Partners of Hearts and Minds - Chapter 6. Disrupted Harmony

When Aiedail turned six months, her training began. She was finally able to fly, so she joined Saphira and Flauga on their lessons until she got her own mentor. Lotha was very eager to get this position, but she was not nearly experienced enough.

Aiedail and Flauga grew very close. After that one memory-sharing evening, their minds connected and soon they were like peas in a pod. They learned and studied together and while they shared a bond with their Rider, their relationship was different in a way. Unlike Amma, Flauga understood why Aiedail's wing were sore. Unlike Amma, Aiedail understood Flauga's frustration after an unsuccesful hunt. Unlike Amma, they both knew what it was like to be a dragon.

Their life was peaceful. Amma and her dragons became known as The Trio around the Hall and beyond. Humans, elves, dwarfs and Urgals all around Algaësia talked about the Rider who had two dragons. Sometimes in good and sometimes in bad ways. Many of them, especially elves, voiced their concern regarding the imbalance their bond caused.

The wild dragons that Eragon and Saphira raised after the war seemed very uncomfortable when visiting The Hall. Ever since Aiedail hatched, they seemed to avoid talking to or about Flauga or Amma. They were, of course, curious as to why. But deep down they all knew it was because of Aiedail. Even the little dragoness knew it. She was a disturbance in harmony. Her mere existence meant that the relationship of dragons and Riders was out of balance. If one Rider has two dragons, they are more powerful than their peers. They have twice as many claws and fangs to protect them, twice as many wings to carry them. But most importantly - twice as many dragons to give them energy. Aiedail knew that the only reason she could stay with her chosen Rider was because she was too small to survive on her own. And perhaps because no one knew what to do at that time.

It was a foggy day. Flauga, Aiedail and Amma walked through the Hall. It was very cold outside and the dragons felt lucky that they were small enough to fit inside. The other, bigger dragons had to stay outside and that didn't seem very comfortable.

Suddenly, a calling echoed through the hall. "Amma, Flauga, Aie! Saphira wants to see you! She's talking to some dragon on the terrace. And she doesn't seem very happy..." It was Ilumaro, Flauga's oldest brother, the drak green one.The Trio rushed outside, concerned. On the terrace stood Saphira and a giant golden dragon, about half as big as the dragoness. There they are, Saphira murmured. There was concern in her voice.

What is going on? Amma asked, afraid. The golden dragon glared at The Trio with his teeth bared. Amma, this is Eldhrimmer. The wild dragons chose him as a representative, Saphira said. Eldhrimmer noded. There is something we need to settle. Amma looked at him, concerned. What is it? Flauga asked, nervous, but with firm voice. Eldhrimmer glared at him, then at Aiedail, and sighed. The orange one will have to go, he murmured. Aiedail shook her head in confusion. What does that mean?

One Rider can only have one dragon. I'm sure you've heard this a million times already, but it is true and something needs to be done. Amma shook her head. I still don't quite get it. What is so bad about a Rider with two dragons? It dousn't seem to be harming anyone... Eldhrimmer huffed. Maybe not now. But as she grows, she will be remebered as the dragon who broke the spell. Her meer existence will push others to look for flaws in the carefully constructed spell that the elves put together. Soon many more holes in the code will be found and exploited. We don't know what that could cause, but we are sure, that the consequences could be catastrophic. And so we decided, that it should be destroyed before it even comes to exist.

Aiedail blinked with fear. What do you want me to do then? Do you want me to leave? You know I still can't hunt for myself. Eldhrimmer sighed again. Well, we aren't quite sure. Some of the wild dragons suggested that you go somewhere really, really far and never come back. Others think that the only way to really be sure is for you to... well, die. The Trio fell silent. Eldhrimmer frowned. I will come back tomorrow. We have things to discuss still. With these words he took off and The Trio, along with Saphira, stood on the terrace in silence.

Halloweenské výtvory

Halloween není zrovna můj svátek. V naší malé zemičce se na něj až tolik nehraje a ani v zahraničních médiích mě nijak zvlášť nebral. Letos na mě však doléhá karanténa a já hraju online hry víc, než v předešlých letech. A online hry Halloween rády. A tak i já se chytám této nálady a sem tam nakreslím něco s Halloweenským nádechem, protože mi to najednou vůbec nepíše :D.

Jako první tady mám pár poníkovských výtvorů. RIP anatomie u toho prvního, ale stejně se mi líbí :D. Taky jsem si konečně začala hrát trochu víc se světlem. 

