Třeták aneb Jsem tak trochu hnidopich

Vývoj Třeťáku jsem bedlivě sledovala ještě před tím, než vůbec vyšel. Ačkoliv jsem tehdy neměla prostředky přispět, přesto jsem doufala, že se povede ho nakonec vydat. Ale po tom, co vyšel, mi trvalo pár měsíců si ho koupit a dalších pár ho vůbec začít číst. To nebyla chyba knížky samotné. To jen já vypadla ze svého věčného zvyku, to jen já nechala svoji lásku ke knihám vyblednout.

A přesto, když jsem ho konečně otevřela... nemohla jsem si pomoct. Střídání spisovných a nespisovných koncovek v prvních kapitolách mi čtení výrazně komplikovalo a vytrhávalo to z děje. Mezi slovy často chyběly mezery, obecně byla knížka plná překlepů, těžko říct, jestli to je chyba tisku nebo selhání editorů a beta-čtenářů. Vlastně si nejsem tak úplně jistá, že nějací vůbec byli.

Přiznám se, že i z hlediska děje a slovní zásoby ve mně knížka chvílemi evokovala Wattpad příběh. Což není nutně špatná věc, ale kdo četl pár LGBT Wattpad příběhů... dost možná si dokáže představit, o čem vlastně mluvím.

On ten děj je (hlavně ke konci) celý poměrně rozteklý. Za svoji nejoblíbenější část považuji úsek, kdy se Erika a Míša kamarádí, který bohužel není dlouhý. O to víc mi přijde konec knížky uspěchaný a nevysloužený. Přijde mi, že pouze minimální část jejich vztahu nám byla skutečně ukázaná a tak se mi zdá jejich vstup do romantické sféry příliš rychlý. Aféra s nahými fotkami Eriky je celá tak trochu zametená pod koberec. Objeví se, nic vážného z toho pro nikoho ze zúčastněných neplyne a prostě zmizí. Samozřejmě měla sloužit hlavně k edukativním účelům v oblasti kyberbezpečnosti, ale v momentě, kdy se situace neřešila s učiteli, policií ani nikým jiným, kdy tahle větev příběhu neměla skoro žádné následky, to tak trochu ztrácí na efektivitě.

Z hlediska slovní zásoby mi často haprovalo výše zmíněné střídání spisovných a nespisovných výrazů za sebou ve větě, ale to jsem s odstupem času ochotná odpustit, protože moje deníky čas od času trápí ten stejný problém, takže to je spíš boj mezi zvykem psát spisovně a touhou napodobit jazyk náctiletých. Volba slov byla ale taky místy celkem zvláštní, našly se případy, kdy jedna z postav použila slova jako "zvencnout" a "kurva" ve stejné větě. Což se mi zdá jako celkem drastická změna slovníku v rámci pár slov. Tohle je jen jeden z několika případů.

A přesto nechci zakončit tenhle článek tím, že Třeťák je špatná kniha. Protože si to nemyslím. Příběhy jako je Třeťák potřebují být vyprávěny a z recenzí, které jsem četla, pomohl zrovna tenhle spoustu lidí dovzdělat v otázce trans životů. Což si myslím, že je bez ohledu na překlepy a zvláštní slovní zásobu úžasný výsledek a česká literatura potřebuje podobných příběhů víc. Proto si nemyslím, že Třeťák je špatná kniha. Spíš je tak nějak nedopečená. Ale je to další krok vpřed k inkluzivnější české literatuře a to je něco, co já dokážu ocenit vždy.

Předělání sony, ale tentokrát úplně

Vím, že v posledním roce je spousta příspěvků v téhle rubrice jenom o tom jaké změny jsem udělala na Ne, ale já jsem tvořivý člověk. A když už mě má nějaká postava reprezentovat, měla by taky vypadat podle mých představ, což se prostě postupem času mění.

