Vlny s námi houpaly a my pádlovaly směrem, který určovat Shotin roh. Jen Trividebla nám nemohla pomoct - její kopýtka neměla žádný odpor. Místo toho se vznášela nad vorem a rozhlížela se kolem. Pak najednou řekla něco, co nás všechny zarazilo. Otočila se na Shoti a zeptala se: "A už jsi vybrala jméno pro to hříbátko?" Všechny tři jsme na ni asi dvě vteřiny zírali a pak na mě Shoti zavrčela: "Myslela jsem, že jsem ti jasně řekla, že to nemáš říkat nikomu!" "Já jsem jí to neřekla!" bránila jsem se. "COŽE?!" vyhrkla Matiti. "Proč jsi Hoje řekla, že čekáš hříbě, ale mně ne?" Shoti unaveně svěsila hlavu a řekla: "Nechtěla jsem to říct nikomu, protože by se to pak mohli dozvědět naši nebo Barafu a nenechali by mě jít na naše další dobrodružství. Ale Hoja se zrovna náhodou nachomítla u toho, když jsem brzy ráno pila z řeky a mluvila k tomu hříběti. Ale sama uznej, Matiti, že kdybych ti to řekla, do dvou dnů by to věděli nejen rodiče a Barafu, ale rovnou celý Eyjan." "No, to máš asi pravdu," uznala Matiti. Trivi sklopila uši a omluvně zamumlala: "Omlovám se, nevěděla jsem, že to mělo být tajemství." "Ale jaks to teda zjistila?" zeptala se Matiti, než to Shoti stihla. "Cítím jeho energii. My duchové cítíme energii naší "kořisti" i když ji nevidíme. Dá se z toho poznat, jestli je to kůň nebo nějaké jiné zvíře a jeho pohlaví. Občas se dokonce dá poznat, jaký druh koně to je." Shoti zastříhala ušima a zeptala se: "Dokážeš to poznat i u mého hříběte?" Trividebla se zatvářila zamyšleně. Po chvíli odpověděla: "No, mládě je asi ještě moc malé na to, abych to poznala se stoprocentní přesností. Navíc je to kříženec. Jeho otec je ten zimní kůň, že ano?" Shoti přikývla. "U kříženců to taky není tak lehké rozpoznat. Jeho energie je celkem studená, což by mohlo znamenat, že je z velké části zimní kůň, ale taky by to mohlo symbolizovat vítr, takže by mohlo mít křídla. Je taky trochu... magická. Těžko se popisuje, jak vypadá taková magická energie, každopádně by to taky mohlo znamenat, že je to jednorožec, ale taky by to mohlo být ovlivněno těmi vašimi korunkami a podkovami. Víte, ony mají větší význam, než si myslíte, ale raději to vysvětlení nechám na našem králi. A nemlžu si být stoprocentně jistá, ale být tebou, tak co se týče jména, soustředila bych se spíš na jména pro hřebečky."
Jenom pár minut po tom, co tento rozhovor skončil, jsme zahlédly nějaký ostrov. "Už jsme skoro tam!" radovala se Trivi. Dalších pár minut jsme pluly na vlnách. Koněčně jsme přistály na písčité pláži. Shoti zhasla svůj roh a seskočila z voru. Společně jsme ho vytáhly na břeh.
Trivi se nervózně rozhlédla. Když si byla jistá, že je kolem bezpečno, vydaly jsme se ke středu ostrova. Písek pod našima nohama se po chvíli přeměnil na našedlou seschlou trávu. "To udělali duchové," hlesla Trivi. Čím blíže jsme byli ke středu ostrova, tím víc duchů kolem poletovalo. "Bacha na ně, ti, co neútočí na koně se dají jen těžko rozpoznat," varovala Trivi. "Já je ale znám, takže se držte u mě a já vám řeknu." Ostražitě se rozhlížela kolem, když jsme dorazili do míst, kde bylo duchů nejvíc. Nejpodivnější mi osobně přišla hříbata. Navzdory faktu, že duchové byli děsivá a v některých případech nebezpečná rasa, byla jejich hříbata neobyčejně roztomilá. I s tím jejich šedým průhledným tělem a bílýma svítivýma očima.