Poníkovský kostlivec

Poníkovský duch

Další tu je jedna kočičí mumie, na kterou jsem upřímně docela pyšná :D.

Jako poslední jsem stvořila takový pokus o něco strašidelnějšího. Líbí se mi to, i když je to poměrně jednoduše nakreslené.

O čem kočky sní

Původně jsem z tohohle chtěla vytvořit příběh, ale pak mě napadlo, že básnička bude vhodnější forma :).

 Kočky, ty se pane mají,
mazlí se a pak dřímají.
Tajemné sny ukrývají,
co před námi asi tají?

Micka spokojeně vrní.
Ve snu vrána zobe zrní.
Kočka tiše číhá si na ni
A už za vránou uhání.

V zubech drží černé peří.
Už má něco na večeři.
Když tu náhle mezi keři
vykouknou na ni soupeři!

Dva kocouři mourovatí,
Micce plány rychle zhatí.
Ta však odvahu neztratí
Útok rychle jim oplatí.

Sem tam dopadají rány,
jizvy trží obě strany.
Kočky padnou poraženy.
Micka se dál drží vrány.

Vítězství jí chutná sladce,
kočky leží na hromádce.
Micka s pýchou, šlo to hladce,
vránu snědla na zahrádce.

Trhne sebou náhle kočka,
zvolna otevírá očka.
Rozhlíží se, chvíli počká.
V kuchyni se vaří čočka.

Micku zamrazí v kožíšku.
Vždyť spala ve svém pelíšku!
Nechytila ani myšku.
Jenom lehla si pod stříšku.

Micka jenom se převalí.
Co jiného jste čekali?
Vy byste taky hned spali,
kdybyste vránu chytali!

Překlad Kočičích válečníků

(Možná spoilery na Kočičí válečníky :D.)

V momentě kdy tohle píšu, mám za sebou první knihu první série a pár stránek ze druhé. Jestli se můj postoj časem změní, to je dost dobře možné. Přesto si myslím, že bych se k tomu mohla vyjádřit, protože v této době nemám nic lepšího na práci :D.

Tak trochu mám smíšené pocity. Kočičí válečníky jsem popadla v knihkupectví po několika měsících koukání na krátká videa od Moonkitti a dalších podobných youtuberů. Která byla pochopitelně anglicky. Navykla jsem si tak na anglický systém jmen a trochu mě zaskočily změny, které proběhly v překladu.

Jedna změna, která se mi později zalíbila, je změna jmen učedníků. V obou verzích se kočky rodí jako něco-kotě a v šesti měsících se stanou učedníky a dostanou nová jména. Tady se už ale systémy jmen rozcházejí. V angličtině se z nich stává nějaká tlapka. Firepaw (Ohnivá tlapka), Sandpaw (Písčitá tlapka), Dustpaw (Prašná tlapka), Ravenpaw (Havraní tlapka) a podobné. V češtině je tenhle systém poněkud jiný. Z jejich prefixu se stane jejich celé jméno, ale trochu se změní. Neumím to moc dobře vysvětlit :D, lepší bude, když dám příklad. Jsou to jména jako Ohnivák, Šedák, Prášek nebo Havran. Lehce mě rozezlila Světluška, ne protože by se mi nelíbila změna jejího jména, ale protože v originále se jmenuje Sandpaw - Písčitá tlapka, takže nic se světlem, ani světluškami.

Ze začátku se mi to nelíbilo, ale postupem času jsem si zvykla a teď se mi tenhle systém (až na pár výjimek) líbí možná i víc, než ten originální. Jména mají aspoň originální nádech a nejsou to všechno jenom Tlapky.

Později se mi zalíbil i systém jmen u velitelů klanu. V originále dostane každý velitel jméno, které končí na hvězda. Je jedno, jestli je to kocour nebo kočka, protože v angličtině jsou všechny neživé věci středního rodu. V češtině se tohle řeší tím, že kocouři mají místo hvězdy měsíc. Tohle mě rozdurdilo, protože jsem měla v plánu fanfikci, kde bude jiná skupina klanů, která bude uctívat měsíc místo hvězd a jejich vůdci by měli jména s měsícem nebo lunou. Nicméně nápad na tuhle fanfikci jsem později zahodila, protože se mi nezdála dost dobře promyšlená a moje rozdurdění pokleslo. Vím ale, že v nadcházejících sériích se objevují kočky, co mají ve jménech slovo měsíc, takže jsem zvědavá, jak tuhle skutečnost překladatelé vyřešili :D.

