Rozhodla jsem se ukrást nápad pár dalším bloggerům a udělat pár audio nahrávek svých povídek. Vybrala jsem si dvě nejčtenější, které existují jako samostatné povídky. Oznámení ohledně dalších (pokud nějaké budou) sem už asi nebudu dávat, jenom možná na začátek před články. Můžete mi ale napsat do komentářů, pokud byste chtěli nahrát nějakou konkrétní další povídku.
Už to bylo několik hodin, co Denim naposledy Pampelišku viděla. Jakmile posel Horské kolonie nešťastnou novinu oznámil, někam se uklidila a nikdo ji nemohl najít. Všechny ta zpráva velice zasáhla a Wadogo s Matysem museli vyjednat, co se bude s Horskou kolonií dít dál.
Blížila se půlnoc, ale skalní město stále bzučelo životem. Všichni vzrušeně diskutovali, jaký osud kolonie čeká. Castie a Boston také uvažovali, ale Miko a Pax někam zmizeli. Denim si nebyla jistá, že oznámení vůbec slyšeli, v té době už své okolí nevnímala.
Sama šedomodrá dračice roztáhla křídla, rozloučila se s přáteli a taky písčitý plac opustila. Plachtila ve větru nad územím své kolonie a rozhlížela se. Doufala, že se snad někde pod ní zalesknou zlatožluté šupiny, ale nestalo se. Pampeliška mezi skalami nebyla. Denim se vyčerpaně snesla na jednu ze skal na okraji louky. Povzdechla si. Ospale zavřela oči. Její myšlenky se v hlavě přelévaly a splývaly jedna do druhé. Věděla, že by měla jít spát. Ale nejdřív chtěla zjistit, jestli je Pampeliška v pořádku.
Svým vnitřním hlasem zvolala otázku. Nebyla si jistá, že to bude fungovat, vždy své telepatické zprávy mířila na nějakého konkrétního draka. Nikdy nevolala jen tak do prázdna, ale dnes to zkusila. Pampeliško, jsi tu? Chvíli se nic neozývalo, ale pak ve své hlavě něco zaslechla. Kdo je to?
To jsem já... Denim.
... Co potřebuješ?
Chtěla jsem vědět, jestli jsi v pořádku.
Odpovědi se nedočkala, ačkoliv dál volala. Po chvíli se však nad její hlavou ozval šum křídel. Pampeliška se pomalu snesla na pevný povrch pískovce. "Ahoj... zase," zamumlala Denim. Pampeliška jen přikývla. Její oči byly zarudlé a Denim poznala, že kamarádka plakala. Vždycky jí přišlo zvláštní, že jim lidé tyhle projevy emocí vůbec dali.
"Jenom jsem chtěla domů," hlesla Pampeliška a další slzy se jí skutálely po tvářích. Denim se k ní posunula blíž a objala ji křídlem kolem ramen. "Doufala jsem, že po chvíli odejdou," vztekala se žlutá dračice. Denim si tiše povzdechla. "Taky jsem doufala."
"Ani si nejsem jistá, kam půjdeme. Co když nás tu Wadogo nenechá zůstat? Co s námi bude?"
"Jsem si jistá, že tu budete moct zůstat. Místa i kořisti je tu dost."
Pampeliška si lehla a položila hlavu na pařáty. Pomalu zavřela oči a po několika minutách začala pravidelně oddechovat. Usnula. Vzduch byl chladný a Denim se nechtělo nechávat Pampelišku na skále samotnou. Věděla, že je nejspíš někdo bude hledat, ale nebylo se čeho bát. A tak i ona tiše zavřela oči a pomalu usnula.
Když se ráno probudila, Pampeliška už tam nebyla. Slunce se pomalu škrábalo na obzor a Denim došla k závěru, že kamarádka se vrátila do své jeskyně. Protáhla si křídla a vydala se také zpět. Většina draků ještě spala a všude bylo ticho. Denim s tichým zasvištěním přistála ve vstupu do své jeskyně.
"No konečně jsi tady!" ozvalo se z nejzazšího kouta dračího doupěte. "Kde jsi byla? Měla jsem o tebe strach!" Ze stínu se vynořila Sabi. "Promiň," odpověděla Denim. "Byla jsem s Pampeliškou. To shromáždění ji dost vzalo. Nevíš, jak to s nimi teď bude?" Tmavá dračice tiše zabručela. "Wadogo si dnes Matyse a Narcisku k sobě zavolal, chtěl to s nimi právě řešit. Mám pocit, že Pampeliška šla na poslední chvíli taky."
"Myslíš, že je tu nechá zůstat?"
"Jsem si tím jistá. Wadogo má Horskou kolonii rád, jeho rodiče byli přátelé s jejími tehdejšími alfami. A navíc - moc dobře ví, že Matys a Narciska by udělali totéž, kdyby lidé přišli sem."
Denim pokývala hlavou. "Takže jsou ve Wadogově doupěti?" Sabi pokrčila rameny. "Nejspíš. Viděla jsem je vylétat z jejich jeskyně brzy ráno, když jsem tě vyhlížela. Ale teď - nemáš hlad? Lovecká družina šla do lesa ještě za tmy a vrátili se s plnými pařáty."
