Dítka břečťanu a závisti

Na jednom Instagram účtu s pisálkovskými výzvami (dá se tak přeložit writing prompt? :D) se objevil takový ten příspěvek typu "Odhal jméno svojí knížky" podle prvního písmene jména, posledního čísla liku (lajku... likeu... -.-) apod. prostě tenhle typ příspěvku :D. A mně vyšlo Dítka břečťanu a závisti (Children of Ivy and Envy, v angličtině to zní o tolik líp :D) a já se rozhodla, že se mi ten název líbí, takže zkusím něco sesmolit.

Přišlo poledne. Teplé sluneční paprsky prozářily travnatý plácek skrytý mezi skalami. Kolem útulných dřevěných chaloupek porostlých břečťanem pobíhala skupinka dětí. Dlouhé dny takhle běhaly bosé a vyhřívaly se na slunečním světle. Sbíraly berušky z listů květin a koupaly se v potoce. Občas napršelo a v jejich malém útočišti rostly houby.

Když životadárné slunce zapadlo a na plácek padla tma, skrz závěs břečťanu se do skalami skrytého území prosmýkla žena v dlouhém černém plášti. U potůčku kdysi dávno zřídila ohniště, kolem kterého každý večer všechna dítka sedávala a poslouchala příběhy o světě venku. Žádné z nich si nepamatovalo, jak to tam vypadá, i když se všechna shodla, že kdysi tam určitě byla.

Někdy žena v plášti nepřišla sama. Nestávalo se to pravidelně, ale byly dny, kdy společně s ní břečťanovou stěnou prošlo další dítě. Dostalo svou postel v jedné z chaloupek a přidalo se k běhání v trávě a lovení berušek.

Zpočátku se děti ptaly nováčků, jak svět venku vypadá. Oni to ale říct nedokázali. Dětem to však těžkou hlavu nedělalo. Věděly, že kde je břečťan, tam je bezpečí a to bylo všechno, co si potřebovaly pamatovat.

Jak čas plynul, žena v plášti se začala víc a víc zdržovat na plácku. Začala víc a víc vyprávět své příběhy. A už nepřiváděla žádné nové děti. Když se jí její svěřenci ptali, proč tomu tak je, říkala, že její práce venku skončila. Že teď přišel čas, aby se věnovala plácku.

Každý večer, když voda z potoka uhasila táborák, když všechny děti ležely ve svých postelích, sedávala žena v plášti v chladné trávě a hleděla na medailonek, který nosila kolem krku. Všichni měli pocit, jako by ho měla už od počátku věků a jedinkrát ho nesundala. Až do té doby.

Uvnitř otvíracího šperku se skrýval útržek něčeho, co kdysi bývala fotografie. Žena v plášti rozněžněle hladila tvářičku malé holčičky na obrázku. 

Bývala tak živá, tak plná energie. Všechno ji zajímalo, ze všeho byla tak nadšená. Fascinovaly ji sněhové vločky, když je viděla dopadat na zem. Fascinovaly ji pampelišky, když žluťoučce kvetly v zahradě, i když jejich krása vyprchala a padáčky s jejich semínky se ztrácely ve větru. Fascinoval ji břečťan, který se tak neoblomně popínal po jejich domě.

A jednoho dne to všechno zmizelo. Zvědavost, která byla pro dívenku tak typická, se jí stala zároveň osudnou. Pohled na měkký vřes při procházce skalami ji nakonec zavedl až na nejzazší okraj, ze kterého se toho dne už nevrátila. Ani ten proradný břečťan, kterého se při svém pádu zoufale pokusila chytit, jí nemohl pomoci.

Toho dne se poprvé objevila žena v plášti. Do té doby bývala spoustou věcí - matkou, dcerou, kuchařkou, kamarádkou. Ale to všechno zmizelo společně s její dcerou na písčité zemi skalního města. Stala se z ní žena v plášti.

Její žal rostl ve vztek. Vztek, že její dceři nikdo nepomohl. Že ji nikdo nechytl, když ona to udělat nemohla. A vztek rostl v závist. Záviděla lidem okolo sebe jejich štěstí, záviděla jim naději. A ze všeho nejvíc jim záviděla jejich potomky, kteří podobně, jako dříve její dcera, rostli ve zvídavé bytosti.

Snad už dočista zešílela, když začala zřizovat plácek. Místo bylo ukryté daleko ve skalách a jedinou průchozí cestu zakrýval břečťan. Zůstaly tam ještě zbytky čehosi, co kdysi býval malý kemp. Renovace zabraly několik měsíců, ale žena v plášti nakonec dosáhla svého.

Tolik se těšila, že bude moci dát těm nevinným duším život plný štěstí. Ale dobře věděla, že by je tam jen tak neudržela. Dětem by brzy začal jejich plácek být malý a dříve nebo později by našly cestu ven. Ale potkala člověka, který jí byl schopen pomoci. Říkala si Alchymistka. Ženě v plášti nabídla lektvar, který dokázal vymazat vzpomínky a utišit touhu po nových. Komukoliv, kdo by ho vypil, by plácek mohl bohatě stačit ke spokojenému životu.

Alchymistka ale upozornila, že stejně, jako každá věc ve vesmíru, i tento lektvar má svá pravidla a omezení. Funguje jen na nevinné dětské duše. Jakmile vyrostou ze své nevinnosti, přestane působit. Vzpomínky se vrátí. Vrátí se i v případě, že ten, kdo jim lektvar podal, zemře. Žena v plášti však byla ochotná tyhle podmínky přijmout. V tu chvíli se všechno zdálo tak vzdálené, skoro jako by to nikdy nemohlo přijít.

A tak se na plácek dostaly první děti. Nevěděly nic, kromě toho, co jim žena v plášti řekla. Veškerou svou důvěru vložily v ní, jako by na světě nikdo jiný neexistoval.

Ale roky plynuly a den, kterého se žena v plášti obávala, se kvapem blížil. Brzy jí došlo, že i věci, co jsou ukryté daleko v budoucnosti se jednou stanou a ona jim bude muset čelit. Bude muset čelit pohledu na dítka, která léta střežila mezi skalami, jak si vzpomínají na své předešlé životy. Bude muset čelit jejich odchodům, kterým už nebude schopna zabránit. Bude muset čelit jejich vzteku za to, že jim vzala tolik let života. Bude opět muset čelit svojí samotě.

Sluneční paprsky z plácku ještě nebyly vidět, ale dítka se už probudila. V hlavách jim třeštilo. Všechna je přepadl nával vzpomínek, které ještě včera neměla. Mladší začala plakat, neboť nerozuměla, co se stalo. Ta starší se vydala ven, hledat... něco. Hledat příčinu, hledat vysvětlení... Hledat ženu v plášti.

V ohništi ležela hromádka popela. Jeden z chlapců nejistě do popela hrábl rukou a našel ohněm poškozený, ale pořád rozpoznatelný medailonek ženy v plášti. Otevřel ho. Byl prázdný. O pár metrů dál v trávě našel zmáčené zbytky fotografie dívky. Pohlédl do bublajícího potoka.

Měla tak klidný výraz. Bylo jasné, že to udělala schválně. Neschopná snést další ztrátu, žena v plášti to všechno skončila jedním posledním ponořením do potoka. Medailonek kolem krku nahrazoval kus břečťanu utrženého ze závěsu, který skrýval tohle šílené místo.