Zároveň jsem si ale všimla, že kolem roste jen velmi málo stromů a to ještě většina z nich byla bez listí. "Nemůžeš nám to mít za zlé," hlesla Trivi. "Něco jíst musíme. A když ne živé tvory, tak aspoň rostliny."
Došli jsme k samotnému středu ostrova. To nám teda aspoň řekla Trivi. Tam stály tři stromy v trojúhelníku a uprostřed něj stál ten asi nejpodivnější duch ze všech. Měl hřívu a ocas, ale obojí mělo pobledlou barvu. Nebyl průhledný, ale jeho tělo bylo také šedé. A jeho oči nebyly bílé, ale modré. Byl asi tak dvakrát vyšší, než dospělý kůň. A když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že má jen tři nohy. A že se nevznáší. V tu chvíli jsem začala uvažovat, jestli je skutečně duch. "To je Třínohý král," zašeptal Trividebla. "Není duch, jako my ostatní. Dostal se sem náhodou. Ale myslím, že to už by vám měl vysvětlit on sám." Popošly jsme blíž. Král k nám otočil hlavu a nadšeně se usmál. "Trivideblo! Akorát jsem pro tebe chtěl poslat pátrací skupinu! S těmi vtipálky si to potom vyřídím. Ale jak ses dostala zpátky?" Pak si, zdá se, všimnul nás tří. Trivi mu všechno v rychlosti odvyprávěla. On pokýval hlavou a řekl: "Vážně si myslíš, že jsou to ony? Skutečně mají..." "... Korunky a podkovy. Obojí má kouzelnou sílu, samy mi o tom řekly!" Třínohý kůň se na Trivi podíval svýma děsivě modrýma očima. Netušila jsem, co s tím mají společného naše korunky a podkovy, ale byla jsem odhodlaná to brzy zjistit. Král pohlédl na nás. "Trivideblo, jsem rád, že jsi zpátky a cením si toho, že jsi je přivedla. Ale teď bych si s nimi rád promluvil sám. Můžeš jít." Trivi se na nás otočila a potom váhavě odešla. Třínohý král, jak ho Trividebla nazvala, se otočil na nás. Usmál se (jeho úsměv nebyl zdaleka tak děsivý, jako ten Trivin) a řekl: "Pojďte blíž. Já vám neublížím. Ani bych neuměl vaši energii vysát." Nebyla jsem si jistá, jestli mu můžeme důvěřovat. Pohlédla jsem na sestry. Shoti udělala opatrný krok vpřed. "Myslím, že bychom se měly představit. Já jsem Shoti a tohle jsou me sestry Matiti a Hoja. Pocházíme z Eyjanu a o tomhle ostrovu jsme v životě neslyšely. Ani jedna z nás netuší, co se tady děje. Nemáme páru, odkud víte o našich korunkách a podkovách, takže bychom ocenily aspoň krátké vysvětlení." Třínohý král se zasmál. "Vysvětlení dostanete, ale obávám se, že zas tak krátké nebude. Pojdte, posaďte se." A tak jsme všechny vkročily do stromového trojúhelníku, posadily se a Třínohý král začal vyprávět...
"Za časů, kdy jsem býval ještě mlád, byl Eyjan rozdělen jen na tři země - Frostsnow, Summershine a Úrodný kraj. Hádám, že o tom posledním jste nelyšely, ale tak se původně jmenoval Diadorn. Tam žili všichni tvorové ve vzájemné harmonii, ať už měli světlo srst, jako vy, nebo se jednalo o ty, kterým se později začalo říkat "temní".
