Jednorožčí podkova 3 - Kapitola 2.

Šli jsme už dlouho. Myslela jsem, že tam snad nedojdeme. Okolí ani zdaleka nepřipomínalo věčnou zimu a chlad. Najednou ale Hoja vypískla: "Jůí! To studí. Toje... sníh? Neměl by už být roztátý?" "Jsme tu." řekla Matiti. A skutečně - hned pod kopcem na kterém jsme stáli byla zem plná sněhu. U řeky stáli zimní koně. "Musíme se zeptat kudy se dostaneme ke Stromu duší." navrhla jsem. "Dobře. To nechme na Matiti." zakřenil se Haraka. "Proč na mě?!" řekla překvapeně Matiti. "Jsi z nás nejukecanější." odvětila pobaveně Hoja. "Jak myslíte." usmála se Matiti. A kolem jako na zavolanou procházel jeden Kůň. Tedy vlastně klisna. "Dobrý den! Mohu se Vás na něco zeptat?" houkla na ní Matiti. "Zdravím. Ovšem, mluvte." řekla klisna přívětivě.

"Potřebovali bychom se dostat ke Stromu duší."

"To... kvůli NĚMU?" řekla klisna na šlehla pohledem po Harakovi. "To on má magii která Strom duší napájí?"

"Ne, ne, ne! On není zlý, nebojte! Jsme tu kvůli táámhletomu hřebci." vyvedla Matiti klisnu z omylu a nátáhla se k Barafuovi.

"Strom duší mu nejspíš vzal duši." vzdechla jsem.

"Ale to je přeci Barafu! Syn mojí nejlepší kamarádky Baridi! To je příšerné! To je hrůůůůůůza!" skučela klisna. "Strom duší mu jí jen tak za nic nevrátí!"

"Ale my známe řešení! Donesla se k vám ta plánovaná válka mezi Rubyronem a jinými zeměmi?"

"Ano, ano. Zabránili jí tři bílí alicorni."

"To jsme my!"

"Vážně? To je úžasné vidět vás takhle naživo."

"Máme s sebou korunky které vysály temným magii. Vrátíme jí Stromu duší."

"To by mohlo vyjít. Poradím vám kudy ke Strom..." Dál se nedostala protože se odkudsi ozval křik: "CO JSTE TO PROVEDLI MÉMU BARAFUOVI VY ZLOČINCI?!" Byla to Barafuova matka - Baridi. Vyskočila ze závěje a řvala na nás. "CO SI O SOBĚ SAKRA MYSLÍTE?! VLÁČÍTE HO TADY ZA SEBOU A NEMYSLÍM SE, ŽE SE MU TO LÍBÍ!" Určitě by nám urhla hlavy a hodila nám je do obličejů (sláva logice!), kdyby jí klisna, jejíž jméno jsme stále neznali nezastavila. "Baridi, uklidni se! Nechtějí mu ublížit!" "Blbost! Jsi moc důveřivá, Theluji! Určitě mu chtěli udělat něco příšerného." "Strom duší mu vzal duši! Ale oni mu zvládnou pomoci."

"Božínku! To je přííííííííšernéééééé!!!! Můj synáček ztratil duši! To nééééé!!!! Úúúúúú!!!" začala Baridi kňučet a skučet a houkat a... a... a tak dále. "Co kdybychom jim alespoň poradili, kudy ke Stromu duší?" navrhla Theluji a nasadila ironický pohled. "Poslechněte," promluvila k nám," zajděte na hrad Klaufir. Tam žije kůň který by mohl být jednorožcem. Můj syn vám o něm jistě vyprávěl. Vždy se s ním chtěl setkat, už jako neposedné hříbátko. Ten kůň se jmenuje Nyati. Je to alchymista, filizof a ještě o hodně více. Ten ví o Stromu duší víc než kdokoli. Jistě vám poradí. Ale kdo vlastně jste a proč je s vámi ten temný alicorn?" A tak nastalo dlouhé vysvětlování.

"Tak šťastnou cestu!" mávaly za námi Baridi a Theluji. Čekala nás dlouhá cesta na hrad Klaufir. "Tohle mi chybět nebude!" prohlásila Matiti. Hrad stál totiž na vysokém kopci a vyjít tam nebylo zrovna snadné. Ale pak jsme konečně dorazili. Nejistě jsem zaklepala a dveře se samy otevřely. Hrad vypadal staře a neopečovávaně. Rozpadlý ale nebyl.

"Ha-aló!" houkla jsem. Odpověděla mi jen ozvěna. Vypadalo to jako by byl hrad zcela opuštěný. Ale pak jsem si všimla pootevřených dveří. Nahlédla jsem do místnosti malou škvírkou. Spatřila jsem alchymistickou dílnu. Byla tam spousta stojánků, sklenic, baněk a jiných nádob. A taky mnoho lektvarů. U jedné police právě stál nějaký kůň. "Nebojte, budu vám ochotný pomoct, cizinci." řekl a otočil se k nám. Ačkoli jsem nahlédla jen mezírkou, očividně si mě všiml.

Jednorožčí podkova 3 - Kapitola 1.

Ahoj, jmenuji se Shoti. Jsem nejstarší dcera klisny Kony a hřebce Mrenga. Vsadím magickou podkovu od mámy, že jste o nich už slyšeli. Máma je jednorožec, táta pegas a já a mé sestry Matiti a Hoja jsme alicorni (jednorožci s křídly). Pak tu žijí ještě snorsové (plazo - koně), květinoví koně, normální koně a vodní koně. Žijeme všichni v zemi zvané Diadorn. Ten je ale na úplně jiné planetě než vy.

