Kapitola 3.
Červencové horko se pomalu ale jistě poddávalo burácení srpnových bouřek, jak se léto překlápělo přes polovinu. Aaron se před zlobou těch letních hromů a občas i blesků skryl do sucha zmrzlinářského vozu, který se však v tomto počasí velkému zájmu netěšil. Ještě že chlapec dostával plat na základě odpracovaného času, a ne množství prodané zmrzliny.
Nedřel se u mrazáků se zmrzlinou celé léto sám. Každý den vedle něj za volant usedal hnědovlasý podsaditý kolega jménem Jakub. Byl to čerstvý maturant, stejně jako Aaron, ale na rozdíl od něho neměl žádné další vzdělávací ambice. „Svůj trest jsem si odseděl,“ řekl, když se ho na to Aaron poprvé zeptal. „Teď je čas začít trošku žít.“
To, že Jakubova představa žití začínala letní brigádou v autě se zmrzlinou, Aaronovi překvapivě imponovalo. Kolega si nedělal nejmenší starosti s tím, kam se jeho život ubírá, kým je nebo kým bude. Byl připravený přijmout vše, co mu osud vmete pod nohy. Zdálo se, že se toho svého žití rozhodně nebojí. Na rozdíl od Aarona.
Aaron se bál. I přes jistotu, jakou mu přinesl VIDuP, se bál. Už teď se cítil být oproti svým vrstevníkům pozadu, a to ještě školní rok ani nezačal. Ne že by VIDuP nebyla naprosto jedinečná příležitost. Těšil se tam. Těšil se na odhalení své duchovní podoby a všech těch tajemství, která se skrývala v jeho nitru. Ale nebyl si jistý, zda jsou takové objevy něco, čím by se měl zabývat zrovna teď. Všichni jeho spolužáci si pomalu najdou své místo ve vysokoškolské rutině, zatímco on bude v nějakém odlehlém koutě světa hledat sám sebe. Vždyť ani jeho matka si nemyslela, že by měl na VIDuP nastoupit před tím, než si sežene titul.
A nic navíc ještě nebylo jisté. Čekal, že vyplněním a odesláním oficiální přihlášky to bude mít z krku, ale o několik dnů později mu do schránky přistála obálka, ve které našel velmi podivný dotazník vytištěný na papíru, který už měl viditelně za sebou několik kol recyklace.
Na některé otázky odpověď znal. Nebo tomu alespoň věřil. Ale než se prokousal na konec dotazníku, začal pochybovat i o tom, že vyplnil správně své jméno. Na většinu otázek nakonec nějakou odpověď našel, ačkoliv si nebyl tak docela jistý, proč by vůbec takové věci někoho zajímaly. Nejednalo se ani tak o žádné přehnaně osobní informace, které by se bál své budoucí škole dát. Všechny osobní záležitosti, které by vedení mohlo potřebovat už beztak vyplnil v přihlášce. Šlo spíše o otázky na prolomení ledů, jaké by čekal od člověka, co se zoufale snaží zapříst rozhovor, ale vůbec neví, jak na to. Oblíbená barva, oblíbená písnička, oblíbená květina... Kdybych mohl do konce života jíst jen jediné jídlo, jaké by to bylo? Kdybych ztroskotal na opuštěném ostrově a měl u sebe jen jedinou věc, jaká by to byla?
A jedna z těch podivných otázek mu stále vrtala hlavou, ne a ne se rozhodnout pro nějakou odpověď. A přitom to byla taková hloupost.
Kdybych mohl být zvířetem, jaké bych si vybral?
Bylo mu jasné, proč se na něco takového ptají. Chtěli si udělat představu, o jeho očekáváních. Možná mu chtěli hned z kraje srazit hřebínek, aby sám sebe, nebo svou duševní podobu nepřecenil. Ale prostě nevěděl, od čeho se odpíchnout. Měl by si vybrat své oblíbené zvíře? Má vůbec nějaké takové? Bavily ho všelijaké kočkovité šelmy, měl rád jeleny, srny a daňky, fascinovali ho papoušci a od dětství ho stále ještě nepustila posedlost dinosaury, ačkoliv si nebyl jistý, jestli se ti vůbec počítají. Jak si měl vybrat jen jedno jediné?
Možná by se měl rozhodnout podle toho, jaké zvíře by asi tak mělo nejjednodušší život. Být takovým domácím psem nebo kočkou, to jistě muselo být příjemné. Žádné povinnosti, žádné starosti, jídlo každý den v misce a k tomu milující rodina. Tedy, pokud by měl štěstí. Ne každý člověk se o svého mazlíčka dokáže dobře postarat. Takže ani to by nebyla úplně výhra. Navíc by se asi brzy začal nudit. Že by měl celý den jen čekat, až se jeho páníček večer vrátí z práce? To by nebyl život pro něho.