Obyvatelé zemí o sobě vzájemně věděli, narozdíl od dnešní doby. Celému Eyjanu vládnul jeden kůň. Většinou šlo o jednorožce nebo pegase, ale našly se i výjimky. Já byl jednou z nich. Narodil jsem se do stáda divokých koních na Zeleném palouku. Býval jsem jen malým vraníkem s modrýma očima, který se ze záhadného důvodu narodil jen se třema nohama. Má matka mě pojmenovala Raven. Ach, kdyby jen tenkrát věděla, jak brzy se na to jméno zapomene... Každopádně, jako hříbě jsem žil svůj nevinný život v Úrodném kraji. Ale jednou přišel ten den. Víte, titul Eyjanského vladaře není dědičný z rodiče na potomka. Ale když měl vládce pocit, že je čas najít nějakého následovníka, vydal se na cestu po Eyjanu, aby našel hříbě, které by mohlo nastoupit na trůn po něm.
Toho dne dorazil do Úrodných krajů náš tehdejší král Kening. Byl to jednorožec, který byl slepý na jedno oko. Když dorazil do Úrodných krajů, všechna hříbata včetně mě se šíleně těšila. Věděl jsem, že mám mnohem meší šanci na to, být vybrán, než jednorožci a pegasové, ale stejně jsem někde hluboko doufal. Mou matku to trochu znepokojovalo. Ne, že by nechtěla, abych se stal králem, ale právě čekala hříbě a chtěla, abych svého sourozence potkal. Já jí však slíbil, že pokud se stane zázrak, tak se za ní, za tátou i za hříbátkem budu chodit podívat jak často jen budu moct.
Když král Kening konečně dorazil, zavolal si všechna hříbata starší než jeden rok. Zavolal úplně všechny, přestože největší naději měli pochopitelně pegasové a jednorožci. Kening procházel mezi námi a prohlížel si nás. Jeho roh co chvíli podivně zablikal. Pár hříbat se na něco zeptal a šel dál. A pak se dostal ke mně. Jeho roh znovu bliknul. Dodnes si pamatuji, jak zmateně se na mě podíval. "Chlapče..." hlesl. "Ty jsi jednorožec?" Zavrtěl jsem hlavou. "Vidíte přeci, že nemám roh." "Tak proč v tobě můj roh našel magii?" Nevěděl jsem, jak odpovědět. Nikdy jsem magické schopnosti neměl a ani jsem tehdy nevlastnil žádný kouzelný předmět. Kening však přesto trval na tom, že v sobě mám něco kouzelného. "Jak se jmenuješ?" zeptal se nakonec. "Raven," odpovděl jsem. "Třínohý Raven. Tak mi říkají." Král se usmál a zajel pohledem k mým nohám. Čekal jsem, že ho víc překvapí, že mám jen tři nohy, ale on jen kývl hlavou. "Ravene, myslím, že půjdeš se mnou na Klaufir," řekl konečně a já se mohl štěstím zbláznit. Klaufir bylo sídlo králů a královen Eyjanu. Je to hrad ve Frostsnowu..." "My víme," skočila mu do řeči Matiti. "Už jsme se tam před časem samy podívaly." Třínohý král pokýval hlavou a znovu spustil: "Rozloučil jsem se tedy s rodiči a přáteli a ještě toho dne se vydal s Keningem do Frostnowu. Tam jsem se začal učit nejen o tom, jak správně vládnout, ale také o historii Eyjanu, druzích koní, kteří tam žijí a další podobné věci.
Netrvalo to ani tři měsíce a zamířil jsem na návštěvu domů. Znovu jsem viděl otce, matku... a zcela poprvé i svého bratra Crowa. Měl stejně tmavou srst jako já, ale jeho oči byly temné, jako noc, ne jako ty moje. Navíc měl všechny čtyři nohy. Budu k vám upřímný - nerozuměli jsme si. Crow byl zvyklý, že měl rodiče jen pro sebe, protože já žil ve Frostsnowu, takže brečel pokaždé, když se rodiče věnovali mě.
