Jednorožčí podkova 4 - Kapitola 1.

Ahoj! Já jsem Matiti, prostřední dcera Kony a Mrenga. Žijeme v zemi nadpřirozených koní, na ostrově Eyjanu. Není ve vašem světě. Je od Země vzdálený stovky miliard světelných let. Nicméňe na Eyjanu žijí různí tvorové: v Diadornu alicorni (okřídlení jednorožci), jednorožci, pegasové, obyčejní koně, snorsové (plazi a zároveň koně), květinoví koně, vodní koně a v zemi zvané Frostsnow žijí zimní koně. Stále jsme však s mými sestramy neprozkoumaly celý Eyjan a tak nevíme, zda tu nežijí i jiní tvorové...

Do Diadornu přišel podzim. Léto, které dělilo jaro, kdy jsme zachránily Barafua, a podzim, který byl teď, bylo dlouhé a pro mě těžké. Shoti a Barafu chodili někam spolu a Hoju a Haraku často brali s sebou. A tak jsem často bloumala po Diadornu sama. Vlastně jsem tak trochu záviděla Shoti a Hoje, že už mají kluky a tak. A tak jsem se snažila, najít si taky nějakého. Jenže Shoti měla pravdu, když řekla, že to nejde jen tak, za jeden den. A tak jsem jen procházela Diadornem a čekala, až osud něco udělá. Tušila jsem, že podzim bude létu hodně podobný, ne-li úplně stejný. Ale stala se věc, která zařídila opak. A to sice, že se po mě Shoti, Hoja, Haraka a Barafu začali shánět. "Ahoj... Matiti... konečně... jsme tě... našli." řekla Shoti zadýchaně. Bylo vidět, že mě hledali opravdu po celém Diadornu, jinak by nebyli tak zadýchaní. "Co, že je o mě najednou zájem?" dělala jsem zvědavou. Vlastně mě nezajímalo, proč přišli. Tedy než mi Hoja řekla tohle: "U Křišťálového jezera jsme objevili zvláštního koně. Má na boku sluníčko a má tříbarevnou hřívu a ocas. Ale chtěli jsme počkat na tebe, než ho oslovíme." Najednou jsem hrozně moc chtěla ke Křišťálovému jezeru. A všichni věděli proč. Hrozně mě zajímal ten kůň. Kdo je? Odkud je? Co tu dělá? Všechno mě zajímalo.

Holky mě vyslaly abych s ním promluvila (prý že jsem ukecaná, či co) a já šla. Byl milý. Prozradil mi, že se jmenuje Majira, že je ze země zvané Summershine (to je prý zem věčného léta) a že hledá pomoc. Prý se blíží letní slunovrat. Na to jsme všichni kroutili hlavou se slovy: "Je podzim!" On nám ale řekl, že v Summershinu ne a proto tam mají letní slunovrat. No a prostě potřebují pomoct najít Sluneční kámen, protože bez něj nezačne teplejší část léta. "A co bys řekl partičce koní, která nese v některých zemích přezdívku "Zachránci" nebo "Hrdinové"?" řekla jsem a spiklenecky jsem mrkla na mé sestry a jejich kluky. "Řekl bych "JASNĚ"!" zajásal Majira. "Fajne! Můžeme vyrazit! Najdem ten šutrák a přidáme na seznam vděčníků další zem!" zavtipkovala jsem. Majira na mě trochu překvapeně koukal. "To byl vtip." uklidnila jsem ho. A tak jsme se všichni rozeběhli na Démantovou louku, rozloučit se s rodinou.

Měly jsme jediné štěstí, že Majira si pamatoval cestu. A to už je co říct, protože na Divokých pláních je jedno stéblo trávy úplně stejné, jako druhé a pamatovat si cestu bylo asi stejně těžké, jako vyletět na Pegasí skálu. No co? Ještě neumím létat.