Prostě a jednoduše jsem si uvědomila že design Ne je... tak trochu nudný. A tohle není poprvé co jsem k něčemu takovému došla, Ne měla modrou hřívu a tři ocásky čistě protože zlatá hříva a jeden ocásek se mi zdály nudné. No, skončila jsem zakaranténovaná s covidem a v touze se nějak zabavit jsem se hodně nořila do minulosti a rozjímala nad "první generací blogu", to znamená tou na blog.cz. Kde pochopitelně byla ještě první generace maskotů.

Zároveň jsem zase a opět objevila videa o Impressive Title a Feral Heart (pokud vás to někoho zajímá, můžete se na ně kouknout tady a tady), což mě vedlo k zamyšlení nad designem mojí fursony. Když už si někdo vytvoří sonu, většinou je taková výrazná, barevná, i ty nejjednodušší jsou plné života. A zkrátka se mi zdálo, že design Ne už tak docela neslouží svému účelu. Proto jsem se rozhodla ji od základu předělat.

Vlastně jsem se silně inspirovala u některých starých postav. Dala jsem Ne místo lvího škorpioní ocásek - přijde mi to zajímavější >:3. To jsem si pochopitelně půjčila od Ravenny. Od Mishy, mojí někdejší hlavní fursony, pochází drobnější aspekt. Má jenom jeden ocásek (protože se to snáz kreslí :D), ale když chce, může si nechat dorůst další dva. Misha to takhle měla s křídly. Jako hlavní inspiraci pro design jsem však chtěla mít Nessie, jelikož mi přijde z první generace maskotů nejhezčí. Na to nakonec nedošlo, protože ze dvou verzí, barevné a černobílé, se mi víc líbila ta černobílá, která jako Nessie moc nevypadá.

Její živočišný druh jsem nezměnila. Trošku jsem si s tím pohrávala, protože můj vztah ke koním už není takový, jako býval když jsem tvořila Mishu nebo moje předešlé fursony, které nikdy nespatřily světlo blogu. Nicméně pořád k nim určitý vztah mám a patří mezi moje nejoblíbenější zvířata, nehledě na to, že se snadno kreslí. A myslím, že už jsem si k tomu malému jednorožci vyvinula vztah a nedokázala bych si zvyknout na něco jiného :D.

A poslední komentář k nové soně - design blogu kvůli ní předělávat nebudu. Zaprvé by to akorát skončilo tím, že bych na něm strávila tři hodiny jenom proto abych došla k závěru, že se mi nelíbí (tak to dopadlo, když jsem nový header dělala posledně :D) a zadruhé, mám tenhle header vážně ráda, líbí se mi a myslím, že prezentuje můj blog vážně hezky. Nechám starou verzi Ne, aby po boku Možná a Jo reprezentovala můj blog na záhlaví a nová Ne bude prostě já.

(A ještě poslední poslední komentář. Vím, že mám chorobnou potřebu hromadit jména pro sebe/svoji postavu, nicméně už nějakou dobu vystupuji taky pod jménem Úterý a rozhodla jsem se ho používat společně s Ne i tady. Trinity moc nepoužívám, i když se mi moc líbí, takže ho nejspíš takhle vyměním.)

Tomáš

S nápadem na tenhle styl povídky přišel kolem listopadu nějaký Matěj (ahoj Matěji), který mě vlastnoručně přivedl na lásku k surrealismu. Tohle je opět takový můj pokus, onen nějaký Matěj (kterého mimochodem moc těší, že vás poznává) ho už stihl schválit a tak ho pouštím na svobodu mezi svoje čtenáře.

"Byl pozdní večer, listopad. Večerní listopad, byl lásky čas. K tanci Kukačku zval Bažantův hlas, kde borový zaváněl háj."
"To se nerýmuje," vytkla elegantně oděnému mladíkovi hnědovlasá dívka, držíc ho za nepříjemně zpocené ruce.
"Já nevěděl, že hrajeme na rým," povzdechl si nocí a krásou své taneční partnerky omámený Bažant uprostřed své básně. "Já bych radši hrál na babu," dodal, vymanil své dlaně z Kukaččina nepříliš nadšeného stisku, nově osvobozenou rukou ji neomaleně uhodil do ramene a s monotónním "Máš ji" se vydal nevídanou rychlostí pryč z tanečního parketu. Nezapomněl cestou vrazit do dvou zasněných párů i samotného tanečního instruktora.

