Obrázky 2024

Přijde mi, že to je hrozná doba, co jsem vydala nějaký takovýhle mix svých výtvorů. Vlastně je to hrozná doba, co jsem naposledy vydala cokoliv pořádného. Poslední cca rok jsem se soustředila na hodně dlouhodobých projektů, ze kterých moc použitelných obrázků nevychází a ostatní články mi taky nějak nešly od ruky.

Ona se totiž děla taková kouzelná věc, které lidé říkávají život. V posledním roce jsem stihla úspěšně ukončit studium na střední škole, pokazit dvoje přijímačky na vysokou, konečně se na nějakém oboru upíchnout, začít studovat a bydlet sama. Mezi všemi těmihle událostmi jsem navíc navigovala skrze začátek a konec svého prvního romantického vztahu a stihla navštívit tři cizí země, z nichž jedna ani není v Evropě. :3

V příštím roce bych ráda o něco aktivněji kreativně fungovala, jak tady na blogu tak i na YouTube, ale bohužel je jen ve hvězdách, jestli se mi to skutečně povede. :D Už bohužel nejsem základoškolačka, pro kterou "mít ve škole frmol" znamenalo končit v jednu odpoledne a strávit polovinu svých vyučovacích hodin kreslením. :P A teď to mám pořád ještě relativně jednoduché. Život se bude dít dál - bohužel a bohudík.  

The Nightmare of Mornie

 

Vlastně už si ani pořádně nepamatuju, v jakém kontextu jsem tenhle obrázek kreslila. Chvíli jsem si myslela, že šlo o součást Art of the Month, ale v období, kdy tenhle obrázek vznikl, bylo téma úplně něco jiného :P. Takže jsem ho asi prostě kreslila jen tak :D. Mysl Úterý z ledna 2024 je tak tajemná...

Každopádně se jedná o vizuální zpracování Morniiny noční můry, kterou jsem odehrála na Halloween 2023. Ëtoil - Morniin otec přišel ze severských zemí až do Norestu, aby se Mornie pomstil za to, že opustila starou smečku. Založil požár na území Azarynské smečky a všichni její členové (kromě Mornie) tam uhořeli. Mělo se to hodně opřít nejen do Morniiny minulosti před příchodem do Norestu, ale taky do jejího traumatu z požáru u řeky Cayny, při kterém se vážně poranila.

Byla to ale jen noční můra, takže se nic z toho pochopitelně nestalo, členstvo Azarynu je z většiny stále při životě a Morniina rodina dál mrzne někde za polárním kruhem. Tedy, alespoň do chvíle než se s nimi rozhodnu něco provést >:3

 

Helena

 

V úvodu článku jsem krátce zmínila svůj první romantický vztah. Tahle kresba vznikla na jeho samotném začátku, týden a kousek po tom, co jsme se daly dohromady. Vzpomínky na to období teď už stihly ztratit svou hořkost a zůstala jenom taková zvláštní, ještě ne úplně dozrálá nostalgie. A taky pocit, že se musím naučit líp kreslit lidi, protože tuhle polohu jsem úplně nevychytala :D

Šťastná rodinka

Další obrázek, který je úzce vázaný na mou ex-manželku :D. Je to pravděpodobně můj nejoblíbenější obrázek, co jsem kdy nakreslila. Mám z něj takovou radost, že jsem si ho dokonce i podepsala. Dvakrát! Můžete se pokochat pohledem na moji sonu, sonu mojí úžasné ex-manželky a na Selenu, naší dceru, která je nyní potomkem neúplné rodiny, ale naštěstí to na ní nezanechalo žádné psychické následky, protože je zcela fiktivní. 

Na Selenin design jsem hodně pyšná, myslím si, že je to krásná kombinace svých rodičů a možná ji sem tam občas někde ještě použiju.

The Lovers

Postavy patří Ari Hound

 

Po dvou letech jsem zase přijala nějaký Art Trade, který nebyl součástí Art Fightu :3. Tenhle kousek mi ale zabral mnohem déle, než by měl. Pracovala jsem na něm přes dva měsíce, během jeho tvorby jsem si zvykala na studium vysoké školy a tak vůbec. S tím výsledkem jsem ale nakonec opravdu velmi spokojená. To pozadí je teda taková moje klasika, už od svých raných uměleckých let jsem si libovala v západech slunce :3

Voltaire

Postava patří Matery

 

Poslední kousek, který jsem vybrala do tohoto článku, je letošní Brlohovský Secret Santa. V první chvíli jsem se bála, že to pořádně ani nestihnu nakreslit, ale nakonec se mi povedlo z toho udělat i jednoduchou animaci. Ani jsem si neuvědomila, že tohle je teprve můj druhý Secret Santa, protože vloni jsem na to nějak nenašla čas :P. Snad budu mít příští rok štěstí a povede se mi tvořit víc, nejen na Brlohu, ale i na celém blogu.