Konečně jsme se blížili. Cítila jsem výraznější teplo. Bylo čím dál větší a větší a větší a větší a větší. "VEEEDROOO!!!" postěžoval si už po několikáté Barafu. Byl zimní kůň, takže měl delší srst. "Jen se neboj! V Summershinu je i jezero a moře. Tam se ochladíš." uklidnil nás Majira. A v tu chvíli mě něco napadlo: "Majiro, co je to moře?" Majira se zasmál. "Moře je velká spousta vody. Odděluje od sebe ostrovy. A je v něm slaná voda." vysvětlil. "Júúú! Já chci vidět moře!" jásala Hoja. "Myslím, že nebueš dlouho čekat." A opravdu. Přímo před námi se rozléhal Summershine a hned za písčitou pláží moře. "Páni!" žasla jsem. "Vsadím se, že v tom moři je aspoň milion kapek vody." povídá Hoja. Majira se jen zasmál: "Tam jich je víc než sto tisíc miliard!" " "HUSTÝ!!!" řekli dvouhlasně Hoja a Haraka. "Tak schválně! Kdo se první dotkne vody v moři?" šibalsky se usmál Majira a rozeběhl se k moři. My všichni za ním. Porazila jsem ho. Ale jen o kousíček. Byl vážně velmi rychlý. "Komu čest, tomu čest," prohlásil Majira s mírnou poklonou. "Netušil jsem, že koně z Diadornu mohou být tak rychlí!" dodal ještě. "Jo, často závodíme. Většinou vyhrávám v běhu, ale v letu vede Shoti. A neznám lepšího skokana než Hoju." řekla jsem. Vlastně jsem jen musela něco říct, celou minutu jsem mlčela. Jen jsem domluvila a kolem mě se prohnala Hoja. Já a Majira jsme stáli na mělčině, voda nám sahala jen kousek nad kopyta. Hoja se ale vrhla do hloubky. Když jí voda sahala kosíček pod břicho, vyskočila a plácla sebou do vody. To už vedle nás stál zbytek závodníků. "Hojo! Vylez! Bude ti zima!" křičel na ní Majira. Na to jsme reagovali všichni stejně: "Zima?!" "Bez Slunečního kamene je ta "teplejší" část léta vlastně chladnější." vysvětloval Majira. "A strachuješ se o NÁS?! Nezapomínej: žijeme v Diadornu. Jsme zvyklé na mnohem chladnější počasí, než je tohle." připomněla mu Shoti. "Cháápu. No nicméně měl bych vás seznámit se svou rodinou, jistě vás rádi uvidí," odpověděl Majira a pomalu se otočil. Společně jsme šli za ním. Velmi rychle jsem jeho matku poznala. Majira měl přechodovou hřívu z červené až do žluté a jeho matka měla ze žluté do červené. Šla nám naproti. "Ach synáčku! Tebe jsem neviděla dobrých... éé... od dnešního rána," řekla s úsměvem na tváři. "Mami, podívej, přivedl jsem záchranu!" řekl pro změnu Majira a napřáhl k nám kopýtko. "No sláva! Jen doufám, že to není spíše přítěž a že opravdu pomůžou!" povídá na to jeho matka (jinak jmenuje se Agosti). Hoja se zatvářila trochu ublíženě. "Úúch! Máte tu vedro, to vám povím," postěžoval si Barafu. "Však se neboj, už bude večer!" povídá na to Majira. A skutečně - slunce se pooomaličku klonilo k západu. Agosti nás zavedla na rozkvetlou louku, kde jsme se uložili ke spánku. Teda všichni kromě Majiry. Ten sledoval slunce, které rudlo a pomalu mizelo za západem. Pak se otočil a šel ke mně. "Můžu si lehnout k tobě?" řekl. Já jenom tiše kývla. Majira si lehnul a po chviličce se otřásl. "Je tady zima!" postěžoval si (na úplný opak toho, na co si stěžoval Barafu). A tak jsem se zvedla, předstírala, že si protahuji křídla a pakjsem si zase lehla a jedním křídlem jsem Majiru přikryla. Zvedla jsem hlavu a sledovala jak se Majira dívá na mé křídlo. Pak se otočil ke mě. Naše čumáky byly necelé tři centimetry od sebe. Oba jsme sklonili uši, začervenali se a pak jsme se odklonili. Mlčky jsme položili hlavy na zem a potom jsme pomalu, pomalu, pomalu usínali...

Jednorožčí podkova 3 - Kapitola 4.