O pár měsíců později jsem tam zavítal znovu, to už můj bratr uměl mluvit. Začal být velmi nepříjemný. Byl naštvaný, že jsem králem "jen proto, že jsem starší". Několikrát jsem mu musel vysvětlovat, že pokud by byl on už na světě při vybírání následníka, stejně by asi neuspěl. Chodil jsem tam čím dál méně, až se návštěvy konaly jen jednou za rok. (Ty rodinné, samozřejmě. Úrodné kraje jsem jako budocí král musel chodit s Keningem kontrolovat minimálně dvakrát za měsíc.).
Po nějakém čase si Kening našel manželku. Byla to mladá jednorožka s krásnou červenou hřívou. Měl jsem ji rád, byla moc milá. Zanedlouho se jim narodilo hříbě - hřebeček Cryf, malý uličník s hřívou oranžovou, jako západ slunce. Byl mi bratrem víc, než Crow kdy mohl být. Narozdíl od něj totiž pochopil, že ani kdyby se narodil dřív, titul krále by nezdědil. Slíbil jsem mu, že mi bude moct pomáhat s kralováním, až se dostanu na trůn.
Konečně přišel den mých pátých narozenin. To jsem měl získat trůn. Než však došlo k veřejné korunovaci na Divokých pláních mezi třemi zeměmi, dostal jsem od Keninga pár darů. Jako první byly tři podkovy, které svého nositele dokázaly ochránit před ohrožením života, když třikrát hrábnul od země kopytem, na kterém měl podkovu nasazenou. Když jsem měl všechny tři, byly nejsilnější. Jako další jsem dostal korunu. Ne symbolickou, vladařskou, ale kouzelnou. Kening mi řekl, že dokáže zbavit kohokoliv a cokoliv magie, pokud je to pro dobrou věc. Byly to neskutečné dary, které mi byly později velikou pomocí.
Konečně jsem se tedy dostal k vládě. Vedl jsem a chránil Eyjan dlouhé tři roky. Mí poddaní mi říkali Třínohý král. Myslel jsem, že je vše v nejlepším pořádku. Cryf stihl vyrůst v rozumného jednorožce a přestěhoval se spolu se svými rodiči do Úrodných krajů na Démantovou louku, kde založil rodinu.
Jak říkám, myslel jsem si, že je vše v nejlepším pořádku. to jsem ale ještě netušil, co na mě chystá Crow. Myslel jsem si, že byl prostě naštvaný, že se narodil moc pozdě na to, aby měl šanci být vybrán jako král. Ale on mi to vážně dával za vinu. Vinil mě z toho, že jsem získal trůn a nenechal ho vládnout se mnou. Je pravda, že jsem to mohl udělat, ale ještě dřív, než jsem se stal králem, se Crow choval vztekle, proto jsem o tom ani nepřemýšlel.
Crow však kvůli tomu začal formovat jakési společenství, které mu mělo pomoct dostat se k moci. Nejdřív začal dávat dohromady mé odpůrce (až mě překvapilo, kolik se jich našlo). Pak začal přesvědčovat i ty, co mě uznávali, že jsem zlem pro celý ostrov. Shromáždil spoustu koní všech druhů, co žili v Úrodných krajích. Se svým jednorožčím pobočníkem začali dávat dohromady plán. Jeho pobočník našel cestu, jak získat černou a bojovou magii. Strom duší ji v sobě držel, aby ji nikdo nemohl použít a aby měl dost síly. Víte, Strom duší je..." "I s tím už jsme se stekaly," přerušila ho tentokrát Shoti. "Ach," hlesl Třínohý král. "Tak tedy vzal všechny ze společenství jednoho temného večera ke Stromu duší a vzal jeho magii. Každý z nich dostal trochu temné síly. Když se s ní ale začali učit zacházet, zjistili, že ti s černou srstí ji ovládají daleko lépe, než ti s bílou nebo jinak barevnou srstí. Těžko říct, proč to tak je, ale skutečně měli vraníci lepší kontrolu nad triky bojové magie. A protože Crow chtěl co nejsilnější armádu, vyhodil všechny, co neměli tmavou srst a vzal jim (s pomocí svého pobočníka, samozřejmě) magickou moc. Naopak všechny vraníky, ať už mě uznávali, nebo ne, donutil přidat se k jeho společenství a vnutil jim bojovou magii. Na Divokých pláních objevili místo, kde by se mohli usídlit. Tak se i stalo. Tomu místu začali říkat Rubyron.
