ArtFight 2024

Letos jsem nějak zapomněla na svůj zvyk dělit svoje ArtFight výtvory na týdny. Navíc se mi stalo v podstatě totéž, co minulý rok, kdy jsem hodně tvořila v prvním a posledním týdnu a v prostředku tak nějak zaostala. Stejně jsem ale letos tvořila docela pilně, nakreslila jsem stejný počet útoků, jako minulý rok, ale tentokrát měly skoro všechny kompletní pozadí.

The last frolic of the day

Aika

 Čas od času mě chytne obsese různými vymyšlenými tvorečky, které tvoří lidé ve furry komunitě. Dutch Angel Dragon je jeden z těch nejznámějších a chtěla jsem během ArtFight jednoho nakreslit, takže jsem si ho vyhledala speciálně podle klíčových slov. Aika se mi zalíbila spolu s pár dalšími, ale nakonec jsem si pro svůj první letošní útok zvolila ji.

 Mandatory taste test

Berry Spike

Tahle kresba byla pomstou za kresbu mojí tiby (dalšího fiktivního furry tvorečka). Bavilo mě zase po dělší době nakreslit poníka :3

 

 

 Dragon’s point of view

Charonda

Tohle byla pomsta ještě za minulý rok. Bylo fajn si zase jednou trochu pohrát s perspektivou, ale je pravda, že jsem pak vůbec nevěděla, co dělat s pozadím :D - ale poradila jsem si.

Favourite sunning spot

NectarFlower

Už si ani nepamatuju, co mě přesně přimělo k uložení této kočičí slečny do mých záložek, abych ji mohla letos nakreslit. Pravděpodobně v tom hrálo roli mimo jiné i to, že to je želvovinka, které patří mezi moje nejoblíbenější kočičí zbarvení.

 

Visions

Kismet

U tohohle obrázku jsem se zasekla šíleně dlouho. Chtěla jsem udělat celou kompletní animaci, ale trvalo to tak dlouho, že mě po tom kompletně pustilo nejen to animování, ale i kreslení do AF obecně (to taky mělo za výsledek, že ačkoliv jsem tenhle útok začala kreslit už po Favourite sunning spot, zveřejnila jsem ho až jako předposlední). Tak jsem se rozhodla, že vyberu jenom jeden snímek z celé animace a použiju ho radši samotný. Nicméně nějakou postavu od Captain Cosmo jsem chtěla nakreslit už snad dva roky. Má hrozně pěkný styl a jeho postavy jsou moc zajímavé. Jako pomstu za tuhle kresbu jsem dostala úplně nádhernou krebičku Ravenny, ze které mám šílenou radost.

 

:3

Pixi

Myslím, že fursony co jsou hyeny jsou neskutečně cool :D. Moc mi teda nejsou kreslit, naposledy jsem kreslila hyenu když jsem pracovala na Spáse krále, což už bude hezkých pár let. Ale jsou cool a to byl dostatečný důvod nějakou nakreslit. Zároveň to byla pomsta za moc hezký útok na kterém byla Úterý, jenže jsem při zadávání informací k obrázku úplně zapomněla zadat, že to je pomsta, takže teďka je braný jako samostatný. Nu což.

 

The first encounter

Iska

Yayyy, tenhle obrázek je za letošek asi můj nejoblíbenější! Je to první setkání mezi mojí Mornie a Iskou - jejím svěřencem během Azarynského ceremoniálu na Brlohu. Ta hra mě moc bavila a chtěla jsem ji nakreslit. Už druhá Morniina hra na Vřesovišti, kterou jsem se rozhodla nakreslit :3. Iska je navíc super postava na kreslení.

 

She’s thunderstorms

Megalodon

Baví mě kreslení fanouškovských dračích kmenů z Wings of Fire. Jen je někdy těžké přijít na to, jak jejich vzhled autor vlastně zamýšlel, když má jeho styl silný charakter. Tohle byla pomsta za kresbu Divušky a zdálo se mi vhodné ji umístit do bouřky :3

Co oči nevidí - Kapitola 2.

Talia

Poslední zbytky ranní mlhy se rozplynuly v paprscích březnového slunce. Ve vzduchu vonělo jaro a bouřka předešlé noci. Pomalu se oteplovalo, a tak jsem si mohla dovolit vyrazit na autobusovou zastávku jen v teplé černé mikině.