Vrazil do dveří s nápisem Páni... nebo možná Paní, s těmi vlasy v očích se to těžko rozpoznávalo... a bez váhání se vrhl do nejbližší volné kabinky. Avšak tam, ve světle nažloutlé bzučící zářivky, na zašedlých dlaždicích seděly dvě ženy. Ohlédly se po tom rozruchu, který vyvolal Bažantův spěch a upřely své zraky na zadýchaného mladíka. Mezi nimi ležela lety zmožená zažloutlá hrací deska, na které Bažant spatřil barevné figurky v nemilosrdném souboji o vítězství. Mladší z žen, ta, jejíž vlasy mu ve svitu zářivky připomínaly jarem zezelenalou louku, k němu beze slova natáhla pěst, kterou pomalu rozevřela a odhalila čtveřici žlutých figurek. "Zahraj si s námi," prosily obě jedním hlasem.

Snad to bylo těmi uhrančivými pohledy. Snad za to mohla blížící se půlnoc. Možná to měl dát za vinu hlavně tomu alkoholu, který si pomalu ale jistě nacházel cestu do jeho krevního oběhu. Ale nakonec se ti malí žluťásci ocitli v jeho rukách, jak tam seděl na ledově chladných, nevlídně vzhlížejících dlaždičkách.

Snad byla štěstěna na jeho straně. Kostka po prvním hodu se zastavila na čísle 6. Bažant mohl nasadit první figurku. Soustředěně ji umístil a hodil kostkou podruhé. Mladík spatřil pětici temných teček a posunul svou figurku vpřed.

Souboj se táhl a Bažant začínal vidět dvojitě. Figurku co chvíli umístil na špatné políčko a čísla na kostce se mu pletla jedno přes druhé. Avšak vytrval a brzy ke svému domovu zdárně dorazila jeho první figurka. Snad by zajásal, ale jeho mysl zůstávala zakalená účinky alkoholu a čarovným dechem půlnoci. Jeho koutky se tedy jen roztáhly do širokého úsměvu a on znovu hodil kostkou.

Deska úpěnlivě vrzala pod dopady figurek a kostka se kutálela kabinkou sem a tam. Bažantovy ruce se třásly, ale jeho postup k cíli byl nezastavitelný. Zanedlouho prvního žluťáska následovali do domečku i ti ostatní. Z mladíkových od ucha k uchu roztažených úst se ozval jásot, když jeho herní úspěchy i neúspěchy došly svého konce.

Strážkyně toalety však jeho nadšení nesdílely. Přes jejich tváře přelétl stín a ony mu jako jedna bytost ukázaly nelítostný palec dolů. "Štěstí ve hře, neštěstí v lásce," oznámily mu. Bažant unaveně polkl a sledoval, jak si dívky vpadly do vřelého objetí a jejich rty se spojily v láskyplný polibek. Beze slova se zvedl, opustil chlad šedých dlaždiček a vydal se zpět na taneční parket.

Chlapcovy hodinky dost možná ukazovaly půlnoc. Sál zel prázdnotou a na Bažanta tam čekala jen napůl plná, napůl prázdná sklenice piva, kterou si odložil na zem, když se vracel po přestávce k tanci. Uchopil ji, ale místo aby se známá hořkost rozlila po jeho jazyku, steklo všechno pivo na jeho sako.

Mladík si ztrápeně povzdychl a vydal se směrem k východu. Nyní už zcela prázdnou skleničku odložil do okýnka na recepci, kde na něj taktéž nikdo nečekal. Vybloudil ven před budovu, jen v politém saku, v jehož kapse chrastily odcizené figurky. Bažant věděl, že se na něj jejich majitelky zlobit nebudou. To poražení v téhle hře nesmí.

