V rychlosti jsem ze svých složek vyštrachala pro čtvrtý adventní den mou povídku na pokračování. Chtěla jsem ji sem dát, než na to zase zapomenu. A nebojte, tohle je nejkratší ze všech částí, ty ostatní budou o dost delší.
V jedné vesničce žil byl mladík jménem Jakub. Hrozně rád cestoval, byl to velký dobrodruh. Doma byl jen zřídka.
Jednoho prosincového večera jeho a jeho rodiče navštívil jeho bratranec Jan. I on byl velký cestovatel a byl doma dokonce ještě méně, než Jakub. Neměl totiž rodiče, ti mu před lety umřeli. Jediný, koho Honza měl, byl jeho dědeček, který ale jeho cestování velmi podporoval.
Když k nim ten den Jan přijel, okamžitě bylo všem jasné, že se zas někam chystá a chce se rozloučit ještě před Vánoci. Celý den si povídali, co je kde nového, jedli, pili, zase jedli a večer se sesedli u krbu. A v tu chvíli Jan začal.
"Víte, přijel jsem, protože teď budu pryč a to celkem daleko a dlouho."
"Copak, Jane, zase se chystáš do Ameriky?" zeptala se zaujatě Jakubova maminka. Jakub však zavrtěl hlavou. "Ne, ne, zas tak daleko nejedu. Dědeček mě požádal, abych letos navštívil promrzlé končiny Islandu, kam děda rád jezdil na dovolenou, když byl ještě mlád. Chtěl bych prozkoumat ta neobydlená místa, hory, lesy, sopky… No, však víte." Jakuba toto oznámení velmi zaujalo. "Poslyš, Jane," hlesnul Jakub, "mohl bych na ten Island jet s tebou?" "Se mnou?" podivil se Jan. "Jakube, tohle je výprava pro ty, kteří nebudou slavit Vánoce, protože nemají s kým, nebo prostě nechtějí. Ty máš s kým a nevěřím, že by sis nechal ujít Vánoce. Přece zbožňuješ sníh."
"Sníh přece bude i na Islandu," namítl Jakub. "Ale Jakube, snad bys teď před Vánoci neopustil svou rodinu! Vždyť jen Bůh ví, jestli se nám vrátíš!" bědovala Jakubova matka. "Neboj, maminko, v mrazivých evropských končinách jsem byl už mockrát, a jak vidíš, zatím se mi zemřít nepovedlo."
Dohadovali se dlouho. Nakonec maminka souhlasila, ale Jakub musel slíbit, že se do Vánoc vrátí. Živý. A Jakub souhlasil. Ještě toho dne se sbalil a jel k Janovi domů, odkud ráno měli jet.
"Varuju tě, Kubo," opakoval stále Jan. "Tahle výprava není nic pro slabé povahy. Jedou tam s námi ještě čtyři lidi, moji staří spolužáci a kamarádi. Hana, Norbert, Michala a Lojza. Jen tak mimochodem, umíš jezdit na koni?" Jan na něj překvapeně zamrkal. "Proč se ptáš?" Jan si povzdechl. "Bude to dlouhá výprava po chladných končinách, vždy se hodí mít zvířecího společníka. My budeme mít islandské koně a k nim ještě husky psy. Půjčí nám je jeden můj kamarád, co se na Island přestěhoval."
Jakub byl bratrancovou připraveností nadšen. A když na letišti potkal jeho společníky, poznal, že ani oni tuto výpravu neberou na lehkou váhu. Všichni měli hromady tašek a batohů. "Rád vás všechny vidím," houkl Jakub. "My tebe taky, Kubo," odpověděli mu jeho noví společníci. Něco o něm už věděli, protože Jan je, ještě ve večer Jakubova rozhodnutí přidat se k nim, kontaktoval.
Když seděli v letadle a čekali na start, Jakub už se třásl nedočkavostí. Ostatní se také třásli, ale nedočkavostí to nebylo. Na rozdíl od Jakuba, oni už tušili, že tohle nebude výprava jak z Verneovek.
