Melanie
Sluneční
paprsky rozlily své teplo do světa a bylo poznat, že přišlo jaro. Jejich
hřejivý dotek tančil po mých rukách, zatímco já naslouchala hlasům lidí okolo
sebe. Dřevo lavičky vrzalo pod mojí vahou a povědomé klapání bot se konečně blížilo
mým směrem.
„Co ti
tak trvalo?“ zeptala jsem se s hranou zlostí. „Nemohla jsem najít klíče.
Musela jsem na vrátnici.“ Mé koutky se stáhly do soucitného úsměvu. Dřív jsem
mívala podobné problémy. Ztracené klíče, založená karta na autobus, náhlé
zmizení peněženky. Ve světě nového chaosu, který s sebou přinesla střední
škola, chvíli trvalo udělat pořádek, zvlášť pro někoho, jako jsem já.
A Petra
to přece nakonec dokázala. Věděla jsem, že je to spolužačka jako žádná jiná už
od chvíle, kdy jsme spolu poprvé promluvily. Žádné vyčerpávající výslechy.
Žádné rádoby vtipné poznámky. Žádná přehnaná péče. „Hej, to je ale pěkná
košile!“ To bylo všechno. Naše přátelství započalo pochvalou košile, o které
jsem ani nevěděla, jak vypadá. Ale jestli věřím něčímu vkusu, bude to muset být
ten Petřin. Proto taky chodím kupovat oblečení výhradně s ní po boku.
Výhradně
s ní po boku dělám většinu věcí. Jezdí se mnou autobusem, pomáhá mi při
dělání úkolů, čte mi názvy a složení věcí, které si kupuji. Bála jsem se, že jí
to dříve nebo později začne lézt na nervy, ale ona se mě i po sedmi měsících
přátelství držela jako klíště. Jako nadšené, věčně optimistické klíště.
Pod nohama
mi křupal štěrk a všude kolem zuřil rachot aut. Na zastávku bych snad už
trefila i sama, ale Petra představovala tu příjemnou jistotu, že přejdu ulici
bezpečně. A že nastoupím na správný autobus.
„Jsem
takový tvůj slepecký pes, co?“ říkávala vždycky z legrace. „Až na to, že
umím číst. A vybírat oblečení.“
„A
všechno tě rozptýlí,“ zasmála jsem se pokaždé. „To budeš spíš slepecké štěně.“
Asistenční
pes byl jedeno z mých dlouholetých přání. Jako dítě jsem si přála obyčejné
štěně, měla jsem přesně vybraná plemena a bloček s dlouhým seznamem jmen, které
bych mu dala. Každé Vánoce to byla samotná špička mého seznamu. Když jsem
přišla o zrak, touha po takovém pejskovi už nebyla jen záležitostí dětského
rozmaru, nýbrž skutečné potřeby. Jenže výcvik takového zvířete trvá věčnost a
stojí stovky tisíc, kterými moje rodina nedisponovala.
Musela
mi postačit Petřina asistence.
* * *
Klidné
vrčení motoru autobusu mě pomalu kolébalo a já měla pocit, že usínám. Vkládala
jsem svou důvěru v Petru, že mě probudí, až dorazíme na moji zastávku.
Náhle jsem však zaslechla kroky a cítila, jak se kamarádka na vedlejším sedadle
otočila do uličky. „Kdo je tam?“ hlesla jsem rozespale. Zdálo se, že za námi
někdo přišel, ale ani se neobtěžoval pozdravit. „Melanie, to je moje bývalá
spolužačka, Talia,“ oznámila Petra a chytila mě za rameno. Už už jsem se
nadechovala k pozdravu, ale Petra ještě dodala: „Neuslyší tě. Je hluchá.“
Kroky
neznámé dívky zamířily před nás. Sedadlo po mé pravici tiše, ale úpěnlivě
vrzalo, a ve vzduchu byl cítit pohyb. Dala jsem si dvě a dvě dohromady, a
nakonec mi zvědavost nedala. „Ty umíš znakovat?“ vyzvídala jsem od Petry.