Vítr si pohrával s chlapcovou povedeně sčesanou patkou, podobně jako on sám si pohrával se svými myšlenkami, když mířil tichem půlnočního města na autobus. V dáli spatřil noční linku, avšak jeho končetiny si prosadily svou. Sledoval, jak poslední spoj opouští zastávku a z jeho hrdla se dral křik. S jekotem plným pocitů, pro které lidé neznali slova, se vrhl do tmy.

Řidič noční linky pokračoval ve své osamělé cestě nočním městem, nevěda, že byl poslední, kdo Bažanta kdy spatří. Zem jako by se probrala k životu a pozřela mladíka k pozdní večeři. Zůstala po něm jen ta sklenice, kterou odložil na recepci a u obrubníku pohozená, blátem pokrytá žlutá figurka z člobrda.

Únorové fanarty

Tenhle článek si tu spřádám už pár měsíců, vlastně už od Vánoc, ale neustále jsem zapomínala své výtvory naskenovat, což mělo ovšem jednu moc pěknou výhodu - nahromadilo se mi mnohem víc obrázků, než jsem měla původně. Tenhle článek chci soustředit primárně na fanarty, protože originálů zas tolik nemám, i když na nich pracuju.

K Vánocům jsem dostala štětcové fixky a hodně jsem je v poslední době zkoušela. Navíc jsem si cca měsíc zpátky koupila nové balení pastelek, se kterými jsem se taky činila. No zkrátka většina obrázků v tomhle článku je kreslená na papír a řekla bych, že mi to bylo hodně k dobru.

My little pony

 

AppleDash se po svém polovičatém kanonizování stala asi mým nejoblíbenějším shippem v rámci Mane 6 (zábavný fakt: díl, který AppleDash semi-kanonizuje jsem ani po dvou letech pořád neviděla :D

 

Tyhlety "periferní" postavy mi v dětství nikdy neimponovaly. Když jsem se pohybovala po MLP Youtube, přišlo mi hrozně zvláštní, jak milované postavy jako Octavia, Vinyl, Lyra, Bon Bon/Sweetie Drops nebo třeba Derpy jsou. Ale jak čas plyne, začínám to chápat. Tak trochu z nich čiší osobnost, navzdory tomu, že nejsou středobodem celého seriálu, lidé si rádi mají co domyslet. Já osobně konkrétně tyhle čtyři poníky v dětství vnímala negativně i kvůli romantickým vztahům, které jim diváci připisovali, ale po těch pár letech, kdy jsem se přenesla přes své homofobní tendence do úplně jiných sfér, mi přirostly k srdíčku.

(Další zábavný faktoid: romantické vztahy mezi těmihle poníky nejsou jenom věcí fanoušků, Lyra a Bon Bon měly kanonicky svatbu. B)

Littlest Pet Shop

Taková další moje nostalgie :). Nedávno jsem něco hledala pod svojí postelí, kde mám shodou okolností skrytou bednu plnou LPS. Když mi bylo tak devět let, tak jsem byla velmi vášnivá sběratelka a dokonce jsem s nimi natáčela na Youtube :D.

Ačkoliv hlavními představiteli mého kanálu tehdy byli Bělík a Růža, to jest kůň a zebra kteří spolu chodili, později se mi podařilo posunout do popředí tuhle povedenou rodinku. Postavy (zleva) se jmenují Silvestr, Valentýn, Shirika a Denisa. Silvestr byl můj velký miláček, je to pravděpodobně nejvzácnější a nejdražší LPS v mojí sbírce. Dostala jsem ho k narozeninám v době, kdy Hasbro LPS dogy už dávno neprodukovalo a byla po nich velká sháňka (nejen) díky tehdejší LPS Youtube scéně. Původně jsem pro něj měla v plánu úplně jiné jméno, ale dala jsem si předsevzetí, že prvního LPS, kterého dostanu po Silvestru pojmenuju, no, Silvestr. Zpětně to bylo fakt skvělé rozhodnutí, tohle jméno se mi k němu hodí mnohem víc. 

Shirika je slovo, které pochází myslím ze svahilštiny a tehdy mi to Google překladač vyhodil jako "vzdělání". Třetí zábavný faktoid: takhle se původně měla jmenovat Denim v Roku Draka. Shirika je taková rozumná protiváha k Silvestrovi, který byl v mých očích tehdy takový trdlo. Je to jeho přítelkyně, myslím, že svatbu snad nikdy neměli :D.