"PROBOHA! CO BUDEME DĚLAT?!" vykřikla jsem, až mi hlas vyskočil o oktávku výš. "Můžeš za ní skočit." navrhl Haraka. "Mluvím vážně!!!" křikla jsem na něj. "Já taky!" ohradil se Haraka. "Někteří pegasové se tak naučili létat. A jestli ty ten případ nejsi pak tě stejně mohu uklidnit: Vaše matka nás zabije všechny, takže jestli se rozmázneš, vyjde to nastejno." A tak jsem se zhluboka nadechla a skočila do rokle. Napnula jsem křídla. Výrazně to zpomalilo můj pád. Pak jsem křídly začala mávat. A zastavilo mě to docela. Byla jsem nadšená. "JÁ LETÍM!!!" křičela jsem z plných plic. "JÁ LETÍÍÍÍÍÍÍM!!!" "Ale já nééé!!!" ozvalo se z hloubky rokle. Okamžitě jsem vyletěla jako neřízená střela a chytla Hoju těsně před tím, než stihla dopadnout. "Božíí!!" smála se Hoja, "Ty letíš!!" Usmála jsem se taky. Chtěla jsem se vydat zpět nahoru, ale pak jsem si všimla jakéhosi nápisu vytesaného do stěny rokle. Položila jsem Hoju a sama jsem přistála. Přišla jsem blíž, abych mohla nápis přečíst. Stálo tam: Pokud tohle čtete, pak přežili jste pád. Jdete-li ke Stromu duší, dám vám několik rad. Potřeba bude síla, která stromu chybí a taky tahle báseň, která se mu líbí:

Ach, ty strome, Strome duší,

myslíš si, že jim to sluší?

Koním, co jsou bez duše,

težko někdo pomůže.

Oči zrádné, srdce žádné.

Vrať jim, strome, co jsi vzal,

vrať jim radost, zpět vem žal.

Na oplátku - tady máš,

sílu kterou postrádáš.

"To se bude hodit." usmála jsem se, vzala Hoju do náruče a vydala se na cestu zpět nahoru.

Jakmile jsem vyletěla, ozval se bouřlivý jásot. Pověděla jsem Harakovi a Matiti o té básni. Pověřili mě důležitým úkolem: pamatovat si jí. A tak jsem si ji celou cestu mumlala.

Konečně jsme byli tam. Strom duší vypadal staře. Zhluboka jsem se nadechla a začla jsem pomalu odříkávat básničku. "... sílu kterou postrádáš." dokončila jsem. Haraka vytáhl zpod křídla naše korunky, které jsme mu během cesty svěřily. Položil je před strom. Sotva se tak stalo, z korunek začalo vycházet to samé černé světlo, jako tehdy z temných, když jsme si nasadily ty korunky. Strom duší začal okamžitě růst. Měl delší a rozvětvenější korunu. A když růst přestal, naskytl se mi ten nejnádhernější pohled v mém životě. Ze Stromu duší se rozlétly do všech stran duše v podobě barevných "mráčků". Tři se vydaly směrem ke hradu Klaufiru. "Vsadím se, že tahle duše patří Barafuovi." usmála jsem se a dotkla se čumákem duši, o které jsem byla přesvědčená, že patří Barafuovi. Mráček mě okamžitě obkroužil a pak se vytvaroval do srdíčka. "Tady je někdo zaláskovanej!" zasmála se Matiti. "Buď on do tebe, nebo ty do něj!" souhlasně přikývla Hoja. "A nebo oboje!" zachechtal se Haraka.