„Ano!“
oznámila spokojeně. „Na základce naší třídě poskytli základní kurzy, když
k nám Talia ve čtvrté třídě nastoupila. Já si teda pak vyprosila ještě
dodatečné, protože jsem hrozně toužila být její kamarádka. Obě jsme měly to
stejné bílé tričko s motýlky, to byl prostě osud!“
Na
rameni jsem ucítila jemný dotek a vzápětí se ke mně otočila Petra. „Máš hezkou
košili. Říká Talia.“ S přikývnutím jsem poděkovala. Věděla jsem, že tuhle
košili mi koupila nedávno Petra v jednom maličkém secondhandu na
náměstí. Podle jejích slov byla oranžově kostkovaná s malou stříbrnou
dračí hlavou vyšitou na náprsní kapse. Já ji měla ráda i pro její příjemný
materiál, ani moc hřejivý, ani příliš prodyšný, prostě akorát.
„Takže
jste spolu chodily na základku?“ vyzvídala jsem dál. „Ano, přesně tak,“
přitakala Petra. „Až do devítky jsme byly nejlepší kámošky, ale na střední jsme
si šly každá svou cestou.“
Talia se
tiše zasmála. Petra jí zřejmě všechno pečlivě znakovala. Její hlas byl jemný a
vlídný. Jako když na vás kočka trylkuje, aby vás pozdravila. Usmála jsem se a
Petra se vesele vrhla do dalšího vyprávění. Občas jsem něco vzkázala Talii,
jindy zase ona mě. Zajímaly mě příběhy z Petřina dřívějšího života.
A Talia.
Byla tak přívětivá, pořád se smála a dotýkala mého ramene. Mrzelo mě, že
cokoliv bych jí chtěla sdělit, ona nemůže slyšet. Všechno, co jsme si mohly
říct, bylo vázané na Petru, která přidávala svoje otázky, poznámky a jiné
myšlenky, kterých měla neustále plnou hlavu.
A pak
dívka naposledy stiskla moje rameno, sedadlo před námi zaúpělo, naposledy jsme
se s ní rozloučily a Talia se s tichým klapáním vydala ke dveřím autobusu.
S povzdechem jsem se obrátila zpátky k okýnku a opřela svoje čelo o
chladné sklo. I když nemůžu vidět ven, pořád si ráda čas od času sednu vstříc
sluníčku. „Talia je fajn,“ prohlásila Petra vesele a já spokojeně přikývla.
„Talia je moc fajn.“
* * *
Natáhla
jsem se na noční stolek pro svůj mobil. Blížila se půlnoc, jak mi oznámil
monotónní hlas čtečky obrazovky, ale vlastní myšlenky mi nedávaly spát. Něco se
dělo.
Mysl mě
tiše nabádala k impulzivní otázce a než jsem se stihla zastavit, můj hlas
zněl do ticha pokoje.
Myslíš,
že by Talii vadilo, kdybys mi dala její číslo?
Stiskla
jsem tlačítko Odeslat a odložila mobil zpátky na noční stolek. Nečekala jsem,
že Petra bude v tuhle hodinu ještě vzhůru. Většinou chodí spát už kolem
desáté.
Hlasové
zprávy jsou moje záchrana. Čtečka obrazovky jen sotva dokáže napodobit ten cit
v lidském hlase. Petra to ví. Obyčejnou zprávu jsem od ní nedostala už
týdny. Většinou je posílá jen když nemůže mluvit.
Nemohla
jsem se dobrat toho, proč tolik toužím znovu Talii potkat. Já nemohla
proniknout do jejího ticha, abych jí něco sdělila, na něco se zeptala. To mohla
jen Petra. Kdo mohl tušit, jak by to vypadalo, kdybychom si stanuly tváří
v tvář bez ní?
Snad to
bylo tou sladkou vanilkovou vůní. Tím, jak vlídně zněl její smích, i když ona
sama ho nemohla slyšet. Tím jemným dotekem na rukávu flanelové košile.
Snad za
to mohlo ticho jejího světa, ticho tak hluboké, že já ho nikdy nepoznám. To
světlo, ty barvy, vlídné lidské úsměvy i slzy na jejich tvářích, které pro mě
byly jen vzpomínkou na dětství.
Její
svět měl všechno, co v tom mém chybělo. Postrádal věci, které vždy byly
samozřejmostí v tom mém. A možná proto jsem ho tolik toužila poznat.