Poslední ostrůvky sněhu se rozplynuly pod hřejivými paprsky jara. Od potyčky s vlky uběhlo už několik týdnů a stav Ravenniny nohy se pomalu začínal zlepšovat. Pořád kulhala a na žádné zběsilé útěky to ještě nějakou dobu nevypadalo, ale aspoň už mohla na nohu došlápnout.
Misha a Nessie ji sledovali na každém kroku, z čehož vranka neměla moc velkou radost, ale nebyla zrovna v pozici, kde by si mohla vybírat. Její kulhavá nožka nenabízela příliš možností pohybu, a tak poslušně dál následovala tu povedenou dvojku.
Říkala si, že se alespoň může zase v klidu napást a vyspat, aniž by se bála, že po ní něco skočí. Přesto však doufala v brzké uzdravení nohy, aby se mohla opět vydat vlastní cestou.
Když se vzduch oteplil, narazila trojice klisniček na zalesněný útes, ze kterého měly krásný výhled do okolní krajiny. "Snad bychom se tu mohly chvíli zdržet," nadhodila Nessie, když se obloha na západě toho dne poprvé začervenala. Misha spokojeně přikývla. Ravenna se nezlobila, ačkoliv nevěřila, že jejich pozice je příliš bezpečná. Už se ale nebála šelem. Ty nejhorší setřásly a cokoliv, co na ně číhalo tady, určitě nebylo připravené na Mishiny obratné útoky. I jed už se stihl vrátit do jejího ocasu, takže i ona se už mohla ohánět.
Na obloze se zatřpytily první hvězdy a vranka si všimla světlušek poletujících mezi stromy. "Ty jsem naposledy viděla ještě doma," povzdechla si Nessie. Ravenna už byla seznámená s tím, jak se obě kobylky potkaly. Slyšela ty dva příběhy snad stokrát, hlavně z Nessiiných úst. Nemohla si pomoci a znuděně protočila očima, když vycítila, že se to vyprávění zase blíží.
"Co kdybyste mi tentokrát pověděly něco jiného? Copak jste nezažily jiné zajímavé věci?"
"Osaměly jsme, potkaly jsme se, pobily pár šelem a našly tebe," zamumlala Misha. "Nemáme toho o moc víc k vyprávění. Co kdybys nám pro jednou řekla něco ty? Vůbec nic o tobě nevíme."
Nessie nadšeně přikývla, nechala světlušky světluškami a přiklusala k Ravenně. "Pověz nám, odkud jsi! Kde je tvoje stádo?"
Vranka si nebyla jistá, že je na takové vyprávění připravená, ale věděla, že pokud něco nepoví, vyslechne si další dokola omílanou historku. "No dobře. Nakonec to bude jen spravedlivé."
"Narodila jsem se daleko na severu, v jednom obzvláště pyšném stádě. Měli dlouhou historii a předky, před kterými se podle jejich slov i šelmy klaněly. Ale já mezi ně nikdy nepatřila. Já byla skvrnou jejich čistého rodu.
Moje mamka byla Okřídlená a ke všemu potomkem jedné z nejsilnějších vůdkyň, jaké kdy naše stádo mělo. Všichni čekali, že jednou převezme žezlo a povede stádo k jasnějším zítřkům. Měla na to všechny předpoklady. Ale v mládí se její zájmy stáčely trochu jiným směrem. Zajímal ji svět. Jiní koně. Fascinovala ji všechna kočovná stáda, která se kdy zatoulala na naše pastviny.
Z jednoho takového stáda byl můj otec. Patřil k cestujícím Jedocasům, kteří se začátkem jednoho horkého léta zatoulali na naše louky. Jeho stádo moji matku fascinovalo víc, než kterékoliv jiné. Byli to první Jedocasové, které kdy potkala. Byli tak tajemní, tak barevní a nebezpeční. Podle slov jejích vrstevníků je navštěvovala skoro každý den. Bylo jen otázkou času, než se vrátí s nějakým nápadníkem.
Je zajímavé, že můj otec prý dokonce nabídl, že s Okřídlenými zůstane. To se u kočovníků často neděje. Jeho stádo z toho nadšené nebylo, ale byli to právě urození Okřídlení, kteří ho nakonec vyhnali od úpatí hory, kde sídlili. Nezbylo mu nic jiného, než se vrátit ke svým a moji matku navždy opustit.
