Labyrint je tak trochu zvláštní...

 (Spoilery všech dílů Labyrintu a Hunger Games (kromě dodatečné novely))

Mám kamarády, kteří tuhle sérii milují, takže mám obavy, že pokud se někdy k tomuhle článku dostanou, asi mě sežerou. 

Na konci července jsem dočetla dvě knihy. O jedné z nich už jsem psala. O druhé napíšu dnes. Zároveň do toho zapojím i sérii, která patří k mým nejoblíbenějším vůbec. Jednak jako porovnání a druhak protože jsem líná pro ni dělat samostatný článek.

Takže Labyrint a Hunger Games. Mají toho společného víc, než by se na první pohled zdálo. Kromě toho, že obojí jsou to postapo trilogie, jsou také obě o zavírání pubertálních osob někam pryč (shodou okolností je oběma protagonistům šestnáct), obě obsahují milostný trojúhelník a obě představují hlavního záporáka ve stejném bodě příběhu.

Když se na to zpětně dívám, první díl Labyrintu se mi líbil nejvíc. Tehdy jsem ještě měla naději, že v dalších knihách dostanu uspokojující odpovědi na svoje otázky. Tehdy ještě byl nějaký labyrint. Tehdy ještě nebyl ten zatracený milostný trojúhelník :D!

Hunger Games a Labyrint mají oba milostné trojúhelníky. Ale každý je zvládnutý trochu jinak. V Hunger Games se protíná s hlavním příběhem, je součástí hlavního děje a dává do určité míry smysl. V Labyrintu je to zvládnuté o dost hůř... Jak příběh postupuje, naše dvě love-interest slečny, Teresa a Brenda se stávají otravnější a otravnější a na konci druhé knihy už jsem měla tisíc chutí scény s nimi přeskakovat. Konkrétně u Brendy to dokonce vypadá, jako by existovala čistě jenom proto, aby byla Thomasovou láskou (prostě bych si dokázala příběh představit i bez ní :D).

Řešení milostného trojúhelníku taky umí dost ukázat, jak ochotný autor je řešit problémy, které vytvořil. V Hunger Games máme... smysluplný konec. Ne každému se líbil (já se s ním teda vyrovnávala hezkou chvíli :D), ale milostní trojúhelník je vyřešen dospěle, a to sice, že hlavní hrdinka si vybere. Že je nucena učinit rozhodnutí, které učiní. Labyrint dělá to, co spousta kulhajících příběhů - jednu z love-interest slečen prostě zabije, aby hlavní hrdina nemusel učinit rozhodnutí a tím rozezlít fanoušky.

Když už jsme u těch smrtí, to je také zajímavý rozdíl. Hunger Games má nespočet postav, spousta z nich zemře a spousta jejich smrtí má obrovský vliv na čtenáře, přestože jsme postavu znali sotva pár kapitol. (Příkladem tohoto může být třeba Routa nebo Mags). Labyrint... se snaží. Nicméně většina mrtvých postav dostane tak maximálně jméno, ale nic jiného se o nich nedozvíme. Drtivá většina z nich padne jen proto, aby demonstrovala, před jakým nebezpečím protagonisti utíkají (např. rmuti, stříbro kapající v obrovských kapkách ze stropu, overpowered blesky, to všechno jsou věci, které si vyžádají životy postav, o kterých jsme mnohdy doposud nevěděli, že existují). V Labyrintu máme celkem tři nějakým způsobem významné smrti hlavních postav. Alby, Chuck, Newt a Teresa. Za mě čistě osobně je asi nejzajímavější Newtova smrt, vzhledem k tomu, že si ji sám vyprosil, ale to, že Teresa zemřela se mi chvíli úplně uniklo, nějak se mi povedlo tu pasáž přelétnout, aniž by mi to došlo :D (to bude proto, že už mi lezlo na nervy, jak se furt Thomas (a možná zároveň i autor) nemohl rozhodnout, jestli je hodná nebo zlá).