Když už u Deniminých nohou ležely jen okousané kosti, slunce už bylo nad obzorem. Obloha byla krásně modrá a ve vzduchu visela předzvěst příjemného počasí. Dračí kolonie se pomalu probouzela. "Dojdu za Castie." Sabi přikývla s napůl zavřenýma očima. "Bavte se," hlesla spokojeně. Ještě než se odrazila z okraje vchodu, obrátila se Denim zpátky. Otřela se hlavou tmavší dračice o krk. "Mám tě ráda, mami!" Sabi s úsměvem zamručela. "Já tebe taky, zlatíčko. Já tebe taky."
"Takže Pax a Miko jsou zase pryč?" podivila se Denim. S Castie se setkala na půli cesty k písčitému plácku. Boston právě učil svého bratrance lovit a tak se s nimi nemohl sejít, ale Miko a Pax byli neznámo kde. "Spíš bych řekla, že jsou ještě pořád pryč. Od včerejšího shromáždění jsem je neviděla. Mamka teda říkala, že je nad ránem viděla u lesa, ale když jsem je tam hledala, už tam nebyli. Mika to odmítnutí asi dost vzalo." Denim přikývla. Lehla si do písku a obtočila ocas kolem svého boku. Castie si lehla vedle ní a udělala totéž. Dělávaly to takhle už kdysi dávno, když jim bylo sotva šest. Lehávaly si do písku vedle skal a tiše sledovaly okolí.
"Fakt se těším, až nás vezmou na týmový trénink," prolomila náhle ticho Castie. "Klidně nás mohli vzít už letos. Štve mě, že to neudělali. Vím, že bychom to zvládly."
"Samozřejmě, že bychom to zvládly. Už teď lovíme v podstatě stejně často jako lovecké družiny a jsme úspěšné. Jediný důvod, proč teď netrénujeme je ten, že nám ještě nebylo dvanáct."
"Stejně mi nejde do hlavy, jak mohli Boston, Pax i Miko odložit trénink. Tedy, u Bostona ano. Nedokáže se rozhodnout, tak si nechal ještě rok na přemýšlení. A pak další."
"Už by se měl rozhodnout..."
"Neví, kdo chce být, to mu nemůžeme vyčítat. Lov mu docela jde, ale já myslím, že by líp zapadl jako válečník. A jeho mamka chce, aby byl léčitelem. Neumí si vybrat. A Pax vždycky jde tam, kam Boston."
"Až do teďka."
"Až do teďka."
Denim si byla jistá už od šesti let, že až přijde čas zvolit si svůj tým, budou to lovci. A Castie se k ní přidala nedlouho po tom, co začaly lovit spolu. Domluvily se, že jakmile jim bude dvanáct, přidají se k týmu lovců a budou si pomáhat. Na rok svého tréninku netrpělivě čekaly.
Tok Deniminých myšlenek přerušily hlasy. Zpoza jedné skály se vynořily dvě dračice - růžová a oranžová. Denim poznala Gameu a její kamarádku Ariu - o nic méně posedlou Kiburim. A onen jejich miláček se jako na zavolanou snesl ze vzduchu. "Tak co jste mi chtěly?" zabručel rozmrzele. "Kiburi, já už to nedokážu dál tajit," hlesla Gamea s nemalou dávkou nervozity v hlase. "Mám pocit, jako bychom se znali celou věčnost. Jako bychom k sobě patřili! Mám pocit, že tě miluju, Kiburi." Bílý drak chvíli jen překvapeně zíral a pak se zamračil. "Poslouchej, ty cácoro, nevím, co zkoušíš, ale já se tu o něco snažím a to tvoje sledování a vyznávání mě akorát brzdí. Nech mě na pokoji!" Gamea se dotčeně zamračila. "No a co já?" zeptala se nejistě Aria. Kiburi hlasitě zařval. "Obě se mi zbytečně pletete do cesty. Co si myslíte, že je na vás tak úžasnýho, co? Vyberte si někoho, kdo bude blíž vaší úrovni!"
Kiburi oddusal pryč a Gamea s Ariou si daly záležet, aby odešly přesně na opačnou stranu.
Od hádky tří draků uběhlo už více než deset hodin. Denim si nemohla pomoci, někde uvnitř ji hřál malinký plamínek zadostiučinění za Mika. Ležela na skále, kde předešlé noci s Pampeliškou přespaly. Obloha se lehce červenala a den se opět blížil ke svému konci. Nebyl nijak záživný a Denim si nebyla jistá, že bude v noci vůbec schopná usnout. Vůbec se necítila unavená.
Náhle se po obloze mihla žlutozlatá šmouha. Chvíli kroužila nad územím Skalní kolonie a pak zamířila přímo na východ. "Pampeliško..." zamumlala si pro sebe Denim. Nebyla si jistá, kam přesně dračice míří, ale očividně opouštěla území kolonie. "Musím zjistit, co má za lubem," zašeptala Denim. Zamířila ale nejprve ke své jeskyni. Musela Sabi říct, že ani dnes nebude spát v doupěti.
Dneska jsem chtěla vydat další kapitolu Roku draka, ale tak nějak jsem ji nedopsala. Zasekla jsem se u animování, takže sem dám to :D.
Achich, nějak nemám nápady na psaní. Takový adventní kalendář, to už asi nikdy nedokážu :D. (Ale ten vánoční design se mi líbí.) No nic, nakreslila jsem pár draků.
Celý tenhle post je inspirovaný tímhle obrázkem.
