„Musíš trochu na západ, je tam malá bučina. Teče tamtudy bystřina, krásná, čistá. Vlastně tam míříme, nechtěla by ses k nám přidat?“ Na travnatou louku dolehlo poledne a na Mishu zase žízeň. Chtěla sledovat řeku tak daleko, jak jen mohla. Jenže pak došla k vysokému srázu, ze kterého řeka padala jako vodopád. Nehodlala pokoušet osud šplháním a raději se od toku odklonila. Vydržela klusat ještě půl dne, ale pak jí vyschlo v ústech. Rozhodla se pro jednou porušit svůj zvyk vyhýbat se ostatním býložravcům a poptat se jedné mladé srny, kde by našla něco k pití.
„Díky za nabídku, ale to nemůžu. Z bezpečnostních důvodů.“ Srna se na Mishu udiveně podívala, ale nakonec přikývla. „Dobrá. Šťastnou cestu. Drž se!“ Klisnička se usmála a silnými cvalovými kroky se vrhla přes louku na západ. Bzučení v jejím těle nepřestávalo a brnění na lopatkách sílilo každý den. Misha už nepochybovala o tom, že našla své volání. Jen musela přijít do zlomového bodu. Do bodu, kdy se její křídla konečně objeví.
Konečně zmizela ve stínu vzrostlých buků. Nastražila ouška, jestli uslyší zurčení potoka. Pokousané ucho se stále nezahojilo a Misha začala mít pocit, že už to tak zůstane napořád. Doufala, že to aspoň dalším predátorům ukáže, že má něco za sebou a nebude se jich jen tak bát.
Prodrala se houštím a konečně se její kopýtka zabořila do písku na břehu bystřiny. Voda byla skutečně čistá, a tak se Misha spokojeně sklonila, aby se mohla napít.
Někde vzadu praskla větévka. Misha zvedla hlavu a zastříhala ušima. Nic dalšího už nezaslechla, ale měla pocit, že ji někdo sleduje. Nechtěla nic riskovat, a tak raději prošla potokem na druhou stranu, aby se dostala dál od toho podivného zvuku. Jakmile vytáhla všechna kopýtka z vody, přidala do rychlého klusu. Děsila jí představa, že by ji vlci našli takhle rychle.
Do kolen ji bilo kapradí a les stále tmavl. Misha měla pocit, že ve vzduchu ucítila vodu. Snad se blížil déšť?
Za klisničkou se znovu ozvalo zapraskání. Tentokrát už si byla jistá, že ji něco pronásleduje. Vyrazila vpřed rychlým cvalem. Pod kopýtky jí to však náhle uklouzlo a ona se zřítila někam hluboko.
Narazila na trhlinu v zemi. Nebyla hlubší než pět metrů, ale pád ji stejně zabolel. Nic si naštěstí nezlomila, stromky rostoucí u stěny trhliny ztlumily její pád. Dokonce to vypadalo, že se dokáže vyšplhat ven sama. Tedy aspoň to tak vypadalo…
… Než se u okraje roklinky objevila silueta šelmy. Nebyl to vlk, tím si Misha byla jistá. Ale šelma to byla stoprocentně.
„Vida, vida,“ zasmála se. Schválně mluvila jazykem býložravců. Chtěla, aby jí Misha rozuměla. „Bílá srst, fialová hříva… to zní docela povědomě!“ Šelma posměšně zaskřehotala a pak přešla ze strany na stranu. Podle pohybu a tvaru těla Misha poznala pumu. Podobnou viděla zatím jen jednou v životě.
„No jistě!“ zachrchlala znovu šelma. „Ty jsi ta Okřídlená, co mi oddělala kámoše.“
„Porušil naši dohodu!“ zvolala Misha. „A stalo se to daleko odsud. Nemohla jsi ho znát tak dobře!“
Klisnička se velké pumy obávala. Takhle daleko od údolí už dohoda o nelovení Neokřídlených neplatila. Přesto se nechtěla nechat zahnat do kouta… slovně. Fyzicky už tak trochu v koutě byla. Ale byla připravená si aspoň zkusit vydobýt cestu ven.
„Dohoda mi je ukradená. Existuje jen kvůli tomu, že jste takové citlivky! Člen mé spřátelené smečky je mrtvý a zabila jsi ho ty! Jsem připravená ho pomstít!“ Puma se odrazila od okraje trhliny a obratně dopadla na její dno. Misha nervózně přešlápla. Přišel čas.
