Postávání v trolejbuse je velmi zajímavá činnost. Lidé se mačkají v přeplněných trolejbusech jeden na druhého a já jsem součástí celé téhle tlačenice. Není divu, že se tomu říká "hromadná" doprava. Všichni jsou na jedné hromadě. Tváře se mračí a oči postrádají jiskru. Chybí tu radost ze života. Venku je zima a já si jen povzdechnu, stojíc u vysklených dveří trolejbusu. Sklo se zamlžilo. Ze samého zoufalství způsobeného negativní energií, jsem nakreslila prstem na sklo to, co všichni v trolejbuse postrádali - úsměv. Smajlík vypadal velmi vesele. A věřte tomu nebo ne, jeden člověk se na smajlíka podíval a usmívá se. Po chvilce se k němu přidává další a další. A najednou se celý trolejbus usmívá nad jedním maličkým smajlíkem. Jenže nic není věčné. Mlha ze skla pomalu vyprchává a stejně s ní i úsměvy na lidských tvářích. A smajlík je dočista pryč. Stejně tak i úsměvy lidí, jež dělaly cestu veselejší. Byla bych nakreslila dalšího, ale musím vystoupit. Ale něco jsem si z toho zážitku odnesla: Úsměv může z tváře zmizet rychle, jako smajlík ze zamlženého skla. Proto bychom se měli smát a rozesmívat lidi kolem sebe, aby byla cesta životem o něco veselejší ;).
Je to úžasný. Když to čtu jako bych tam byla.
OdpovědětVymazat