Kromě toho Hunger Games pracuje s okolnostmi smrtí a lidí, kteří zemřeli. Finnickova smrt je smutná, protože měl manželku a syna, kteří ho budou postrádat. Primina smrt byla smutná, protože se snažila pomoct lidem, co to potřebovali, na což následně doplatila. Protože Katniss riskovala svůj život, aby ji poprvé zachránila (a taky Pryskyřník, miluju, jak funguje vztah Pryskyřníka s Katniss potom, co Prim zemře). Smrt Mags je smutná, protože se obětovala, aby usnadnila cestu ostatním splátcům.

Proč byly smutné smrti v Labyrintu nevidíme, protože okolnosti životů postav jsou od nás drženy. To někdy nemusí být naškodu, ale někdy... prostě je.

Dalším bodem je záporák. Docela mě zaujalo, že obě série představují svého antagonistu ve stejnou chvíli - teprve na začátku druhého dílu. Tohle funguje, protože série jsou postavené na boji proti celému systému, ne jedné jediné osobě. Pokud se však jeden antagonista stane reprezentací tohoto systému, může to spoustu věcí zjednodušit.

Problém je ale to, že v Labyrintu zprvu ani nevíme, že jsme se právě setkali s hlavním záporákem. Když ho poprvé vidíme, je to prostě... někdo. Jeho jméno nedostaneme až do třetího dílu (do té doby mu říkají Krysák a budu mu tak říkat i já, protože jeho skutečné jméno se tam vyskytuje tak málo, že jsem ho zapomněla). Vlastně ani nemá děsivou atmosféru. Autor je odhodlaný držet všechna tajemství do poslední chvíle, ale na úkor uspokojivého antagonisty a konce (k tomu se ještě dostanu).

V Hunger Games víme. Víme jméno, víme postavení, víme že jsme se právě setkali s antagonistou. A hlavně víme, proč se ho bojíme. Prezident Snow se svým prvním objevením v knize stává ztělesněním Kapitolu a celých Hladových her. I když zrovna není na scéně, je odstrašující a je jasné, že je hrozbou. Takové záporáky já ráda :D.

A konečně poslední bod - konec. Konec trilogie. Konec Hunger Games měl neskutečnou sílu a spád. Všechno se vysvětlilo a skončilo uspokojujícím způsobem a všechno do sebe zapadlo. Brečela jsem (ale já brečím na konci skoro každé knížky, takže tohle se možná nepočítá :D). Epilog měl svoje místo a smysl. (A i přesto, že jsem se celou dobu modlila za Hurikána, Katniss nakonec skončila s Peetou. Mé rozhořčení opadlo jen pár minut potom, protože se mi líbilo, jak to autorka vysvětlila :D).

Konec Labyrintu... mě zklamal. Smrt hlavního záporáka jsem, podobně jako smrt Teresy, nejdřív přehlédla. Což není dobré znamení. Příběh skončil s tím, že protagonisti utekli od problému, který se celou sérii snažili vyřešit a prostě začali novou populaci. Což není úplně uspokojující konec a zdaleka nemá takovou sílu, jako zabití vůdkyně, které jsme celou dobu fandili, protože se ukázala být podobně prohnilá, jako náš antagonista (viz, samozřejmě, Hunger Games). A já chápu, kam autor mířil. Jistým způsobem se odlišit od ostatních postapo, kde věci skončí dobře. Ale tyhle šťastné konce se často opakují z nějakého důvodu a to sice z toho důvodu, že mají sílu, jsou uspokojivé a vidíme protagonistu, jak se staví čelem svým problémům. Někdy je lepší se nesnažit odlišit, to se snažím říct :D.

Psala jsem tady hodně špatných slov o Labyrintu, ale to neznamená, že to je špatná série. Jsou to hlavně moje pocity, moje poznatky a názory. Hezká věc na pocitech, poznatcích a názorech je to, že každý máme ty svoje. (Taky berte v potaz, že já nejsem žádný profesionální kritik :D.)Takže pokud je Labyrint blízký vašemu srdci, nechť to tak zůstane. Já sama jsem si oblíbila tedy spíš ten koncept, tu myšlenku, než samotné provedení. Ale i to se do jisté míry počítá. ♥