Do Diadornu přišlo jaro. Nebylo to ale hned to jaro po dobrodružství s Harakou. Mezi tím byla totiž ještě další jara. A my jsme zestárli. Já, Matiti, Hoja i Haraka. Haraka a Hoja byli teď stejně staří jako já, když jsme navštívili Rubyron. Zlaté časy! I když už jsem poměrně stará, jetě neumím létat. Táta říká že za normálních okolností se pegas (nebo alicorn) naučí létat až když je na přelomu dětství a dospělosti. Ale já stále čekám na to až se to naučím. Haraka a Hoja se mají. Jsou nejmladší a tak si s tímhle nemusejí dělat starosti - je pochopitelné, že se naučí létat jako poslední.

Nicméně den, o kterém vám chci vyprávět byl od začátku zvláštní. Ráno byla celá obloha růžová. Až hodně pozdě získala zpět svou modroučkou barvu. Šla jsem se napít k řece. A pak jsem ho spatřila. Koně. Z řeky pil kůň. Ale měl světle modrou hřívu (podobnou té tátově). Koně mívají hnědou, černou nebo bílou hřívu (koně jediní totiž nemají nějaké speciální barvy). A kromě toho měl tenhle kůň pod okem vločku. Takového jsem jaktěživa neviděla. "Emmm... Ahoj." pozdravila jsem ho. On našpicoval oči vzhlédl od hladiny řeky. "Ééch... Ahoj. My se známe?" ptal se udiveně. "Ne, právě proto. Koně jako jsi ty jsem tu zatím neviděla."

"Nejsem zdejší. Jsem ze země zvané Frostsnow, ze země věčné zimy. Cestu sem jsem našel, když jsem šel proti proudu naší řeky Inapity. Ta, jak vidím je složena ze dvou dalších. A mimochodem jmenuji se Barafu."

"Barafu... Hezké jméno. Já jsem Shoti."

"Těší mě."

"Mě také."

A tak jsem se dozvěděla, že Barafu je ze země jménem Frostsnow - země věčné zimy. A že tam mají strom, který dokáže vzít všemu živému duši. Vyprávěl mi taky o hradě na kterém prý žije kůň, který by mohl být jednorožcem, kdyby nebyl sněžným koněm.A že stromu duší vzali jeho magii temní jednorožci a spol. Kdyby mu jí ale vrátili, byl by Strom duší zas jen stromem.

Následující dny byly nádherné. Já, Barafu, mé sestry a Haraka. Jednou se ale stalo něco hrozného. Zrovna jsme si hráli u řeky. Barafuovi najednou zprázdněl pohled. A nechtěl se hnout z místa. Věděla jsem že něco není v pořádku. Mluvila jsem na něj, ale on nereagoval. "Harako, doběhni pro naší mamku!" křikla jsem na Haraku. Ten zasalutoval a okamžitě vyrazil jako neřízená střela. Za chvilku k nám sprintoval spolu s mamkou za sebou. "Co se mu stalo?" volala na nás. "Nemám tušení. Ale nereaguje na nás." řekla jsem ustaraně. "To nevypadá dobře, ale má magie by měla být dost silná aby mu pomohla." řekla mamka a začala kouzlit. Její roh neprve začal svítit modře, pak zeleně a nakonec z něj vyskočila jiskra a zase zhasnul. "Jejda! To nevypadá dobře. To vypadá ještě hůř!" řekla mamka. "Je mi líto, nedokážu ho uzdravit. Vypadá to, jako by tu bylo jeho tělo, ale duše zmizela někam pryč." "Duše! Strom duší! Musel mu jí vzít Strom duší!" vykřikla jsem vyděšeně. "Musíme se vydat do Frostsnowu. Tam najdeme strom duší a vrátíme jí zpět Barafuovi." řekla rozhodně Matiti. Barafu totiž o Stromu duší řekl všem. "Dobrá, ale buďte opatrní." řekla starostlivě maminka. "Neboj, budeme v nejlepším pořádku!" usmála jsem se. "Ale je tu malý problém: on za námi dobrovolně nepůjde." namítla Hoja. "Ano. Ale nebojte, někam jsem si schovávala provaz. Teď se bude hodit." usmála jsem se a sprinovala jsem na Démantovou louku. Tam jsem kopla do jabloně a spolu s několika jablky spadl taky provaz. Doběhla jsem zpátky. Udělala jsem na konci provazu smičku a tu jsem pak hodila Barafuovi na krk. Táhla jsem jak jsem jen mohla ale Barafu se ani nehnul z místa. Pak ale uviděl Haraku a šel za ním. A kamkoli šel Haraka, tam ho Barafu následoval. "Myslím, že vím proč to takhle je." usmála jsem se. "Temní přeci vzali Stromu duší magii která nabíjela jeho život. Tak si asi myslí, že Haraka má tu magii." "Jenže ta magie je v našich korunkách." řekla Matiti. "No ovšem! Myslím, že vím jak na to!" zajásala Hoja. "Postačí když Stromu duší vrátíme jeho magii. Pak by mohl Barafuovu duši propustiti." "Hojo ty jsi génius." málem jsem výskala radostí. Matiti doběha pro korunky, já se chopila provazu, Haraka si stoupl za mě aby šel Barafu alespoň trochu dobrovolně. A než stihlo slunce zapadnout vyrazili jsme po proudu Inapity nebo jak se ta jejich řeka jmenuje.