Synestetická

Až jezero temné melancholie
Dočista vysuší dotek březnového svitu,
Dle proroctví z pradávné historie
Na tváři polibek naděje něžný
Hrdinně zažene zármutek zpět do úkrytu
A rozpustí poslední ostrůvek sněžný.

 

Po prvním nádechu přijde nový čas
Čas kulatý, plný elipsoidů a kružnic.
Ten, kterým zní vlídný fialový hlas.
Nový svět probudí se z prachu žalu,
Z něhož nemilosrdné jaro nenechá už nic.
Naděje procitne do nového tvaru.

Bude vonět euforickou zelení.
Bude chutnat jako sluneční svit plný příběhů.
Hlas lepších zítřků chopí se velení.
Můj barvami protkaný kulatý svět
Bude plný těch nasládlých růžových úsměvů.
A já musím jen čekat a vydržet.

Scařin hněv 10-20

 

 

Má první láska se proměnila na Měsíc

 
Mlčenlivým temnotám oblohou kráčí vstříc,
Pohledem přísným na zemi pod sebou shlíží.
S hvězdnými lokaji snílky své opatruje.
S nočními můrami noc co noc meče kříží.
Má první láska se proměnila na Měsíc.

Tisíckrát snad o svých citech budu vyprávět,
Až za letní noci přespím pod širým nebem
A za zimních večerů z okna se zahledím.
Možná, že uslyší mne, však jediným slibem
Mi budiž její nevyslovená odpověď.

Že zůstala jí krása všechna oslnivá,
Pochybovat mohou snad jen blázni či lháři.
Však měsíční svit odrazem slunečního je,
Stejně tak láska má se zračí v její tváři.
Nejvíc krásy je v očích toho, kdo se dívá.

A tak krásu a lásku si propůjčujíce,
Půjdeme nocí každá cestou svou klikatou,
Navěky spřízněné osamělým prokletím.
S rozbřeskem nechá mě však pod oblohou zlatou,
Dál bezradně zamilovanou do Měsíce.

Zimní spánek

Přátelé, kamarádi... ukládám se k zimnímu spánku. Ukazuje se, že zima je opět náročná nejen z tvůrčího hlediska a mně se zdá, že by bylo lepší dát si na chvíli pauzu.

Momentálně nedokážu nic moc slíbit, ale pořád budu pracovat na pár věcech, hlavně se budu snažit dokončit rozepsané články, ale myslím, že na blog se v následujcích týdnech, možná měsících nedostane nic úplně nového.

Minulou zimu bylo všechno jinak, protože jsem byla celou dobu zavřená doma a každý den seděla u počítače, nejdřív kvůli škole, pak protože jsem neměla nic lepšího na práci. Tvoření na blog bylo to jediné, k čemu jsem se ke konci lockdownu zmohla a tak se z letoška stal nejproduktivnější rok vůbec.

Teď už doma zavření nejsme a slova nedokáží vyjádřit, jak ráda za to jsem. Zároveň se však vrací moje potíž soustředit energii na svoje výtvory, zvlášť po přechodu na zimní čas, který ze mě pokaždé akorát vytáhne poslední zbytečky chuti cokoliv dělat.

No, prostě se snažím říct, že pravděpodobně nebudu tak aktivní, dokud se chod továrny na serotonin opět neobnoví. Něco snad ještě vydat zvládnu, ale nebude toho moc.

S nadějí brzkého návratu - dobrou noc.