Všechno tě zabije

Všechno tě zabije.
A měla bys to dobře vědět.
Můžeš zkusit jen nečinně sedět,
Ale nebudeš o nic míň smrtelná.
To slunce, co líbá tvoje tváře,
Hryzne tě nemilosrdně, pokud se budeš v jeho lásce hřát příliš dlouho.
I když ji tak moc potřebuješ.
 
Všechno tě zabije.
A měla by sis to uvědomit.
Můžeš zkusit to prokletí zlomit,
Ale zůstaneš dokonale smrtelná.
To maso, které tiší tvůj hlad,
Se vsákne do tvých žil a vyryje do jejich stěn své vzkazy.
I když mu tolik důvěřuješ.
 
Všechno tě zabije.
A nejsem první, kdo ti to říká.
Každá molekula tebe úpí a vzlyká,
Nad tím, jak křehká jsi. Smrtelná.
To tělo, které nese tvé jméno,
Tě i přes všechny snahy a prosby jednoho dne zradí.
I když se s ním tolik ztotožňuješ.
 
Všechno tě zabije.
A ty to jistě dobře víš.
Zoufale před smrtí hledáš skrýš.
Ale zůstáváš stejně smrtelná.
Ten strach, který tebou cloumá,
Bude nakonec tím, co tě dovede k záhubě.
I když ti slíbil, že tě ochrání.
 
Všechno tě zabije.
A nikdo s tím nic neudělá.
Tak žij, přijmi a miluj tuhle vlastnost svého těla.
Dík němu a spolu s ním jsi smrtelná.
Ten osud, který i tebe jednou čeká,
Je společným koncem všech, kteří kdy žili, ať už jakkoliv.
Tak proč se ho tolik bojíš?

Jsem Tichá letní noc - Kapitola 3.

Kapitola 3.

Červencové horko se pomalu ale jistě poddávalo burácení srpnových bouřek, jak se léto překlápělo přes polovinu. Aaron se před zlobou těch letních hromů a občas i blesků skryl do sucha zmrzlinářského vozu, který se však v tomto počasí velkému zájmu netěšil. Ještě že chlapec dostával plat na základě odpracovaného času, a ne množství prodané zmrzliny.

Nedřel se u mrazáků se zmrzlinou celé léto sám. Každý den vedle něj za volant usedal hnědovlasý podsaditý kolega jménem Jakub. Byl to čerstvý maturant, stejně jako Aaron, ale na rozdíl od něho neměl žádné další vzdělávací ambice. „Svůj trest jsem si odseděl,“ řekl, když se ho na to Aaron poprvé zeptal. „Teď je čas začít trošku žít.“

To, že Jakubova představa žití začínala letní brigádou v autě se zmrzlinou, Aaronovi překvapivě imponovalo. Kolega si nedělal nejmenší starosti s tím, kam se jeho život ubírá, kým je nebo kým bude. Byl připravený přijmout vše, co mu osud vmete pod nohy. Zdálo se, že se toho svého žití rozhodně nebojí. Na rozdíl od Aarona.

Aaron se bál. I přes jistotu, jakou mu přinesl VIDuP, se bál. Už teď se cítil být oproti svým vrstevníkům pozadu, a to ještě školní rok ani nezačal. Ne že by VIDuP nebyla naprosto jedinečná příležitost. Těšil se tam. Těšil se na odhalení své duchovní podoby a všech těch tajemství, která se skrývala v jeho nitru. Ale nebyl si jistý, zda jsou takové objevy něco, čím by se měl zabývat zrovna teď. Všichni jeho spolužáci si pomalu najdou své místo ve vysokoškolské rutině, zatímco on bude v nějakém odlehlém koutě světa hledat sám sebe. Vždyť ani jeho matka si nemyslela, že by měl na VIDuP nastoupit před tím, než si sežene titul.

A nic navíc ještě nebylo jisté. Čekal, že vyplněním a odesláním oficiální přihlášky to bude mít z krku, ale o několik dnů později mu do schránky přistála obálka, ve které našel velmi podivný dotazník vytištěný na papíru, který už měl viditelně za sebou několik kol recyklace.