V proskleném přístřešku u zastávky se zamodralo a já okamžitě věděla, kdo tam na mě čeká. Přidala jsem do kroku. Netrvalo to ani minutku a už jsem ho vesele objímala kolem ramen.

Na téhle zastávce se potkáváme už skoro půl roku. Když to všechno začalo, vlastně mi z toho bylo docela divně. Ve třídě jsme se jeden druhému tak trochu vyhýbali, neměli jsme důvod navzájem si zasahovat do společenských bublin. Věděla jsem, že jezdíme ze stejné zastávky v podstatě od prvního dne, ale nikdy jsem neměla potřebu na tu skutečnost nějak navazovat.

To přišlo až z jeho strany. Začal mi psát zprávy, dokonce i když jsme stáli jen pár metrů od sebe, protože moji tichou, osamělou řeč v té době ještě většina mojí třídy neznala. Když začal brát v potaz moji přítomnost, začal mi mávat a usmívat se na mě, ukázala jsem mu pár základních znaků. Jak čas plynul, přidávala jsem další, a další, a nakonec přihodil pár nových, vlastních a zcela originálních i on.

Daniel začal jako hodně zvláštní plémě. Ale nakonec jsme na základech našeho tajného jazyka postavili vcelku stabilní počátek nového přátelství. Musím říct, mi to bylo dost k dobru. Nástup na novou školu byl pekelnou záležitostí, už jen proto, že jsme se já a Petra vydaly každá jiným směrem. Chyběla mi blízkost chápavé osoby a Daniel zvládl tu roli vcelku obstojně hrát.

A to byl počátek našich setkání na zastávce, našich obědů ve Studánce, malé restauraci kousek od naší školy, i našich nekončících večerních zpráv.

Daniel povolil svoje sevření kolem mých ramen a začal vyzvídat, jak jsem se vyspala a jak se mám. A já mu odpovídala, a já mu vyprávěla. A on se jen usmíval a kýval hlavou.

Mé horlivé znakování přerušily vibrace mobilu v mojí kapse. Zpráva od Petry. Zběžně jsem ji přelétla očima a v mžiku si vzpomněla na to, o čem jsem až do usnutí přemýšlela a o co jsem se tak těšila až se s Danielem podělím.

Otevřela jsem aplikaci s poznámkami, abych mohla Danielovi pořádně vylíčit, co se den před tím stalo. Nebyla jsem si jistá, jestli by to z mých gest pochopil. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, zda bych mu to byla schopná vyznakovat.

Včera jsem ve sto šestnáctce potkala Petru, hbitě jsem ťukala do mobilu. Byla s ní jedna taková holka. Melanie se jmenovala. Zrzka, trochu zamlklá, tichá, ale milá. Vypadala roztomile, měla tu košili, jak jsem ji tuhle obdivovala v sekáči. Škoda, že jsem s nimi jela jen tři zastávky. A ani jsem ji nepoprosila o žádný kontakt, sakra.

Vlastně jsem si ani neuvědomila, jak zapeklitá situace to byla, dokud jsem to neviděla napsané. Věc se má tak, že na mě setkání s Melanie, ať bylo sebekratší, zanechalo dojem, a nebyl to jen tak ledajaký dojem.

Ačkoliv jsme si pochopitelně moc nepokecaly, přála jsem si, abychom mohly. Skoro bych řekla, že se mě jal jakýsi ochranářský instinkt. Ani já to sice nemám ve světě jednoduché, ale člověk vnímá 80 % světa okolo sebe očima. Tak nám to aspoň říkali kdysi dávno, na hodině čehosi, snad to byla biologie. Ztráta takového zdroje informací pro mě vždycky byla nepředstavitelná. Bez sluchu jsem se obešla. Narodila jsem se nedoslýchavá a do tří měsíců jsem už v podstatě měla k dispozici jen čtyři smysly. To tedy minimálně odhadli doktoři. A ačkoliv byl můj život plný zmatků, polovičaté komunikace a zoufalých (neúspěšných) pokusů o odezírání ze rtů, to, že vidím na cestu, že můžu psát a můžu sochat, že vidím barvy a tvary a tváře lidí okolo sebe, to byla moje pevná, uklidňující jistota.