Hraniční

Chci, aby tvé srdce bilo místo mého,
Chci, aby můj dech vycházel z tvých plic,
Chci, aby můj bolestný křik zněl z tvého hrdla,
Chci, aby má krev vytékala z tvých ran,
Chci, aby má panika otřásala tvým tělem,
Chci, aby tvá duše spořádala tu mou k pozdní večeři.
 
Můžu být kousanec na tvojí ruce,
Můžu být bodnutí ve tvojí páteři,
Můžu být díra ve tvém nitru,
Můžu být bolest zjizvené rány,
Můžu být pád do hlubin tebe,
Můžu být drásaní nevyřčených slov.
 
Tak přeci miluj tu bouřlivou blednoucí modř a její zuby.
 

Nádražní

 Šedá nádražní budova
A vzdálení hukot vlaků po kolejích,
Mi přesně v 16:32
Připomínají domov.
Třináctkrát student a jeden dospělý,
Všech čtrnáct s únavou ve tvářích.
 
Horký nápoj z automatu,
Tašky a batohy na kamenné podlaze,
Mi přesně v 16:48
Připomínají minulost.
Vlak přijíždí na kolej číslo 1
A do tří hodin bude v Praze.
 
Modrá vlaková sedadla
A tlumené hovory cestujících,
Mi přesně v 17:02
Připomínají radost.
Dobrý den, vaše jízdenky prosím,
Zní v uších studentů usínajících.

ArtFight 2024

Letos jsem nějak zapomněla na svůj zvyk dělit svoje ArtFight výtvory na týdny. Navíc se mi stalo v podstatě totéž, co minulý rok, kdy jsem hodně tvořila v prvním a posledním týdnu a v prostředku tak nějak zaostala. Stejně jsem ale letos tvořila docela pilně, nakreslila jsem stejný počet útoků, jako minulý rok, ale tentokrát měly skoro všechny kompletní pozadí.

The last frolic of the day

Aika

 Čas od času mě chytne obsese různými vymyšlenými tvorečky, které tvoří lidé ve furry komunitě. Dutch Angel Dragon je jeden z těch nejznámějších a chtěla jsem během ArtFight jednoho nakreslit, takže jsem si ho vyhledala speciálně podle klíčových slov. Aika se mi zalíbila spolu s pár dalšími, ale nakonec jsem si pro svůj první letošní útok zvolila ji.

 Mandatory taste test

Berry Spike

Tahle kresba byla pomstou za kresbu mojí tiby (dalšího fiktivního furry tvorečka). Bavilo mě zase po dělší době nakreslit poníka :3

 

 

 Dragon’s point of view

Charonda

Tohle byla pomsta ještě za minulý rok. Bylo fajn si zase jednou trochu pohrát s perspektivou, ale je pravda, že jsem pak vůbec nevěděla, co dělat s pozadím :D - ale poradila jsem si.

Favourite sunning spot

NectarFlower

Už si ani nepamatuju, co mě přesně přimělo k uložení této kočičí slečny do mých záložek, abych ji mohla letos nakreslit. Pravděpodobně v tom hrálo roli mimo jiné i to, že to je želvovinka, které patří mezi moje nejoblíbenější kočičí zbarvení.

 

Visions

Kismet

U tohohle obrázku jsem se zasekla šíleně dlouho. Chtěla jsem udělat celou kompletní animaci, ale trvalo to tak dlouho, že mě po tom kompletně pustilo nejen to animování, ale i kreslení do AF obecně (to taky mělo za výsledek, že ačkoliv jsem tenhle útok začala kreslit už po Favourite sunning spot, zveřejnila jsem ho až jako předposlední). Tak jsem se rozhodla, že vyberu jenom jeden snímek z celé animace a použiju ho radši samotný. Nicméně nějakou postavu od Captain Cosmo jsem chtěla nakreslit už snad dva roky. Má hrozně pěkný styl a jeho postavy jsou moc zajímavé. Jako pomstu za tuhle kresbu jsem dostala úplně nádhernou krebičku Ravenny, ze které mám šílenou radost.

