Tajemství křídel - Volání

Neustále jsem vám slibovala nějaký ten příběh o Mishe, Nessie a Ravenně, dokonce ještě když jsem je používala jako svoje maskoty. Nikdy jsem se k tomu nedostala, protože jsem ten jejich backstory pořád měla potřebu měnit. Mishin počátek dokonce na starém blogu chvíli skutečně byl, ale přišel mi nedomyšlený, takže jsem ho nakonec smazala. Tohle je taková kapitolovka právě o těch třech (a více, které jsem plánovala :D) postavách. Potřebovala jsem malou pauzu od Roku draka a Té ze dvou smeček. Dávají mi zabrat :D.

Teplo brzkého podzima hřálo do celého údolí. Od posledního úplňku nepršelo, ale řeka byla stále plná zuřící vody. Její řev však nebyl přes dusání desítek kopyt vůbec slyšet. Stádo se hnalo údolím směrem k louce plné odkvetlých pampelišek.

Pampelišky Misha zbožňovala. Jarní žluté kvítky celou louku nádherně prozářily a podzimní šedé chmíří s sebou neslo příslib splněného přání. Mnoha splněných přání. Misha ze všeho nejraději odkvetlé květiny trhala a utíkala s nimi jako o život. Zastavovala se vždy až na druhém konci louky a sledovala cestičku z padáčků, kterou za sebou nechala.

 Už několik měsíců si na louku za pampeliškami nosila to stejné přání. Křídla. Každý kůň z jejího stáda je dříve nebo později musel získat. Patřili mezi Okřídlené. Ona sama už byla téměř ve věku, kdy si křídla měla vysloužit. Někteří její vrstevníci už uměli létat. Ale Brook, stará a moudrá vůdkyně stáda, všem hříbatů i dospívajícím v jednom kuse vysvětlovala, že zisk křídel vždy provází významná událost, kterou předchází volání. Volání osudu, lákající mladé koně na pravou cestu jejich životem. Misha tedy rozhodně nic takového ještě nikdy nezaznamenala. Její rodiče jí připomínali, aby byla trpělivá, ale ona už se nemohla dočkat svého skutečného osudu.

Bílá klisnička se hnala polem pampelišek se zbytkem stáda v zádech. Její fialová hříva za ní nezkrotně vlála.

Bylo to zvláštní. Její maminka Epona byla grošovaná klisna s modrou hřívou a její tatínek London měl hřívu růžovou a po těle hromady stejně barevných flíčků. Mishina srst byla přesto sněhově bílá. Její ocásek byl také neobvyklý. Brook tvrdila, že jí připomíná ocas nějaké šelmy. Štíhlý a osrstěný, huňatý a fialový až teprve na konci. Žádný jiný kůň ze stáda takový neměl.

Misha nikdy šelmu s podobným ocasem neviděla, ale Brook byla velmi moudrá, takže určitě věděla, o čem mluví. Klisnička zato viděla desítky jiných šelem, většinou vlků. Všechna stáda měla s predátory uzavřenou jistou dohodu. Nesmějí lovit Neokřídlené. To Misha tedy stále byla. Dohoda existovala, aby ochránila mláďata všech blízkých stád. Vlci ji dodržovali, byť s určitým otrávením. Jejich lovy v Mishině stádě však přes všechny snahy nebyly příliš úspěšné. Brook chránila své koně. Misha mohla jen toužit, že jednoho dne bude stejně silná, jako ona hnědačka.

Klisnička si lehla mezi pampelišky. Do její srsti se snášely padáčky se semínky. Přeju si křídla! Přeju si křídla! opakovala si klisnička pro sebe. Chňapla zuby po chuchvalci padáčků a okamžitě ho znechuceně vyplivla. Brr, to nebyl dobrý nápad.

Procházela se dál po louce, když náhle něco zahlédla. Kousek od stáda si hráli dva vraníci. Jeden měl hřívu tmavě červenou, zatímco druhý modrou. Misha si je pamatovala. Byla to dvojčata, narodila se koncem jara. Stádo se nejdřív bálo, že nepřežijí, protože byli oba hubení. Nakonec to ale oba zvládli a teď jich bylo všude plno. Mishinu pozornost si ale získalo něco jiného. Ve vysoké trávě kousek od hříbat se něco zablýsklo.

Klisnička šla blíž a pak už si byla jistá. V houští se skrývala skupina šelem. Nejspíš vlků. Netroufla si hádat, kolik jich tak je. Tři určitě, možná čtyři. Rozpolceně těkala mezi hříbaty a stádem. Musela mláďata varovat, ale potřebovala upozornit i Brook a zbytek stáda.

