dráček. Původně jsem tenhle námět vůbec zpracovat nechtěla, ale když jsem projížděla brlohovskou encyklopedii a našla ho tam, došlo mi, jak skvěle to jde dohromady s tím námětem.

Vůně lásky

Tohle je asi můj nejméně oblíbený design, kreslila jsem ho už tak jako na poslední chvíli a nějak jsem si s ním nevěděla rady. Jsou to vlastně dva vlci v jednom, tak trochu jsem vykradla design Erory :D, každopádně z tohohle moc nadšená nejsem :P.

I shall prevail!

A konečně asi můj nejoblíbenější kousek z celého Brlohvemberu. Opět Mornie, i s její sobí maskou (kterou dostala za Halloweenskou akci a která se jí na profilu teprve zobrazí), šťastná, že našla své místo v Ignisu. Recyklovala jsem pozadí z jednoho svého PMV, protože se mi hrozně líbilo.

Bubbline Brainrot a jiné unikáty

Furt bych něco animovala a nakonec se mi povede zapomenout, co všechno jsem vlastně chtěla hodit na blog :D. Trochu se mi toho zase nakupilo, nějak jsem úplně zapomněla, že veškeré svoje kreslení taky dávám na blog.

MAP party

Před nedávnem, když jsem zalehla s rýmičkou, jsem se impulzivně rozhodla přihlásit do animátorského projektu - MAPu (Multi Animator Project) a od té doby už to šlo z kopce. Kousky mám hotové dva, každý do jiného MAPu, plus třetí je ve fázi vývoje. Tyhle krátké animace mě baví, protože si s nimi můžu vyhrát a věnovat jim čas, aniž bych musela myslet na to, jak dlouho mi pak potrvá zbytek projektu, kdybych chtěla udržet stejnou kvalitu.

Misty Lake

Tohle byl můj první MAP part. Líbila se mi barevná paletka, kterou si zvolila vedoucí projektu, tak jsem se zapojila. Vypadá to teda lépe na obrazovkách, které jsou nastaveny na oranžovější odstíny, postava tam pak lépe vyniká :D. A ano, zvolila jsem si pro tento MAP Ravennu, jelikož tam nejlíp barevně seděla.

 

Cold

Tohle dílko je bez pochyby na mém kanále populárnější, primárně je to však dané tím, že tady byla paleta jenom na pozadí a ani ta nebyla až tak fixní, takže jsem si s tím mohla trochu víc vyhrát. Je tam taky víc světla, mín pohybu, jiná atmosféra... Každopádně já mám ráda oba party. Pro tenhle jsem si zvolila pro změnu Nessie a původně jsem uvažovala, že nechám zazářit i Mishu, ale opět jsem nechtěla narušovat barevné spektrum, Mish si bude muset počkat.

 

Bubbline Brainrot

Čas na dobrodružství mě čapnul pod krkem a nenechal mě jít skoro měsíc. Mám rozepsaný samostatný článek o mých pocitech z českého překladu, ale ten si asi ještě počká, než spatří světlo světa. Tyhle kreslené krasavce sem ale můžu dát už teď.

 

Jeden z mála tradičně kreslených výtvorů z doby, kdy jsem zrovna neměla plné ruce nějaých zápisků.

Timmy je asi moje nejoblíbenější boční postava (respektive asi spíš postava v pozadí). Byla to láska na první pohled a štve mě, že byl jen v jedné epizodě, která byla až na menší vývoj Žvandy v podstatě kompletně filler.

 

Poslední v této sekci článku je pak další ruční a tentokrát jen černobílý výtvor kreslený během jedné přednášky, o kterou jsem neměla příliš velký zájem :D.

Ostatní

Poisson Ivy

Pro kategorii Ostatní mi v tomto článku zůstal jen tenhle malý vtípek pro lidi, kteří umí francouzsky :D. (A pro ty, co neumí: poisson je francouzsky ryba, kdežto poison anglicky jed, takže to vytváří hezký kocept na alternativní vesmír :D)

Tohle nejsou všechny mé výtvory za posledních pár měsíců, ale ten zbytek bude mít ještě své vlastní články, protože patří k sobě. Tímto tedy poněkud kostrbatě uzavírám tenhle článek a přeji dobrou noc <3.

Listy mého dětství

Opět se stala Událost, takže očekávejte, že tady možná zase přistane tuna básniček.

Písnička z věků zapomenutých
Jen z těch čtyř akordů, které uměla jsem hrát,
O škole, budoucnosti a nesmyslu života.
Pár stránek ze sešitu vytrhnutých
Připomíná slávu, která neměla se stát.
 
Dopis adresovaný rodině,
Roztřesenou rukou se slzami v očích psán
O tajemství, které si samo našlo svobodu.
K nostalgii slouží už jedině
Dodnes a navždy pod mou postelí uschován.

 Fotka z výletu nečekaného
Za duhou a lidmi, co jsem poznala až tam
A nikdy víckrát už nespatřila jejich tváře.

Výraz kamaráda znaveného

Dodnes vedle dveří na zdi nalepený mám.