"Kéž bychom měli u nás na Jasnovidecké totéž," zašeptala Kami, když vstoupily do Komnaty nejvyšší potřeby. "Možná, že máme," usmála se Iris, "jen ji zatím nikdo neobjevil." Komnata byla v tu chvíli prázdná, protože vlastně nepotřebovaly nic víc, než prostor k přenesení se časem. Iris vytáhla obraceč času. Kami se naposledy zeptala: "Je to bezpečné?" "Kami, o jak dlouho se můžeš časem vrátit, aby to bylo bezpečné?" zeptala se Iris."O jednu hodinu," špitla Kami
"A jak dlouho to je, co se odehrála bitva o Bradavice?"
"Devatenáct let..."
Iris dala Kami obraceč času kolem krku a dodala: "Nikdo nás nesmí vidět a nesmíme nic z minulosti změnit. Pak budeme v relativním bezpečí." A začala počítat obrátky obraceče.
Všechno se dělo zrychleně. Komnata nejvyšší potřeby se měnila - zvětšovala se, zmenšovala, a její vybavení se měnilo z vteřiny na vteřinu. Koupelna, knihovna, sklad, tělocvična a na jeden zlomek okamžiku se celá komnata změnila v malou čarodějnou zoologickou plnou nejrůznějších magických potvor. Kami s Iris ovšem neměly čas se nad něčím takovým zamýšlet. Přenesly se o celých devatenáct let zpět. Komnata nejvyšší potřeby vypadala, jako nějaká podivná ubytovna. "Tak ji tu nechali žáci bradavické školy," odpověděla Iris na Kaminu nevyřčenou otázku. "Žili tady, nikdo je nemohl objevit. Teď však mají trochu jiné starosti a my ostatně taky. Natáhni si kapuci hábitu tak, aby ti nebylo vidět do obličeje. Hůlku nech ve svojí kapse, u nikoho se nezastavuj a nikomu se nesnaž pomoct, ani kdyby byl na pokraji smrti. Víš dobře, že nesmíme nic změnit," dodala a sama zkryla svůj obličej. Pak vzala Kami za ruku a vyrazily do chodeb Bradavické školy, které se jen hemžily bojujícímy skupinami. Kami se udržela a nikomu nepomáhala, ač pro ni bylo těžké sledovat mladé studenty zraněné padat k zemi, dokonce i když je neznala. Spatřila na chodbě svého bratra a jeho přátele v boji. S Iris kolem nich šikovně proběhly, takže to vypadalo, že honí nepřítele. Ve skutečnosti potřebovaly jen nepozorovaně projít.
Kami se naposledy ohlédla po svém bratrovi a místo toho spatřila obrovský výbuch. Ona i Iris už byly z jeho dosahu, ale Kami zabolelo u srdce, neboť věděla, co příjde. Zastavila se a nevnímala Irisino napomínání. "Kami, někdo si nás všimne! Kami pojď!" Malá čarodějka však měla jiné starosti. Sledovala svého bratra a jeho řátele, jak se hrabou zpod kamení a jak odhrnují sutiny z kamaráda, který už nevstal. Na malý okamžik se jí povedlo zahlédnout obličej nebohého chlapce. Podle rudých vlasů Kami poznala, že půjde o Weasleyovic chlapce. A pak si uvědomila, o koho se jedná. Iris ji už ale zatáhla za ruku a vlekla ji chodbami. Kami však stále měla před očima obraz mrtvého Freda Weaslyeho s jeho posledním úsměvem.
Posouvaly se hradem dál. Když se dostaly ze školy ven, Kami se konečně odvážila zeptat: "Kam to vlastně jdeme?" Iris odpověděla aniž by se zastavila: "Chroptící chýše. Musíme do Chroptící chýše." Přes školní pozemky pomalu došly až k vrbě mlátičce. "Ale přes ta nás do Chroptící chýše nepustí," namítla Kami. Iris se jen zasmála. "Štěstí pro Filche, že většina žáků nedovede vykouzlit patrona." Vytáhla hůlku a se slovy "expecto patronum" vyčarovala zářícího ptáka, který doletěl k vrbě a našel strávné místo na jejím kmeni, kterého se dotkl zobákem. To zajistilo Kami a Iris bezpečný průchod ke vstupu do tajné chodby, která vedla do Chroptící chýše. Když obě zalezly dovnitř, Irisin patron začal hořet bílými plameny, stala se z něj hromádka popela a pak zmizel. "Fénix," zašeptala Kami. "Tvůj patron je fénix!"