„Aspoň budu mít rovnou čím nakrmit svůj vrh,“ zasupěla šelma a přikrčila se k odrazu. Misha stihla uskočit stranou a vyhnout se tak prvnímu útoku. Brzy však následoval druhý. Šelma se ohnala drápy a zasáhla Mishin krk. Klisnička se vzepjala. Pátrala ve vzpomínkách, když jí Epona říkala, že při útoku predátora musí vypadat co největší.
Celé její tělo brnělo. „Jak ses sem vůbec dostala, co? O vašem souboji mi musely štěbetat vrány. Utekla jsi od stáda? To byla asi pěkná pitomost, co?“ Puma udělala několik skoků před Mishu a znovu se rozpřáhla. Klisna však kopla do šelmy ještě, než se stihla zastavit. Trefila její nohu. Puma zaskučela a rozezleně zavrčela. „Ty mrcho! Nechtěj mě naštvat! Tady tě tvoje stádo už neochrání!“
Mishino tělo se zatřáslo. Brnění na lopatkách zesílilo. Puma se ještě jednou přikrčila ke skoku, ale než se stihla odrazit, oslepilo ji podivné fialové světlo. Misha ztuhla. Bzukot v jejích ramenech se stal skoro ohlušujícím a z jejích lopatek se záplavou světla vyrostla křídla. Misha nikdy podobná křídla na žádném jiném Okřídleném neviděla, ale teď nebyl čas se tím zabývat. Znovu se mohutně vzepjala a zamávala křídly. Šelma očividně znejistěla. Přesto se však nebála znovu po klisně skočit. Misha ale neváhala a seslala kopýtky silnou ránu na její hlavu hned, jak puma dopadla.
Šelma se zapotácela. Než se vzpamatovala, Misha jí uštědřila ještě jednu ránu do boku. To už zvíře neustálo. Puma se svalila k zemi s hlasitým vrčením. Pokoušela se vstát, ale Misha ji nemohla nechat. Přicválala blíž a kopla ji naposledy, tentokrát jemněji. Nevěděla, jestli by měla to srdce lovkyni zabít.
Puma ležela na zemi, evidentně v bezvědomí, ale stále naživu. Misha znovu vzhlédla k okraji trhliny. Zahlédla tam pohyb a po chvíli rozpoznala tři malé postavy. Mláďata. Puma ve svém bojovném monologu zmínila svůj vrh. Jestli byla skutečně její, nemohla Misha šelmu zabít. Už takhle nebude schopná lovit minimálně půl měsíčního cyklu.
Klisna se obratně odrazila od dna trhlinky a vyskočila na výběžek ve stěně. Zkusila si pomoci křídly, ale létání mělo přijít až později. Na to je měla příliš krátce. Skákala raději dál k vrcholu, až se konečně osvobodila. Rozeběhla se z lesa honem pryč. Přeskočila potok a cválala dál a dál až na louku. Když byla od lesa už alespoň deset koňských délek, konečně se zastavila. Pomyslela na svá křídla, aby se objevila. Tak to křídla Okřídlených dělají. Objevují se a mizí na povel.
Misha nikdy neviděla Okřídleného s křídly, jako měla ona. Většina Okřídlených nosila na zádech peří barvy jejich srsti. Někteří měli křídla zbarvená jako jejich hříva. Pro Mishu to však nebyl ani jeden z případů. Její křídla se podobala spíš netopýřím než ptačím, ale byla pokrytá spoustou tmavě fialových šupin.
Zajímalo ji, co by na ně asi řeklo její stádo. Překvapilo by je to stejně jako ji? Brook by určitě věděla, co se to stalo. Moudrá kobyla měla na všechno odpověď.
Ti ale už byli daleko za ni. Mishino volání se naplnilo a nyní už bylo nad slunce jasnější, že údělem klisničky je pokračovat v její cestě.
Kousavý mráz večera se pomalu blížil a Misha věděla, že podzim nabírá na síle. Musela se připravit, že bude ještě mnohem chladněji. Zvažovala, že si snad bude muset najít nějaký úkryt, aby v zimě nezmrzla.
To však teď nebyla její starost. S prvním sněhem už bude daleko za lesy a kopci, úplně v jiné krajině. Zatím jí k zahřání stačilo pořádně se proběhnout přes louku. A že to teď bude muset dělat často.
Žádné komentáře:
Okomentovat