Co už se mi ale líbí méně, jsou jména válečníků. Válečnická jména podle původního systému mají být nějaké něco a některá taková i jsou. Ohnivé srdce (zkráceně Ohnivous, ale popravdě tohle zkrácení mi ani nevadí), Šedý pruh, Půlocas a podobné. Nicméně mě štvou jména jako Dráp, Lev, Vrba nebo Mourka. Tím, že se nedrží daného systému jmen tak nějak ztrácí své kouzlo. V doslovném překladu by to byli Tygří dráp, Lví srdce, Vrbová kožešina a Žíhaná tvář. Možná jsou dlouhá, ano, ale mají určité kouzlo, protože v tomhle je čeština lepší než angličtina. Český jazyk je vznešenější a květnatější, zvláště pak u série, jako je tahle. Proto je škoda toho nevyužít.

Co jsem se dozvěděla, tak přeložené jsou do češtiny teprve první dva díly druhé série, což znamená, že ještě existuje šance, že se věci změní a autoři přejdou k těm krásným vznešeným překladům. Líbilo by se mi to taky proto, že chci prostě vidět kočku, co se jmenuje Větvová větévka (její jméno v originále je Twigbranch, což je doslova Větvová větévka, tohle jméno je takový vtip mezi fanoušky knih a moc moc bych ho chtěla vidět i v našem jazyce :D).

Je tak docela škoda, že se Kočičí válečníci nezačali ve větším měřítku překládat víc (první dva díly vyšly už v letech 2006 a 2010, ale pro malý zájem se už nepokračovalo), protože teď na to budu muset čekat. Ne proto, že bych neuměla anglicky, ale protože já nerada ty jazyky kombinuju :D. Nicméně jo, chci Větvovou větévku a další vznešená válečnická jména.

Partners of Hearts and Minds - Chapter 5. The Connection of Minds

The sky turned lighter and lighter. The Riders sat and stared in awe at the small orange dragon. "How is this possible?" Amma whispered. "I-I already ride a dragon."

"We know that," Teräos said, "but this little hatchling doesn't seem to know. Maybe the spell hadn't worked as intended..." Flauga growled. And why should we care? I'm already Amma's dragon, she doesn't need another one. Right? He turned to his Rider, but she seemed very unsure. "I don't know, dragon boy. What else would we do with her? She'd surely die on her own. We need to keep her." Flauga shook his head. We are not keeping her!

The sunrise turned the sky to gold. Three dragons were swiftly flying above Du Weldenvarden. Small hatchling peered from one of their saddlebags. They had no idea what to do with the little one, so they decided to take her to Ellesméra, hoping that the Queen will know what to do.

When they noticed the first strangely shaped tree, they landed. There was no doubt - it was and elven house, sung into its shape with a special magical song. Slowly carring themselves, the six apprentices walked through the city. Its citizens glared at them suspiciously, but seeing dragons assured them, that the visitors were very much invited.

"So you're saying, that this dragon just... hatched? To a Rider, who already has a dragon?" The three Riders noded. Flauga just threw his head angrily. He hated the little hatchling and made no secret of it. He felt robbed of his Rider. 

"I have never seen such a thing happen before," Queen Arya mumbled. Suddenly, a green dragons head appeared in one of the obscurely shaped windows of Arya's home. The Queen turned to him and seemed to be telling him something telepathically. Even though Flauga had never seen this dragon before, he recognised him immediately. Father! He immediately forgot all about his anger and rushed outside. The giant green dragon blinked his bright eyes with surprise and pulled his head out of the window.

"Was that Fírnen?" Teräos asked. The Queen noded. "I haven't seen any of his offspring in ages! I thought all of them had hatched already." Amma chuckled. "This one just took a really long time. His name is Flauga." The Elven Queen noded. "Let him unite with his dad then. I will send the eggs out to future Riders in a few hours. Now we need to discuss this little spellbreaker." Small orange dragon blinked its eyes. 

"We thought the spell was foolproof." Arya said. "It was so carefully written and it worked perfectly fine for so long. But I guess it was only a matter of time until we found a loophole. I guess the only solution is to keep the dragon. She needs a Rider and if she choose Amma, then she should stay with her." Amma smiled excitedly. But she felt a little concerned about Flauga. He will not be happy to hear the news.

