Stránky

pondělí 25. dubna 2022

O dvanácti prasátkách

Už delší dobu jsem hrozně chtěla napsat povídku spolu s někým dalším. Plány na to vznikaly už minulý rok v červnu, kdy jsme sáhlodlouze chystali děj, měli jsme se střídat po kapitolách a nakonec z toho nic moc nebylo, tak nějak jsme na to zapomněli :D.

Dnes jsme ovšem já a jistý Matěj (ahoj Matěji) otevřeli můj školní sešit, hrdě nadepsaný "Všechno", a spáchali takovou zředěnou verzi našeho původního plánu. Střídali jsme se po větách a děj není nijak hluboký, je to jen výsledek dvouhodinové práce mezi češtinou a biologií. Přesto jsem si jeho přidání na blog nemohla odpustit :D.

Moje věty jsou psané bíle, Matějovy věty jsou modré. Dovolím si upozornit na drobné vulgarismy.

Za dvanáctero horami a dvanáctero řekami, uprostřed jedné veliké prdele, žilo dvanáct prasátek. Jednoho dne se rozhodla že už je tolik řek a hor nebaví, a vydala se na předalekou cestu světem. Zpočátku se strastiplné cesty bála - tolik krátkých nožiček - ale brzy se ukázalo, že prasátka jsou jako lež, tedy že mají krátké nožičky, ale umí strašně rychle utíkat.

Nadzvukovou rychlostí se vyřítila z prdele, nevědouce kam, důležité bylo pryč, na místo bez hor a řek. Utíkala dnem i nocí, v dešti i na sluníčku, i když si myslela, že začalo sněžit, ačkoliv to byly jen padající květy třešní.

Pohled na ně je tak uchvátil, že si vůbec nevšimla, že se ocitla nebezpečně blízko lidské cibilizace. Tráva pod jejich nožičkami se proměnila v šedý beton a stromky kolem nahradily vysoké budovy, ale prasátka si toho všimla až když jedno z nich vrazilo do kovového plotu. Zatímco si zoufalo nad bolavým rypáčkem, ostatních jedenáct zvědavě nahlíželo za příčky plotu, prohlížíce si zahradu na druhé straně.

Přímo před nimi stála vysoká budova s mnoha, minimálně dvakrát dvanáctero okny, ze kterých na ně vykukovalo minimálně dvanáctkrát dvanáctero očí. Všech 288 očí se navzájem prohlíželo, stejnou mírou zvědavě jako obdivně, ani jedna strana nechtě přerušit oční kontakt. To nejmenší, nejtenčí prasátko se nakonec protáhlo škvírou v plotě a opatrně cupitalo blíž.

Přes varovné šepotání se neohroženě blížilo k oknům, zatímco oči za nimi byly čím dál víc v úžasu. Nakonec se prasátko zastavilo až když se kopýtky opíralo o cihlovou zeď a zíralo přímo do vykulených očí v okně, kterých bylo tedy minimálně dvakrát a půl dvanáctero.

Možná by do sebe hleděly až do skonání světa, ale okenní oči se náhle otočily kamsi doprava a zanedlouho poté se rozprchly. Jen jeden pár modrých očisek se na chvíli vrátil k parapetu. I ten se ale po chvíli vytratil neznámo kam, takže se malé prasátko ocitlo samo jen se svým odrazem. Smutně zachrochtalo na sebe samé a nakonec odcupitalo zpátky za svou rodinou.

Ta samozřejmě začala starostlivě nadávat, copak neví, že je samo zranitelné? Prasátko provinile přikývlo, potvrdilo to tichým kvíknutím a zařadilo se za své sourozence, aby se mohli vydat na cestu.

Přesto nemohlo dostat z hlavy hejno očí stejně zvědavých jako bylo ono samo, komu patřily a kam se vytratily. Ohlíželo se za tajemnou budovou ještě dlouho po tom, co se zbytek rodinky rozhodl, že pro ten den bylo dobrodružství dost a stočili cestu zpět ke dvanácteru hor a řek, nazpátek do rodné prdele. Malému prasátku se ale nechtělo - vědělo, že se jednou vrátí, cítilo, že v prdeli pro něj místo není, muselo se dostat ven, ven za očima.

- pokračování příště (???) -

1 komentář:

  1. jé to mi připomíná mojí střední, akorát ty příběhy byly psané rukou a nepublikovatelné :D

    OdpovědětVymazat