Konečně jsme dorazily do hradu. Duše se vrátily na své místo - do koní. Zjistily jsme taky, že Nyatiho manželka se jmenuje Dunia a jeho syn Kwato. A Nyati nám ještě něco dal! "Tumáte! Tahle podkova bude chránit jejího nositele, kdykoli třikrát hrábne kopytem, na kterém bude mít nasazenou tu podkovu." řekl a podal nám podkovku. Koukali jsem na ní, jak na osmý div světa. "Víte... my už jednu takovou máme." řekla jsem mu a zvedla kopýtko, na kterém jsem měla podkovu nasazenou. Ale nechtěla jsem, aby to vypadalo, že jí nechceme. Přeci jen - máme pouze jednu a další by nebyla k zahození. "Ano. Takových podkov je víc. Jsou poschovávané různě po Eyjanu." řekl Nyati. "Po čem?!" vyhrkla udiveně Matiti za nás za všechny. "Eyjan je ostrov na kterém žijeme. Divoké pláně, Frostsnow, Diadorn, Rubyron a tak dál. To vše je součást Eyanu." vysvětlil Nyati. A tak jsme podkovu přijaly. Tuhle jsme svěřily Hoje, protože je nejmladší. No, pak jsme se ještě rozloučili s Baridi a vydali jsme se zpět do Diadornu. Vyprávěli jsme Barafuovi o tom, jak jsem se díky Hoje naučila létat, o básničce pro Strom duší a i o tom, jak se jeho duše vytvarovala do srdíčka, kdy jsem se jí dotkla. Načež se Barafu začervenal. A pak bylo ticho. Jen jsme šli vedle sebe a čekali až ten druhý něco udělá. Pak Barafu zvedl hlavu. "Shoti?" řekl. Využil toho, že jsem se na něj otočila a...

Bože! To bylo úžesné. Okamžitě jsem pochopila že oba vidíme naší budoucnost úplně stejně: budeme spolu!

A tak jsme se zbytek cesty jen tak líbali a... No prostě A! Doma nás vítali s jásotem. A zase jsme museli vše vyprávět.

A pak následovala velká spousta nádherných dnů. Já, Barafu, Matiti, Hoja a Haraka. Bylo to úžasné. Ale nemá už smyl o nich říkat víc. Stejně to už nepatří k tomuhle příběhu. Tento příběh končí. Ale... konce jsou nové začátky...

Mapa Frostsnowu

* Inapita

* jezero Lago

* hrad Klaufir

* Strom duší

* Sněžná louka

* rokle Bonde

Jednorožčí podkova 3 - Kapitola 3.

Vyděšeně jsem kopla do dveří a tím je otevřela dokořán. "J-jak jste zjistil, co tu děláme?!" vyjekla jsem. "Nekřič! Potřebuji klid, Shoti!" okřikl mě. Neměla jsem slov. Jen jsem tam stála s čelistí až někde u podlahy. Mé sestry stejně tak. V tom překvapení mi vypadl z tlamy provaz a protože Haraka byl před Hojou a Barafu ho nemohl vidět, rozeběhl se k bráně. "Chytím ho!" zavolal na nás Nyati. Chňapnul po provaze a uvázal ho k jednomu sloupu. Barafu začal okamžitě usilovat o uvolnění. Tahal za provaz, ale bylo to zbytečné. "Ztratil duši, co? Udělejme s tím něco." řekl zase Nyati. "J-jak sakra můžete..." nedořekla Matiti. "Jasnovidectví, telepatie a podobně." řekl s naprostím klidem Nyati. "Chcete něco vědět o Stromu duší, že?" odvedl téma zas někam úplně jinam. "Chceme vědět hlavně, jestli se dá duše od Stromu duší získat zpět." řekla Matiti. Je bez diskuzí nejukecanější :). "Jde, ale není to snadné." řekl Nyati. "Musíte překonat rokli Bonde. Dříve přes ní vedl most. Dnes jsou tam jen zbytky. Strom duší vám dá Barafuovu duši, výměnou za magii temných, kterou máte v těch korunkách. Strom se vrátí k životu a nebude krást duše. Jak prosté." usmál se Nyati. "Chápu správně, že máme jít ke Stromu duší, vrátit mu magii a on dá Barafuovi duši?" ujišťovala se Hoja. "Ano, ano." usmál se Nyati a vypadal tak trochu natěšeně. "Víte klisničky a hřebečku, něco vám prozradím. Strom duší vzal duši i mé rodině. Manželce a synovi. Už dlouhé roky nestárnou, jen stojí v mé alchymistické dílně, kde o duši přišli. Ale teď jste tu vy! A vy vrátíte Stromu duší život a on zase vrátí všechny duše!" málem výskal radostí. "Tak pojďme! Když vyrazíme teď, budeme do soumraku zpátky." pobízel nás Haraka. "Na brzkou shledanou!" zvolal na nás Nyati. Rychle jsme v běhu odpověděli a už jsme se řítili tryskem k rokli Bonde. Haraka, který běžel v čele prudce zastavil až na samém kraji. "Nyati říkal něco o zbytcích mostu. Pojďme je najít!" navrhla jsem. Hoja se jednou rozhlédla a hned zvolala: "Mám to!!" Vzápětí jsem spatřila rozpadlé cosi, co připomínalo most. Šli jsme blíž. "Když trošku zapojím fantazii tak to jako most trošilililinku vypadá..." řekla Matiti a nejistě šlápla na most aby zjistila zda je dost pevný. "No co. Ovládám teleportační kouzla, kdyby něco." řekla a vydala se, teď už typicky sebejistě na most. Přeskočila mezeru, kterou uprostřed mostu vykousal zub času. Hladce přistála na druhé straně a zajásala: "Je to bezpečné!!!" Po ní vykročil na most Haraka a po něm já. Hoja šla na konec. Vstupila na most. Pomalu se blížila k mezeře uprostřed. A najednou - křup, křach, bum. Most se začal rozpadat. Než se Hoja stačila pohnout, most se zřítil. Hoja s křikem pomalu mizela v hloubce rokle.

