Jednorožčí podkova - Kapitola 2.

Když jsem se ráno probudila, Mrengo otevíral oči. "Neco bych sněd." "Tak lež, ani se nehni. A bacha na hlavu!" upozornila jsem ho. Pak jsem zvedla přední kopyto, rozmáchla jsem se a silně jsem kopla do jablůňky, vedle které jsem spala. Stromek se zatřásl a vzápětí z koruny spadla větší troška jablek. "Dej si." nabídla jsem mu. "Díky, ale i když mám hlad, nemám zrovna chuť k jídlu." odmítl. Pak se podíval znovu k Pegasí skále a pak sjel pohledem na své zraněné křídlo. A vzdechl. "Nevzdychej, kdo to má poslouchat?" okřikla jsem ho. " Já bych rád nevzdychal.," řekl smutně, "ale ono to nejde. Chybí mi výšky. A rychlost." "Ale vždyť rychlý nemusíš být jen při letu." řekla jsem mu. Kupodivu se tvářil jako by to nevěděl. "A kdy ještě?" Tak tuhle otázku jsem nečekala. "Vy neběháte?" divila jsem se. "Běhat? My? Pfff! Na Pegasí skále je sotva místo k rozeběhu." řekl. "Tak to ti to zranění možná i pomůže." řekla jsem. "Pojď!" řekla jsem a vstala jsem. "Kam chceš jít?" ptal se. Byl hrozně roztomilý když se válel v té hebké trávě. "Uvidíš!" řekla jsem a se smícham jsem odběhla. On bleskově vstal a rozeběhl se za mnou. "Dáme si závod ke Křišťálovému jezeru?" navrhla jsem. "Budiž!" usmál se Mrengo. Pak jsem se mu podívala do očí. Zase se mi zatočila hlava. Bylo to zvláštní ale takové... příjemné. Pak jsem se otřásla abych se vzpamatovala. "Tak poběžíme?" řekla jsem. "Jistě!" A tak jsme vyběhli. Dlouho jsme se drželi ve stejné pozici. Přes most se nám běželo úžasně. Vítr nám čechral hřívy. Mrengo slastně přivíral oči. Na druhé straně jsme běželi každý svým tempem - on pomaleji, já rychleji. A pak mě zase dohnal. Kolem Květinového palouku jsme běželi jako jeden. U Křišťálového jezera jsem zakopla o kámen a spadla jsem do trávy. Do hebké a měkké trávy. "Nic mi není... Doufám." Mrengo se začal smát. Já se zvedla. "Líbí se ti?" zeptala jsem se ho. "Co jestli se mi líbí?" "

"To jezero."

"Jo, je nádherné."

"Tak teď teprve sleduj!"

