Hihi, tahle kráska je postavená na hře Simíků pár měsíců zpátky. Zdálo se mi to jako dobrý podklad pro takový jednodušší příběh, takže jsem tvořila a teď mám dost článků až do května :D.
Mlžná stopa ležela ve vystlaném pelíšku školky. O její srst se zahřívala trojice malinkých koťat. Veverčí krok seděl u ní a tiše vrněl. "Jedno z nich chci pojmenovat Prachokotě," špitla Mlžná stopa. Veverčí krok přikývl. "Třeba tohohle," řekl a ukázal na štíhlého nahnědle šedého kocourka, který ležel schoulený u matčiny nohy. Mlžná stopa souhlasně zavrněla. Poté ukázala na šedou kočičku, která hlasitě mňoukala. "Kamenokotě. Co myslíš?" Veverčí krok znovu přikývl. Poslední dceru pojmenovali Hlínokotě, kvůli její zašedle hnědé srsti.
"První vrh na novém území a je zrovna ten náš," radoval se zrzek. To bude Tygří zub koukat, pomyslel si. Jestli někoho z klanu vyloženě nemohl vystát, byl to Tygří zub. Dříve ho snášel, ještě když bývali učedníci. Trénovali spolu jen polovinu měsíce, protože z Tygřího zubu se poté stal válečník, ale do té doby ho míval rád.
Jejich vztah však s válečnickou ceremonií Veverčího kroku nabral velmi nepěkný směr. Toho dne totiž zrzek vyznal lásku Oříškové noze. Byl do ní zamilovaný už od chvíle, kdy se stali učedníky, ale věděl, že musí ještě chvíli počkat. Musel sebrat odvahu. A taky zkušenosti.
Oříšková noha dokončila svůj válečnický výcvik o nějakou dobu dříve, než on. Už spolu netrávili tolik času. A přesto ho její hlas tolik hřál u srdce.
Ale neuspěl. Když konečně vyřkl své vyznání, strakatá kočka zavrtěla hlavou. "To nepůjde, Veverčí kroku. Já... už se mi líbí někdo jiný..." Pak se otočila a zmizela mezi keři. Když ji Veverčí krok o pár dní později viděl lovit s Tygřím zubem. Dal si dvě a dvě dohromady. Přepadl ho náhlý vztek na toho hnědého kocoura. Přeci jen bývali přátelé. A Tygří zub věděl, na koho si Veverčí krok myslí! Takovou zradu nehodlal zrzek nechat jít.
Ale jak čas plynul, sblížil se s Mlžnou stopou, která se poté stala jeho partnerkou. Celému klanu se zdálo, že všechno je odpuštěno. Ale Veverčí krok nikdy nezapomněl... Jen tiše skřípal zuby pokaždé, když musel s Tygřím zubem na lov.
Dnes však přišla jeho chvíle slávy. Trojice koťat byla prvními mláďaty Stromového klanu od toho strašného roku. Byla znamením bezpečí a klidu, který byl klanu konečně dopřán. A to Veverčímu kroku nikdo sebrat nemohl. Dokonce ani Tygří zub.
Vstup do školky zastínila kočičí silueta. "Smím dál?" ozval se pevný hlas Popelavé hvězdy. Když ji Mlžná stopa pozvala dovnitř, tiše vstoupila a opatrně přikročila ke své zástupkyni. "Jsem ráda, že jsou všichni zdraví," mňoukla. "Stromový klan potřebuje více válečníků." Chvíli jen seděla a tiše vrněla, zatímco jí Veverčí krok představil své potomky. "Moc se těším, až z nich budou učedníci," zavrněl nakonec. "Ale zatím mají čas," hlesla mírně Mlžná stopa. "Teplo školky je musí připravit na chlad světa venku. A musí toho využít, dokud ji mají celou pro sebe."
Zrzek hrdě sledoval změť šedých a hnědých tělíček, jak činí své první neohrabané pohyby. Už teď je viděl, jak se trojice budoucích válečníků odvážně vrhá do boje za svůj klan. Už teď viděl výraz Tygřího zuba, až budou jeho koťata získávat svá jména. Nemohl se té myšlenky nabažit. Už teď vidím, jak mi bude závidět!
Žádné komentáře:
Okomentovat