And he wasn't. She should have stayed in Ellesméra with the other eggs. I'm sure she would have found a competent Rider even as a hatched dragon.The dragon lamented all the way back to the Hall. But it was no use. Amma was determined to raise her second dragon to be strong, just like Flauga. She also had to come up with a name for the hatchling.

Lilio informed Amma, that the little one was a dragoness, whitch prompted Amma to brainstorm a number of names, that would suit the small dragon lady. She didn't even bother asking Flauga for suggestions. In the end, she decided to settle for Aiedail, meaning "morning star", because she hatched in the morning.

* * *

A few months had passed. Aiedail finally learned to communicate telepathically and sometimes even visited other dragons' lessons, but didn't have a stable mentor yet. Flauga refused to interact with her. He couldn't stand knowing, that his Rider had another dragon. So he chose to ignore it.

The cyan dragon sat on the ground not far from the Hall. The stars twinkled in the sky and Flauga closed his eyes calmly. He loved going out at night all alone. The fields around the Hall were empty and safe and that made him feel at peace

Hello! The cyan dragon looked around confusedly. All he saw was a small orange dragoness. What do you want? he asked with a growl. The small hatchling made a few steps closer to Flauga. I just wanted to talk to you.

Yeah, well, I don't want to talk. Get lost!

Aiedail fell silent for a moment. She'd tried to talk to him more times than she could count. She wanted to help him understand. But he always dismissed her. And yet she decided to try again. This time he couldn't use training or hunting as an excuse.

You know, I never meant to steal anyone from you. It was an accident. The spell broke. I was just as confused as everyone else. If you let me explain myself sooner, we could have already had this over with.

Flauga grunted. And why should I believe you? You may have been a small hatchling, but I've seen small hatchlings cause a big mess. And you seem to be enjoying the attention you are getting...

I can prove it. The small dragoness sat right next to Flauga. I can show you my memories if you let me.

The blue dragon laughed. You can't show me anything. Are trying to tell me that you can share memories, when two months back you couldn't even talk?

Aiedail nodded. Lotha taught me how to do it.

Flauga flinched at the mention of his oldest and only sister. She and his brothers had been nothing but kind to him, but upon their return from Ellesméra, the sky-blue dragoness took Aiedails side.

Okay then, he said after a moment of silence.

Aiedail smiled. She closed her eyes and after a while Flauga could already see images and sounds once hidden in Aiedail's mind. But sounds and images are still not full memories. When the orange dragon finally got into it, Flauga could feel emotions, that weren't quite his. Sadness and fear. But most of all, confusion. 

He was just a small hatchling, looking at the world for the first time. Everyone around him was surprised, some were scared. Some were angry. And in the middle of it all was he. A small, defenseless dragon. What had he done so terrible to scare them, to anger them? He wanted to crawl back into his eggshell and pick a different time to hatch. Perhaps he chose a bad Rider? But how could that happen? The sweet, calm voice in his heart, that had never betrayed him, whispered that he chose well. What is going on?

The memory faded and Flauga was back under the starry sky. He fell silent. He hadn't believed the small dragon, perhaps because his jealousy blinded him, but now he regreted his growls and nags. I'm sorry, he whispered, but he wasn't sure she would forgive him. I was really angered... I can show you too. Aiedail nodded. That would be good. Please, do.

Flauga remembered Aiedail's birth. His confusion, his anger... his fear of losing Amma. He shared all of these emotions with the little dragoness, who sat in awe. I think this would be a great time to start over, Aiedail said quietly. Flauga nodded. We both have the same Rider. We'll have to get along one way or another.

The moon shone above their heads and the dragons shared memories until they were too tired. They fell asleep in the grass, cuddled next to each other. At last, they began to get along. A connection was made. Perhaps they weren't connected by destiny, but with a bit of effort, they could form a bond of minds by choice.

Harakův útěk

Crowova tajemství se opět přesunula do stavu konceptu, protože si nejsem tak úplně jistá, že v nich chci pokračovat. Možné to je. Ale ne pravděpodobné. Nicméně tuhle scénu jsem tam chtěla zahrnout, ale není tak úplně o Crowovi (vlastně není vůbec o Crowovi), takže to bude samostatný dodatek.

Klusal jsem temnými chodbami Rubyronu. Pod kopýtky mi křupal písek odrolený ze stěn. Snažil jsem se vyhlížet nenápadně. Jen maličký alicorn, co si vyšel během dne na procházku kolem vstupu do věznice.