Naklonila jsem se nad hladinu jezera. Trochu jsem se dotkla nozdrami hladiny. Chvíli se nic nedělo. Ale pak se z jezera vynořil vodní kůň. "Nazdárek, Maji." řekla jsem vodní klisně. "Ahoj. Jej, kdo je to?" řekla Maji a podívala se na Mrenga. "Kamarád." řekla jsem. "Ehm... Ahoj." řekl nejistě Mrengo. "Já jsem Mrengo." dodal pak. "Těší mě Mrengo, já jsem Maji." řekla vodní klisna. "Mám pro tebe malý dárek, Kono." řekla mi Maji. Pak se potopila. Když se vynořila, hodila d vzduchu podkovu. Podkova pak dopadla přímo přede mě na břeh. "Týjo!" žasla jsem. "Kdes tu podkovu našla?" ptala jsem se užasle. "Na dně jezera. Pamatuj, tohle je cenná podkova. Patří tvému rodu. Vím to. Až bude nejhůř, pomůže ti. Stačí když jí budeš mít na kopýtku a až budeš v nouzi tak třikrát tím kopýtkem hrábneš." řekla Maji. Tak jsem si podkovu vzala. Opatrně jsem si jí dala na pravé přední kopýtko. "Moc dík." řekla jsem tiše. A pak jsme si dali závod ke snorsím norám. a kdo byl poslední, ten měl být vzhůru až do půlnoci. Běželi jsme jako jeden. A najednou jsem o něco zakopla. "Auvajs!" vykřikla jsem. "Jsme tu." řekl pobaveně Mrengo. A měl pravdu. Zakopla jsem totiž o snorsí noru. "Kšc! Nelez nám do kuchyně, potvoro!" rozkřikl se snors, který vylezl. Já jsem se na něj udiveně zadívala. Byl to můj nejlepší snorsí kamarád. "Jejda! Promiň, Kono. Zaslepilo mě slunce, nepoznal jsem tě." řekl. "V pořádku. Chci ti někoho představit, Ardhi." řekla jsem mu. Tak jsem je představila. "No jo, ale jak se rozsoudíme? Vždyť jsme tu byli nastejno." řekl Mrengo. Došlo mi že má pravdu. "Nápad!" řekla jsem najednou. "Mááááám nááááápad!" zajásala jsem a začla jsem skoro tancovat. "Budeme vzhůru oba!" "To zní fér." řekl Mrengo. A pak jsme se až do západu slunce, honili po lukách. Když už bylo slunce skoro za obzorem, doběhli jsme na Démantovou louku. Jen informovat maminku, že se do půlnoci neukážeme. A zase jsme se honili. Pak jsme dostali žízeň a tak jsme se šli napít k soutoku. "Kde asi ty řeky pramení?" řekl Mrengo. "Jua pramení na divokých pláních. Byla jsem tam jako hříbátko." řekla jsem znalecky. Abyste to pochopili - divoké pláně jsou louky, které jsou až za hranicemi Diadornu. Nic tam není, jen tráva a občas tedy pramen nějaké řeky. "A kde pramení Nchi, to nikdo neví." dodala jsem ještě. "A... nechtěla bys jít na pláž? V noci je nádherná." navrhl Mrengo. "Proč ne?" usmála jsem se. A tak jsme pomalu šli k pláži. Pomalu protože jsme nechtěli nikoho vzbudit. Když jsme tam došli, musela jsem mu dát za pravdu. Pláž byla v noci skutečně nádherná. A potom jsme se zase chvíli honili. A pak jsem si unaveně lehla na záda do písku. Mrengo si lehl taky hned vedle mě. A pozorovali jsme hvězdy. "Hele! Támhlety hvězdy vypadají pohromadě jako podkova!" řekla jsem a kopýtkem jsem ukázala na souhvězdí. "A jo! A támhlety zase jako jednorožec!" řekl Mrengo. "Páni, to je to bájné souhvězdí jednorožce. Říká se, že hvězda ve špičce jseho rohu, ukazuje směrem k místu, kde je velká síla lásky." řekla jsem zase tak trochu znalecky. A pak jsem se zadívala na souhvězdí pozorněji. Jednorožec byl zkloněný a hlavu měl dolů. A potom mi došlo, že nejjasnější hvězda směřuje k nám. Ale pak jsem si to vymluvila. Třeba to je na nějaké vodní koně v řece.

Ještě dlouho jsme pozorovali hvězdy. Najednou Mrengo unaveně zívl. "Spal bych." přiznal. "Já taky." řekla jsema pohlédla jsem na měsíc. Byl v polovině oblohy. "Půlnoc. Můžeme jít spát." oznámila jsem. A tak jsme se, napůl spící, napůl bdící vydali na Démantovou louku.

Když mě bůh vytvářel

Jednou (myslím že to bylo dnes) jsem měla o informatice všechno hotové a tak jsem složila báseň. A ta báseň je přímo zde:

Když mě Bůh vytvářel

Bylo, nebylo, byl jeden pán,

a ten dal život mě i vám.

Byl to frajer, měl doma na polici,

krásy a talentu plnou sklenici.

Když však mě vyvinul,

nějak tu sklenici minul.

Nemám nic z toho co tam měl, mám však jiné ctnosti.

Počítačovou závislost a špetku šílenosti.

Jednorožčí podkova - Kapitola 1.

Ahoj. Jmenuji se Kona. Jsem jednorožec a žiji v zemi zvané Diadorn. Diadorn není ve vašem světě, je někde ve vesmíru stovky miliard světelných let od země. V Diadornu žije několik druhů koní - jednorožci, pegasové, vodní koně, květinoví koně, obyčejní koně a snorsové (plazi a zároveň koně). Diadorn má dvě strany mezi kterými teče řeka. Obě strany spojuje Most rovnosti. Na jedné straně žijí pegasové, jednorožci, vodní koně (v jezeře) a snorsové (plazi a zároveň koně). Na druhé žijí květinoví koně, vodní koně (opět v jezeře) a obyčejní koně. Žijeme vždy jen s naším druhem a s žádným jiným. Nebo spíš žili jsme. Než...