O smradlavé ponožce a kouzelníku Bordeláři

Poznámka: Článeček z informatiky, nic závažného, nevyprávět mladším sourozencům před spaním (způsobuje to sny o ponožkách nejen vašim sourozencům)

Bylo, nebylo… nebo radši nebylo… no tak bylo. Někde mezi severním pólem a Afrikou žila jedna ponožka. Ano, žila. Byla totiž kouzelná. Ožila u jednoho kouzelníka, který žil v jeskyni v jednom lese. Ten kouzelník zrovna míchal lektvar a omylem strčil do police s kouzelnými vodičkami. Jedna z police vypadla. A ano uhodli jste - byla to živá voda. A protože ten kouzelník byl bordelář, válela se u něj na zemi ponožka. Živá voda na ní spadla a ponožka ožila. Kouzelník si jí ale nevšiml. A tak se ponožka zabydlela ve vaně, protože tam kouzelník nikdy nechodil (ČUNĚ!). Kouzelník si jí dál nevšímal, ale ponožka se od kouzelníka učila kouzlení a míchání lektvarů pokaždé, když ho sledovala. Ale jak šel čas, ponožce začalo být nepříjemné, že se kouzelník nemyje. Potřebovala kolíček na nos (nebo spíš na špičku). A tak se pro něj vydala, když kouzelník zrovna vyráběl nové mýdlo. Na polici jich měl asi padesát, ale nikdy je nepoužíval. Nicméně ponožka se vyplížila z jeskyně do lesa. V lese bylo plno stromů, jeden jako druhý, druhý jako třetí a tak dále. A protože ponožky mají ve zvyku ztrácet se, i kouzelná ponožka se ztratila. A jak tak v tom lese stála, najednou uslyšela výkřik: "Pachová bomba! Všichni rychle zdrhejte!!!" A pak kolem proběhl zajíc. "Je tady! Je někde poblíž! POPLÁÁÁÁÁCH!!!!" hulákal jako na lesy (teda ne jako, doopravdy). Ponožku pachová bomba nijak neděsila, protože kouzelníkův dům by jí mohl klidně konkurovat. "Zdrhej, ty… ty divná ponožko! Je tu pachová bomba!" otočil se zajíc na ponožku. Pak zahýbal čumáčkem a hned potom si ho zakryl packou. "Fuuuj! Kdy tě naposledy prali?" řekl ponožce. "Prali? Já nejsem surovec, já se neperu!" prohlásila ponožka. "Ale nééé! Né ,Kdy jste se naposledy prali´. Myslel jsem ,Kdy TĚ naposledy prali´" opravil jí zajíc. "Vždyť říkám - já se neperu!" ohradila se ponožka. "Bóóže můj! Ty to slovo ani neznáš! No nic… Co tu vlastně pohledáváš? A jak to že mluvíš, chodíš a vůbec - žiješ?!" podivil se zajíc. A ponožka mu povídá: "Ožila jsem u kouzelníka Bordeláře, v jeskyni. A tomu to tam děsně páchne. Proto hledám kolíček na špičku." "Tak s tím ti milerád pomůžu. Vím totiž dobře kde nějaký kolíček splašit." řekl zajíc a rozeběhl se… severoseverovýchodně. Ponožka běžela za ním. A tak oba běželi a běželi a běželi a les najednou začínal mizet a místo něj se objevila louka. A místo louky najednou vesnice. A na návsi pouť. "Někde tu mají přikolíčkované obrázky, tím jsem si jist!" řekl zajíc a začal se rozhlížet. Až je uviděl. V jednom stánku, kde se malovalo na obličej, byli přikolíčkované obrázky. Zrovna tam nikdo nebyl - ideální čas na akci. Ponožka tam šla, vylezla nahoru a kolíček pomalu sundávala. Ale pak se vrátila paní, která stánek vlastnila a ponožky si všimla. "Co to děláš?!" křikla na ní. Pak se zarazila. "A… Jak to vlastně děláš… To, že žiješ?" A tak ponožka zase znova vyprávěla svůj příběh. Paní se zamyslela a povídá: "Víš co? Mohla bys žít u mě! Pravidelně bych tě prala. A navíc - můj domov je čistý a voňavý." "To nezní špatně. Souhlasím!" řekla ponožka. A tak se ponožka nastěhovala k paní. Paní jí začala říkat Fuska. No a žili šťastně až do smrti. A i po smrti žili šťastně a spokojeně.