Na některé otázky odpověď znal. Nebo tomu alespoň věřil. Ale než se prokousal na konec dotazníku, začal pochybovat i o tom, že vyplnil správně své jméno. Na většinu otázek nakonec nějakou odpověď našel, ačkoliv si nebyl tak docela jistý, proč by vůbec takové věci někoho zajímaly. Nejednalo se ani tak o žádné přehnaně osobní informace, které by se bál své budoucí škole dát. Všechny osobní záležitosti, které by vedení mohlo potřebovat už beztak vyplnil v přihlášce. Šlo spíše o otázky na prolomení ledů, jaké by čekal od člověka, co se zoufale snaží zapříst rozhovor, ale vůbec neví, jak na to. Oblíbená barva, oblíbená písnička, oblíbená květina... Kdybych mohl do konce života jíst jen jediné jídlo, jaké by to bylo? Kdybych ztroskotal na opuštěném ostrově a měl u sebe jen jedinou věc, jaká by to byla?

A jedna z těch podivných otázek mu stále vrtala hlavou, ne a ne se rozhodnout pro nějakou odpověď. A přitom to byla taková hloupost.

Kdybych mohl být zvířetem, jaké bych si vybral?

Bylo mu jasné, proč se na něco takového ptají. Chtěli si udělat představu, o jeho očekáváních. Možná mu chtěli hned z kraje srazit hřebínek, aby sám sebe, nebo svou duševní podobu nepřecenil. Ale prostě nevěděl, od čeho se odpíchnout. Měl by si vybrat své oblíbené zvíře? Má vůbec nějaké takové? Bavily ho všelijaké kočkovité šelmy, měl rád jeleny, srny a daňky, fascinovali ho papoušci a od dětství ho stále ještě nepustila posedlost dinosaury, ačkoliv si nebyl jistý, jestli se ti vůbec počítají. Jak si měl vybrat jen jedno jediné?

Možná by se měl rozhodnout podle toho, jaké zvíře by asi tak mělo nejjednodušší život. Být takovým domácím psem nebo kočkou, to jistě muselo být příjemné. Žádné povinnosti, žádné starosti, jídlo každý den v misce a k tomu milující rodina. Tedy, pokud by měl štěstí. Ne každý člověk se o svého mazlíčka dokáže dobře postarat. Takže ani to by nebyla úplně výhra. Navíc by se asi brzy začal nudit. Že by měl celý den jen čekat, až se jeho páníček večer vrátí z práce? To by nebyl život pro něho.

Měl by snad od své duchovní podoby očekávat spíš symbolický význam? Měl by se méně soustředit na to, jaký život zvířata skutečně mají, a spíše se zamyslet nad tím, jaký význam jim dávají lidé? Mít zvíře jako svou druhou podobu, ze které se může kdykoliv proměnit zpět, je konec konců něco jiného než tím zvířetem být celý život, na plný úvazek. Ale jaké zvíře by ho v tom případě nejlépe reprezentovalo? Cítil se být dostatečně chytrý, aby byl liškou nebo sovou? Byl dostatečně pracovitý na to, aby považoval za svou duševní podobu koně? Viděl ve svém srdci takovou loajalitu, jakou lidé připisovali psům? Najednou mu připadalo, že ať už do té kolonky napíše cokoliv, bude z toho cítit nehezká samochvála.

Zamrkal, aby se probral ze svého zamyšlení a zahleděl se na bezstarostného kolegu, který nečinně vyhlížel z okénka zmrzlinářského vozu ven do deště. Copak se asi honilo hlavou jemu?

„Ty, Jakube,“ hlesl Aaron. „Kdybych byl zvíře… co si myslíš, že bych byl?“ Třeba z něj při vší té jeho moudrosti vypadne něco kloudného.

„Hm… chlape, ty bys fakt potřeboval, aby vysvitlo sluníčko,“ zamumlal však Jakub. „Jak nám přestanou chodit zákazníci, začneš myslet na kraviny.“

Aaron se nad oslovením „chlape“ musel oklepat. Nikdy se mu příliš nelíbilo, když mu tak lidé říkali. Připadal si pak jako v nějaké hospodě, kde si mu nějaký jeho podnapilý kumpán stěžuje na „svoji starou“.  

„No tak, zamysli se nad tím aspoň! Jaké zvíře bych podle tebe byl?“

„Dyť už seš! Lidi jsou zvířata, chlape! Jsme přece opice.“

Aaron se s tímhle tvrzením nikdy nedokázal tak úplně ztotožnit. Tedy, samozřejmě věděl, že lidé jsou živočichové a že jsou příbuzní s opicemi. To rozhodně nezpochybňoval. Ale nebyl si jistý, jestli to jejich druhu dávalo právo označit se za zvířata. Zdálo se mu, že se od života běžného divokého zvířete v souladu s matkou přírodou v průběhu těch dlouhých tisíciletí vzdálili tak moc, že o právo na takový titul přišli.