Jednoho rána vtrhli na Klaufir a já neměl, jak se bránit. Kdybych si býval tehdy vzpomněl na mé podkovy, mohlo to všechno dopadnout úplně jinak. Jenže já je nepoužíval tak dlouho, že jsem úplně zapomněl, že je mám. Navíc jsem tehdy ještě nevěděl, že mají nějakou speciální magii, takže jsem nepoužil ani korunu. Tím pádem mě zajali, odvedli do Rubyronu a zavřeli do jedné z jejich věznic. Chtěli mi vzít mou magickou korunu, což jsem odmítl dopustit. Tak jsem ji rozbil o kamennou podlahu na tři kusy, které vypadaly jako tři menší verze té původní koruny. Mého bratra to rozzuřilo. Téměř všichni, co v Rubyronu žili si vyzkoušeli zbytky původní koruny, ale nikdy nefungovaly. Crow tedy usoudil, že třeba ještě budou použitelné jindy a hodil je na hromadu s pokladem, který bůhví kde vzal. Já jsem pro něj však v ten moment byl zbytečný. Nemohl mi dát mé koruny zpátky, aby mě donutil s ním spolupracovat, protože tentokrát už bych věděl, že je mám použít proti nim. Takže se rozhodl, že mě pošle pryč z Eyjanu. Nikdo z nás tehdy o ostrovech mimo Eyjan nic nevěděl, takže jsem se úplně vyděsil.
Ještě před tím, než mě jeho pobočník teleportoval na tenhle ostrov, zajali Keninga. Nevím, co se stalo s jeho manželkou a synem, ale myslel jsem si, že zůstali v Úrodných krajích s Cryfovou manželkou a dcerami.
A pak mě bratrovo společenstvo, tehdy už s oficiální přezdívkou "temní", přeneslo na tento ostrov plný duchů. Tehdy jsem byl pro místní cizinec. Někteří mě chtěli poznat, ovšem tehdy byla většina zdivočelá a sobecká a chtěli vysát mou energii. Až v moment, kdy začali, jsem si vzpomněl na podkovy a použil jsem je. Vyděsilo je to. Začali si na mě dávat veliký pozor. Někteří mě brali jako autoritu. Jako nějakého... vládce. Ale jiní ve mně viděli hrozbu. Šíleného tyrana. Kdybych však všechny získal na svou stranu, mohl jsem být v bezpečí. Dokud jsem však měl podkovy, báli se mě. Útočili na mě. A tak ze mě udělali to, čím jsem dnes. Vysokého koně s pobledlou srstí a hřívou a mrtvě vyhlížejícíma očima.
Ovšem já nechtěl, aby ze mě měli strach. Chtěl jsem, aby mě přijali. A tak jsme uzavřeli dohodu. Slíbil jsem, že se vzdám svých podkov a oni mě přestanou vysávat. Souhlasili. Takže jsem si s těžkým srdcem sundal podkovy a předal jim je. Oni je teleportovali zpátky na Eyjan, každou na jiné místo (to jsem tehdy ale ještě nevěděl). Potom už se mě nebáli, ale někteří měli pocit, že si mohou dovolovat a dál na mě útočili. Nevím, jak se to stalo, ale trocha té magie z podkov nejspíš zůstala ve mně, protože jsem je pořád dokázal zastavit. Nebo šlo možná o tu magickou moc, kterou ve mně tehdy viděl Kening. Ti, kteří na mě neútočili byli ale v bezpečí. Duchové se tak brzy naučili, že budou v bezpečí, pokud mě nechají být. Někteří dokonce začali být laskaví a nechávali mi čerstvou trávu, abych se mohl najíst. Po několika letech mě začali vnímat všichni jako autoritu. A tak jsem se stal i tady Třínohým králem.