Bylo pozdní ráno. Zhruba v tuhle dobu létala partička čtyř pegasů nad naší stranou Diadornu. Vylétali z Pegasí skály, přelétali nad snorsími norami, nad Stříbrným jezerem a pak nad Démantovou loukou - naším domovem. Každé ráno jsem je pozorovala. Dělali ve vzduchu úžasné pirulety a veletoče a salta a... prostě vše možné i nemožné. Byli to pěkní frajírci a vejtahové ale já je i přes to ráda pozorovala. Vypadalo to, že každý tam má svou roli a vzájemě si pomáhají a že jeden bez druhého nemohou být. Ale to jsem se šeredně spletla. To ráno letěli nad Démantovou loukou. Najednou se jeden zatočil ve vzduchu, párkrát mávl křídly a pak pomalu padal k zemi.

Okamžitě jsem se tam rozběhla. Ti, co s ním letěli se hrozně smáli. Ten co spadl zatím vstal a kontroloval jestli je v pořádku. Zjistil že má zlomené křídlo. "Tady je náš superletec!" chechtali se pegasové. A pak jsem přiběhla já: "To ho tu necháte zraněného? To mu nepomůžete?" "Heleď se, on o naší pomoc nestojí." řekl pegas s modrozelenou hřívou. Pak zamávali kopyty a byli v prachu."Co tě bolí?" otočila jsem se na zraněného pegase. "Křídlo. Asi je zlomené." řekl. "Ale jak se dostaneš na Pegasí skálu?" napadlo mě. "Normálně by mi pomohlo stádo - vynesli by mě. Ale já to nemám rád. Ani jako hříbě jsem to neměl rád. Proto jsem se taky naučil létat dřív, než ostatní." řekl. Pak mi vysvětlil že hříbata nosí nahoru a dolů jejich rodiče. Podobně to je prý i se zraněnými. "A nechceš teda zůstat u nás na Démantové louce?" zeptala jsem se ho když domluvil. "To bych mohl?" zeptal se nadšeně. "Jasně! Myslím že to vadit nebude." řekla jsem mu, "Díky!!!" smál se, nehledě na své zlomené křídlo. "Mimochodem já jsem Mrengo." řekl ještě. "Já jsem Kona." odpověděla jsem a společně jsme se vydali k mému stádu. Když jsem jim pověděla co se stalo Mrengovi, našli v sobě trochu soucitu a dovolili mu zůstat. Dovolila jsem mu spát vedle mě, pod jablůňkou která mi dávala každé ráno snídani do postele. Pak jsem z něho vymámila jaké květiny jí nejraději a plným tryskem jsem se rozeběhla přes most, na druhou stranu Diadornu, na Květinový palouk, za květinovími koňmi. Měla jsem mezi nimi velmi blízké přátele. "Ahoj Kono!" pozdravila mě Bendera - stará klisna, matka vůdce stáda. "Ahoj Bendero, máš ještě ty modré mkie?" Mkie jsou květiny které rostou u nás v Diadornu. Buď u skal, nebo na hřívách a ocasech květinových koní (u květinových koní na hřívách a ocasech roste mnoho květin). "Sama se podívej." řekla Bendera když jí došlo že čekám odpověď. Prohledávala jsem pohledem její hřívu. A pak jsem je našla. Asi deset mkií u sebe. "Můžu ...?" "Ber si." usmála se Bendera. Utrhla jsem Všech deset mkií. "Moc děkuju! Kamrád je zraněný a má moc rád tyhle květiny, víš?" řekla jsem. "Aha, tak to mu ode mě vyřiď ať se brzy uzdraví." usmála se znovu Bendera. Já jsem se rozloučila a znovu plným tryskem běžela domů. Nechala jsem vítr čechrat mou hřívu. Bylo to příjemné. Jako ďas jsem přeběhla most a s prudkým zastavením pozdravila Mrenga. "Na, dej si." řekla jsem a položila hrst mkií, Mrengovi přímo před čumák. "Dík." řekl a mile se usmál. Nachvíli se mi z toho zatočila hlava. Pak jsem mu úsměv oplatila. Vsadila bych se že se mu taky zatočila hlava. Naposledy jsem oběhla kolečko kolem celé Démantové louky a pak jsem si lehla vedle Mrenga. "Dobrou." řekl a já cítila jako by ve mě něco poskočilo. "Dobrou." odpověděla jsem. Skoro jsem spala, když Mrengo zvedl hlavu a podíval se k Pegasí skále. Pak jí se vzdechem zase položil. Dala bych kopyto do ohně, že vím na co myslel. Stýskalo se mu po domově a výškách. Hrozně jsem ho chápala a litovala. A tak jsem se rozhodla že mu ukážu jak krásný je svět na zemi. Hned zítra...