Nikdo mi moc pozornosti nevěnoval. Na hříbata se v Rubyronu moc nehledělo, zvlášť na tak malá, jako jsem byl já. Výcvik začínal až ve třech letech, když už jsme byli schopní ovládat svou magii. Do té doby jsme byli ponecháni svým matkám a tak trochu osudu. Já tedy jenom osudu.

Nikým nezpozorován jsem vklouzl do věznice. Vraníci zpoza mříží zaujatě špicovali uši a když mě poznali, usmívali se. Byli rádi, když je přišel navštívit někdo, kdo na ně nekřičel. Nejčastěji jsme to bývali já a moje nejlepší kamarádka Njana. Byla sirotek, protože její rodiče podlehli zraněním z výcviku. Neradi používali temnou magii. Jednorožka se žlutou hřívou tedy byla ponechána svému osudu, podobně jako já. Tak se z nás stali přátelé. Jedno setkání v chodbách našeho domova stačilo, abychom se od sebe už neodtrhli. Byla o něco málo starší, než já, ale to nám v cestě nestálo.

Alespoň do té doby, než zjistili, že nechodila na výcvik. Záměrně se vyhýbala, čemu mohla. Nechtěla do války a nechtěla ani svou bojovou magii. V chodbách své postoje dusila, ale jakmile dorazila do jeskyně vězňů, hlásala je každému, kdo byl ochotný poslouchat. Což byli všichni. Věznice byly plné vzbouřenců.

Njanin osud po tomhle zjištění však nebyl příliš růžový. Vězení se považovalo za mírnější variantu, když zjistili, že kujete pikle proti společenstvu temných. Když nevěřili, že existuje naděje, že změníte názor, Rubyron vám zavřel své brány a byl konec. Konec vaší magie. Divoké pláně byly vaším novým domovem. 

A tak jsem ztratil Njanu.

Já měl proti podobné situaci ještě protekci. Nebyly mi tři roky, takže se nikdo nezajímal o to, co říkám. Hlavně jsem ale byl synem Kiongoziho. Jakožto pobočník převzal vládu poté, co náš předešlý vůdce Kaboni zemřel. Většina armády mi proto tak trochu důvěřovala, ačkoliv po té situaci s Njanou mě na čas přísně hlídali. Teď jsem jim ale byl zas lhostejný. A to mi dalo prostor chodit navštěvovat svého druhého rodiče.

"Ulinzi, tvůj syn dorazil," zahlaholil vraný pegas s modrou hřívou. Byl to Upepo. Měl jsem ho rád, jeho vlídnost už několikrát dokázala obměkčit i mého otce a odsunout tak jeho vyhnanství. Byl to moc milý kůň. Maminka měla celu hned naproti němu. Říkávala mi, že kdybychom žili kdekoliv jinde, byl by Upepo můj táta. Často jsem na to myslel. Jaké by to asi bylo, kdybychom bydleli v Diadornu... Já a Njana bychom běhali po celé zemi a měli tucet kamarádů. Upepo a mamka by létali s ostatními pegasy a večer nám pak vyprávěli příběhy. Měl bych malého bratříčka, jmenoval by se... Kupiga. Nebo možá Karatasi. Měl by fialovou hřívu a měl by mě moc rád. A nikdy by nemusel ani vědět o válce, o temných a o Rubyronu. Byl by jenom obyčejný vraník, kterého by měl rád celý Diadorn. Já bych byl taky obyčejný vraník. 

Maminka se nozdrami dotkla mého čela, těsně pod mým rohem. "Ahoj, můj maličký." Ptala se mě, jak se mám, jaký jsem měl den a já se jen snažil nevypadat sklíčeně. On Njanina vyhnání jsem neměl do čeho píchnout, ale kdybych něco takového vyjádřil před kýmkoliv z otcovy armády, akorát by můj výcvik začal dřív. Nebyl by oficiální, ale soukromý s otcem. Radoval by se, že aspoň budu mít náskok a na oficiálním tréninku budu o tolik napřed před ostatními. Tolik doufal, že se jednou začnu těšit do boje. Jsem konec konců jeho syn. Doufal, že se jednou jeho geny odrazí i na něčem jiném, než barvě mojí hřívy. 