Měl by snad od své duchovní podoby očekávat spíš symbolický význam? Měl by se méně soustředit na to, jaký život zvířata skutečně mají, a spíše se zamyslet nad tím, jaký význam jim dávají lidé? Mít zvíře jako svou druhou podobu, ze které se může kdykoliv proměnit zpět, je konec konců něco jiného než tím zvířetem být celý život, na plný úvazek. Ale jaké zvíře by ho v tom případě nejlépe reprezentovalo? Cítil se být dostatečně chytrý, aby byl liškou nebo sovou? Byl dostatečně pracovitý na to, aby považoval za svou duševní podobu koně? Viděl ve svém srdci takovou loajalitu, jakou lidé připisovali psům? Najednou mu připadalo, že ať už do té kolonky napíše cokoliv, bude z toho cítit nehezká samochvála.
Zamrkal, aby se probral ze svého zamyšlení a zahleděl se na bezstarostného kolegu, který nečinně vyhlížel z okénka zmrzlinářského vozu ven do deště. Copak se asi honilo hlavou jemu?
„Ty, Jakube,“ hlesl Aaron. „Kdybych byl zvíře… co si myslíš, že bych byl?“ Třeba z něj při vší té jeho moudrosti vypadne něco kloudného.
„Hm… chlape, ty bys fakt potřeboval, aby vysvitlo sluníčko,“ zamumlal však Jakub. „Jak nám přestanou chodit zákazníci, začneš myslet na kraviny.“
Aaron se nad oslovením „chlape“ musel oklepat. Nikdy se mu příliš nelíbilo, když mu tak lidé říkali. Připadal si pak jako v nějaké hospodě, kde si mu nějaký jeho podnapilý kumpán stěžuje na „svoji starou“.
„No tak, zamysli se nad tím aspoň! Jaké zvíře bych podle tebe byl?“
„Dyť už seš! Lidi jsou zvířata, chlape! Jsme přece opice.“
Aaron se s tímhle tvrzením nikdy nedokázal tak úplně ztotožnit. Tedy, samozřejmě věděl, že lidé jsou živočichové a že jsou příbuzní s opicemi. To rozhodně nezpochybňoval. Ale nebyl si jistý, jestli to jejich druhu dávalo právo označit se za zvířata. Zdálo se mu, že se od života běžného divokého zvířete v souladu s matkou přírodou v průběhu těch dlouhých tisíciletí vzdálili tak moc, že o právo na takový titul přišli.
Nakonec tedy Aaron ani ze svého kolegy žádnou použitelnou odpověď nevymámil. Jakubovi prostě nešlo do hlavy, proč nad něčím takovým Aaron přemýšlí. A tak tam oba chlapci nakonec jen dál seděli, hleděli si každý svého, a čekali, jestli nakonec i navzdory vůni letního deště někdo náhodou nezatouží po mraženém osvěžení.
Když Aaron dorazil domů, obloha už pomalu růžověla a jemu z toho celodenního přemýšlení pomalu šla hlava kolem. Měl chuť se na to vykašlat a napsat do té prokleté kolonky první zvíře, které mu přijde na mysl. Ale nechtěl udělat špatný dojem na vedení. Nemohl si dovolit riskovat, že ho odmítne i VIDuP.
Znaveně sebou švihnul na gauč v obývacím pokoji, kde už na něj čekala jeho matka, hluboce pohroužená do jakési knihy. „Co že tak unaveně?“ podivila se. „V takovém počasí jste přece nemohli mít žádný frmol.“
„Za celou směnu přišli asi tři zákazníci,“ zamumlal chlapec sotva slyšitelně s obličejem zabořeným do polštáře. „Ale ten dotazník mi pořád vrtá hlavou. Jak mám asi vědět, co za zvíře budu, já myslel, že právě to se tam dozvím! Nechci tam napsat žádnou kravinu, ale vážně už nevím, nevím, nevím, co odpovědět.“
Aaronova matka se na něho unaveně pousmála. „Nesmíš nad tím tolik přemýšlet. Je to dotazník, ne test studijních předpokladů. Chtějí si jen udělat představu, s čím budou pracovat. Chtějí vědět, jaká máš očekávání, jak dobře sám sebe znáš a jestli se někdy zamýšlíš nad takovými drobnostmi. Nejde o to odpovědět správně nebo udělat dobrý dojem. Chtějí jen upřímnost. Už tě přijali, na tom se nic nezmění bez ohledu na to, jak budou vypadat tvé odpovědi.“
Aaron ještě chvíli ležel v tichosti vedle své matky, než se pomalu zvedl a vyrazil po skřípajících dřevěných schodech nahoru do svého pokoje.
Byla to maličká místnost. Tak akorát na postel, psací stůl a skříňku s oblečením. Aaron rázně dosedl na židli s kolečky a opřel se lokty o stůl, kde před ním ležel hustě popsaný papír plný zvláštních otázek od VIDuPu. Popadl z hrnečku propisku a posledním inkoustem, který v ní zbýval, dopsal odpověď na poslední otázku.
Kdybych mohlx být zvířetem, jaké bych si vybral?
…
Nevím.