Později jsem se dozvěděl, že si někteří z nich chodí doplnit energii na samotný Eyjan. To mě nadchlo. Mě tam sice dostat nedokázali, ale zvládli mi přinést pár informací.
Jeden z mých poddaných například jednou v noci navštívil Klaufir. Samotného ho šokovalo, když tam našel dva zimní koně, kteří si tam poklidně spali, jako by jim to tam patřilo (a nejspíš jim to tam skutečně patřilo). Proto jen v rychlosti prošel všechny místnosti a našel pergamen, který napsal Kening, než ho zajali. Netušil jsem, jak se dostal až na Klaufir, když ho zajali v Úrodném kraji, ale to bylo vedlejší. Na pergamenu byla popsána Keningova teorie ohledně nového následníka trůnu.
Bylo tam napsáno, že někdo bude muset porazit temné. A kdo jiný to bude muset dostat na práci, než ti se světlou srstí? Nikdo jiný už ostatně na Eyjanu nezbýval. Zároveň taky teoretizoval, že nejspíš nebude jen jeden, protože koruna je nyní na tři kusy (a ještě ho v tom utvrzoval fakt, že mé podkovy byly také tři). A také přišel s myšlenkou, že když temné neporazil on, jako jednorožec, bude potřeba silnější magie. Protože Eyjanu vždy vládli převážně pegasové a jednorožci, došel k názoru, že jako další na trůn nastoupí tři bílí alicorni." Podívala jsem se na své sestry. "Tuto teorii jsem velmi dlouho zvažoval. Nevěděl jsem, jestli jí věřit. Ale později mi došlo, že temní o ní ví a že jí věří. Protože duchové mi později řekli, že temní si políčili na všechny křížence, jako byli třeba květinoví snorsové, nebo okřídlení vodní koně. Do několika měsíců je dočista vymýtili. Obyvatelé Úrodného kraje přestali odcházet do Frostsnowu nebo Summershinu a tamní koně se taky drželi spíš u sebe. Na Úrodný kraj měly však útoky temných ještě větší dopad, protože tam žilo několik druhů koní najednou. Přestali se stýkat s koňmi, kteří nebyli stejného druhu, jako oni. Jméno země se změnilo na Diadorn, protože Rubyronští nechtěli zachovat myšlenku, že se tam žije dobře. Když docílili svého, začali se soustředit na své vlastní temné plány a stáhli se. V Diadornu se už neukázali. V ostatních zemích o nich přesto panovalo trochu povědomí.
Než se vše uklidnilo, trvalo to několik generací. Zjistil jsem, že díky tomu, jak ze mě duchové sáli energii teď i pomaleji stárnu. Nebo se aspoň domnívám, že to je kvůli tomu. Můj bratr už tedy dávno nežil, ale byl nahrazen. V době klidu stál v čele temných nějaký jednorožec. Cryf už taky nebyl živ, ale tuším, že moji špehové narazili na jeho prapravnučku a omylem na ni zaútočili. Ještě štěstí, že ten útok nebyl povedený." Začala jsem mít důvodné podezření, že ta Cryfova prapravnučka je naše máma Kona. Nahlas jsem to však neřekla.
"Poslední informace, kterou jsem chtěl získat bylo, jestli jsou všichni temní pro válku. Zjistil jsem, že ne. Byly jich desítky, co nechtěli útočit a snad by se i vrátili do Diadornu, kdyby nebyli usurpovaní svým vůdcem. Tak se tady na ostrově začalo říkat hodným temným tak, jak se jim říkalo za Keningových časů - vraníci. Chtěl jsem se ptát i na to, jestli jsou všichni bělouši proti válce, ale pak mi došlo, že v Diadornu se o žádné válce ani nevědělo. Ve zbývajících zemích Crowovi pobočníci udělali takovou paseku, že nikdo ani nepomyslel na to, že by ho uznával. Pak už jsem své duchy pro informace neposílal. Chodili se na Eyjan jen najíst a to většinou na divoké pláně, aby je nikdo neviděl. A teď si myslím, že je s vysvětlováním řada na vás."
