Jednorožčí podkova 4 - Kapitola 2

"Matiti!!! Matiti!!!" volal někdo. Jen velmi nerada jsem otevřela oči. Ten někdo byla Hoja. Nejdříve jsem rozpoznala jí a pak jsem se zmateně rozhlédla kolem sebe. Kde to jsem? Proč je tu takové horko? No ovšem! Vždyť jsme se včera vydali na výpravu za záchranou Summershinu. Když jsem se koukla vedle sebe, viděla jsem spícího Majiru. A já ho příkrývala svým křídlem. Honem jsem ho z něj sundala, aby si toho Hoja nevšimla. Ale nic jsem už nezachránila. Hoja se usmála a hned mě začala popichovat: "Ale, ale! Koukám, že už i ty někoho máš!" " Ha, ha, ha, umírám smíchy, fakt, že jo. Přestaň se chovat tak dětinsky, Hojo. Byla mu zima a ..." nedořekla jsem. "A ty ses cítila sama, že?" zasmála se zas Hojo. Já jen otáveně protočila oči. No dobře, uznávám - měla tak trochu pravdu. Ale hlavní důvod přece bylo, že Majirovi byla zima, ne? Najednou Majira z polospánku povídá: " Ještě pět minutek, mami!" Asi probudilo, že jsem sundala křídlo. Ale protože byl už čas pomalu vstávat, protáhla jsem si křídla a pak jsem vstala. A hned potom Majira otevřel oči. Asi vteřinu na mě překvapeně koukal. Asi na včerejšek taky tak trochu zapomněl. Protože pak mu překvapený výraz z tváře zmizel a nahradil ho výraz nadšený. "Ahoj, Matiti!" řekl. "Zdar, Majiro!" odvětila jsem. "Tááákže... Co budeme dnes dělat?" zeptal se Majira. Chystala jsem se odpovědět, ale Shoti (která se odněkud prostě vynořila) to udělala za mě: "Musíme najít Sluneční kámen a to co nejrychleji! Někteří letní koně začali pomalu propadat panice!" A opravdu - někteří jedinci začali doslova šílet. Běhali sem a tam a mohli si křikem hlasivky přetrhnout, a nebo jen přešlapovali na místě a šeptali pro sebe něco o zániku Summershinu a o vyhynutí letních koní. Takže je jasné, že o nás ještě neslyšeli. Agosti se k nám přihnala ze skal. "Sluneční kámen je ve skalách!!!" volala na nás. To nám ovšem moc nepomhlo, protože všichni koně začali ještě víc bláznit. Prý, že ho tam už nikdy nikdo nenajde. A Summershine prý zanikne. To si fakt myslí? Tak to neznají nás pět! Nevzdáme se! Vyrazíme pro ten šuták do skal, přineseme ho a všechno bude jako dřív. "Jak jste to zjistila?" přerušila tok mých myšlenek Hoja. "Kámen vyzařuje posvátné světlo a teplo. Viděla jsem to světlo a cítila jsem to teplo." odpověděla Agosti. "A neviděla jste, kde přesně ten kámen je?" napadlo Shoti. "Ne. To se mi bohužel nepovedlo." na to Agosti. "Tak bychom tam měli vyrazit dřív, než se celý Summershine dočista zcvokne!" povídám na to já. Agosti řekla, že to prý nehrozí. Otočila se ke stádu a pěkně nahlas jim povídá: "Vážení! Nebojte se! Mám pro vás dobrou zprávu - našli se zachránci pro naší zem. Určitě Sluneční kámen najdou a zachrání naši zem." Panika se okamžitě změnila v neuvěřitelný jásot. "Tak vyrazíme?" ozval se Barafu, který spolu s Harakou vstal teprve před chvílí. "Měli bychom." povídá Shoti. A tak jsme se rozloučili a vydali se cestou ke skalám. Ostatní nám jen zamávali na cestu a popřáli hodně štěstí. Já v duchu cítila, že na téhle cestě pocítím něco, co jsem ještě nezažila.