Když jsem se narodila, už mi tátu dělal jiný hřebec. Byl to Okřídlenec, jako zbytek stáda. A ani jeden z rodičů ze mě nebyl moc nadšený. Dokážu si představit, že matka doufala v přesilu svých genů. Že ze mě bude jedna z nich a že se snad povede všechny přesvědčit, že její nový partner je můj skutečný otec.
Ale můj jedovatý ocas byl nepřehlédnutelný hned od prvního dne. Bylo jasné, že matčiny plány jsem zhatila, než jsem byla vůbec schopná vstát. Taky se podle toho ke mě chovala. Všichni se tak ke mě chovali. Modrý špičatý ocas měl být věčnou připomínkou poskvrnění urozeného rodu, kterou mi matka prostě nebyla schopná odpustit.
Když jsem se naučila mluvit, snažila jsem se seznámit s ostatními hříbaty, najít si přátele. Avšak ani s nimi mi štěstí nepřálo. Pochopitelně. Zájem některých se brzy proměnil v posměšky a nezájem druhých v nechuť. Když jsou hříbata vychovávaná pod září svého rodu, vrhající stín na všechny ostatní, nikdy si sílu svých kopanců neuvědomí.
Uběhly skoro dva roky a hříbata kolem mě se pomalu učila létat. Většina z nich narazila na své volání a vysloužila si svá pírka. I já jsem napůl doufala, že jednou mě šumění borového lesa zavede k mé pravé podstatě a já se vrátím domů vzduchem. I když to nebylo možné. Doufala jsem, že si konečně stádo uvědomí, že za něco stojím. Ale ten den nikdy nepřišel. Ostatní hříbata se hnala oblohou a já se na ně dívala ze země. Pomalu mi začínalo docházet, že to tak bude navždycky.
Na podzim toho roku pár koní v lese zahlédlo vlky. Starší pojali podezření, že se nám pod horu nastěhovala nová smečka. Nejsilnější koně se je vydali najít a vyhnat... ale vrátilo se jich o dva míň. Naše tehdejší velitelka vyslala takové výpravy ještě tři. Přišli jsme o dalšího koně a většina se vrátila raněná. Bylo jich víc, než stádo bylo schopné udolat. A navíc už o nás věděli. Bylo jen otázkou času, než zabloudí na naše pastviny a udělají si z nich loviště.
Bylo nad slunce jasnější, že jediná možnost je útěk. Útěk někam hodně daleko. Ovšem to v očích urozených Okřídlených nepřipadalo v úvahu. Opustit pastviny mocných předků pro ně bylo nepředstavitelné. Zneuctění rodu. Poskvrnění cti. Zrada.
Nakonec se přeci jen našla alternativa. Stádo zamířilo na vrchol hory, která nad námi bděla. Ti kteří uměli létat, letěli. Ti, kteří to neuměli, byli dost lehcí na to, aby je nahoru vynesli rodiče.
Tedy, až na mě samozřejmě.
Mě nechali u paty hory, napospas nejistému osudu. Zprvu jsem plánovala, že na vrcholek hory vyšplhám sama. Nemohlo to přeci být tak těžké. Byl to konec konců v podstatě jen strmý, zarostlý kopec.
Nešplhala jsem ani den a už mi docházelo, že výstup nebude tak jednoduchý, jak se mi původně zdálo. Půda byla vlhká a klouzala, bodavé houštiny na každém kroku také ničemu nepomohly. Každé uklouznutí, každé zakopnutí ze mě vysávalo energii i chuť pokračovat.
A tak jsem to nakonec vzdala. Když jsem si do krve sedřela přední nohu, rozhodla jsem se, že Okřídlené stádo mi za tu snahu nestojí. Mě k posvátným pastvinám nic nevázalo. Můj jedovatý ocas byl věčnou připomínkou, že mé místo je jinde.
Se západem slunce už jsem cválala lesem, pryč, pryč ode všech koní, kterým jsem nepřišla dost dobrá. Cítila jsem sílu, jakou jsem za celý život nepoznala. Vím, že to bylo moje volání."
Na obloze zářily desítky hvězd. Den došel svého konce a do ticha se ozývaly písně cvrčků. Klisny mlčely. Nessie ležela schoulená v trávě, ale obě starší kobylky stále bděly. Misha se na vranku vlídně usmála. "No, my ti nikam neuletíme."
Ravenna přikývla. "Ano, já vím. Nessie ještě nemá křídla."
Vranka nečekala na žádné odpovědi, žádné námitky. Sklonila hlavu a za doprovodu cvrččích houslistů tiše usnula.