Denisa je Silvestrova sestra, její jméno vymýšlela moje sestřenice a já ho tak nechala, i když se mi tehdy moc nelíbilo. Dneska už si ji jako kohokoliv jiného než Denisu nedokážu představit :D. Podobně jako Shirika měla za úkol dávat pozor na Silvestra, než se dal dohromady s Shirikou. I tyhle dvě mezi sebou mají moc hezký vztah a i zpětně se mi líbí ta dynamika, jaké se mi mezi nimi povedlo dosáhnout.

Valentým byl poslední přírůstek do téhle rodinky a moc se tam neohřál, protože krátce po jeho přidání jsem se přestala natáčení věnovat. Byl to adoptivní syn, se kterým si zpočátku Silvestr moc nerozuměl, ale nakonec si k sobě našli cestu.

Nina a Nela byly spíš novýmy přírůstky do mé sbírky. Nelu (koníka) jsem od začátku zbožňovala. Dodnes se mi líbí její design i povaha, kterou jsem jí tehdy dala. Nina si našla cestu k mému srdci až později. V pozdějších letech, kdy už jsem nenatáčela, jsem si usmyslela, že se mi hrozně líbí jako pár a v mojí hlavě to tak zůstává, když si na ně náhodou vzpomenu.

Undertale

Byla jsem (ne)násilně donucena si zahrát Undertale. Dostala jsem ho k Vánocům od kamaráda a dárky se přece neodmítají. Dlouho jsem se téhle hře vyhýbala, její fandom ve mě vyvolával silně nepříjemné pocity... ale jsem tak hrozně ráda, že se mi to povedlo překonat. Určitě bych Undertale zařadila mezi moje nejoblíbenější hry, (nejen) kvůli soundtracku a existenci Undyne.

Undyne má milovaná ♥. Je to asi moje nejoblíbenější postava, miluju ji. Spear of Justice je společně se SAVE the World asi moje nejoblíbenější skladba ze soundtracku.

Neironicky miluju Temmie Village. Můj headcanon je, že Temmies se skutečně líhnou z vajíček na tvrdo a mají perfektní slovní zásobu, kterou ale postupem času ztrácejí. 

 

Night in the Woods

 
Tuhle hru jsem prozměnu vnutila já svému kamarádovi :D. Sama jsem ji předtím nehrála, takže jsme se tak trochu předháněli, ale užila jsem si ji. Na obrázku se můžete pokochat pohledem na Gregga, Mae a Caseyho.

Vlčí brloh 

Vlčí brloh bych asi neoznačila úplně za fandom, ale chtěla jsem sem nějak narvat ty obrázky :D. O VB už jsem tady něco málo psala. Poslední dobou jsem chtěla být zase trochu aktivní, ale zatím jsem se k tomu nedostala.

Tohle je Trinity, moje jediná oficiální VB postava. Mám ji ráda, chtěla bych s ní hrát víc. Je taková veselá, hyperaktivní, ukecaná, ale ještě neměla možnost se úplně projevit ve hrách. No co, snad se k tomu brzy dostanu :D. Když se mi bude chtít, pravděpodobně až budu mít víc postav, tak k nim taky něco málo napíšu v samostatném článku.

Poslední a jediný digitální obrázek dnešního dne mám moc ráda hlavně pro jeho práci se světlem. Už je pár měsíců starý, ale stejně jsem na něj pyšná. Vlčka na obrázku se jmenuje Mornï, mám už pro ni tak zpola vymyšlený backstory a až budu mít víc nahráno s Trinity, ráda bych, aby se z ní stala moje druhá postava.

Život je jen nahota

Život je jen nahota,
Tvary různých velikostí,
Plné samých nepřesností.
Někdy vážně podivná,
Neskrývaně upřímná.

Život je jen nahota

 

Život je jen zranitelnost.
City holé, bez obalu,
Roztříštěné střípky žalu.
Hořkosladké vzpomínky,
Tajné, až na výjimky.
Život je jen zranitelnost.