Nakonec tedy Aaron ani ze svého kolegy žádnou použitelnou odpověď nevymámil. Jakubovi prostě nešlo do hlavy, proč nad něčím takovým Aaron přemýšlí. A tak tam oba chlapci nakonec jen dál seděli, hleděli si každý svého, a čekali, jestli nakonec i navzdory vůni letního deště někdo náhodou nezatouží po mraženém osvěžení.

Když Aaron dorazil domů, obloha už pomalu růžověla a jemu z toho celodenního přemýšlení pomalu šla hlava kolem. Měl chuť se na to vykašlat a napsat do té prokleté kolonky první zvíře, které mu přijde na mysl. Ale nechtěl udělat špatný dojem na vedení. Nemohl si dovolit riskovat, že ho odmítne i VIDuP.

Znaveně sebou švihnul na gauč v obývacím pokoji, kde už na něj čekala jeho matka, hluboce pohroužená do jakési knihy. „Co že tak unaveně?“ podivila se. „V takovém počasí jste přece nemohli mít žádný frmol.“

„Za celou směnu přišli asi tři zákazníci,“ zamumlal chlapec sotva slyšitelně s obličejem zabořeným do polštáře. „Ale ten dotazník mi pořád vrtá hlavou. Jak mám asi vědět, co za zvíře budu, já myslel, že právě to se tam dozvím! Nechci tam napsat žádnou kravinu, ale vážně už nevím, nevím, nevím, co odpovědět.“

Aaronova matka se na něho unaveně pousmála. „Nesmíš nad tím tolik přemýšlet. Je to dotazník, ne test studijních předpokladů. Chtějí si jen udělat představu, s čím budou pracovat. Chtějí vědět, jaká máš očekávání, jak dobře sám sebe znáš a jestli se někdy zamýšlíš nad takovými drobnostmi. Nejde o to odpovědět správně nebo udělat dobrý dojem. Chtějí jen upřímnost. Už tě přijali, na tom se nic nezmění bez ohledu na to, jak budou vypadat tvé odpovědi.“

Aaron ještě chvíli ležel v tichosti vedle své matky, než se pomalu zvedl a vyrazil po skřípajících dřevěných schodech nahoru do svého pokoje.

Byla to maličká místnost. Tak akorát na postel, psací stůl a skříňku s oblečením. Aaron rázně dosedl na židli s kolečky a opřel se lokty o stůl, kde před ním ležel hustě popsaný papír plný zvláštních otázek od VIDuPu. Popadl z hrnečku propisku a posledním inkoustem, který v ní zbýval, dopsal odpověď na poslední otázku.

Kdybych mohla/mohl být zvířetem, jaké bych si vybral?

…

Nevím.

Jsem Tichá letní noc - Kapitola 2.

 „Mami… jak… co se to stalo?“ Tuhle otázku pokládal Aaron opět do lidských očí, do unavených lidských očí své lidské matky. Sledovat její proměnu zpět bylo rozhodně tisíckrát příjemnější. Viděl, jak se z rysů zvířete zase stává člověk, známý člověk s klidným výrazem ve tváři. Skoro jako by ta proměna byla úmyslná. Když se i poslední ostrůvek srsti ztratil a do rukávů zelené blůzy si našly cestu lidské končetiny, Aaron neměl odvahu otevřít ústa. Raději mlčel.  Oba chvíli mlčeli, než se chlapec zmohl na slova. Hluboko v duši věděl, že odpověď na svou otázku vlastně už zná.  Ale chtěl to slyšet od ní. Když to řekne první ona, nebude si muset připadat jako šílenec.

„Já jsem tvoje kočka,“ řekla matka prostě. „Tvá kočka je mojí duševní podobou. Nejčistší manifestací mého nitra.“ Vstala a posadila se zpět na gauč vedle Aarona. Ten opět zaraženě mlčel.

„Co… co to znamená pro mě?“ vyloudila se chlapcových úst konečně další otázka. „Když to umíš ty… dokážu to taky?“

„Dokáže to každá lidská bytost, Aarone. Každý, kdo má v srdci byť jen trochu fantazie. Ale jen málokdo dostane příležitost se to naučit.“

Chlapcovy oči se vmžiku rozzářily jako první večerní hvězdy. „Naučíš mě to?“ vyhrkl dávno ztraceným hlasem nadšeného dítěte. „Mami, mami! Naučíš?“

„Na to nemám kvalifikace, Aarone,“ odpověděla žena se smutným úsměvem, který si opět vydobyl místo na její tváři, a rozcuchala synovi černé vlasy. „Objevit podobu vlastní duše není úkol na jedno odpoledne a nemůže ti s tím pomoci jen tak někdo. Právě proto jsem s tebou chtěla mluvit,“ řekla, znovu se zvedla a začala v rohové knihovně na druhém konci pokoje po čemsi pátrat. Pak konečně vytáhla zpoza tlusté kuchařky barevný leták a podala ho synovi.