Jednorožčí podkova 3 - Kapitola 2.

Šli jsme už dlouho. Myslela jsem, že tam snad nedojdeme. Okolí ani zdaleka nepřipomínalo věčnou zimu a chlad. Najednou ale Hoja vypískla: "Jůí! To studí. Toje... sníh? Neměl by už být roztátý?" "Jsme tu." řekla Matiti. A skutečně - hned pod kopcem na kterém jsme stáli byla zem plná sněhu. U řeky stáli zimní koně. "Musíme se zeptat kudy se dostaneme ke Stromu duší." navrhla jsem. "Dobře. To nechme na Matiti." zakřenil se Haraka. "Proč na mě?!" řekla překvapeně Matiti. "Jsi z nás nejukecanější." odvětila pobaveně Hoja. "Jak myslíte." usmála se Matiti. A kolem jako na zavolanou procházel jeden Kůň. Tedy vlastně klisna. "Dobrý den! Mohu se Vás na něco zeptat?" houkla na ní Matiti. "Zdravím. Ovšem, mluvte." řekla klisna přívětivě.

"Potřebovali bychom se dostat ke Stromu duší."

"To... kvůli NĚMU?" řekla klisna na šlehla pohledem po Harakovi. "To on má magii která Strom duší napájí?"

"Ne, ne, ne! On není zlý, nebojte! Jsme tu kvůli táámhletomu hřebci." vyvedla Matiti klisnu z omylu a nátáhla se k Barafuovi.

"Strom duší mu nejspíš vzal duši." vzdechla jsem.

"Ale to je přeci Barafu! Syn mojí nejlepší kamarádky Baridi! To je příšerné! To je hrůůůůůůza!" skučela klisna. "Strom duší mu jí jen tak za nic nevrátí!"

"Ale my známe řešení! Donesla se k vám ta plánovaná válka mezi Rubyronem a jinými zeměmi?"

"Ano, ano. Zabránili jí tři bílí alicorni."

"To jsme my!"

"Vážně? To je úžasné vidět vás takhle naživo."

"Máme s sebou korunky které vysály temným magii. Vrátíme jí Stromu duší."

"To by mohlo vyjít. Poradím vám kudy ke Strom..." Dál se nedostala protože se odkudsi ozval křik: "CO JSTE TO PROVEDLI MÉMU BARAFUOVI VY ZLOČINCI?!" Byla to Barafuova matka - Baridi. Vyskočila ze závěje a řvala na nás. "CO SI O SOBĚ SAKRA MYSLÍTE?! VLÁČÍTE HO TADY ZA SEBOU A NEMYSLÍM SE, ŽE SE MU TO LÍBÍ!" Určitě by nám urhla hlavy a hodila nám je do obličejů (sláva logice!), kdyby jí klisna, jejíž jméno jsme stále neznali nezastavila. "Baridi, uklidni se! Nechtějí mu ublížit!" "Blbost! Jsi moc důveřivá, Theluji! Určitě mu chtěli udělat něco příšerného." "Strom duší mu vzal duši! Ale oni mu zvládnou pomoci."