Člověka, který tuhle jistotu postrádal, jsem podvědomě toužila jakýmsi podivným způsobem vzít pod křídla, ačkoliv soudě podle Petřiny přítomnosti to Melanie nepotřebovala.

Možná v mém zaujetí hrály roli ty vlídné úsměvy, kterými během našeho krátkého setkání nešetřila.

Možná šlo prostě jen o to, že byla krásná.

Což je další z věcí, které se ona z první ruky nejspíš nedozví.

Daniel však, zdá se, moje pocity nesdílel. Jen pokrčil rameny. Třeba ji někdy zase potkáš, znakoval po chvíli. V zatáčce se zaleskla vybledlá modř autobusu a Daniel obrátil svůj pohled k tašce, ze které po pár vteřinách vytáhl svoji průkazku. A tím to skončilo. O Melanie jsme se ten den už nebavili.

Usadila jsem se na zadním sedadle vedle Daniela a vytáhla mobil z kapsy. Musela jsem něco odpovědět Petře. Význam její zprávy jsem si pořádně uvědomila až když jsem si ji přečetla podruhé.

Ahoj Tali, hele, Melanie by chtěla tvoje číslo. Můžu jí ho dát? Je to ok?

Musela jsem se zasmát. Daniel o mě zavadil pohledem, ale na nic se neptal.

Tak nějak mi nešlo do hlavy, co přesně Melanie hodlala dělat s mým číslem. Došlo mi, že vlastně vůbec nevím, jak to nevidomí dělají. Jestli vůbec umí psát na klávesnici, když na ni nevidí, a tak. Moji odpověď by si taky přečíst nemohla. Přesto jsem s úsměvem odepsala svůj souhlas. Melanie snad sama bude nejlíp vědět, co hodlá s kontaktem na mě dělat.

Daniel si mezitím nasadil sluchátka a nepřítomně zíral z okna autobusu. Byly dny, kdy jsem mu jeho vztah k hudbě záviděla. Tvrdil, že přivádí lidi k sobě způsobem, jaký nic nedokáže nahradit. Do určité míry měl možná pravdu. I nás dva stmelila k sobě, byť trochu oklikou, po tom, co mi Dan tak ochotně daroval můj první ostnatý náramek. On si ho možná koupil proto, aby zapadl na punk-rockové koncerty (kam ho stejně nakonec rodiče nepouštěli), ale po tom, co skončil na mém zápěstí, se z něj stal symbol odvahy a síly, které jsem dlouho postrádala.

Netrvalo dlouho a takových náramků se na mé poličce s doplňky lesklo hned několik. A nejen náramků. Ukořistila jsem trojici chokerů, několik párů extravagantních náušnic, i pár docela obyčejných řetězů. Propůjčovala jsem si od punkerů jeden módní prvek za druhým a brzy mi došlo, co lidi k téhle komunitě táhne. Pro mnohé z nich to nebylo jen o hudbě. Pro mě už vůbec ne. Ani nemohlo být. Bylo to o nekončící touze ukázat světu, že přes všechny jeho nástrahy, přes všechno, co mi pobyt na něm tak neskutečně komplikuje, se ho nebojím. O touze, kterou se mi konečně povedlo naplnit.

Hypopups 2024

(Hypopups je akce v rámci TRPG hry Vlčí brloh, kde hráči vezmou dvě postavy a vytvoří design jejich potenciálního vlčete.) 

Duben sice ještě neskončil, ale přesto zveřejňuji tyhle fešáky už teď. Jednak potřebuju někde hostovat obrázky, abych je mohla oficiálně zveřejnit na Vlčí brloh a jednak už žádné další designy neplánuji :). Letos to byl zajímavý rok, nebyla jsem tak produktivní jako vloni, ale stejně jsem s většinou docela psokojená.

