Říše osmnácti kouzel aneb další várka nostalgie

 Projížděla jsem svoje staré e-maily a narazila jsem na pár starých konceptů, které jsem stvořila v letech 2014-2016. Z většiny z nich nikdy nic nebylo, ale Říše osmnácti kouzel je příběh, pro který jsem měla tehdy veliké plány. Měla jsem vymyšlenou hromadu detailů toho jednorožčího světa (dalo by se to vlastně označit za takovou první verzi Jednorožčí podkovy, ačkoliv si ty dvě díla nejsou až tolik podobná). No, každopádně jsem ve svém e-mailu našla první ani ne stránku (když jsem totiž něco vytvořila třeba u své babičky, musela jsem si to pak poslat a díky tomu mám teď přístup k některým dávno smazaným prokletostem).

Na téhle stránce se toho moc neděje, ale stejně mi přišla vtipná. Vím určitě, že jsem toho napsala víc, ale pokračování se mi nepovedlo dohledat. Udělala jsem kraťounký komiks na bázi té první stránky, protože ta představa, že by to takhle vypadalo mi prostě přišla zábavná.

Rozhodla jsem se ponechat tu prokletou energii, takže jsem si jako font pochopitelně zvolila Comic Sans a taky jsem neopravila tu chybu ve jméně, aby to zůstalo autentické (takže ano, Sounset je schválně :D).

 

S těmi designy jsem si dopřála trošku autorské svobody, poněvadž kdybych se držela své tehdejší myšlenky, vypadali by všichni skoro stejně a taky už bych to nejspíš nebyla schopná nakreslit :D. Bývala jsem tak trochu jednorožčí puritánka, moji jednorožci museli mít koňský ocas a zlatý roh, jinak jsem je prostě nemohla vystát (postačí vám jediný pohled na Ne a zjistíte, že jsem od těchto hodnot naštěstí upustila :D). Hrozně se mi líbí, jak se vyvedla třeba S(o)unset, zvažuju, že ji někdy ještě použiju.

 

Tady vidíte onu kapitolu, na které je komiks postavený. Nic jiného se nedochovalo.

Jinak, lore tohohle světa je taky zábavný. Například si pamatuju, že v jedné kapitole, kterou jsem tehdy i napsala, strouhali jednorožci kousky svých rohů do těsta na vánoční cukroví, protože v nich měli magické žlázy a cukroví pak chutnalo kouzelně :D. (Upřímně mě trochu zaráží okolnosti narození Krista a tím pádem vzniku Vánoc ve světě barevných jednorožců, ale hele, v MLP taky mají něco jako Vánoce :/.)

Kapitola, kterou vidíte výše se jmenuje White, protože v ní jednorožka Violet měla najít kočku, kterou by adoptovala a pojmenovala White (tehdy jsem šíleně toužila po vlastní kočce, takže každý druhý příběh zahrnoval někoho, kdo kočku měl, nebo ji během příběhu získal).

Další bod, co si pamatuji zahrnoval vládce tohoto podivného světa. Šlo totiž o lidi (to by například neprošlo zase mou dnešní kontrolou, když už je to svět jednorožců, tak bez lidí). Byli čtyři a byly to reprezentace ročních období. Tehdy jsem vycházela z pranostiky "Září na strakaté kobyle jede" a celé té věci se svatým Martinem, co jezdí na bílém koni. Každý z vládců téhle říše měl tedy vlastního koně a vládl jen čtvrtinu roku. A Violet byla jejich kamarádka, protože je to hlavní postava, takže samozřejmě musí znát všechny.

Jako poslední si dovolím vysvětlit ten název. Říše osmnácti kouzel se mé dílo jmenovalo, protože jednorožci v něm byli schopni provést přesně osmnáct kouzel. Myslím, že jsem je ani neměla určená, ale prostě jich bylo osmnáct. V pozdějších kapitolách se mělo objevit kouzlo devatenácté, které by objevili Cyan a Violet. Cyan jí totiž měl vyznat lásku a dotek rohů v takové chvíli aktivovalo ono devatenácté kouzlo (protože hádám, že nikdy předtím se v jejich společnosti dva zamilovaní jednorožci nedotkli rohy, nebo co :D). Jednorožci se při něm vznesli do vzduchu a narostla jim křídla, jejichž velikost se odrážela od toho, jak veliká byla jejich láska pro druhého jednorožce. Z čehož měl také nakonec být rozchod Darka a Candy, protože Dark by měl hrozně malinká křídla :D. Škoda, že jsem v té době ještě neměla blog. Tohle by se tady vyjímalo.