"Božínku! To je přííííííííšernéééééé!!!! Můj synáček ztratil duši! To nééééé!!!! Úúúúúú!!!" začala Baridi kňučet a skučet a houkat a... a... a tak dále. "Co kdybychom jim alespoň poradili, kudy ke Stromu duší?" navrhla Theluji a nasadila ironický pohled. "Poslechněte," promluvila k nám," zajděte na hrad Klaufir. Tam žije kůň který by mohl být jednorožcem. Můj syn vám o něm jistě vyprávěl. Vždy se s ním chtěl setkat, už jako neposedné hříbátko. Ten kůň se jmenuje Nyati. Je to alchymista, filizof a ještě o hodně více. Ten ví o Stromu duší víc než kdokoli. Jistě vám poradí. Ale kdo vlastně jste a proč je s vámi ten temný alicorn?" A tak nastalo dlouhé vysvětlování.

"Tak šťastnou cestu!" mávaly za námi Baridi a Theluji. Čekala nás dlouhá cesta na hrad Klaufir. "Tohle mi chybět nebude!" prohlásila Matiti. Hrad stál totiž na vysokém kopci a vyjít tam nebylo zrovna snadné. Ale pak jsme konečně dorazili. Nejistě jsem zaklepala a dveře se samy otevřely. Hrad vypadal staře a neopečovávaně. Rozpadlý ale nebyl.

"Ha-aló!" houkla jsem. Odpověděla mi jen ozvěna. Vypadalo to jako by byl hrad zcela opuštěný. Ale pak jsem si všimla pootevřených dveří. Nahlédla jsem do místnosti malou škvírkou. Spatřila jsem alchymistickou dílnu. Byla tam spousta stojánků, sklenic, baněk a jiných nádob. A taky mnoho lektvarů. U jedné police právě stál nějaký kůň. "Nebojte, budu vám ochotný pomoct, cizinci." řekl a otočil se k nám. Ačkoli jsem nahlédla jen mezírkou, očividně si mě všiml.

Jednorožčí podkova 3 - Kapitola 1.

Ahoj, jmenuji se Shoti. Jsem nejstarší dcera klisny Kony a hřebce Mrenga. Vsadím magickou podkovu od mámy, že jste o nich už slyšeli. Máma je jednorožec, táta pegas a já a mé sestry Matiti a Hoja jsme alicorni (jednorožci s křídly). Pak tu žijí ještě snorsové (plazo - koně), květinoví koně, normální koně a vodní koně. Žijeme všichni v zemi zvané Diadorn. Ten je ale na úplně jiné planetě než vy.

Do Diadornu přišlo jaro. Nebylo to ale hned to jaro po dobrodružství s Harakou. Mezi tím byla totiž ještě další jara. A my jsme zestárli. Já, Matiti, Hoja i Haraka. Haraka a Hoja byli teď stejně staří jako já, když jsme navštívili Rubyron. Zlaté časy! I když už jsem poměrně stará, jetě neumím létat. Táta říká že za normálních okolností se pegas (nebo alicorn) naučí létat až když je na přelomu dětství a dospělosti. Ale já stále čekám na to až se to naučím. Haraka a Hoja se mají. Jsou nejmladší a tak si s tímhle nemusejí dělat starosti - je pochopitelné, že se naučí létat jako poslední.

Nicméně den, o kterém vám chci vyprávět byl od začátku zvláštní. Ráno byla celá obloha růžová. Až hodně pozdě získala zpět svou modroučkou barvu. Šla jsem se napít k řece. A pak jsem ho spatřila. Koně. Z řeky pil kůň. Ale měl světle modrou hřívu (podobnou té tátově). Koně mívají hnědou, černou nebo bílou hřívu (koně jediní totiž nemají nějaké speciální barvy). A kromě toho měl tenhle kůň pod okem vločku. Takového jsem jaktěživa neviděla. "Emmm... Ahoj." pozdravila jsem ho. On našpicoval oči vzhlédl od hladiny řeky. "Ééch... Ahoj. My se známe?" ptal se udiveně. "Ne, právě proto. Koně jako jsi ty jsem tu zatím neviděla."