 

:3

Pixi

Myslím, že fursony co jsou hyeny jsou neskutečně cool :D. Moc mi teda nejsou kreslit, naposledy jsem kreslila hyenu když jsem pracovala na Spáse krále, což už bude hezkých pár let. Ale jsou cool a to byl dostatečný důvod nějakou nakreslit. Zároveň to byla pomsta za moc hezký útok na kterém byla Úterý, jenže jsem při zadávání informací k obrázku úplně zapomněla zadat, že to je pomsta, takže teďka je braný jako samostatný. Nu což.

 

The first encounter

Iska

Yayyy, tenhle obrázek je za letošek asi můj nejoblíbenější! Je to první setkání mezi mojí Mornie a Iskou - jejím svěřencem během Azarynského ceremoniálu na Brlohu. Ta hra mě moc bavila a chtěla jsem ji nakreslit. Už druhá Morniina hra na Vřesovišti, kterou jsem se rozhodla nakreslit :3. Iska je navíc super postava na kreslení.

 

She’s thunderstorms

Megalodon

Baví mě kreslení fanouškovských dračích kmenů z Wings of Fire. Jen je někdy těžké přijít na to, jak jejich vzhled autor vlastně zamýšlel, když má jeho styl silný charakter. Tohle byla pomsta za kresbu Divušky a zdálo se mi vhodné ji umístit do bouřky :3

Co oči nevidí - Kapitola 2.

Talia

Poslední zbytky ranní mlhy se rozplynuly v paprscích březnového slunce. Ve vzduchu vonělo jaro a bouřka předešlé noci. Pomalu se oteplovalo, a tak jsem si mohla dovolit vyrazit na autobusovou zastávku jen v teplé černé mikině.

V proskleném přístřešku u zastávky se zamodralo a já okamžitě věděla, kdo tam na mě čeká. Přidala jsem do kroku. Netrvalo to ani minutku a už jsem ho vesele objímala kolem ramen.

Na téhle zastávce se potkáváme už skoro půl roku. Když to všechno začalo, vlastně mi z toho bylo docela divně. Ve třídě jsme se jeden druhému tak trochu vyhýbali, neměli jsme důvod navzájem si zasahovat do společenských bublin. Věděla jsem, že jezdíme ze stejné zastávky v podstatě od prvního dne, ale nikdy jsem neměla potřebu na tu skutečnost nějak navazovat.

To přišlo až z jeho strany. Začal mi psát zprávy, dokonce i když jsme stáli jen pár metrů od sebe, protože moji tichou, osamělou řeč v té době ještě většina mojí třídy neznala. Když začal brát v potaz moji přítomnost, začal mi mávat a usmívat se na mě, ukázala jsem mu pár základních znaků. Jak čas plynul, přidávala jsem další, a další, a nakonec přihodil pár nových, vlastních a zcela originálních i on.

Daniel začal jako hodně zvláštní plémě. Ale nakonec jsme na základech našeho tajného jazyka postavili vcelku stabilní počátek nového přátelství. Musím říct, mi to bylo dost k dobru. Nástup na novou školu byl pekelnou záležitostí, už jen proto, že jsme se já a Petra vydaly každá jiným směrem. Chyběla mi blízkost chápavé osoby a Daniel zvládl tu roli vcelku obstojně hrát.

A to byl počátek našich setkání na zastávce, našich obědů ve Studánce, malé restauraci kousek od naší školy, i našich nekončících večerních zpráv.

Daniel povolil svoje sevření kolem mých ramen a začal vyzvídat, jak jsem se vyspala a jak se mám. A já mu odpovídala, a já mu vyprávěla. A on se jen usmíval a kýval hlavou.

Mé horlivé znakování přerušily vibrace mobilu v mojí kapse. Zpráva od Petry. Zběžně jsem ji přelétla očima a v mžiku si vzpomněla na to, o čem jsem až do usnutí přemýšlela a o co jsem se tak těšila až se s Danielem podělím.

Otevřela jsem aplikaci s poznámkami, abych mohla Danielovi pořádně vylíčit, co se den před tím stalo. Nebyla jsem si jistá, jestli by to z mých gest pochopil. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, zda bych mu to byla schopná vyznakovat.

Včera jsem ve sto šestnáctce potkala Petru, hbitě jsem ťukala do mobilu. Byla s ní jedna taková holka. Melanie se jmenovala. Zrzka, trochu zamlklá, tichá, ale milá. Vypadala roztomile, měla tu košili, jak jsem ji tuhle obdivovala v sekáči. Škoda, že jsem s nimi jela jen tři zastávky. A ani jsem ji nepoprosila o žádný kontakt, sakra.