Misha kreslí poníky

Není to nic moc extra, jen jsem se ve škole nudila. Hodinu předkreslování, hodinu obtahování, minutu gumování, dvě hoďky vybarvování a tahle poníkoidnost byla na světě :D. Jak říkám - nic extra.

Kočičí bratrstvo Kapitola 1. Nové...

Zdarec! Tak jsem se po roce dokopala to sem dát. Vybarvené jsou jen první stránky téhle kapitoly a úvodní strany kapitol. Zbytek jsem ani po roce nebyla schopná dobarvit. Půlka z celého příběhu se stala, polovinu jsem si vymyslela :). Doufám, že si ten komix oblíbíte stejně jako já :D. No nic, nebudu víc zdržovat, jdeme na to.

A tady končíme s barvami :).

O svatém Matouši Vlaštovka nás opouští (příběh k pranostice)

Vlaštovce Vlastě zazvonil budík. Vypnula ho a vztekle s ním hodila o zem. Pak vylezla z postele a koukla se na kalendář. "Dvacátého prvního září! Dneska je Matouše." Vylétla z hnízda s píšťalkou v zobáku. Posadila se na drát a zapískala. Rázem byly všechny vlaštovky vzhůru a slétaly se na drát. "Rozcvičkaaa !!!" zvolala vlaštovka Vlasta. Vlasta předcvičovala cviky na rozhýbání křídel. Pak přišel čas si dojít na záchod, pořádně se najíst atd. Vlasta pak udělala docházku. Na poslední chvíli vlaštovka Vendelína upozornila: "Chybí nám strejda Matouš !!!" Vlasta na to řekla: "To je právě dobře! Rychle pryč, než se vzbudí a začne do nás hustit, jak to bylo za jeho mladých let, když se letělo do teplých krajin a jaké byly teplé kraje za starých časů a jak je to dnes jiné a bla bla bla. Tak ať nás nedožene! Letíme!!!!" A letěly. Přes hory a doly, pole a louky, řeky a rybníky a přes moře. Když se v dálce začala rýsovat Afrika, hejno se začalo radovat a vesele hvízdat. Po přistání je čekalo veliké překvapení. Strýček Matouš na ně čekal u přistávací plochy. "Strejdo Matouši?! Jak ses sem dosta ??" divila se Vlasta. "Letěl jsem s hejnem, co letělo o hodinu dřív, abych vás nemusel dohánět. Afrika je ale tolik jiná než kdysi…" Vlasta předstírala, že omdlela. "Příště letíme ve tři ráno!!!" prohlásila.

Strejdovy nové pneumatiky

Tohle je jeden z posledních článků před ŠvP (z té si ovšem taky nějaké články přivezu).

Jeli jsme s mamkou na bryčce,

na návštěvu k babičce.

Cestou jsem se učila, až mi hlava kouřila.

Že jsem vzorná žákyně,

sáhla jsem po češtině.

A najednou brácha volá:

"Náš strejda má nová kola!!!"

Kouknu zpoza matiky, ano - nové pneumatiky.

Náhle brzda povolila, pneumatiky roztočila.

A já mezi pneumatiku narvala svoji matiku.

A tak na školu v přírodě odjela jsem v pohodě.

Beránek

Tohle je básnička, kterou jsem vymyslela už o Velikonocích, ale je to kravina takže jsem to sem nechtěla dávat. Ale dala jsem.

PS: Doufám že jste pochopili, že jde o velikonočního beránka, o kterém pojednávám v básničce :)

Beránek, ač třetí byl, kterého jsem pekla,

nechtěl z formy vylézti a tak jsem s tím sekla.

Místo toho jsem spíš šla, úkol z ČJ napsat,

naše úča fakt ví jak, v neděli mě naštvat.

Pak jsme šli za babičkou, s beránkem bez hlavy,

snědli jsme ho u kafe, prý se takhle slaví.

Na strejdu a sestřenky nezbyl ani drobek,

poslední kus snědl nám brácha, ten náš bobek.

XD

Jednorožčí podkova 4 - Kapitola 1.