Feier x Mornie

 

Tohle je už třetí vlčátko, které jsem pro Feiera a Mornie nadesignovala. Zbývající dvě přišla už v loňském roce. Jejich vztah bohužel třošku zchladl za celý ten rok, ale pořád mají velmi významnou dynamiku. Design je takový rozjezdový. Prostě vlk :D

Mensis x Mornie

 

Mensis a Mornie se setkaly ve velmi vyhrocené situaci, Mensis zachránila Mornie před uhořením a je to tudíž taková zajímavá dvojička. Vlčátko mě docela potěšilo na to, že bylo jedno z prvních, které jsem kreslila.

Bellanna x Sasha

Bellana je můj Hypopup oblíbenec už druhým rokem. Její design má prostě něco do sebe způsobem, který umožňuje tvořit opravdu fajnová štěňata. Letos jsem ji jako první skombinovala s jinou vlčicí z Nihilské smečky.

Lesley x Majdalenka

Lesley a Majdalenka jsou od minulého roku nově pčíchozí postavy na Brloh. Měly mezi sebou zajímavý vztah, takže jsem se rozhodla jim taky vytvořit hypopup. Je taková trochu klaunovitá :D

Ryumee x Anjel

 

Ryu a Anjel jsou takové moje hypopups go-to postavy. Hrozně dobře se pro ně designují štěnda :D. Doufala jsem, že se mi tenhle povede o něco lépe, ale asi to byla trochu komplikovaná kombinace. I tak se mi ale pořád docela líbí :3

 

Bellanna x Anjel

 Mám pocit, že při téhle akci vždycky dřív nebo později začnu trochu překombinovávat :P. Myslím, že tenhle design je docela roztomilý, ale vypadá trošku jako nějaká běžecká bota :D.

Deetrah x Ar’Kadien

A konečně můj nejoblíbenější design! Myslím, že jsem příliš dlouho přehlížela potenciál Deet jako postavy na hypopups. Škoda, že příští rok už jí nebudu moct použít, protože zemřela. Tenhle design vypadá celkem vánočně, taková sněžná noc s párem sobích parůžků :3

Brlohovský Art of The Month - Únor & Březen 2024

Čím dál víc mizím do hlubin všech těch písmenek a pravidel a informací a doufám, že se z nich vůbec ještě někdy vynořím, abych se nadechla :D.

Únor 2024

Únorovým tématem byla poměrně logicky láska. Rozhodla jsem se tedy zpracovat pocity Erory ke svojí "zesnulé" partnerce Jedušce.

Březen 2024

Tématem v březnu bylo překreslení starého výtvoru. Rozhodla jsem se tedy překreslit Morniin ikonický obrázek v jeskyni s měsícem, což byl snad taky první obrázek, na kterém jsem ji kdy nakreslila.

Co oči nevidí - Kapitola 1.

 Melanie

Sluneční paprsky rozlily své teplo do světa a bylo poznat, že přišlo jaro. Jejich hřejivý dotek tančil po mých rukách, zatímco já naslouchala hlasům lidí okolo sebe. Dřevo lavičky vrzalo pod mojí vahou a povědomé klapání bot se konečně blížilo mým směrem.

„Co ti tak trvalo?“ zeptala jsem se s hranou zlostí. „Nemohla jsem najít klíče. Musela jsem na vrátnici.“ Mé koutky se stáhly do soucitného úsměvu. Dřív jsem mívala podobné problémy. Ztracené klíče, založená karta na autobus, náhlé zmizení peněženky. Ve světě nového chaosu, který s sebou přinesla střední škola, chvíli trvalo udělat pořádek, zvlášť pro někoho, jako jsem já.

A Petra to přece nakonec dokázala. Věděla jsem, že je to spolužačka jako žádná jiná už od chvíle, kdy jsme spolu poprvé promluvily. Žádné vyčerpávající výslechy. Žádné rádoby vtipné poznámky. Žádná přehnaná péče. „Hej, to je ale pěkná košile!“ To bylo všechno. Naše přátelství započalo pochvalou košile, o které jsem ani nevěděla, jak vypadá. Ale jestli věřím něčímu vkusu, bude to muset být ten Petřin. Proto taky chodím kupovat oblečení výhradně s ní po boku.

Výhradně s ní po boku dělám většinu věcí. Jezdí se mnou autobusem, pomáhá mi při dělání úkolů, čte mi názvy a složení věcí, které si kupuji. Bála jsem se, že jí to dříve nebo později začne lézt na nervy, ale ona se mě i po sedmi měsících přátelství držela jako klíště. Jako nadšené, věčně optimistické klíště.