Štve mě, že nemůžu dohledat nějaké další kapitoly, ale hádám, že tak to občas chodí. Mimoto jsem našla ještě tak pět starých MLP Next Gen konceptů, z nichž některé bych docela chtěla v menším měřítku realizovat (většina z nich prozměnu pochází z dob, kdy jsem toužila udělat audio drama ve stylu Daughter of Discord nebo Children of Harmony, ale o tom budu psát zas někdy jindy).

 

 

Varani

Námět na tuhle básničku zanedlouho oslaví první narozeniny! I začátek téhle básničky bude slavit narozeniny. Tohle je věc, která skončila pohřbená v mých konceptech a já ji chtěla dokončit. A prostě mi to chvilku trvalo :D. V podstatě to jediné, co mě hnalo k jejímu dokončení byla nostalgie. Ale i to je dobrá hnací síla, hlavně když to znamená, že něco dokončím, no ne? :D Mno, nicméně tohle dílo pochází z doby, kdy jsem znovu objevila Zoo Empire a vrátila se ke svému aktivnímu chovu varanů, kterým jsem trávila své dny, když mi bylo tak sedm. A stejně neúspěšně :/. Holt mi varani nejsou souzeni.

Až se jednou odhodlám,
tak si koupím ZOO.
Hodně zvířat bude tam,
bude jich tam mnoho.
(V kaňonu ji postavím.)

Mravenečník Florián
i s manželkou Hettie.
Aby se necítil sám,
mají spoustu dětí.
(Kolik? To vám nepovím.)

Další koupím klokany.
Jen tři už tam měli.
Budou však mít dva syny
a taky dvě dcery.
(Výběh musím zvětšovat.)

Varani jsou pýcha má,
tito moji draci.
Dlouho jsem je sháněla.
A chci další přeci.
(Dráčata jsou senzace.)

 

Florián má syna zas,
Klokan mládě páté.
Varan, ten má ale čas.
Ještě si počkáte.
(Vždyť má ještě moc práce.)

Rok už skoro vyčkávám,
Dělám vše, co jde.
Tak se trochu obávám,
Že dráčátko nebude.
(Osudu to náleží.)

Už to bude roků pár,

Rodinka z nich není.

Přesto rádi žijí dál

A jsou spokojení.

(Na tom přeci záleží.)

Má mě ráda, nemá mě ráda

Tak jsem zase animovala :D. Zabralo mi to déle, než jsem doufala, ale zase má víc pohyblivých části.

Tohle jsem já už několik týdnů. Možná měsíců. 
Má mě ráda? Nemá mě ráda?

Úlovky z mého sešítku

 Od začátku školního roku jsem neměla moc času tvořit... ale mám tohle :D. Takové jednoduché kresby z mého kreslícího sešítku 

 

Tohle je na bázi memu, jehož původ jsem neobjevila. Já s ním byla seznámena skrze tohle video.

 

Spöke Tomten nápad, který pochází od mého kamaráda, který umí švédsky. Spöke je duch, tomten zase vánoční skřet, v podstatě jejich verze Ježíška. A tohle je, mno... Spöke Tomten :). (Pokud budete hledat, co to vlastně říká, tak to nenajdete, protože je to kříženec angličtiny a švédštiny. Ale můžete si to zkusit domyslet >:).)

 

 

Goth krteček taky pochází od výše zmíněného kamaráda, ale původně z mojí hlášky. Nedávno jsem si koupila, no, škrtič s ostnami, podobný tomu, se kterým jsem dřív kreslila Ne a "škrtič s ostnami" zní podobně jako "kalhotky s kapsami".

Pavoučka a mouchš. Původně to začalo jako jednoduchá kresba pavouka s kočičí hlavou, kterému jsem později dokreslila do pavučiny i mouchš. Teď je čmárám skoro všude, protože vypadají roztomile :3.

Imminent

Pozor, přátelé, tahle slohovka je dokonce nová :D! Je psaná podle obrázku, který vidíte níže a ze stránky, odkud pochází, budu pravděpodobně čerpat častěji. Hrozně se mi ty obrázky líbí, ale tenhle konrétně se mi líbil nejvíc z těch, co byly na výběr. Přemýšlím, že jednou udělám i český překlad, protože se mi fakt líbí.

