„Mami… jak… co se to stalo?“ Tuhle otázku pokládal Aaron opět do lidských očí, do unavených lidských očí své lidské matky. Sledovat její proměnu zpět bylo rozhodně tisíckrát příjemnější. Viděl, jak se z rysů zvířete zase stává člověk, známý člověk s klidným výrazem ve tváři. Skoro jako by ta proměna byla úmyslná. Když se i poslední ostrůvek srsti ztratil a do rukávů zelené blůzy si našly cestu lidské končetiny, Aaron neměl odvahu otevřít ústa. Raději mlčel. Oba chvíli mlčeli, než se chlapec zmohl na slova. Hluboko v duši věděl, že odpověď na svou otázku vlastně už zná. Ale chtěl to slyšet od ní. Když to řekne první ona, nebude si muset připadat jako šílenec.
„Já jsem tvoje kočka,“ řekla matka prostě. „Tvá kočka je mojí duševní podobou. Nejčistší manifestací mého nitra.“ Vstala a posadila se zpět na gauč vedle Aarona. Ten opět zaraženě mlčel.
„Co… co to znamená pro mě?“ vyloudila se chlapcových úst konečně další otázka. „Když to umíš ty… dokážu to taky?“
„Dokáže to každá lidská bytost, Aarone. Každý, kdo má v srdci byť jen trochu fantazie. Ale jen málokdo dostane příležitost se to naučit.“
Chlapcovy oči se vmžiku rozzářily jako první večerní hvězdy. „Naučíš mě to?“ vyhrkl dávno ztraceným hlasem nadšeného dítěte. „Mami, mami! Naučíš?“
„Na to nemám kvalifikace, Aarone,“ odpověděla žena se smutným úsměvem, který si opět vydobyl místo na její tváři, a rozcuchala synovi černé vlasy. „Objevit podobu vlastní duše není úkol na jedno odpoledne a nemůže ti s tím pomoci jen tak někdo. Právě proto jsem s tebou chtěla mluvit,“ řekla, znovu se zvedla a začala v rohové knihovně na druhém konci pokoje po čemsi pátrat. Pak konečně vytáhla zpoza tlusté kuchařky barevný leták a podala ho synovi.
Vzdělávací Institut Duševních Proměn - VIDuP, stálo tam. „Chtěla jsem ti to dát, až dokončíš vysokou,“ hlesla tmavovlasá žena. „Abych tě zbytečně nerozptylovala během studia. Doufala jsem, že po vysoké v tobě ještě pořád zůstane trocha představivosti. Že pak budeš moci odhalovat tajemství a schopnosti své duše, aniž bys musel uvažovat nad budoucností. Ale úplně to nevyšlo podle mých… podle našich plánů. Takže máš teď před sebou celý jeden volný rok… a zdálo se mi vhodné ti tuhle možnost nabídnout už teď.“
I Aaronovi se zdálo vhodné tuhle možnost zvážit už teď. Škola, kde ho naučí ty věci, které právě viděl, se mu rozhodně zdála lepší než rok dlážděný nejistotami, než zkusí svoje štěstí na výšce znovu. Pomalu listoval evidentně amatérsky vyráběným letáčkem a prohlížel si každý nápis i fotku. VIDuP.
„Základní program trvá rok,“ vysvětlila Aaronovi matka. „Ale můžeš se tam vrátit znovu později. Tolikrát, kolikrát to bude potřeba.“
„A proč ten leták vypadá… takhle?“ hlesl Aaron, když mu prostřední dvojstránka zůstala v ruce. Listy se zdály být držené pohromadě jen levným lepidlem a modlitbami, ilustrace byly viditelně kreslené ručně a množené přes kopírku, které nejspíš pomalu docházel dech. Papír byl matný a savý, vůbec se nepodobal lesklým stránkám propagačních materiálů, kterékoliv jiné školy, o které předtím byť jen na moment uvažoval.
„Profesionální výroba by byla… riziková,“ odpověděla žena. „Historie Duší, tedy, těch, kteří udržují blízký kontakt se svou duševní podobou, si stále dobře pamatuje osudy těch, kteří odhalili naše umění nesprávným lidem.“
„…Nesprávným lidem?“ zeptal se tiše Aaron.
„Těm, kteří vyměnili svůj cit za druhou dávku rozumu. Víš, Aarone, rozum je neskutečně důležitá věc. Bez něj žádný živý tvor dlouho nepřežije. Ale jedním z nejoblíbenějších lidských zlozvyků je nadužívání tohoto daru. Rádi nad vším přemýšlíme, všechno rádi analyzujeme a snažíme se vysvětlit i věci, do jejichž fungování jsme nikdy vidět neměli. Někteří lidé nejsou schopni přijmout trochu magie ve svém životě, aniž by ji museli rozpitvat a obrátit naruby. Nejsou schopni použít cit a fantazii a přijmout, že některé věci nám nebylo souzeno vědět.
Jako třeba podstatu Duší. Ta se nedá vědecky vysvětlit. Vychází z lidského nitra, hnízdí v těch nejtajnějších koutech našeho bytí, které se nedají šoupnout pod mikroskop. Ale to neznamená, že nejsou lidé, kteří se o to nepokusí. Mnozí takoví jsou ochotni jít pro takové vědění přes mrtvoly. A ti jsou pro nás nebezpeční, Aarone.“
Chlapec jen tiše poslouchal a přikyvoval. „Takže je to tajemství.“ Žena pomalu přikývla. „Jedno z největších, jaká v sobě kdy budeš nosit. Ale ty nejzkušenější Duše, které mohou spoléhat na svého ducha a na svou intuici – ty dokáží rozeznat, komu je vhodné náš svět odhalit. Naším dnešním rozhovorem jsem podstoupila velké riziko, Aarone. Bez ohledu na to, zda se rozhodneš na VIDuP jít nebo ne, jsem ti odhalila velmi citlivé informace. Znám tě celý tvůj život. Léta zkušeností mi říkají, že ti můžu věřit. Prosím, nedovol, abych se v tobě spletla.“
Aaron opatrně přikývl. Bylo mu líto, že se o takovou příležitost nebude moci podělit s přáteli ze střední, ale chápal vážnost situace. Bude to muset překousnout a před spolužáky zůstat „ten, kterého nevzali na vysokou“. „Ten, který to bude muset zkusit znovu.“
„Ten, který teď neví, co se sebou.“
Žádné komentáře:
Okomentovat