Pod nohama mi křupal štěrk a všude kolem zuřil rachot aut. Na zastávku bych snad už trefila i sama, ale Petra představovala tu příjemnou jistotu, že přejdu ulici bezpečně. A že nastoupím na správný autobus.

„Jsem takový tvůj slepecký pes, co?“ říkávala vždycky z legrace. „Až na to, že umím číst. A vybírat oblečení.“

„A všechno tě rozptýlí,“ zasmála jsem se pokaždé. „To budeš spíš slepecké štěně.“

Asistenční pes byl jedeno z mých dlouholetých přání. Jako dítě jsem si přála obyčejné štěně, měla jsem přesně vybraná plemena a bloček s dlouhým seznamem jmen, které bych mu dala. Každé Vánoce to byla samotná špička mého seznamu. Když jsem přišla o zrak, touha po takovém pejskovi už nebyla jen záležitostí dětského rozmaru, nýbrž skutečné potřeby. Jenže výcvik takového zvířete trvá věčnost a stojí stovky tisíc, kterými moje rodina nedisponovala.

Musela mi postačit Petřina asistence.

* * *

Klidné vrčení motoru autobusu mě pomalu kolébalo a já měla pocit, že usínám. Vkládala jsem svou důvěru v Petru, že mě probudí, až dorazíme na moji zastávku. Náhle jsem však zaslechla kroky a cítila, jak se kamarádka na vedlejším sedadle otočila do uličky. „Kdo je tam?“ hlesla jsem rozespale. Zdálo se, že za námi někdo přišel, ale ani se neobtěžoval pozdravit. „Melanie, to je moje bývalá spolužačka, Talia,“ oznámila Petra a chytila mě za rameno. Už už jsem se nadechovala k pozdravu, ale Petra ještě dodala: „Neuslyší tě. Je hluchá.“

Kroky neznámé dívky zamířily před nás. Sedadlo po mé pravici tiše, ale úpěnlivě vrzalo, a ve vzduchu byl cítit pohyb. Dala jsem si dvě a dvě dohromady, a nakonec mi zvědavost nedala. „Ty umíš znakovat?“ vyzvídala jsem od Petry.

„Ano!“ oznámila spokojeně. „Na základce naší třídě poskytli základní kurzy, když k nám Talia ve čtvrté třídě nastoupila. Já si teda pak vyprosila ještě dodatečné, protože jsem hrozně toužila být její kamarádka. Obě jsme měly to stejné bílé tričko s motýlky, to byl prostě osud!“

Na rameni jsem ucítila jemný dotek a vzápětí se ke mně otočila Petra. „Máš hezkou košili. Říká Talia.“ S přikývnutím jsem poděkovala. Věděla jsem, že tuhle košili mi koupila nedávno Petra v jednom maličkém secondhandu na náměstí. Podle jejích slov byla oranžově kostkovaná s malou stříbrnou dračí hlavou vyšitou na náprsní kapse. Já ji měla ráda i pro její příjemný materiál, ani moc hřejivý, ani příliš prodyšný, prostě akorát.

„Takže jste spolu chodily na základku?“ vyzvídala jsem dál. „Ano, přesně tak,“ přitakala Petra. „Až do devítky jsme byly nejlepší kámošky, ale na střední jsme si šly každá svou cestou.“

Talia se tiše zasmála. Petra jí zřejmě všechno pečlivě znakovala. Její hlas byl jemný a vlídný. Jako když na vás kočka trylkuje, aby vás pozdravila. Usmála jsem se a Petra se vesele vrhla do dalšího vyprávění. Občas jsem něco vzkázala Talii, jindy zase ona mě. Zajímaly mě příběhy z Petřina dřívějšího života.

A Talia. Byla tak přívětivá, pořád se smála a dotýkala mého ramene. Mrzelo mě, že cokoliv bych jí chtěla sdělit, ona nemůže slyšet. Všechno, co jsme si mohly říct, bylo vázané na Petru, která přidávala svoje otázky, poznámky a jiné myšlenky, kterých měla neustále plnou hlavu.