Otočila se. Šelmy na Neokřídlené útočit nesmí. Je to pravidlo celého údolí. Ta budou v pořádku. Zbytek stáda potřeboval varovat.

„Brook, kousek od nás číhají vlci!“ zvolala bílá klisnička, jakmile velitelku stáda spatřila. Hnědá kobyla zvedla zrak a rychlými cvalovými kroky se vrhla k Mishe. „Ukaž mi je!“ zaržála.

Misha sebou trhla. Daleko na louce spatřila pět vlků, kteří mlsně kroužili kolem vyděšených vraníků. Klisničku zavalila vlna zloby a rychlým cvalem se vrhla blíž. „Drž se dál, Misho,“ sykla Brook. „Odeženu je!“

Klisna zpomalila, ale nezastavila. Nemohla to udělat. Věděla, že Brook je silná, ale šest vlků muselo být moc i na ni. Misha věděla, že je ještě mladá a s vlkem nikdy nebojovala. Ale cítila ve svém těle podivný bzukot, který ji nutil pokračovat na pomoc malým hřebečkům i vůdkyni stáda.

Na Brook skočili dva vlci. Jeden se zahryzl do jejího krku, druhý se drápy zaryl do jejích zad. Jakmile se ale vzepjala, spadl. Brook kolem sebe kopala a házela hlavou a vlkům brzy došlo, s kým si zahrávají. Dva se otočili a dvěma dlouhými skoky skončili u Mishy. I ona se postavila na zadní po vzoru vůdkyně stáda, aby vypadala větší. Ještě neměla křídla, aby tuhle iluzi dotáhla k dokonalosti, ale vlci i tak znejistěli. Ne však na dlouho. „Máš strach?“ zachraptěl posměvačně jeden z vlků. Misha věděla, že některé šelmy umí i jazykem býložravců a obráceně. Tak vznikla dohoda o zákazu lovu Neokřídlených. Dohoda, kterou teď vlčí smečka bezostyšně porušila.

Misha výhružně dupla kopyty. Vlci se chrchlavě zasmáli. Klisnička nečekala a kopla ještě, než stihli popadnout dech. Jeden vlk jí skočil po zádech a zahryzl se do jejího ucha. Misha ho však zvládla setřást. Jeho parťák se zakousl do Mishiny zadní nohy. Ona však neváhala a nelítostně mu dupla oběma předními kopýtky na tlapku. Ozvalo se křupnutí, vlk hlasitě zaskučel a stáhl se stranou. Misha se ohlédla, aby mohla věnovat pozornost druhému útočníkovi. Ten první už nebyl hrozbou.

Druhý vlk se přikrčil a vyskočil znovu na Mishina záda. Ona však zareagovala rychleji, než předpokládal a kopla ho silně kopýtky do hlavy. Vlk padl k zemi bez jediného pohybu.

Klisnička konečně dostala prostor se rozhlédnout. Tři z pěti útočníků už byli na útěku. Čtvrtý se pomalu belhal za nimi, jeho zraněná noha ho ale zpomalovala. Brook měla na těle několik škrábanců a kousanců, ale jinak se zdála být v pořádku. Po jejím boku stáli oba vraníci, naprosto bez poskvrny. Misha si oddechla.

„Zlatíčko, jsi v pořádku?“ zvolala Epona cválající od stáda k Mishe. „Stalo se ti něco?“ Klisnička zavrtěla hlavou. „Jsem v pořádku,“ zamumlala a zastříhala ušima. To pravé ještě krvácelo a rána na noze také pořád pálila, ale jinak se cítila v pořádku. London také přiklusal se starostlivou tváří.

„Děkuji, Misho,“ hlesla Brook. „Bez tebe bych to nezvládla. Mám ale obavy, že se vrátí.“ Klisnička se ohlédla. Vlk, kterého kopla, pořád ležel v trávě a nehýbal se. Brook do něho strčila čumákem. „Je mrtvý. Určitě se vrátí. Nesnesou představu, že nějaký býložravec zabil někoho z nich. Zvlášť Okřídlený.“

„V čem jsou Okřídlení jiní od ostatních koní?“ podivila se Misha.