Ahoj! Já jsem Matiti, prostřední dcera Kony a Mrenga. Žijeme v zemi nadpřirozených koní, na ostrově Eyjanu. Není ve vašem světě. Je od Země vzdálený stovky miliard světelných let. Nicméňe na Eyjanu žijí různí tvorové: v Diadornu alicorni (okřídlení jednorožci), jednorožci, pegasové, obyčejní koně, snorsové (plazi a zároveň koně), květinoví koně, vodní koně a v zemi zvané Frostsnow žijí zimní koně. Stále jsme však s mými sestramy neprozkoumaly celý Eyjan a tak nevíme, zda tu nežijí i jiní tvorové...

Do Diadornu přišel podzim. Léto, které dělilo jaro, kdy jsme zachránily Barafua, a podzim, který byl teď, bylo dlouhé a pro mě těžké. Shoti a Barafu chodili někam spolu a Hoju a Haraku často brali s sebou. A tak jsem často bloumala po Diadornu sama. Vlastně jsem tak trochu záviděla Shoti a Hoje, že už mají kluky a tak. A tak jsem se snažila, najít si taky nějakého. Jenže Shoti měla pravdu, když řekla, že to nejde jen tak, za jeden den. A tak jsem jen procházela Diadornem a čekala, až osud něco udělá. Tušila jsem, že podzim bude létu hodně podobný, ne-li úplně stejný. Ale stala se věc, která zařídila opak. A to sice, že se po mě Shoti, Hoja, Haraka a Barafu začali shánět. "Ahoj... Matiti... konečně... jsme tě... našli." řekla Shoti zadýchaně. Bylo vidět, že mě hledali opravdu po celém Diadornu, jinak by nebyli tak zadýchaní. "Co, že je o mě najednou zájem?" dělala jsem zvědavou. Vlastně mě nezajímalo, proč přišli. Tedy než mi Hoja řekla tohle: "U Křišťálového jezera jsme objevili zvláštního koně. Má na boku sluníčko a má tříbarevnou hřívu a ocas. Ale chtěli jsme počkat na tebe, než ho oslovíme." Najednou jsem hrozně moc chtěla ke Křišťálovému jezeru. A všichni věděli proč. Hrozně mě zajímal ten kůň. Kdo je? Odkud je? Co tu dělá? Všechno mě zajímalo.

Holky mě vyslaly abych s ním promluvila (prý že jsem ukecaná, či co) a já šla. Byl milý. Prozradil mi, že se jmenuje Majira, že je ze země zvané Summershine (to je prý zem věčného léta) a že hledá pomoc. Prý se blíží letní slunovrat. Na to jsme všichni kroutili hlavou se slovy: "Je podzim!" On nám ale řekl, že v Summershinu ne a proto tam mají letní slunovrat. No a prostě potřebují pomoct najít Sluneční kámen, protože bez něj nezačne teplejší část léta. "A co bys řekl partičce koní, která nese v některých zemích přezdívku "Zachránci" nebo "Hrdinové"?" řekla jsem a spiklenecky jsem mrkla na mé sestry a jejich kluky. "Řekl bych "JASNĚ"!" zajásal Majira. "Fajne! Můžeme vyrazit! Najdem ten šutrák a přidáme na seznam vděčníků další zem!" zavtipkovala jsem. Majira na mě trochu překvapeně koukal. "To byl vtip." uklidnila jsem ho. A tak jsme se všichni rozeběhli na Démantovou louku, rozloučit se s rodinou.

Měly jsme jediné štěstí, že Majira si pamatoval cestu. A to už je co říct, protože na Divokých pláních je jedno stéblo trávy úplně stejné, jako druhé a pamatovat si cestu bylo asi stejně těžké, jako vyletět na Pegasí skálu. No co? Ještě neumím létat.