Zdroj/Source

Ever since North was younger, he’d wondered when it would come. He was terrified of the day, but he was just as curious to see what it would look like. He would look out of his window every morning, just to make sure he didn’t sleep through the tragedy. But the giant rock-sphere-thing was right where he saw it before he went to bed. Looming menacingly above the Rivermouth Valley. It hadn’t moved an inch. It never did.

As a kid, he was obsessed with it. He wanted to know more and more, to one day climb the valley’s wall and see what was holding the ominous giant in its place. If there was anything like that at all, that is.

He’d asked his parents, only to get shrugs and an occasional “I don’t know”. He’d asked his teachers only to get brushed off with busy excuses. He’d asked the towns oldest elders, only to see them as clueless as he himself was. According to them, the ginormous rock had been there since before they were born.

On his hunt for clues at the very edge of his hometown, he met an ally. A friend, who’s questions were the same as his. A fellow adventurer, who wanted to uncover that strange mystery of Rivermouth. Most of the town knew him as “the boy from the antique shop”. But North knew him as Promise.

After a few years, their search had slowed down. Their interests had shifted. The stone giant became a symbol of the past. The fear of it rolling down and crushing everything in its way became just a fading memory. They found new ways to entertain themselves. Like reading their afternoons away in the Rivermouth library. Laughing over a cup of coffee in the local café. Kissing behind the old creaky shelves of the antique shop.

Being in love.

Until it all came to a stop.

North left the antique shop one night, assuring Promise he’d come meet him again, only to find it empty the next day. No one seemed to know, where the shopkeepers went. No one bothered to look for them either. Even with North’s frantic search and his pleas for assistance, no one seemed to be particularly bothered by their disappearance. No one seemed to care

North felt burning in his lungs. Every part of his body hurt. His mind too. Especially his mind. His hands shivered as he looked down into the grassy valley, where the town of Rivermouth used to be. Now all you could see there was a giant stone sphere and what remained of the buildings. North himself was surprised how little it took. That a mere push from an angry teenager was enough to get it moving.

A bitter taste enveloped his tongue. He turned to the horizon. He’d destroyed his home and fulfilled his childhood dream in the most horrible way. And yet he’d do it a thousand times over if it brought him Promise back.

But now there was nothing left to do. He needed to leave.

But all he could see ahead were just other towns with ginormous spheres as their guardians. Dozens of souls waiting to be betrayed by the people they grew up trusting. Dozens of angry minds waiting to be ignited. And all the menacing balls of stone just waiting for their imminent push…

Co jinde neuvidíte ani neuslyšíte

Kolik je hodin? Čas na další soutěžní slohovku! Tahle je z roku 2019, pokud mě paměť nešálí. Měla jsem stoprocentně minimálně dvě další, z nichž jednu za boha nemůžu najít a druhou nemám uloženou (protože ten rok korona přesunula soutěž do online prostoru). Obě si ještě tak nějak okrajově pamatuju, v nejhorším je tudíž přepíšu, protože bych je tady chtěla mít.

Když se podíváte ze svého okna, co vidíte? Někteří vidí les nebo louku, jiní mohou hledět na měto, na ulici nebo na svou zahradu. Ale všichni se koukáme na malinký kousek Země, je to tak?

Když vyjdete ven, co uslyšíte? Zpěv ptáků, ševelení větru ve větvích, nebo motory aut na hlučné ulici? Každý slyší něco trochu jiného.

Možná si říkáte, že louku nebo rušnou ulici můžete vidět kdekoliv, že zpěv ptáků nebo rachot aut není nic vzácného. A svým způsobem je to tak. Alespoň pro někoho, jako jsme my.

Ale zkusme zapojit svou fantazii. Zkusme si představit, že jsme nyní dejme tomu na Měsíci. A co kolem sebe máme? Žádná auta, ptáky a lesy s vyjícím větrem. Jen tmavou šeď a ticho. Kdyby snad chtěl někdo tvrdit, že Měsíc je jen výjimkou, nemusíme chodit příliš daleko, abychom ho přesvědčili o opaku. Mars se také nemůže chlubit svým ptactvem nebo systémem vysokorychlostních dálnic. Nabízí jen smutné ticho a pro trochu oživení všudypřítmnou červeň namísto šedi.

A můžeme to zkoušet dál a dál, s každou planetou ve vesmíru. Jistě, narazíme na světy kyselých dešťů, planety pokryté hořícím ledem, země se srdcem z diamantu. Ale to, co máme u nás na Zemi, to nikde jinde nemají. Anebo přeci..?