Život je jen odvaha,
Tvary holé, bez obalu,
Plné samých střípků žalu.
Hořkosladce podivné,
Tajné – přeci upřímné.
Život je jen odvaha.

Returned

 Vím, že tahle kráska nikdy nedostane tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. Staví na hře, kterou jsem si koupila před Vánoci, kterou jsem dohrála během jednoho večera a která se mnou navzdory svojí jednoduchosti dál zůstává. Ta hra se jmenuje Gone Home. Dlouho jsem váhala si ji vůbec koupit, na seznamu přání jsem ji měla především proto, že pár lidí tvořilo paralely mezi ní a Life is Strange. Když přišly předvánoční slevy, konečně jsem se toho pořádně chopila.

Dobře, hrála jsem to hlavně kvůli tomu lesbickému aspektu :D. Vlastně jsem původně myslela, že tam budou jen drobné náznaky, takže si dovedete představit moje nadšení při zjištění, že to vskutku nejsou jenom náznaky a už vůbec ne drobné.

Každopádně se mě jako vždy chopil kreativní živel a já hrozně moc chtěla na Gone Home nějak navázat, nějak ten příběh a postavy pojmout ve vlastním stylu. A tak vzniklo Returned. Další z mých interaktivních příběhů a vlastně první, který nemá oddělené konce a taky první, který staví na jiném díle. Trvalo mi to déle než by se mi líbilo a určitým trnem v patě mi byl i můj nekonečný boj s kreslením interiérů a lidí digitálně. Ale poradila jsem si a dnes to taky konečně dokončila.

Jak hrát: Hraje se klikáním na inkonky na slidech. Po uvítacím slidu se prosím vyhýbejte náhodnému klikání po slidech. Místnosti jsou pospojované trochu zvláštním způsobem a jakákoliv nechtěná kliknutí by mohla narušit prozkoumávání.

V příbehu jsou čtyři různé ikonky.

Tečka - značí objekt se kterým je nějaká interakce

Šipka - posouvá hráče mezi místnostmi, popřípadě vrací od prozkoumávaného objektu

Komiksová bublina - posouvá dopředu dialog/příběh

How to play: You play by clicking on icons on the slides. After the welcome slide, please make sure to not click on the slides randomly (unless the speech bubble icon is on screen). The rooms are connected in a little strange way and any accidental clicks could slightly mess up the exploring.

There are four main icons to click in the game.

Dot - marks an object you can interact with

Arrow - moves you from room to room or back from interacting with objects

Speech bubble - progresses the dialogue/story

 

Obtainable achievements

Revenge

Show Kate these pranks are way less fun when she is the one paying the water bill.

(obtainable in 2 places)

Santa disapproves

By spoiling Christmas presents like this, you're only punishing yourself!

(obtainable in 1 place)

 

Drobné krůčky v surrealismu

 Zjistila jsem, že v poslední době je u mě bezpečnější sázet na kratší články :D. Mám hrozně moc nápadů na básničky a vůbec se mi nechce do kapitolovek. Meh, to se všechno s jarem vrátí :D. Čím dál tím víc stíhám kreslit a v poslední době mi k srdci přirostly takové malé surrealistické pokusy. Všechny čtyři byly původně nakreslené ručně, protože jsem chtěla vyzkoušet moje nové epické fixky, ovšem ukázalo se, že pozadí se s nimi vybarvuje hůř, než postavy, tak jsem se nakonec rozhodla ty výraznější překreslit do počítače (a ještě že tak :D).

Roka

Kouká :). Začala jsem hodně zkoumat, jak se kreslí ruce. Je to zvláštní. Mám dvě a koukám na ně každý den. A stejně je nejsem schopná nakreslit, aniž bych je každých pět vteřin musela zkoumat :D.

Škorpčička

Původně jsem celou tuhle krásku chtěla vybarvit fixkama, ale moc se to nepovedlo, tak jsem raději ponechala jenom červené části.

 

 

Beruška

Olomouc