Brook pohodila hlavou a pozvala Mishu stranou. „Nejsou to jen Okřídlení. Jde také třeba o Rychloběhy. Schopnosti, které nám dává naše volání, nám umožňují rychlý útěk,“ vysvětlila vůdkyně stáda. „Existují ještě jiné schopnosti, které koně s voláním získávají. Ty jim pomáhají s predátory bojovat. Na rozdíl od nich nás predátoři vnímají jako slabé a zbabělé. Zemřít naším kopytem je to nejvíc ponižující, co se jim může stát. Vrátí se a mám obavy, že tě budou hledat.“

Misha sklopila ouška. „Budou mi chtít ublížit?“

„Nejspíš. Už se to párkrát stalo. Moje předchůdkyně také zabila jednoho vlka. Přišli o pár dní později. Nikoho jiného si nevšímali, chtěli jenom ji. Chtěli se pomstít a nejspíš to budou chtít udělat znovu. Ale nemusíš se bát, Misho. My tě ochráníme.“

Obloha celá zrůžověla a do údolí se kradl večer. Stádo se vydalo přečkat noc nahoru proti proudu řeky. Většina koní unaveně zívala, ale Misha na něco takového neměla ani pomyšlení. Pořád se vyděšeně rozhlížela kolem sebe. Nebyl to vlčí kožich? Ne, to je na lískové listí dopadal šedý stín. Nezablýskly se tamhle ostré zuby? Kdepak, to se jen večerní světlo odrazilo od hladiny řeky.

Konečně padla noc. Stádo se pomalu ukládalo ke spánku. Zachránění vraníci se stočili do trávy u nohou své matky. London a Epona sklonili hlavy a pomalu usnuli. Misha se ale dál rozhlížela kolem. Bála se, že teď budou mít vlci nejlepší šanci zaútočit. Všimla si, že Brook kulhala na jednu z pokousaných noh. To nemohlo být dobré znamení.

Klisnička si ale uvědomila, že její stádo bude v bezpečí. Vlci byli naštvaní jen na ni. Chtěli ublížit jen jí. Alespoň prozatím. Mohla si s vlky zkusit poradit sama. Stádo by pak bylo v bezpečí.

Ale o to se nemohla ani pokoušet. Věděla, že by prohrála. A stádo by jí samostatně bojovat nedovolilo. Ačkoliv Brook začala kulhat na jednu z pokousaných noh, byla ochotná se za mladou členku stáda bít.

Misha věděla, že musí něco udělat. Vlci byli schopní porušit dohodu o nelovení Neokřídlených. Dostala strach, že by mohlo dojít i na další. Mohli by se spojit s ostatními smečkami a zajistit, že Mishu dostanou bez ohledu na to, kdo se jim postaví do cesty.

Stádo pomalu usínalo. Jen Brook dál kulhala v kruzích kolem svých koní a ujišťovala se, že jsou všichni v pořádku. V Mishině hlavě se zrodil nápad, že kterého jí zabrněly lopatky. Znovu pocítila to bzučení. Musí odejít.

Došlo jí, že to je jediné řešení. Když odejde, vlci si brzy uvědomí, že se stádem není a alespoň na chvíli ho nechají na pokoji. Místo toho si půjdou pro ni. Někam daleko. Snad jim zvládne utíkat tak dlouho, dokud nebude dost velká, aby si s nimi poradila sama. Pomalu se zvedla. Z myšlenky, že už nikdy neuvidí své blízké jí vhrkly slzy do očí, ale věděla, že je musí ochránit před hněvem vlčí smečky.

Misha cválala proti proudu řeky dál a dál nahoru do kopců. Na cestu jí svítily stovky hvězd a provázelo to podivné bzučení po celém těle. Vyrazila hned jak Brook usnula. Když poběží hodně rychle, do rána už bude několik kilometrů daleko. Vlci si ji mohou jít hledat kam chtějí. Jen její stádo musí nechat na pokoji.

Než se vydala na svůj dlouhý běh, našla v koruně staré jabloně pěnkavu, která se u jejího stáda přes podzim držela. Uměla dost dobře koňským jazykem. Požádala ji, aby vyřídila stádu její zprávu.

Přátelé, už se nejspíš neuvidíme. Nechoďte mě hledat, než se vzbudíte, budu už daleko. Věřím, že byste položili životy, abyste mě uchránili před pomstychtivými šelmami, ale to vám nemohu dovolit. Vlci porušili jednu dohodu a bojím se, že další budou následovat. Kdybych zůstala, nakonec by si mě od vás vydobyli. A to by mělo za výsledek jen ztráty na životech. Proto odcházím. Jste moje stádo a abych vás ochránila, musím vás opustit. Je to mé volání.

Buďte šťastní. S věčnou láskou

Misha