Berme to pozitivně!

Ahoj. No... uteklo to jako H2O... Je tady škola. Ááááách jó. Ne ne ne!!! Tím to ještě zhoršujete!!! Copak vám to ještě nedošlo? Ne? No tak to musím napravit. Lidé si školu až moc nechucují. Ono totiž stačí aby jeden člověk z republiky nechtěl do školy a může se to roznést do celých Čech. Jak to? Ten jeden človek je tvořičem neativní energie. Tu roznese na své kamarády a ti tedy také nebudou chtít do školy. Ten člověk může mít Youtube, blog, Facebook atd. Tam o tom napíše článek, status či cokoli jiného, nebo natočí video. Lidé si to přečtou, zkouknou a hned je na nich také ta negativní energie. A ti jí potom šíří dál... No a dopadá to tak že šprti (jako jsem já) nechtějí do školy. Mysleme pozitivně! A bude to fajn.

Tak

AHOJÍK

Kakaový Ledňáček

Tuhle povídku jsem vymyslela na táboře:

Chlapec seděl v kočárku. Všichni lidé ho přehlíželi. Ale jemu to nevadilo - čekal jen jednu osobu. Když k němu přicházela myslel že kočárek i s ním odveze. Když to ale neudělala, začal křičet: "Mamí!!!! Máááámííííí!!!!" Jeho matka se otočila a vrátila se k němu. "Ještě něco zařídím ale hned budu zpátky." řekla a zase odešla. A tak chlapec čekal dál. Najednou kočárek někdo vzal a odjížděl s ním. "Mamí, a koupilas mi ten nanuk?" tázal se chlapec. Ticho. "Mamí?" Ticho. Najednou ruka podala chlapci vanilkového Ledňáčka. "Ale mamí, já chtěl kakaového!" Ruka chlaci vzala vanilkového Ledňáčka a podala mu kakaového. Po chvíli osoba vezoucí kočárek, zabočila. "Mámí!!! Vždyť tam nebydlíme!!!!" Ticho. A pak muž, o kterém si chlapec dosud myslel že je jeho matka, vyndal chlapce z kočárku. Chlapec se rozkřikl: "Ty nejsi maminka!!!!!!!" Muž chlapci zacpal pusu a výtahem dojeli do pátého patra. Pak muž i s chlapcem vešel do jednoho bytu. A položil chlapce na zem. "Dáš mi kakaového Ledňáčka?" řekl chlapec. "Mám jen vanilkového." na to muž. "Já chci KAKAOVÉHO!!!!!" "Už jsi kakaového měl!!!"

"Ale já chci JEŠTĚ!!!!!!!" "Já ho nemám!!!!!!!!" Chlapec tak dlouho otravoval až ho muž vrátil jeho matce a ta mu dala kakaového Ledňáčka.

KONEC

Roh o roh

...Bez komentáře...

Hříva tomu hřebci vlála ve větru. Na noční obloze svítil jen měsíc a hvězdy. Náhle oči hřebce rudě zablikaly. Přikráčel k němu jiný hřebec kterému oči také rudě blikaly. První hřebec se vzepjal a zařehtal. Druhý hřebec to zopakoval. Oběma koním oči vplály a pak hřebci zkřížili roh o roh a jako meči, s nimi začli bojovat. První hřebec druhého přepral. Prvnímu hřebci zablikaly oči modře a utekl.

Uhádnete kdo to byl ?

Osoby, zvířata, věci

Ahojky. Dneska tu mám jednu mojí myšlenku. Víte... všimli jste si někdy že čeština a přírodopis (v nižších třídách přírodověda či prvouka) jsou proti sobě?? To je tak: ČJ podstatná jména - názvy osob zvířat a věcí. PŘ člověk - savec - zvíře.

Tak proč tedy ne jen názvy zvířat a věcí??? A zvířata jsou vlastně podle některých zákonů věci. Tak proč ne jen názvy věcí??? Někdy to vážně nechápu... ještě že jsou prázdniny.

AHOJÍK!!!