Konečně jsme se blížili. Cítila jsem výraznější teplo. Bylo čím dál větší a větší a větší a větší a větší. "VEEEDROOO!!!" postěžoval si už po několikáté Barafu. Byl zimní kůň, takže měl delší srst. "Jen se neboj! V Summershinu je i jezero a moře. Tam se ochladíš." uklidnil nás Majira. A v tu chvíli mě něco napadlo: "Majiro, co je to moře?" Majira se zasmál. "Moře je velká spousta vody. Odděluje od sebe ostrovy. A je v něm slaná voda." vysvětlil. "Júúú! Já chci vidět moře!" jásala Hoja. "Myslím, že nebueš dlouho čekat." A opravdu. Přímo před námi se rozléhal Summershine a hned za písčitou pláží moře. "Páni!" žasla jsem. "Vsadím se, že v tom moři je aspoň milion kapek vody." povídá Hoja. Majira se jen zasmál: "Tam jich je víc než sto tisíc miliard!" " "HUSTÝ!!!" řekli dvouhlasně Hoja a Haraka. "Tak schválně! Kdo se první dotkne vody v moři?" šibalsky se usmál Majira a rozeběhl se k moři. My všichni za ním. Porazila jsem ho. Ale jen o kousíček. Byl vážně velmi rychlý. "Komu čest, tomu čest," prohlásil Majira s mírnou poklonou. "Netušil jsem, že koně z Diadornu mohou být tak rychlí!" dodal ještě. "Jo, často závodíme. Většinou vyhrávám v běhu, ale v letu vede Shoti. A neznám lepšího skokana než Hoju." řekla jsem. Vlastně jsem jen musela něco říct, celou minutu jsem mlčela. Jen jsem domluvila a kolem mě se prohnala Hoja. Já a Majira jsme stáli na mělčině, voda nám sahala jen kousek nad kopyta. Hoja se ale vrhla do hloubky. Když jí voda sahala kosíček pod břicho, vyskočila a plácla sebou do vody. To už vedle nás stál zbytek závodníků. "Hojo! Vylez! Bude ti zima!" křičel na ní Majira. Na to jsme reagovali všichni stejně: "Zima?!" "Bez Slunečního kamene je ta "teplejší" část léta vlastně chladnější." vysvětloval Majira. "A strachuješ se o NÁS?! Nezapomínej: žijeme v Diadornu. Jsme zvyklé na mnohem chladnější počasí, než je tohle." připomněla mu Shoti. "Cháápu. No nicméně měl bych vás seznámit se svou rodinou, jistě vás rádi uvidí," odpověděl Majira a pomalu se otočil. Společně jsme šli za ním. Velmi rychle jsem jeho matku poznala. Majira měl přechodovou hřívu z červené až do žluté a jeho matka měla ze žluté do červené. Šla nám naproti. "Ach synáčku! Tebe jsem neviděla dobrých... éé... od dnešního rána," řekla s úsměvem na tváři. "Mami, podívej, přivedl jsem záchranu!" řekl pro změnu Majira a napřáhl k nám kopýtko. "No sláva! Jen doufám, že to není spíše přítěž a že opravdu pomůžou!" povídá na to jeho matka (jinak jmenuje se Agosti). Hoja se zatvářila trochu ublíženě. "Úúch! Máte tu vedro, to vám povím," postěžoval si Barafu. "Však se neboj, už bude večer!" povídá na to Majira. A skutečně - slunce se pooomaličku klonilo k západu. Agosti nás zavedla na rozkvetlou louku, kde jsme se uložili ke spánku. Teda všichni kromě Majiry. Ten sledoval slunce, které rudlo a pomalu mizelo za západem. Pak se otočil a šel ke mně. "Můžu si lehnout k tobě?" řekl. Já jenom tiše kývla. Majira si lehnul a po chviličce se otřásl. "Je tady zima!" postěžoval si (na úplný opak toho, na co si stěžoval Barafu). A tak jsem se zvedla, předstírala, že si protahuji křídla a pakjsem si zase lehla a jedním křídlem jsem Majiru přikryla. Zvedla jsem hlavu a sledovala jak se Majira dívá na mé křídlo. Pak se otočil ke mě. Naše čumáky byly necelé tři centimetry od sebe. Oba jsme sklonili uši, začervenali se a pak jsme se odklonili. Mlčky jsme položili hlavy na zem a potom jsme pomalu, pomalu, pomalu usínali...