Přiznám se, že tuhle básničku jsem napsala už nějaký čas zpátky, na táboře. A v ten den jsem nebyla v úplně dobrém rozpoložení. No, řekněme, že je tam trochu zvláštní myšlenka.
Tam, kde lidé žijí v míru,
Kde nikdo se nevzteká, protože nemá, proč.
Tam lidé mají stejnou víru.
Chceš k nebi letět? Tak prostě skoč.
Tam, kde lidé mají sílu,
Kde nikdo se nebojí, protože není čeho.
Tam vždycky najdeš zlatou žílu.
A dosáhnout můžeš téměř všeho.
Tam je to místo plné smíchu.
Nikdo tam nesmutní, ani nezná pláč.
Tam lidé jsou skromní, neznají pýchu.
Není tam zloděj ani rváč.
Tam je to místo plné štěstí,
Tam, kde neznají slovo lež.
To je ten svět, co je beze lstí.
Jestli chceš k cíli, prostě běž.
Chtěl bys tam žít, můj kamaráde?
Chtěl bys tam odejít, příteli?
Inu, než se tam vydáte,
Chci, abyste pravdu věděli.
Protože nesmutní, znají jen radost
A proto ji neumí ocenit.
Neznají pýchu, mají jen skromnost
Tak nemají chuť vítězit.
Tam na tom světě není, čeho se bát.
Zábavných věcí však se lidé často bojí.
A tam je nemůžou ani znát.
Vždycky na pevné půdě stojí.
Štěstí je to nejlepší i nejhorší, co kdy znali.
Protože jiné emoce nemají.
Je nemožné, aby se lidé nevztekali.
A každý živý se občas bojí.
Ve světě bez smutku je štěstí tak slabé.
Tak slabé, jak jen dokáže být.
Nyní už jistě každý z vás chápe,
Že to je to místo, kde nechci žít.
Žádné komentáře:
Okomentovat