Slyšíte to ticho?

Tohle je pravděpodobně poslední článek před mým odjezdem na tábor, takže budu zas zhruba týden neaktivní. Na rozdíl od mého slibu, že si ze školy v přírodě přivezu nějaký článek, tentokrát je to pravda, protože tam doufám budu mít víc možností psát. Toť vše z dnešních zpráv a jdeme na povídku, která je naprostá krátká kravina.

To jsme se jednou s dvěma mýma kamarádkama šly projít po městě. Všude kolem nás byl hluk. Zvuky na každém kroku. Někde poblíž se konala nějaká slavnost. "Slyšíte tu hudbu?" řekla jedna má kamarádka, "To se mi líbí." My ostatní přikývli. Znělo to vážně docela hezky. Dál jsme si draly cestu davy. Najednou někde zacvrlikal ptáček. "Slyšíte ten ptačí zpěv?" řekla druhá kamarádka, "Mě se líbí." My ostatní jsme zase přitakaly, ačkoliv jsme to přes ten rámus sotva slyšely. Ze všeho toho hluku nás rozbolela hlava a tak jsme zalezly do knihovny. "Slyšíte to ticho?" povídám já, "Líbí se mi." A ostatní přitakaly...

Zrcadlo

Ležím na zemi a přemýšlím. O čem? O mém přání. O mém přání, být jiný člověk. O mém přání být hezčí, šikovnější, zdatnější, a normálnější dívka. Teď jsem jen děsně vypadající, nešikovná, neohrabaná, nenormální holka. Najednou ke mně přichází můj kamarád a podává mi zrcadlo. "Koukni se do něj a řekni mi, co vidíš," řekl. Jen neochotně si sedám a beru zrcátko do ruky. Ten člověk, kterého tam vidím je ale někdo úplně jiný. Je hezký, normálně vypadající, sebevědomý a podle toho, co dělá i šikovný a zdatný. "To nejsem já," povídám na to, "to je něčí fotka." "No dobře, tak to nejsi ty, no. Ale prozraď mi, chtěla bys být ten člověk na tom obrázku?" ptá se mě kamarád. "Ne," na to já. "Proč?" vyzvídá on. "Protože tohle nejsem já! Nechci být hezká, šikovná, zdatná a normální, jestli to znamená, že nebudu sama sebou. Radši chci zůstat nehezká, nešikovná, nenormální a neohrabaná. Nechci si na nic hrát. Člověk, jakým chci být, vypadá takhle," říkám, vyndavám z rámečku zrcátka fotku a mířím zrcadlo na sebe. Pak mu zrcátko vracím, stoupám si a říkám: "Buďme lidmi, kterými jsme, nehrajme si na nic, protože nejtěžší věc, které musíme v životě čelit, není bolest ani strach, je to povinnost naučit se důvěru v sebe sama a povinnost naučit se mít rád sám sebe. Protože jen člověk, co má rád sám sebe, může mít rád i ostatní."

Borderky

Táákžé... Hádám, že o týdnu neaktivity jste čekali něco víc, než pár načmáranech border kolií, al eje to moje oblíbené plemeno a já ho děsně ráda kreslím. A proč bych se tím rovnou nepochlubila i na blogu :)?

PS: Těch nápisů u obrázků si zkuste nevšímat :D.

Mishin výplod kreativity

Jej! Tohle je jeden z mých nejlepších obrázků. Asi před měsícem mi babička dala asi půl mini-kýble zmrzliny. A ta chutnala tak... kreativně XD. Tak si říkám jestli to není z toho XD.

Kočičí bratrstvo Kapitola 3. Ztráty

Menší opožděný dárek k vysvědčení :).

A tady přichází Bonďa, vypadající jako prasátko XD.

Smajlíci na zamlženém skle

Postávání v trolejbuse je velmi zajímavá činnost. Lidé se mačkají v přeplněných trolejbusech jeden na druhého a já jsem součástí celé téhle tlačenice. Není divu, že se tomu říká "hromadná" doprava. Všichni jsou na jedné hromadě. Tváře se mračí a oči postrádají jiskru. Chybí tu radost ze života. Venku je zima a já si jen povzdechnu, stojíc u vysklených dveří trolejbusu. Sklo se zamlžilo. Ze samého zoufalství způsobeného negativní energií, jsem nakreslila prstem na sklo to, co všichni v trolejbuse postrádali - úsměv. Smajlík vypadal velmi vesele. A věřte tomu nebo ne, jeden člověk se na smajlíka podíval a usmívá se. Po chvilce se k němu přidává další a další. A najednou se celý trolejbus usmívá nad jedním maličkým smajlíkem. Jenže nic není věčné. Mlha ze skla pomalu vyprchává a stejně s ní i úsměvy na lidských tvářích. A smajlík je dočista pryč. Stejně tak i úsměvy lidí, jež dělaly cestu veselejší. Byla bych nakreslila dalšího, ale musím vystoupit. Ale něco jsem si z toho zážitku odnesla: Úsměv může z tváře zmizet rychle, jako smajlík ze zamlženého skla. Proto bychom se měli smát a rozesmívat lidi kolem sebe, aby byla cesta životem o něco veselejší ;).

Kočičí bratrstvo Kapitola 2. Venku

Uf! Konečně! Ani netušíte, kolik práce mě tahle kapitola stála. Ale... Těšili jste se :D ? Já děsně, protože tenhle komix zbožňuju a když ho skenuju, vlastně ho znova čtu. Vyvolává ve mně takový příjemný pocit... takový bezstarostný pocit... pocit, že začínají prázdniny :D (To bude asi tím, že jsem ho kreslila v loni na začátku prázdnin a vybavuje se mi to XD).

No nic. Nesmím to všechno, co cítím k tomuhle komixu napsat najednou, protože pak bych neměla co psát k jiným kapitolám :D. PS: Taky vám příjde, že se v téhle kapitole nějak často vyskytuje slovo OK? XD

LOL! Tohle jsem asi psala po návratu z krámu (tam jsou na každém kroku cedule s nápisem "Na pozdější reklamace nebude brán zřetel) A jo, vím, že je to naprosto nepodstatná informace :D.