"PROBOHA! CO BUDEME DĚLAT?!" vykřikla jsem, až mi hlas vyskočil o oktávku výš. "Můžeš za ní skočit." navrhl Haraka. "Mluvím vážně!!!" křikla jsem na něj. "Já taky!" ohradil se Haraka. "Někteří pegasové se tak naučili létat. A jestli ty ten případ nejsi pak tě stejně mohu uklidnit: Vaše matka nás zabije všechny, takže jestli se rozmázneš, vyjde to nastejno." A tak jsem se zhluboka nadechla a skočila do rokle. Napnula jsem křídla. Výrazně to zpomalilo můj pád. Pak jsem křídly začala mávat. A zastavilo mě to docela. Byla jsem nadšená. "JÁ LETÍM!!!" křičela jsem z plných plic. "JÁ LETÍÍÍÍÍÍÍM!!!" "Ale já nééé!!!" ozvalo se z hloubky rokle. Okamžitě jsem vyletěla jako neřízená střela a chytla Hoju těsně před tím, než stihla dopadnout. "Božíí!!" smála se Hoja, "Ty letíš!!" Usmála jsem se taky. Chtěla jsem se vydat zpět nahoru, ale pak jsem si všimla jakéhosi nápisu vytesaného do stěny rokle. Položila jsem Hoju a sama jsem přistála. Přišla jsem blíž, abych mohla nápis přečíst. Stálo tam: Pokud tohle čtete, pak přežili jste pád. Jdete-li ke Stromu duší, dám vám několik rad. Potřeba bude síla, která stromu chybí a taky tahle báseň, která se mu líbí:
Ach, ty strome, Strome duší,
myslíš si, že jim to sluší?
Koním, co jsou bez duše,
težko někdo pomůže.
Oči zrádné, srdce žádné.
Vrať jim, strome, co jsi vzal,
vrať jim radost, zpět vem žal.
Na oplátku - tady máš,
sílu kterou postrádáš.
"To se bude hodit." usmála jsem se, vzala Hoju do náruče a vydala se na cestu zpět nahoru.
Jakmile jsem vyletěla, ozval se bouřlivý jásot. Pověděla jsem Harakovi a Matiti o té básni. Pověřili mě důležitým úkolem: pamatovat si jí. A tak jsem si ji celou cestu mumlala.
Konečně jsme byli tam. Strom duší vypadal staře. Zhluboka jsem se nadechla a začla jsem pomalu odříkávat básničku. "... sílu kterou postrádáš." dokončila jsem. Haraka vytáhl zpod křídla naše korunky, které jsme mu během cesty svěřily. Položil je před strom. Sotva se tak stalo, z korunek začalo vycházet to samé černé světlo, jako tehdy z temných, když jsme si nasadily ty korunky. Strom duší začal okamžitě růst. Měl delší a rozvětvenější korunu. A když růst přestal, naskytl se mi ten nejnádhernější pohled v mém životě. Ze Stromu duší se rozlétly do všech stran duše v podobě barevných "mráčků". Tři se vydaly směrem ke hradu Klaufiru. "Vsadím se, že tahle duše patří Barafuovi." usmála jsem se a dotkla se čumákem duši, o které jsem byla přesvědčená, že patří Barafuovi. Mráček mě okamžitě obkroužil a pak se vytvaroval do srdíčka. "Tady je někdo zaláskovanej!" zasmála se Matiti. "Buď on do tebe, nebo ty do něj!" souhlasně přikývla Hoja. "A nebo oboje!" zachechtal se Haraka.
Konečně jsme dorazily do hradu. Duše se vrátily na své místo - do koní. Zjistily jsme taky, že Nyatiho manželka se jmenuje Dunia a jeho syn Kwato. A Nyati nám ještě něco dal! "Tumáte! Tahle podkova bude chránit jejího nositele, kdykoli třikrát hrábne kopytem, na kterém bude mít nasazenou tu podkovu." řekl a podal nám podkovku. Koukali jsem na ní, jak na osmý div světa. "Víte... my už jednu takovou máme." řekla jsem mu a zvedla kopýtko, na kterém jsem měla podkovu nasazenou. Ale nechtěla jsem, aby to vypadalo, že jí nechceme. Přeci jen - máme pouze jednu a další by nebyla k zahození. "Ano. Takových podkov je víc. Jsou poschovávané různě po Eyjanu." řekl Nyati. "Po čem?!" vyhrkla udiveně Matiti za nás za všechny. "Eyjan je ostrov na kterém žijeme. Divoké pláně, Frostsnow, Diadorn, Rubyron a tak dál. To vše je součást Eyanu." vysvětlil Nyati. A tak jsme podkovu přijaly. Tuhle jsme svěřily Hoje, protože je nejmladší. No, pak jsme se ještě rozloučili s Baridi a vydali jsme se zpět do Diadornu. Vyprávěli jsme Barafuovi o tom, jak jsem se díky Hoje naučila létat, o básničce pro Strom duší a i o tom, jak se jeho duše vytvarovala do srdíčka, kdy jsem se jí dotkla. Načež se Barafu začervenal. A pak bylo ticho. Jen jsme šli vedle sebe a čekali až ten druhý něco udělá. Pak Barafu zvedl hlavu. "Shoti?" řekl. Využil toho, že jsem se na něj otočila a...
Bože! To bylo úžesné. Okamžitě jsem pochopila že oba vidíme naší budoucnost úplně stejně: budeme spolu!
A tak jsme se zbytek cesty jen tak líbali a... No prostě A! Doma nás vítali s jásotem. A zase jsme museli vše vyprávět.
A pak následovala velká spousta nádherných dnů. Já, Barafu, Matiti, Hoja a Haraka. Bylo to úžasné. Ale nemá už smyl o nich říkat víc. Stejně to už nepatří k tomuhle příběhu. Tento příběh končí. Ale... konce jsou nové začátky...