"Nejsem zdejší. Jsem ze země zvané Frostsnow, ze země věčné zimy. Cestu sem jsem našel, když jsem šel proti proudu naší řeky Inapity. Ta, jak vidím je složena ze dvou dalších. A mimochodem jmenuji se Barafu."

"Barafu... Hezké jméno. Já jsem Shoti."

"Těší mě."

"Mě také."

A tak jsem se dozvěděla, že Barafu je ze země jménem Frostsnow - země věčné zimy. A že tam mají strom, který dokáže vzít všemu živému duši. Vyprávěl mi taky o hradě na kterém prý žije kůň, který by mohl být jednorožcem, kdyby nebyl sněžným koněm.A že stromu duší vzali jeho magii temní jednorožci a spol. Kdyby mu jí ale vrátili, byl by Strom duší zas jen stromem.

Následující dny byly nádherné. Já, Barafu, mé sestry a Haraka. Jednou se ale stalo něco hrozného. Zrovna jsme si hráli u řeky. Barafuovi najednou zprázdněl pohled. A nechtěl se hnout z místa. Věděla jsem že něco není v pořádku. Mluvila jsem na něj, ale on nereagoval. "Harako, doběhni pro naší mamku!" křikla jsem na Haraku. Ten zasalutoval a okamžitě vyrazil jako neřízená střela. Za chvilku k nám sprintoval spolu s mamkou za sebou. "Co se mu stalo?" volala na nás. "Nemám tušení. Ale nereaguje na nás." řekla jsem ustaraně. "To nevypadá dobře, ale má magie by měla být dost silná aby mu pomohla." řekla mamka a začala kouzlit. Její roh neprve začal svítit modře, pak zeleně a nakonec z něj vyskočila jiskra a zase zhasnul. "Jejda! To nevypadá dobře. To vypadá ještě hůř!" řekla mamka. "Je mi líto, nedokážu ho uzdravit. Vypadá to, jako by tu bylo jeho tělo, ale duše zmizela někam pryč." "Duše! Strom duší! Musel mu jí vzít Strom duší!" vykřikla jsem vyděšeně. "Musíme se vydat do Frostsnowu. Tam najdeme strom duší a vrátíme jí zpět Barafuovi." řekla rozhodně Matiti. Barafu totiž o Stromu duší řekl všem. "Dobrá, ale buďte opatrní." řekla starostlivě maminka. "Neboj, budeme v nejlepším pořádku!" usmála jsem se. "Ale je tu malý problém: on za námi dobrovolně nepůjde." namítla Hoja. "Ano. Ale nebojte, někam jsem si schovávala provaz. Teď se bude hodit." usmála jsem se a sprinovala jsem na Démantovou louku. Tam jsem kopla do jabloně a spolu s několika jablky spadl taky provaz. Doběhla jsem zpátky. Udělala jsem na konci provazu smičku a tu jsem pak hodila Barafuovi na krk. Táhla jsem jak jsem jen mohla ale Barafu se ani nehnul z místa. Pak ale uviděl Haraku a šel za ním. A kamkoli šel Haraka, tam ho Barafu následoval. "Myslím, že vím proč to takhle je." usmála jsem se. "Temní přeci vzali Stromu duší magii která nabíjela jeho život. Tak si asi myslí, že Haraka má tu magii." "Jenže ta magie je v našich korunkách." řekla Matiti. "No ovšem! Myslím, že vím jak na to!" zajásala Hoja. "Postačí když Stromu duší vrátíme jeho magii. Pak by mohl Barafuovu duši propustiti." "Hojo ty jsi génius." málem jsem výskala radostí. Matiti doběha pro korunky, já se chopila provazu, Haraka si stoupl za mě aby šel Barafu alespoň trochu dobrovolně. A než stihlo slunce zapadnout vyrazili jsme po proudu Inapity nebo jak se ta jejich řeka jmenuje.