Vlastně jsem si ani neuvědomila, jak zapeklitá situace to byla, dokud jsem to neviděla napsané. Věc se má tak, že na mě setkání s Melanie, ať bylo sebekratší, zanechalo dojem, a nebyl to jen tak ledajaký dojem.

Ačkoliv jsme si pochopitelně moc nepokecaly, přála jsem si, abychom mohly. Skoro bych řekla, že se mě jal jakýsi ochranářský instinkt. Ani já to sice nemám ve světě jednoduché, ale člověk vnímá 80 % světa okolo sebe očima. Tak nám to aspoň říkali kdysi dávno, na hodině čehosi, snad to byla biologie. Ztráta takového zdroje informací pro mě vždycky byla nepředstavitelná. Bez sluchu jsem se obešla. Narodila jsem se nedoslýchavá a do tří měsíců jsem už v podstatě měla k dispozici jen čtyři smysly. To tedy minimálně odhadli doktoři. A ačkoliv byl můj život plný zmatků, polovičaté komunikace a zoufalých (neúspěšných) pokusů o odezírání ze rtů, to, že vidím na cestu, že můžu psát a můžu sochat, že vidím barvy a tvary a tváře lidí okolo sebe, to byla moje pevná, uklidňující jistota.

Člověka, který tuhle jistotu postrádal, jsem podvědomě toužila jakýmsi podivným způsobem vzít pod křídla, ačkoliv soudě podle Petřiny přítomnosti to Melanie nepotřebovala.

Možná v mém zaujetí hrály roli ty vlídné úsměvy, kterými během našeho krátkého setkání nešetřila.

Možná šlo prostě jen o to, že byla krásná.

Což je další z věcí, které se ona z první ruky nejspíš nedozví.

Daniel však, zdá se, moje pocity nesdílel. Jen pokrčil rameny. Třeba ji někdy zase potkáš, znakoval po chvíli. V zatáčce se zaleskla vybledlá modř autobusu a Daniel obrátil svůj pohled k tašce, ze které po pár vteřinách vytáhl svoji průkazku. A tím to skončilo. O Melanie jsme se ten den už nebavili.

Usadila jsem se na zadním sedadle vedle Daniela a vytáhla mobil z kapsy. Musela jsem něco odpovědět Petře. Význam její zprávy jsem si pořádně uvědomila až když jsem si ji přečetla podruhé.

Ahoj Tali, hele, Melanie by chtěla tvoje číslo. Můžu jí ho dát? Je to ok?

Musela jsem se zasmát. Daniel o mě zavadil pohledem, ale na nic se neptal.

Tak nějak mi nešlo do hlavy, co přesně Melanie hodlala dělat s mým číslem. Došlo mi, že vlastně vůbec nevím, jak to nevidomí dělají. Jestli vůbec umí psát na klávesnici, když na ni nevidí, a tak. Moji odpověď by si taky přečíst nemohla. Přesto jsem s úsměvem odepsala svůj souhlas. Melanie snad sama bude nejlíp vědět, co hodlá s kontaktem na mě dělat.

Daniel si mezitím nasadil sluchátka a nepřítomně zíral z okna autobusu. Byly dny, kdy jsem mu jeho vztah k hudbě záviděla. Tvrdil, že přivádí lidi k sobě způsobem, jaký nic nedokáže nahradit. Do určité míry měl možná pravdu. I nás dva stmelila k sobě, byť trochu oklikou, po tom, co mi Dan tak ochotně daroval můj první ostnatý náramek. On si ho možná koupil proto, aby zapadl na punk-rockové koncerty (kam ho stejně nakonec rodiče nepouštěli), ale po tom, co skončil na mém zápěstí, se z něj stal symbol odvahy a síly, které jsem dlouho postrádala.

Netrvalo dlouho a takových náramků se na mé poličce s doplňky lesklo hned několik. A nejen náramků. Ukořistila jsem trojici chokerů, několik párů extravagantních náušnic, i pár docela obyčejných řetězů. Propůjčovala jsem si od punkerů jeden módní prvek za druhým a brzy mi došlo, co lidi k téhle komunitě táhne. Pro mnohé z nich to nebylo jen o hudbě. Pro mě už vůbec ne. Ani nemohlo být. Bylo to o nekončící touze ukázat světu, že přes všechny jeho nástrahy, přes všechno, co mi pobyt na něm tak neskutečně komplikuje, se ho nebojím. O touze, kterou se mi konečně povedlo naplnit.