Vězni mi vyprávěli, že kdysi zase oni doufali, že Kiongoziho změní. Když byli hříbata, snažili se mu vysvětlit, že pro nás válka nemá význam. Že společenstvo temných založil za dávných časů jeden moc rozzlobený a závistivý kůň, který už je léta mrtvý. Že nám už to nic nepřinese. Že nemáme o co bojovat. Když se do něj maminka zamilovala, ještě doufali, že ho zvládnou přesvědčit. Měli velké naděje, že ho snad změní trocha lásky. Ale to se nestalo. Z maminky se stal vězeň, z mého otce vůdce. Válečníci mi vždy říkali, že ze mě bude taky jedna z těch věcí. A já že si mám vybrat, která to bude.

Maminka mi věnovala ustaraný pohled. "Harako, odejdi." Její slova mě překvapila. "Uteč z Rubyronu. Dokud jsi malý a nikdo tě nehlídá. Uteč někam daleko!"

"M-mami? Proč to říkáš? Já vás tady nenechám!"

Upepo s klidným hlasem vstoupil do rozhovoru. "Maličký, my už utéct nemůžeme. Můžeme jen čekat. Ale ty můžeš jít kamkoliv. Když nebudeš nápadný, nikdo nepojme podezření. Můžeš běžet najít Njanu. Můžeš začít nový život."

"Mohl bych jít varovat bělouše," došlo mi náhle. Upepo spokojeně přikývl. "Ale musíš být opatrný."

"Proč? Je tam nějaké nebezpečí?"

"Bělouši nás nemají rádi," vysvětlila maminka. "Crowova armáda jim ze zemí nadělala paseku. Narušila jejich poklidný a uspořádaný život. Už nějakou dobu žijí poměrně v míru, ale někteří si stále pamatují na naše společenstvo. Mohli by být nepřátelští."

"Ale já jsem jen hříbě. A nechci jim ublížit!"

"My to víme," hlesl Upepo, "ale bělouši to neví. Máš pořád temnou magii, která ostatní koně tolik straší. Buď opatrný jestli je budeš varovat, Harako. Ale uteč."

Zamyslel jsem se. Pomyšlení, že už nikoho z nich nikdy neuvidím, mi vhánělo slzy do očí. Ale měli pravdu. Kdybych utekl, měl bych naději na šťastný život a mohl bych uspíšit konec války. Věděl jsem, že to musím udělat. "Nebude vám beze mě smutno?" zeptal jsem se ještě tichounce. "Všem nám budeš chybět," zahlásila Kijani, vodní klisna, ze svého blátivého bazénku ve své cele. "Ale jsou tu další co nás navštěvují. Skrývají se v armádě a čekají na správnou chvíli, kdy ukázat Kiongozimu, že není všemocný. Zvládneme to."

A tak jsem se naposledy rozloučil se svými přáteli. Doufal jsem, že se snad někdy ještě potkáme. Mamince jsem to slíbil. Nenápadně jsem se prosmýknul ven z věznice a klusal chodbami. Snažil jsem se vyhlížet vesele a rozdováděně. Když jsem přešel do cvalu, minul jsem dvojici sotva půlročních hříbat, která nadšeně běhala chodbami. Přemýšlel jsem, v co asi vyrostou. Jestli se z nich stanou vzbouřenci, nebo Kiongozovy loutky.

Mé nohy se zabořily do sněhu. Opatrně sem nakoukl na Rubyronskou louku. Hlídky právě stály přesně na opačné straně, než já. Ideální čas odsud zmizet. Obloha se kabonila, měl jsem naději, že začne sněžit a moje stopy zmizí. Potichu jsem si to klusal, když jsem náhle v dálce zahlédl pohyb. Ve sněhu to bylo špatně vidět, ale byl jsem si téměř jistý. Sněhem klusala trojice běloušů. Co tady dělají? Jak se sem dostali? Musím je varovat!

Rozrušeně jsem cválal k nim. A tak to všechno začalo...

Kdybych nebyla člověkem

"A už budou Vánoce?"

 Kdybych nebyla člověkem,

Asi bych byla mech.

Rostla si někde na věkem

Opředených starých zdech.

Nebo bych v lese na stromku

Lišejníkem byla

Hleděla lidem do domků

A spokojeně žila.

Snad klouzkem bych se narodila,
Anebo možná sinicí.
Plavání bych všem otrávila,
Nebo se stala smaženicí.

Kdybych nebyla člověkem,
Asi by to bylo fajn.
Jen bych rostla ve svém lese
A o lidech ani šajn.