Příběh stromu

Před třemi dny jsme tu měli blogové narozeniny! A já na to úplně zapomněla... No, a taky už dlouho nebyl článek. Je na čase to napravit.

Byl jednou jeden strom. To jsem byl já. Ale to vlastně není ten úplný začátek. Začal jsem jako malé roztomilé semínko. Byl jsem v jednom jablku, takže jsem toho zrovna moc neviděl. Ale to vše se změnilo, když někdo to jablko utrhnul. Opustil jsem svůj mateřský strom a vydal se nevědomky do světa. To jablko, ve kterém jsem byl, odvezli spolu s dalšími jablky, ve kterých byli moji bratříčci do obchodu. A tam si nás koupil jeden chlapec k svačině. Čím víc z jablka snědl, tím více jsem se těšil, až spatřím svět. A tak se i stalo. Z jablka se stal pouhý ohryzek a já jsem z něho vypadl ven. Tehdy jsem poprvé spatřil svět. To jsem ještě netušil, že to bylo zároveň naposled v této podobě. Dopadl jsem do trávy. Lidé po mě párkrát přešli a zašlapali mne nevědomky do země. A to byl pane nudný čas. Dlouhou dobu jsem se v hlíně nudil a přemýšlel, jaký je asi svět tam venku, ten svět, který jsem viděl jen jednou. Každým dnem společně s mou zvědavostí a znuděností rostlo i mé tělo. Až jednoho rána jsem se probudil a zjistil jsem, že vidím. Nejen hlínu a své vlastní kořeny. Viděl jsem trávu, viděl jsem ostatní vysoké stromy, viděl jsem svět! Byl jsem nadšený. Svět kolem mne byl neuvěřitelný. Ty barvy! Ten čerstvý vzduch! Bylo to nádherné. Kousek ode mne rostlo i pár dalších stromů. Tak trochu jsem jim záviděl, protože byly vysoké a já byl jen maličká sazenička, jen o trošku větší než stébla trávy. Ale každým dnem jsem rostl a brzy jsem byl vysoký, jako balíky sena, které se najednou objevily u nás. Starší stromy mi řekly, že je tam udělali lidé, a že je na zimu vezmou a budou s nimi krmit dobytek. Neměl jsem tušení, co to ten dobytek je, ale nechtěl jsem vypadat hloupě, a tak jsem se radši neptal. Ještě toho roku na podzim si na ty balíky přišly hrát děti. Chvíli tak blbnuli na balících a pak se ke mně jedna holčička koukla. "Jéé! Podívejte! Je tu nový stromeček! Ten je ale krásný!" zvolala. Byl jsem docela pyšný, když jsem zjistil, že mluví o mně. Všichni se ke mně seběhli. "No jo, to je ale krasavec!" hodnotily mě dívky. "Na ten se dobře poleze, až vyroste!" pochvalovali si kluci. "Mám nápad!" řekla dívka, která si mě všimla jako první. "Dáme mu jméno!" "Jasně! A pak na něj budeme volat a on přiběhne," protočil očima jeden kluk. "Nech si toho! Budeme mu říkat třeba... Ladislav." "Proč zrovna Ladislav?" "Hodí se mi to k němu," odpověděla holčička a pohladila mě po větvích. Od té doby za mnou chodili snad každý den. Jednou mé krásné zelenavé listí zežloutlo. Děti mi ale říkali, že mi to sluší. (Později se mi povedlo zjistit, že ta dívka, co mě našla, se jmenovala Klára a ten kluk, co protestoval proti mému pojmenování, se jmenoval Lukáš. Jejich kamarádi se pak jmenovali Anička, Lucka, Pepa a Lojza). Později se pak stalo něco strašného. Jednoho rána jsem se probudil a zjistil jsem, že mé krásné žluté listí bylo dočista pryč! Ostatním stromům se to stalo taky. Vysvětlili mi, že to je normální - na jaře mi prý zase doroste. Byl jsem smutný. Co si o mně teď děti pomyslí? Budu se jim pořád líbit? Ano. Jakmile přišli, začali se radovat. "Stromům už opadalo listí. Dokonce i Ladislavovi. To znamená, že zima přichází!" Neměl jsem tušení, co to ta zima je, ale řekl jsem si: "Už jsem přece velký strom," (a to jsem tenkrát skutečně už skoro byl) "nemusím se bát." A vlastně to byla pravda. Jediné, co se stalo, bylo, že z nebe začala padat místo deště taková bílá věc (děti tomu říkaly sníh). Taky se dost ochladilo. Bylo to vlastně krásné.