Vzdělávací Institut Duševních Proměn - VIDuP, stálo tam. „Chtěla jsem ti to dát, až dokončíš vysokou,“ hlesla tmavovlasá žena. „Abych tě zbytečně nerozptylovala během studia. Doufala jsem, že po vysoké v tobě ještě pořád zůstane trocha představivosti. Že pak budeš moci odhalovat tajemství a schopnosti své duše, aniž bys musel uvažovat nad budoucností. Ale úplně to nevyšlo podle mých… podle našich plánů. Takže máš teď před sebou celý jeden volný rok… a zdálo se mi vhodné ti tuhle možnost nabídnout už teď.“

I Aaronovi se zdálo vhodné tuhle možnost zvážit už teď. Škola, kde ho naučí ty věci, které právě viděl, se mu rozhodně zdála lepší než rok dlážděný nejistotami, než zkusí svoje štěstí na výšce znovu. Pomalu listoval evidentně amatérsky vyráběným letáčkem a prohlížel si každý nápis i fotku. VIDuP.

„Základní program trvá rok,“ vysvětlila Aaronovi matka. „Ale můžeš se tam vrátit znovu později. Tolikrát, kolikrát to bude potřeba.“

„A proč ten leták vypadá… takhle?“ hlesl Aaron, když mu prostřední dvojstránka zůstala v ruce. Listy se zdály být držené pohromadě jen levným lepidlem a modlitbami, ilustrace byly viditelně kreslené ručně a množené přes kopírku, které nejspíš pomalu docházel dech. Papír byl matný a savý, vůbec se nepodobal lesklým stránkám propagačních materiálů, kterékoliv jiné školy, o které předtím byť jen na moment uvažoval.

„Profesionální výroba by byla… riziková,“ odpověděla žena. „Historie Duší, tedy, těch, kteří udržují blízký kontakt se svou duševní podobou, si stále dobře pamatuje osudy těch, kteří odhalili naše umění nesprávným lidem.“

„…Nesprávným lidem?“ zeptal se tiše Aaron.

„Těm, kteří vyměnili svůj cit za druhou dávku rozumu. Víš, Aarone, rozum je neskutečně důležitá věc. Bez něj žádný živý tvor dlouho nepřežije. Ale jedním z nejoblíbenějších lidských zlozvyků je nadužívání tohoto daru. Rádi nad vším přemýšlíme, všechno rádi analyzujeme a snažíme se vysvětlit i věci, do jejichž fungování jsme nikdy vidět neměli. Někteří lidé nejsou schopni přijmout trochu magie ve svém životě, aniž by ji museli rozpitvat a obrátit naruby. Nejsou schopni použít cit a fantazii a přijmout, že některé věci nám nebylo souzeno vědět.

Jako třeba podstatu Duší. Ta se nedá vědecky vysvětlit. Vychází z lidského nitra, hnízdí v těch nejtajnějších koutech našeho bytí, které se nedají šoupnout pod mikroskop. Ale to neznamená, že nejsou lidé, kteří se o to nepokusí. Mnozí takoví jsou ochotni jít pro takové vědění přes mrtvoly. A ti jsou pro nás nebezpeční, Aarone.“

Chlapec jen tiše poslouchal a přikyvoval. „Takže je to tajemství.“ Žena pomalu přikývla. „Jedno z největších, jaká v sobě kdy budeš nosit. Ale ty nejzkušenější Duše, které mohou spoléhat na svého ducha a na svou intuici – ty dokáží rozeznat, komu je vhodné náš svět odhalit. Naším dnešním rozhovorem jsem podstoupila velké riziko, Aarone. Bez ohledu na to, zda se rozhodneš na VIDuP jít nebo ne, jsem ti odhalila velmi citlivé informace. Znám tě celý tvůj život. Léta zkušeností mi říkají, že ti můžu věřit. Prosím, nedovol, abych se v tobě spletla.“

Aaron opatrně přikývl. Bylo mu líto, že se o takovou příležitost nebude moci podělit s přáteli ze střední, ale chápal vážnost situace. Bude to muset překousnout a před spolužáky zůstat „ten, kterého nevzali na vysokou“. „Ten, který to bude muset zkusit znovu.“

„Ten, který teď neví, co se sebou.“