A pak dívka naposledy stiskla moje rameno, sedadlo před námi zaúpělo, naposledy jsme se s ní rozloučily a Talia se s tichým klapáním vydala ke dveřím autobusu. S povzdechem jsem se obrátila zpátky k okýnku a opřela svoje čelo o chladné sklo. I když nemůžu vidět ven, pořád si ráda čas od času sednu vstříc sluníčku. „Talia je fajn,“ prohlásila Petra vesele a já spokojeně přikývla. „Talia je moc fajn.“

* * *

Natáhla jsem se na noční stolek pro svůj mobil. Blížila se půlnoc, jak mi oznámil monotónní hlas čtečky obrazovky, ale vlastní myšlenky mi nedávaly spát. Něco se dělo.

Mysl mě tiše nabádala k impulzivní otázce a než jsem se stihla zastavit, můj hlas zněl do ticha pokoje.

Myslíš, že by Talii vadilo, kdybys mi dala její číslo?

Stiskla jsem tlačítko Odeslat a odložila mobil zpátky na noční stolek. Nečekala jsem, že Petra bude v tuhle hodinu ještě vzhůru. Většinou chodí spát už kolem desáté.

Hlasové zprávy jsou moje záchrana. Čtečka obrazovky jen sotva dokáže napodobit ten cit v lidském hlase. Petra to ví. Obyčejnou zprávu jsem od ní nedostala už týdny. Většinou je posílá jen když nemůže mluvit.

Nemohla jsem se dobrat toho, proč tolik toužím znovu Talii potkat. Já nemohla proniknout do jejího ticha, abych jí něco sdělila, na něco se zeptala. To mohla jen Petra. Kdo mohl tušit, jak by to vypadalo, kdybychom si stanuly tváří v tvář bez ní?

Snad to bylo tou sladkou vanilkovou vůní. Tím, jak vlídně zněl její smích, i když ona sama ho nemohla slyšet. Tím jemným dotekem na rukávu flanelové košile.

Snad za to mohlo ticho jejího světa, ticho tak hluboké, že já ho nikdy nepoznám. To světlo, ty barvy, vlídné lidské úsměvy i slzy na jejich tvářích, které pro mě byly jen vzpomínkou na dětství.

Její svět měl všechno, co v tom mém chybělo. Postrádal věci, které vždy byly samozřejmostí v tom mém. A možná proto jsem ho tolik toužila poznat.

Brlohovský Art of The Month - Prosinec 2023 & Leden 2024

Měla bych být Brlohu asi dost vděčná za to, že mi kontinuálně poskytuje věci k postování na blog i v období, kdy nemám čas tvořit něco většího :D.

Každopádně šťastný nový rok! A tak dále. Udělala jsem během Vánoc zase nový header. Říkala jsem si, že jsem se v kreslení zas krapet zlepšila a líbila by se mi trošku změna. Už jsem se vzdala veškerých nadějí, že někdy nakreslím header, který si nechám napořád. Letos už to bude takových osm, možná devět let co se o to pokouším. Tenhle mi zatím celkem vyhovuje, ale nepochybuju, že tak do dvou let půjde do archivu.

Prosinec 2023

 

Téma na prosinec bylo vytvořit novou rostlinku nebo houbu do norestské flóry. Chvíli jsem s tímhle trochu bojovala, říkala jsem si, jak by se mi líbil kaktus, který je trochu jako masožravka, nebo masožravka, která je trochu jako kaktus... ale chtěla jsem taky houbu. Nejdřív jsem počítala, že vytvořím dva obrázky, ale nakonec jsem všechny koncepty spojila do jednoho a vznikla, no, můromuška.

(Pozadí není moje práce, bylo nám v rámci AOTM poskytnuto brlohovskými adminy.)

 

 

Leden 2024

V lednu přišla stále probíhající výzva nakreslit jednu ze svých brlohovských postav jako člověka. Podobných kreseb tady možná v rámci února přistane víc, chtěla bych totiž zpracovat kromě Trinity i Mornie a Eroru. Každopádně Trinity se teďka v blízké době bude měnit design, tak jsem se rozhodla ho rovnou trošku zakomponovat do lidské verze.

Jsem Tichá letní noc

 

Jsem Tichá letní noc

Kapitola 1.