Během karantény jsem podlehla absolutnímu vyšťavení a nemohla se dokopat skoro k ničemu. Ke čtení vůbec. Chtěla jsem ten pozvolný návrat odstartovat nějakou novou knížkou. Evoluce: Město přeživších není tak úplně nová. Koupila jsem si ji už někdy 2018-2019, když jsem procházela svou obsesí postapo knihami. Nicméně jsem ji v tu dobu nepřečetla, takže na ni přišel čas teď.
Jak to jen říct... :D. Námět se mi moc líbí. Jedná se o skupinku lidí, která letí na výměnný pobyt do Ameriky a cestou záhadným způsobem cestují v čase o několik století vpřed, kdy lidstvo téměř vyhynulo a nad světem převzala vládu zvěř.
Ovšem aby knížka byla čitelná, postavy musí mít trochu osobnosti. Kde už nastává problém. Moje konkrétní hovězí je zejména s Lucií, která... no... Je popisovaná jako taková ta typická knižní protagonistka. Tichá, ráda čte, nikdy neměla kluka, je stydlivá atd. Takových postav začínám mít pomalu plné zuby, abych pravdu řekla. Protože jsou skoro všude. Zároveň je to určitá výmluva, proč se postava moc neprojevuje a tím pádem moc nevidíme její skutečnou osobnost.
Mě ale tím pádem Lucie přijde jako prázná postava. Autor se jí snaží udělat lehce zajímavou tím, že jí dává jednu takovou malou "superschopnost". Říká se jí synestezie a je to jev, který existuje i ve skutečném životě. Člověk si při ní spojuje dva nezávislé, většinou abstraktní koncepty do jednoho. Nejčastější formou je to, že člověk vidí čísla a písmena barevně, ale existují třeba i formy, kdy člověk slyší chutě, připisuje číslům povahy nebo ještě abstraktnější formy.
Lucie například vnímá pocity a situace barevně. Zpočátku mě tahle reprezentace synestezie nadchla, ale jak knížka plynula, začínala mi připadat otravnější a otravnější. Kolem středu knihy Lucie o své schopnosti mluví s druhým protagonistou Jemem (ke kterému se ještě dostanu) a popisuje ji jako "chorobu". Tady se možná jedná o chybu překladu, ale stejně... Synestezie není choroba, je to propojené vnímání a třeba já sama jsem ještě nepotkala člověka, na jehož život by měla nějaký větší negativní vliv.
V Evoluci Lucie vyjadřuje určitou osamělost, vzhledem k tomu, že jiné synestetiky nezná. Je taky přirozené určité překvapení, když se člověk dozví, že ostatní nemají barevná písmenka nebo že nechutnají zvuky. Ale Luciin příběh je trochu přehnaně dramatický, alespoň z mého pohledu. Nicméně určité vržení světla na synestezii jako takovou oceňuji. V médiích se o ní málo mluví navzdory tomu, jak zajímavý jev to je.
Druhý problém s Lucií se pojí k Jemovi. Ano, přesně tak, zase si budu stěžovat na romantickou větev v příběhu. Autoři mají tendence se úplně vykašlat na rozvíjení nějakého vztahu, protože většinou už se to vnímá jako samozřejmost, že pokud jsou hlavní postavy kluk a holka, tak se do sebe zamilují. Tahle knížka bohužel také není výjimkou.
Jem je výraznější postava, možná také z toho důvodu, že příběh vnímáme z větší části jeho očima. Je otevřenější a komunikativnější a proto má větší šanci projevit svoji povahu.
Nicméně jejich románek je tak trochu vnucený, řekla bych. Ano, Lucie čas od času myslí na Jema a na to jak je do něj zamilovaná, ale pokaždé se tahle myšlenka zdá být trochu mimo mísu. Což je škoda, kdyby se jejich vztahu dalo trochu víc času, myslím, že by i mohl fungovat. Koncem knihy už se mi i zdálo, že se mezi nimi tvoří určitý vztah a že by později mohli mít i skutečnou chemii. Ale jejich slova a myšlenky jsou rychlejší, než vývoj jejich vztahu a tak se stane že překvapeně zírám na stránku pokaždé, když si Lucie pomyslí, že k Jemovi chová nějaké velké pocity, protože se mi na to zdá být ještě brzo.
Děj jsem tak nějak rozebrala, ale ještě mám ke knížce jednu drobnou připomínku, která je ovšem pravděpodobně spíš chybou překladu a je jí inspirován název tohohle článku. Jde o to, že postavy ve svém slovníku používají slova, která se mi do nich vzhledem k jejich věku moc nehodí. Přijde mi, že překladatel se snažil držet takového toho základkovského pravidla "Nepoužívej slovo 'je' moc často". Věty typu "Co se tady odehrává?" nebo "Lucie se nachází na druhé straně letiště" mi nezní jako něco, co by vyšlo z pusy šestnáctiletého člověka.
Vím, že jsem tu knížku poměrně dost zkritizovala, ale i tak je možné, že dám šanci i pokračování. Tady můj zájem drží hlavně ten námět a já vždycky radši mívám přehled o celé sérii, než to úplně zavrhnu. Ale to se ještě uvidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat